Jsem sériový monogamista, říká počtvrté ženatý David Matásek

Domluvit si s Davidem Matáskem termín na rozhovor nebylo snadné, je totiž v jenom kole. Dopoledne zkouší v divadle, přes den má další povinnosti, večer má většinou představení. Ale nakonec se to podařilo. Venku mrzlo jako blázen, ale on stejně přijel na svém milovaném skútru Vespa, a mě překvapil svou galantností, otevřeností a tím, že na šedesát rozhodně nevypadá. On sice tohle asi nerad uslyší (protože tuhle roli mu všichni předhazujeme už přes 40 let), ale je to pořád ten Kendy z Básníků, jen malinko starší, ale o to možná charismatičtější!

Zítra máte narozeniny. Šedesáté. Chystá se velká oslava?

Bude party, a protože mám kamarády z různých oborů, tak to bude takový sociální patchwork. Ale to je podle mě na tom právě to nejcennější. Protože většina z nás žije ve vlastním malém sociálním pokojíčku, a když náhodou někdy narazí na někoho z jiné bubliny, tak je to většinou nepříjemné nebo dokonce konfliktní.

Nebude to komunikačně náročné, když se tam sejde hodně rozdílných lidí?

To asi ano. Naposled, když jsem takhle slavil padesátiny, měl jsem tři piva a ve tři ráno jsem šel domů úplně vyřízený, protože jsem si chtěl s každým popovídat, ale vlastně jsem všem dělal takového mediátora. Ve výsledku jsem se nestihl ani pořádně zmrskat, což zas mělo výhody druhý den. Ale každopádně se na všechny neuvěřitelně těším, protože přijdou i lidé, které jsem fakt dlouho neviděl, širší rodina, všechny moje ženy a tak.

Narazil jste na to sám - jste počtvrté ženatý, máte čtyři děti. Tak mě napadá, jestli je čtyřka vaše šťastné číslo?

S tou čtyřkou uvidíme, ale už bych tedy byl rád, kdyby to takhle zůstalo. Už bych to nechal, kdyby to šlo. Ale já to neplánoval. Někdo mě už v minulosti označil za sériového monogamistu, což je prý skutečný terminus technikus, vlastně diagnóza, kterou asi opravdu mám. Ale ve výsledku, když si ti lidé nijak neublíží, tak proč ne.

K té šedesátce. Jak ji vnímáte? Je to pro vás nějaký milník, máte tendenci bilancovat a podobně?

Já nevím, asi to nemám definované čísly, ale většinou spíš nějakou zásadní událostí, která mě změní. S věkem nemám vůbec problém. Když se mě někdo zeptá, kolik mi je, tak už asi čtvrt roku říkám, že mi je šedesát. Prostě se tak na to chystám a volám - vítej, šedesátko. Za milník to určitě nepovažuju, myslím, že třeba komplikovaná zlomenina nebo blbě prodělaný zápal plic člověka poznamená víc než nějaká šedesátka nebo padesátka.

Tak to určitě. Navíc máte mladou ženu a malé dítě, vy asi nemáte čas stárnout.

Já si to hlavně nemůžu dovolit. Ani nějaké bilancování. Navíc si nic nepamatuju, takže ani není co bilancovat. To je výhoda.

Počet vašich žen a dětí už jsme lehce probrali, ale co role otce? Máte zkušenost jako mladý tatínek a teď i jako tatínek starší, protože vašemu nejmladšímu synovi Antonínovi je šest. Vidíte v tom nějaký rozdíl?

Já nevím, jestli je to věkem, spíš si myslím, že se to mění s počtem dětí. U prvního máte ambice, kam až to to dítě dotáhne. Pak vás ale postupně děti vysají a najednou zjistíte, že to není vůbec podstatné. Za prvé už nemáte sílu je někam tlačit, mít očekávání, mít iluze o tom, kam mu pomůžete, kam ho dokopete, na jakou školu ho protlačíte. A za druhé zjistíte, že to je úplně jedno. Dítě tohle vůbec nevyžaduje, nepotřebuje. Myslím, že daleko lepší je si jen tak sednout na gauč, půl dne se tam válet, kecat o blbostech, smát se, lechtat se. Vzít dítě na výstavu než po něm chtít, aby virtuózně hrálo na klavír nebo dělalo vrcholově hokej. Je to nesmysl. Vždyť rodiče jsou vlastně jen taková servisní organizace, odněkud někam je dovézt, nakrmit je, a dát jim pocit bezpečí a lásky, o nic jiného opravdu nejde.

