Profesionální fotbalistka Lucie Martínková: V Česku nás pořád posílají k plotně, to venku neplatí

Jestli si fotbalistku představujete jako drsnou holku, co nejde pro ostré slovo daleko, plive na chodník a je víc kluk než holka, dejte si pohlavek za stereotypní představy.

Na rozhovor totiž přišla elegantní ženská v dobře padnoucím saku, s dokonale nalakovanými nehty a dlouhými vlasy. Nesměle mi podala ruku, ale stisk měla pevný. A když začala mluvit, bála jsem se, že můj diktafon její tichý hlas nezvládne zaznamenat. Ale hned jsme si potykaly. Mluvily jsme samozřejmě o fotbale, o sportu, o tom, že udržet nervy na uzdě je leckdy těžší než dát gól, a proč zrovna fotbalistky (a ne třeba tenistky) řada lidí posílá raději k plotně.

Ty jsi z Přerova nad Labem, tak mi řekni, jak se tam holka dostane k fotbalu? Teda vlastně dvě holky, protože ty máš sestru dvojče a ta také hraje fotbal na vysoké úrovni.

Přesně tak, já vlastně asi budu často mluvit v množném čísle, protože ten příběh se týká i mojí sestry, která mě celou kariéru provázela. A myslím, že i díky ní a díky zdravé soutěživosti a rivalitě, co mezi námi byla, jsme se dostaly takhle vysoko.

Tak od začátku, jak se dvě holky z Přerova nad Labem dostaly k fotbalu?

Ono v Přerově, v té malé vesnici, odkud pocházím, moc sportovního vyžití nebylo. Tak jsme každé odpoledne a každý volný čas trávily za barákem s mičudou a kopaly jsme. Byli jsme taková parta, dva kluci, já a ségra, a pořád jsme to mastili dva na dva. A jednou si nás tam všiml trenér z tamní přípravky pan Skuhravý a zeptal se, jestli se chceme přijít podívat na opravdový fotbalový trénink. To nám bylo asi šest. Tak jsme šly a od té doby hrajeme.

To bylo v Přerově, ale pak si vás v roce 2002 vyžádala Sparta. To asi bylo něco, ne?

Všimli si nás na jednom turnaji a oslovili nás. A protože náš táta vždycky byl a je sparťan, tak bylo víceméně hotovo.

Takže kdyby vás oslovila Slavia, tak by z toho nic nebylo?

Ona už nás předtím několikrát oslovila Slavia, ale to nám táta ani neřekl.

Vážně by jako sparťan nepřenesl přes srdce, kdyby mu dcery hrály za Slavii?

Takhle to asi vyloženě nebylo, já vlastně nevím, proč nám to tehdy ani neřekl. Asi nám věřil natolik, že věděl, že ta nabídka z toho nejlepšího českého klubu jednou přijde.

Jestli ale dobře počítám, bylo vám tehdy se sestrou patnáct. Jaké to bylo pro takhle mladé holky přejít z vesnického fotbalu do toho velkého?

Ono se to tehdy tak sešlo, že my navíc přecházely ze základky na střední školu, která byla taky v Praze. A máma chtěla, abychom dojížděly, aby nás měla pořád na dohled. Tak jsme vstávaly v pět ráno, jely jsme do školy, po škole jsme měly chvíli volno, pak na trénink, domů jsme přijížděly v deset večer.

Takže moji další otázku, co jsem měla připravenou, co bylo na tom přechodu nejtěžší, jsi asi právě zodpověděla.

Víceméně ano. Z časového hlediska to bylo náročné, ale zase my byly mladé, zas jsme to tolik nevnímaly, braly jsme to, jak to je.

Tobě a sestře byla ale i Sparta malá a v roce 2013 jste získaly zahraniční angažmá ve Švédsku. Byla to velká zkušenost?

To byl hlavně splněný sen. Já jsem celý život věděla, že chci hrát v zahraničí, a ta možnost přišla poté, co jsem v roce 2012 poprvé vyhrála Fotbalistku roku. Tam jsem potkala dnes už legendu ženského fotbalu Pavlínu Šťastnou, která se mě zeptala, jestli bych chtěla jet já a sestra hrát do ciziny. A pokud jo, tak kam. Já řekla, že Švédsko by nebylo špatné, protože tehdy Švédsko, Německo a Amerika měly nejlepší ligu. A za týden jsme se tam se sestrou jely podívat, líbily jsme se jim, tak jsme tam zůstaly.

Je nějaký zásadní rozdíl mezi českým ženským fotbalem a tím zahraničním?

První, co mě napadá, je pohled společnosti a médií na ženský fotbal. Protože tady u nás jsou stále předsudky, pořád se srovnává produkt ženského fotbalu s tím mužským, což podle mě není správné, protože to jsou dva zcela odlišné produkty.

Jak přesně to myslíš?

