Když mi zemřel partner, rozhodla jsem se, že zkusím operu, říká Alena Kunertová, původně hotelová manažerka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako malá chtěla zpívat, jak sama říká, „mužovským hlasem“. Anebo rovnou řídit celý ansámbl. Osud ale zavál Alenu Kunertovou, rozenou Nachtigalovou, na střední hotelovou školu. Léta pak pracovala na vysokých manažerských pozicích v hotelovém byznysu. Jenže láska k opeře, kterou u ní odmalička budoval hravou formou dědeček, v ní zůstala. A tak se jednoho dne rozhodla vyměnit profesi hotelové manažerky za dětský sen a založila úspěšnou uměleckou agenturu Nachtigall Artists, která se stará o mladé české pěvce a dováží k nám ty slavné ze zahraničí.

Co bylo tím rozhodujícím impulzem, že jste si řekla: V hotelu končím?

Mezi umělci jsem měla vždycky hodně přátel. Už když jsem dělala v hotelu, jsem od konce devadesátých let pomáhala s charitativními akcemi i koncerty. V té době mi navíc zemřel můj tehdejší partner, a tak jsem si řekla, že zkusím něco nového, něco co mě bavilo od dětství – operu, tedy že se stanu úspěšným manažerem úspěšných pěvců a hudebníků.

Vztah k opeře ale ještě není zárukou úspěšné agentury, která do Čech vozí operní hvězdy a hledá mladé talenty. Přesto jste uspěla. Co bylo nejtěžší?

Přesvědčit odborníky, umělce i orchestrální hráče, kteří se na mě koukali trochu s despektem, protože nemám hudební vzdělání. Ukázat jim, že i když je člověk z jiného oboru, ale má talent dobře poslouchat a lásku a respekt k hudbě, může být skvělým hudebním manažerem.

Je způsob hledání nových talentů pořád stejný?

Hledání je v podstatě stejné, ale nároky na umělce jsou jiné. Ten kdo měl předpoklad udělat velkou kariéru před padesáti lety, pokud by dnes neměl i další přednosti, by neuspěl. Opera je dnes multižánr. Není to o tom přijít a zazpívat. Dnes musí umělci dobře komunikovat, být herecky i tanečně zdatní a psychicky odolní.

Takže to mají těžší…

Ano. Kariéra zpěváků je mnohdy daleko kratší a mnohem psychicky náročnější než dřív. Mají velmi náročný i osobní život. Odjedou na místo, kde pět až šest týdnů zkouší a odehrají sérii představení. Následně se zase přesunou jinam, kde funguje stejný model. Takže nároky jak na umělce, tak i na jejich blízké jsou vysoké po mentální i fyzické stránce.

Když si vybavíte začátky, kdo byl jeden z vašich prvních talentů, ze kterého jste udělala mezinárodní hvězdu?

Já jsem vlastně začala z druhého konce. Zpočátku jsem jen vozila do Čech operní hvězdy ze zahraničí. Až v roce 2013 mě upozornil Peter Dvorský (jeden z prvních umělců, kterého Alena Kunertová zastupovala) na Petra Nekorance. Volal mi tehdy z Karlových Varů, ať si ho přijedu poslechnout. Tak jsem přijela. Petr Nekoranec je jako můj druhý syn. Vypiplali jsme ho k úspěšné mezinárodní kariéře. A to mě vlastně přivedlo k tomu, že vedle té velké koncertní řady se věnuji i talentům.

Jak vůbec nové talenty hledáte a v čem konkrétně jim pomáháte?

Dostávám avíza z konzervatoří od profesorů, koho bych si měla poslechnout. Umožníme jim špičkové pěvecké a interpretační kurzy a kontakt se světovými interprety, kteří přesně vědí, co chtějí. Když zkoušíme s orchestrem a operními hvězdami, vezmeme studenty na zkoušku. Bereme tam i jejich profesory a mentora, který je upozorní, na co se zaměřit. Tím se na mladé umělce vytvoří i jistý tlak, aby si uvědomili, do čeho jdou, jestli to chtějí opravdu dělat. Pak už je to hlavně tvrdá práce.

Kde jsou největší úskalí?

Je to stejné jako u vrcholového sportu. Záleží na tom, jak přistoupí ke své kariéře. Jestli ji neuspěchají. Ještě ne všichni berou vážně fakt, že pro mezinárodní kariéru potřebují kromě talentu a hlasu i jazykovou, taneční a hereckou průpravu. Potom je také nutná dobrá kondice, správná práce s hlasem, dýchání a samozřejmě psychika.

Je velkým nepřítelem tréma?

Tréma v malém množství je správná. Ale pokud někdo trpí velkou trémou, může to negativně ovlivnit jeho celou kariéru.

Přivezla jste do Česka celou řadu operních hvězd. Co považujete za svůj majstrštyk?

Nikdy mě neodmítl nikdo, koho jsem do Čech přivézt chtěla. U někoho to trvalo déle, ale vždycky to nakonec vyšlo. Dnes jsem naopak v situaci, že řeknu „ne“ nebo „tebe už jsem přivezla“, a to stačí. Už si můžu vybírat a nemusím se doprošovat.

Mají operní hvězdy nějaké specifické požadavky?

Hvězdné manýry spíš někdy byly od lidí okolo hvězd, kteří mají občas potřebu vytvářet stres, ale za ta léta jsem už zocelená. O mně se ví, že se o své umělce starám jako o mimina. Vyzvednu je na letišti, společně s řidičem je odvezu do hotelu, dávám si pozor, aby bydleli skutečně tak, jak si přejí. Na jídlo nejdou do špatné restaurace, protože kdyby se špatně najedli před koncertem, tak je problém. Snažím se, aby se cítili jako v bavlnce.

A z toho vznikla přezdívka mamma Alena?

Ano, přesně tak. Dnes se už mezi umělci traduje: Když to dělá mamma Alena, tak je to v pohodě.

Čím se při výběru hvězd a talentů řídíte?

Řekla bych, že intuicí.

Zklamala vás někdy?

Asi někdy ano, ale spíš to bylo ve směru lidském než profesním.

Máte konkrétně vy nějakého oblíbeného operního pěvce?

Mám jich mnoho a mám slabost pro mužské hlasy. Osobně se například moc těším na začátek jara, kdy přijede 22. března do Prahy Pene Pati. Ten mi připadá jako reinkarnace Luciana Pavarottiho.

Jakou hudbu máte nejraději?

Mám ráda dobrou muziku, nemůžu říct, že poslouchám jen konkrétní žánr. Nejsem vyhraněná. Jdu ráda na popový koncert, na klasiku, jazz. Mám to většinou podle nálady. Při práci mám ale nejraději ticho.