Ale nějaká výchova je přeci jen potřeba, ne?

Jasně, všechny moje děti zdraví, děkují a prosí a mají pozitivní přístup k životu. A k tomu je důležité je vést, všechno ostatní je jedno.

Vy ale nejste jen tatínek, ale už i dědeček. Navíc rozdíl mezi vaším synem a vnučkou jsou dva roky. Dokážete od sebe tyhle role oddělit? Jednomu být otec a druhému dědečkem?

To neumím, jsou fakt moc blízko sebe. Neříkám, že bych chtěl mladým kecat do výchovy, že bych jim Sofinku vychovával, já vlastně moc nevychovávám ani Antonína. Takže jsem oběma spíš takovým dědečkem, i když na Antonína jsem asi přísnější. Ale to spíš proto, že je to kluk a taky je to jiná nátura. Ale když je Sofča u nás, splyne s bandou dětí a je to super. A úplně ideální je sebrat je všechny a odjet s nimi na chalupu. Tam je totiž navíc pohltí i banda venkovských dětí a celé dny lítají, u někoho se nají, nebo si něco uloví, já vlastně ani nevím. To je prostě ten divoký sever, kde máme chalupu.

Fascinuje mě ještě jedna věc, a to je věkový rozptyl vašich dětí. Lindě je 32, Marušce 16, Benovi bude 13 a Toníkovi je 6. Takže si užíváte všechna období – dospělost, počínající pubertu i tu v plné síle, k tomu roztomilé dětství. Jak tohle zvládáte?

Naši puberťáci jsou docela v pohodě. Už jen to, že s námi mluví, považuji za velké štěstí. Jsou samozřejmě radši, když s nimi mluvím sám, než aby to ventilovali před někým jiným, takže večer, když přijdu, to bývá náročné. Musím svou pozornost rozdělit všem dětem spravedlivě, a ještě se u každého přepnout do jiného módu, protože každý vyžaduje trochu jiný druh komunikace. Ale funguje to a jsem za to rád. A také mám výhodu, že jsem vzácný. Ne že bych si vzácnost pěstoval, tak to v mé profesi a s její časovou náročností je. Často proto slýchám otázku - a tati, budeš dnes doma? A není tím myšleno jako - proboha, kdy už vypadne někam pryč, ale že mě opravdu chtějí mít doma. A to mě těší.

Teď se přesuňme od rodiny k práci, konkrétně k seriálu Polda. Tam hrajete policistu, který doslova zaspal dobu, probudil se v 21. století, ale poslední, co si pamatuje, jsou devadesátky. A potýká se s totální společenskou změnou a technologickým vývojem. Jak to máte vy s technologiemi? Stíháte ten vývoj?

Přiznám se, že úplně dobrý v tom nejsem. Ale zase moje děti a moje žena mě do toho vždycky nenásilně uvedou, třeba před deseti lety jsem si koupil chytrý telefon, takže jsem od tlačítkového mobilu udělal obrovský skok. Ale některé věci jsou na mě moc rychlé.

Jaké třeba?

Třeba nejstarší dcera mi říkala, abych si pořídil Instagram. A do toho já nejdu, to už mi přijde moc. To je takové chlubidlo, a já takový nejsem, tak proč to mám používat. Myslím, že Facebook je pro mě tak na hraně. A o TikToku, o tom už ani nebudeme mluvit.

Takže moje další otázka, jestli žijete na sociálních sítích, je asi zbytečná?

Mám jen Facebook, ale i tam to striktně rozděluji. Jsou věci, které sdílím s kamarády, lidmi kolem motorek, s rodinou, a pak jsou prezentační věci, které směřuji všem. Protože já si fakt myslím, že některé věci je zbytečné ventilovat do světa.