Tak nikdo třeba nesrovnává mužský basket s ženským, mužský tenis s ženským a podobně. Technicky, výkonnostně. K tomu nikdo nemá předsudky typu, že by ženské neměly hrát basket, tenis nebo jakýkoli jiný sport. Ale u fotbalu, ať je to, jak je to, a my se s tím setkaly mnohokrát, pořád jsou ty předsudky, že ženská má být u plotny. A to je asi ten největší rozdíl mezi námi a západním světem.

Takže když v zahraničí řekneš, „hraju fotbal“, tak cítíš respekt, pochopení. A když to řekneš tady?

Tak se za to leckdy i stydím. Nebo teď už ne, ale bývalo to tak. Ale je pravda, že i tohle se tu pomalu lepší, a já jsem hrdá na to, že hraju fotbal a že tvořím lepší podmínky pro další generace holek, protože takhle i holky před námi tvořily podmínky pro nás.

A úroveň toho, co české fotbalistky umí?

Ženský fotbal jde v České republice dopředu, a jestli se chceme srovnávat se Západem, tak myslím, že máme velkou šanci. Ale musíme do toho pořádně šlápnout, ne jen po té sportovní stránce, ale ve všech sférách.

Jenže není problém i v tom, že na rozdíl od profesionálních fotbalistů fotbalistky si většinou nemůžou dovolit soustředit se jen na fotbal? Že mají v prvé řadě práci, aby se uživily, a pak po práci jdou na trénink?

Já třeba právě kvůli tomu před rokem přestala pracovat a teď se snažím rozjet svoji fotbalovou akademii, abych měla nějakou trenérskou praxi, abych se fotbalu mohla věnovat i po ukončení kariéry. Kdybych dál pracovala, už bych nehrála na tak vysoké úrovni. Protože čím starší je tělo, tím víc potřebuje regenerace, času a práce, aby se udrželo v kondici. Takže já jsem teď vyloženě profesionální fotbalistka, ale jinak jsou po celé ČR skoro všechny hráčky poloprofesionální. Buď jsou to studentky, nebo mají částečné úvazky, nebo jsou plně zaměstnané.

A rozhodně nejezdí v těch drahých autech, jako jezdí vaši mužští ligoví kolegové.

To nejezdí. Ale my to děláme, protože to máme rády, protože ten sport milujeme. Ale nechci říkat, že je to koníček, protože týmy, jako jsou Sparta, Slavie, Slovácko, Liberec, to už jsou profesionální týmy, kam kluby peníze investují a uvolňují. Ale jestli se chceme srovnávat se Západem a světovou špičkou, musíme se víc zprofesionalizovat, věnovat se tomu, abychom uspěly v Lize mistrů, protože to by posunulo ženský fotbal o level výš.

A není právě důležité, abyste nemusely řešit, jestli zaplatíte nájem a stihnete po práci trénink?

Jednoznačně ano, ale já to vidím i z druhé strany. Ženský fotbal jako produkt je nevýdělečná činnost. Z peněz, které k nám přitečou, Sparta nemá opravdu nic zpátky. Takže Sparta nás rozhodně podporuje, ale jestli se chceme přiblížit těm top týmům, tak prostě musíme zprofesionalizovat alespoň ty nejlepší kluby. A to znamená trénovat dopoledne, kdy mají hráčky energii a sílu na to ten trénink odjezdit na sto procent, pak správně regenerovat, správně se najíst, to všechno k tomu patří. A ne to dělat večer po práci, kdy už toho máme leckdy nad hlavu.

Navíc jedna věc je hrát za nějaký klub, ve tvém případě za Spartu, ale druhá je být součástí české reprezentace. To je časově neuvěřitelně náročné. Ty jsi teď třeba byla s reprezentací týden na Kypru. Kde na to třeba holky, které jsou někde zaměstnané, berou volno?

Vybírají si dovolenou. A je celkem běžné, že třeba na podzim už jim žádná nezbývá, protože těch akcí je během roku spousta, tak si vybírají neplacené volno. Ale musím říct, že se to zlepšuje. Podmínky jsou lepší než dřív, máme už také řadu hráček v zahraničí. A jestli chceme uspět, potřebujeme jich tam mít co nejvíc. Už jen proto, že tady není tak vysoká úroveň ligy, ty holky tu musí pracovat a nedají tak tomu tolik, jako holky v zahraničních profesionálních klubech. Ale zase na obranu klubů, já si nemyslím, že by všechny hráčky chtěly být vyloženě profesionální sportovkyně. Hodně z nich myslí na zadní kolečka, na budoucnost, chtějí nějakou praxi, něco, co budou moci dělat potom, až nebudou hrát. Proto si drží zaměstnání, byť je to odvádí od toho sportovního života. Protože podmínky se sice zlepšují, ale my se nezabezpečíme do budoucna. My si našetříme na auto, na nějakou dovolenou, ale že bychom si našetřily na stáří, to se z platu fotbalistky nedá.

Teď zase zpět k tobě. Jsi útočnice, tři roky po sobě jsi vyhrála Fotbalistku roku, ale já o tobě vím, že jsi na hřišti taky trochu horká hlava. Je to tak?

Já jsem přísná na okolí, ale o to víc i na sebe.

Takže jsou to fámy, že jsi horká hlava?