A co posun ve společenském myšlení, protože na to Polda také často naráží?

Myslíte kulturní a společenský vývoj, gendery, vztahy mužů vůči ženám a podobně? S tím nemám vůbec problém. Proč Eskymákům říkat Eskymáci, když oni sami to tak nechtějí? Proč někomu říkat, jak on si to nepřeje? Od rodičů jsem vychovaný tak, že se mám k ženám chovat uctivě, takže ani s tím jsem nikdy neměl problém. K tomu se pohybuji ve velmi liberálním prostředí, takže když jsme v divadle měli šéfa gaye, byl jsem s tím v pohodě. Když se pak rozhodl, že prodělá změnu pohlaví, zase vůbec žádný problém. Vlastně mu moc držím palce, aby to všechno zvládl, protože vím, jakým utrpením a trápením si prošel a prochází. Ale pak jsou samozřejmě kraviny, kterými se lidstvo zabývá jen proto, že se má dobře.

Které myslíte?

Takové ty přehnané věci. Řešit, jestli se může dnes hrát Othello, a jestli má Othella hrát herec světlé pleti nebo spíš tmavé, jestli běloch může dabovat kreslenou postavičku Afroameričana a jestli ve Šmoulově, kde jsou všichni modří, je dostatečný počet postaviček s jinou barvou pleti, to si někdy myslím, že se řeší voloviny.

Takhle liberální jste ale vždycky nebyl…

Přiznávám, že jsem to neměl vždycky takhle, ale člověk se vyvíjí, sbírá zážitky, zkušenosti a podle toho se mění. A já se nevymezuju, mě to přijde hloupé, když třeba staří lidé říkají - to byl svět ještě v pořádku. Vlastně tuhle větu z duše nenávidím, protože tohle přeci nikdo nemůže před svými dětmi říct. Nemůžete jim říct, vy rostete do sra..k, ale já to měl ještě dobrý. To se ještě smažily hranolky ve vyjetým oleji, jó to byly časy. Nemám rád myšlenkové retro.

Myšlenkové retro je jedna věc, ale jinak s retrem problém nemáte. Milujete přece Vespy a tyhle skútry jsou trochu retro.

Jsou, ale dělají i moderní modely, i když si pořád drží nějaký retro základ. Myslím, že Vespa je vlastně kulturní dědictví, je to kulturně technická památka. A my, co na nich jezdíme, to máme jako životní styl.

Takže chápu dobře, že Vespa pro vás není jen dopravní prostředek?

Jasně, to je můj lifestyle. Vespy jsou hrozně fajn. Není to tak machistická záležitost jako velké motorky, není tam tolik testosteronu, je to i cenově dostupný ve srovnání s velkými motorkami. Ale když na ní vyjedete ven, jsou to skvělé zážitky.

Díky Vespě jste se seznámil se svou současnou manželkou Evou, je to tak? Napsala totiž na facebookový chat fanoušků Vespy.

To byla naprostá haluz. Já předtím totiž jakýmkoli seznamováním přes internet vyloženě opovrhoval. Pokládal jsem to za debilní elektronickou dohazovačku. Jenže jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Bylo to v době po nějakém mém rozchodu, nebylo to moc pěkné období, a najednou na chat napsala nějaká holka z Berlína, ale česky, jaký má dát do skútru olej, když má tenhle typ Vespy. Já jí odpověděl, ona mě druhý den požádala o přátelství, chvilku jsme si psali, a ona pak jednou napsala, že jede přes Prahu za rodiči. Tak jsem pro ni přijel na Vespě, jeli jsme někam na kafe, za měsíc znova a bylo to.

Ale ona věděla, že jste herec David Matásek. To vy jste měl asi míň informací.

Já jsem viděl nějaké její fotky na facebooku, ale tam si člověk samozřejmě dává fotky, kde mu to sluší. Takže mě pak dost překvapilo, že jí to slušelo i v reálu.

Jak jen to jde jezdíte na Vespě nebo hromadnou dopravou. Co auto, do něj taky někdy sednete?

Nemám na to moc nervy. Když si totiž člověk zvykne na průnik provozem na skútru, je pak těžké zvládat to v autě. Když v něm třeba dlouho nejedu, a pak sednu za volant, tak se i v něm různě vykláním, jestli bych se tou kolonou nějak nepropletl. A pak mi dojde, že sedím ve velký kraksně a mám smůlu. Nejsem moc autíčkář, to je pravda.

A teď takové vaše osobní retro. Filmy o Básnících a role Kendyho. To byla vaše první filmová role. Bylo vám sedmnáct, studoval jste a najednou takový úspěch. Jak na to vzpomínáte?

Zásadní bylo, že jsem tam byl s Pavlem (Pavel Kříž, který ztvárnil hlavní roli Štěpána Šafránka). To byla vlastně podmínka Dušana Kleina, aby tyhle dvě postavy hráli kluci, kteří spolu kamarádí i v reálném životě. Takže takovou tu vyoranost a nezkušenost jsme spolu mohli sdílet a o to to bylo snazší. Ale že to bude takový úspěch, to nikdo netušil. Hodně nám asi pomohla záporná kritika v Rudém právu, protože tenkrát, kdo měl všech pět pohromadě, uměl číst mezi řádky. Takže když to tam kritika totálně strhala, lidi si řekli - hele, to by mohlo být dobrý. Den po té recenzi fronty jako blázen.

A jak to máte s Pavlem Křížem dnes? Jste pořád kamarádi, zajdete spolu třeba na pivo?

Je to komplikované. Pavel musí být vždycky půl roku v Kanadě, aby nepřišel o občanství a o výhody s ním spojené. Ale pořád to funguje. Když už se potkáme, okamžitě si k sobě sedneme a začneme tam, kde jsme minule skončili. Vykládáme si ty stejné kraviny, furt se smějeme těm stejným blbostem a lidi na nás koukají a říkají si - to je neuvěřitelný, dvě zestárlý sušený švestky s kecama puberťáků. Takže v tomhle je to roztomilé a pořád to tam je.

Už jsme řekli, že první film o Básnících byl nečekaný úspěch, ale úspěch byly vlastně všechna další pokračování. Napadá vás, čím to je?

Tak lékařské prostředí vždycky zabere, protože každý má nějakou zkušenost s doktory. Dokonce mi už i několik doktorů řeklo, že šli na medicínu jen kvůli tomu filmu, a to už mi přijde fakt haluz. A pak je to asi určitá delikátnost a decentnost, do ničeho se tam drsně nešlape, netlačí. A Pavel je vlastně tak trochu nešikovnej, je to postava, které lidi můžou držet palce. A o tom to možná je.

Je to přes 40 let od natočení prvního dílu a pořád se vás na Básníky někdo ptá. Já to teď dělám taky. Neštve vás to?

Musím říct, že zpočátku jsem s tím měl trochu problém, protože to vlastně přehlušilo úplně všechno, co jsem potom kdy udělal. Ale na druhou stranu - může existovat lepší začátek kariéry, než natočit film, který má i po 40 letech fanoušky? Takže mě to vlastně těší.

Teď si to trochu vylepším a zeptám se na divadlo. Přes 20 let jste členem činohry Národního divadla, což je pro herce asi meta nejvyšší, že?

Už to asi není tak, jako to bývalo. Kromě toho, že je v očích veřejnosti meta nejvyšší, je také vhodný otloukánek. Protože co je pro kritiky lepší, než jít na premiéru do Národního divadla a pak to v novinách sundat?

A není to v pořádku, že od těch nejlepších prostě očekáváte to nejlepší?

Jasně, ale kritici jsou často nespravedliví. Jako kdybychom neměli právo na nějakou cestu, na nějaký omyl nebo vývoj. Já to cítím dnes a denně. Očekávání a představa, co by se tam mělo hrát, a jak by se to mělo hrát, a když to nesplníte, tak je to největší prohřešek, jaký jste mohli udělat, tedy hned po zabití koťátka. To je nefér. Já mám skoro pocit, že nás kritici nezaslouženě nenávidí. Čím jsme si to ale zasloužili, to nevím.