Nejsou, jasně že ne. Jsem horká hlava, ale myslím, že s postupem času se člověk vyvíjí a zrovna já dost chladnu. Ale pravda, byly zápasy a okamžiky, kdy jsem opravdu měla co dělat, abych své emoce udržela. Buď v situacích jakéhosi zmaru či pocitu bezmoci, když rozhodčí odpíská či neodpíská nějakou situaci a je to křivda. A nebo pak, když chybujeme. Já samozřejmě vím, že chyba je učitel, ale někdy, když se stane třikrát po sobě to samé, tak už to nevydržím.

Takže na spoluhráčky jsi přísná, jak ty říkáš?

Uznávám, že asi není úplně lehké se mnou hrát.

Říkáš, že chladneš. Tak třeba loňská sezona. Kolik si vyfasovala žlutých karet?

Už to není takové jako dřív, takže málo.

Dobře, tak pojďme do minulosti. Jaký je tvůj rekord v počtu dosažených žlutých karet za sezonu?

Tak třeba ve Švédsku, když jsem hrála druhou sezonu –⁠ a tehdy jsme získaly druhé místo v Lize mistrů žen –⁠ tak jsem byla hráčkou s nejvyšším počtem žlutých karet. Bylo jich osm.

Další titul do tvé sbírky titulů?

Jde to tak říct. Ale když se k tomu ještě vrátím, já si myslím, že v určité fázi hry je nezbytné přerušit hru z taktických důvodů, a to i za cenu žluté karty. A to byla většina mých žlutých.

Takže jsi to dělala pro tým?

No jasně. V situacích, kdy jsem potřebovala zarazit soupeřův postup, aby nešel do rychlého brejku a já tak minimalizovala riziko, že dostaneme gól.

Tak to nejsi horká hlava, ale skvělý stratég?

Rozhodně jsem vynikající stratég, s tím souhlasím. A taky to zní líp. Ale teď vážně, ono se to tak opravdu dělá a myslím, že i tohle nám tehdy pomohlo k tomu druhému místu.

Byla někdy i červená karta?

Když jsme hrály baráž o mistrovství Evropy, už ale nevím, ve kterém roce. Tam jsem v 89. minutě zápasu dostala červenou kartu, protože jsem byla sprostá na paní rozhodčí.

Co jsi jí řekla?

Měly jsme mít rohový kop a ona odmávala out. A já jí řekla „fuck you“. Na disciplinární komisi jsme se to snažili uhrát na „fakt, jo“, ale neprošlo to. Ale to už je vážně víc než deset let zpátky.

To byl tedy tvůj největší fotbalový průšvih? Nebo ti někde ruply nervy ještě víc?

Horší to asi bylo, když jsme hrály v Rusku a potřebovaly jsme vyhrát o gól. Jenže jsme dostaly dva po otočených faulech, ale dobře, srovnaly jsme to na 2:2. A pak už nás rozhodčí prostě nepustila za půlku, dělala si s námi, co chtěla. To jsem se udržela do konce zápasu, ale pak přišla úplná bezmoc, zabíjela jsem ji pohledem. Ségra mě vyloženě držela, tehdy mi bylo dvacet, takže fakt horká hlava. Když mě ale pustila, tak jsem se na tu rozhodčí prostě otočila, sundala jsem si trenýrky a ukázala jí zadek. Pak, v šatně, jsem něco rozbila, dveře nebo radiátor, už nevím. Za to jsem tehdy dostala disciplinárku a trest na několik zápasů, takže Ligu mistrů jsem nehrála asi sedm let.

Stálo to za to?

Jasně že ne, ale zaplaťpánbůh, s věkem, zkušenostmi a nadhledem se to zlepšuje. Už i s těmi křivdami od rozhodčích jsem se naučila žít. Už vím, že to nedělají schválně, že to prostě jen nevidí nebo to vidí špatně. Jsme jenom lidi, všichni.

Teď bych nerada, aby to vyznělo, že jsi stará, ale jak vidíš svou fotbalovou budoucnost?

Tak fotbalově jsem už postarší. Do budoucna bych chtěla rozhodně u fotbalu zůstat. Úspěšně jsem dokončila UEFA licenci, což je druhá nejvyšší licence, takže už můžu trénovat i prvoligové týmy. Takže asi budu trenérka a chtěla bych se zaměřit na ženský fotbal. Chtěla bych pomáhat fotbalistkám v tom se zlepšovat, plnit si své sny. Na tom mám založenou i tu svoji akademii, v níž bych chtěla pomáhat plnit sny mladým fotbalistům a fotbalistkám, kteří vědí, čeho chtějí dosáhnout. Mě prostě baví dělat taktické přípravy, miluju sport a nedovedu si představit, že bych seděla deset hodin u počítače a dělala třeba nějakou administrativu.

Svět je plný úžasných a inspirativních žen a ty se vám snažíme představovat. Je jí bezesporu Lucie Martínková, ale i Viki Hrazdílková. S tou jsme mluvili o MasterChefovi, anorexii, hejtech i tvarohové pizze.