A co vaše děti? Ty chodí na vaše představení do divadla?

Ne že bych je tam tahal, ale ano, občas jo. Třeba i Toníček zvládne Macbetha. Tuhle někde něco objevil a říká - jé hele tati,to je z Macbetha. Takže asi jsou moje děti divadlem trochu přeci jen postižené.

A jsou k vám kritičtí?

Ne, vůbec. Co si myslí, to samozřejmě nevím, ale že by řekli, tati, tohle byl totální shit, to ne, to jsem od nich nikdy neslyšel.

U práce ještě zůstaneme, pro Televizi Seznam jste natočil Revír, osmidílný komediální seriál z mysliveckého prostředí, který by měl jít do světa letos na jaře. Koho tam hrajete?

Moje postava se jmenuje Král a je to hrozná svině. Asi hlavní záporná postava celého seriálu, která se ostatním nimrodům snaží ukrást revír a udělat tam něco obludného.

Myslivost je poměrně specifická oblast, máte k ní a k nimrodům nějaký vztah?

Jasně, nimrodi jsou fajn. Znám jich pár z chalupy. Dost se nadřou, třeba teď v zimě, když chodí krmit sněhem zvěř. Ale jasně, jsou to masorádi, takže vegetariáni to asi vidí jinak. Ale mě nevadí, když mi občas přinesou na ochutnání nějaký bizár. Tak to má být, člověk se má vyvíjet a ochutnat občas i věci, které by ho jinak nenapadli. Kdo třeba může říct, že ochutnal jezevce?

Vy jste ochutnal jezevce?

Ano, a je to strašně dobrý. Teda, vypadá to jako pes, to je na tom blbý. Ale chutná to jako kachna. Ono to jí ty různý bobule, tak asi proto.

Pomalu se zase přesunu k vašim narozeninám. Říkal jste, že nebilancujete, ale přeci jen, vnímáte ten věk nějak?

Tak je to únava materiálu, samozřejmě. Normální opotřebení. Herectví je blbé v tom, že je náročné fyzicky. Na druhou stranu má rysy dětské hry, takže se člověk nemůže brát úplně vážně, vlastně si furt hrajeme, a to zas mluví proti té číslici.

Takže fyzicky vás práce opotřebovává, ale psychicky vás drží mladého?

Přesně tak. Neumožňuje vám to lízat si rány a litovat se, musíte být furt ve střehu, připravený si hrát, ale dělat si i srandu ze sebe a i ze svých kolegů. Obzvlášť třeba naše pánská šatna, to jsou hrozný kreténi a blbci. Tam nemůžete ukázat žádnou slabost, protože si z vás hned začnou dělat legraci.

S kým jste v té šatně?

Igor Orozovič, Filip Kaňkovský, Radúz Mácha, David Prachař. Všechno je to samozřejmě ve srandě, jsme super parta. Ale jsme cynici a nic si nedáme zadarmo. Já je šikanuju a oni mi zase dělají jiné věci, třeba mi kradou fidorky ze šuplíku.

Několikrát jste tu narazil na to, že člověk se vyvíjí, mění, možná moudří. Tak v čem jste zmoudřel vy?

Už si dovedu získat čas jen pro sebe, svoji rodinu. Dřív jsem bral všechno, na všechno jsem kývl, to je nemoc českého herectví. Pořád máme strach, že nám něco uteče. A já už díky bohu zjistil, že mi nic neuteče.

Takže vás věk naučil říkat Ne?

Ano, naučil mě i odmítat. To je hrozně důležitý a podle mě by se to mělo vyučovat na DAMU a na hereckých školách. Samozřejmě, když má člověk štěstí a má start kariéry takový, jaký jsem ho měl já, říká se Ne snáz. Ale na druhou stranu, fakt se nic nestane, když v nějakém projektu nebudu, a já už to díky bohu vím.

Přeštěte si i další naše rozhovory, například se Chantal Poullain, která stále hledá toho pravého, nebo s Marianou Prachařovou o bulváru