Oskar Hes alias Josef Mašín z novinky Bratři: Příběh Mašínů mě utvrdil v tom, že komouši jsou zlo

Je mu čtyřiadvacet, jeho hvězda září stále jasněji, objevuje se ve filmech i seriálech, exceluje na prknech Švandova divadla. A nyní také ve filmu Bratři o bratrech Mašínech, jejichž ozbrojený útěk z komunistického Československa na Západ v 50. letech dodnes rozděluje společnost.

Oskar Hes v něm hraje Josefa Mašína, jednoho z bratrů, které část společnosti pokládá za hrdiny, druhá za vrahy. K tomu mladý herec nosí slavné příjmení po tatínkovi, choreografovi a tanečníkovi Richardu Hesovi (†50).

Člověk by možná čekal, že bude trochu mladicky namistrovaný, víc než zdravě sebevědomý, prostě prototyp úspěšného a slavného mladíka, který má v plánu podmanit si svět (minimálně showbyznysu). Jenže opak je pravdou. Přišel tichý a klidný mladý muž, který o své práci, životě a snech mluvil s jakousi vášnivou pokorou, úctou a vděčností.

Už jako dítě jste hrál v muzikálech Carmen, Polská krev, Golem. Není to úplně typická činnost, které se děti věnují. Jak na to vzpomínáte? Bylo to pro vás wow, nebo jste to bral tak, že prostě někdo chodí na fotbal a vy do divadla?

Bylo mi tak devět až dvanáct, takže jsem byl fakt úplné dítě. Kopal jsem i ten fotbal, ale zároveň jsem hrál v muzikálech dětské role. Vlastně i díky tátovi, který mě do Golema angažoval. Ale pak do Polské krve a na Carmen jsem dělal už normálně casting. Já to miloval, byla to pro mě velká legrace. A šance dělat takové ty šaškárny, které jsem jinak dělal jen ve škole.

Takže jste byl klasický třídní šašek?

Do určitého věku asi ano. Měl jsem tehdy pocit, že jsem extrémně vtipný, ale byl to opravdu jen pocit. Bavilo mě se předvádět. A v muzikálu jsem to mohl dělat před více lidmi, tak mi to dávalo smysl.

A co spolužáci? Obdivovali vás, byl jste hvězda?

Vůbec. V tomhle věku ještě neřešíte, co kdo dělá. Prostě děláte, co vás baví. A ani já jsem to nevnímal tak, že dělám něco, kvůli čemu by mě měl někdo obdivovat. Ale bylo to cool, uvědomoval jsem si, že mám určité privilegium, že můžu dělat něco, co není pro tenhle věk úplně typické. Ale žádný obdiv se nekonal.

Jak se divadlo kloubí se školou?

Nebylo to zas tak náročné, ty role byly opravdu miniaturní. To byly tři výstupy, nějaké křičení nebo třeba v Carmen ohlašování, že přijíždí cirkus. V Polské krvi i menší tanečky. A zkoušení buď bylo po škole, o víkendu, nebo jsem někdy do školy nešel. Což byla samozřejmě výhoda, bavilo mě extrémně, když jsem se mohl „ulejt“.

Říkal jste, že do dvou muzikálů jste prošel castingem, ale také, že do prvního vás angažoval tatínek. Takže lze říct, že tam byl vliv vašeho otce?

Nejspíš ano. Odmala jsem s tátou a mámou chodil i na taneční zkoušky, když táta dělal ještě poslední choreografie. A oba s bráchou (Oskar Hes má bratra dvojče, pozn. red.) jsme chodili do tanečního folklorního souboru Valášek a tam jsme samozřejmě byli k tanci vedení. Ale nebylo to násilné, byla to legrace. A já jsem k tomu nějak přirozeně víc přilnul a brácha se pak trhnul.

Muzikál jste jako obor i vystudoval. Bylo to ovlivněné tím, že jste v nich začínal?

Vůbec. S muzikály jsem skončil asi v patnácti a vždycky jsem chtěl spíš buď hrát, anebo tančit. Nikdy jsem moc nezpíval, měl jsem z toho vítr. Radši jsem se hýbal nebo vyjadřoval herecky. Na náročný trojobor muzikál si netroufám.

Ale šel jste ho studovat?

Šel a hned vám vysvětlím proč. Chtěl jsem na Pražskou konzervatoř na hudebně dramatický obor, kde se studium soustředí hlavně na herecký projev s tím, že zpěv a tanec tam samozřejmě nechybí. Ale tam mě bohužel nevzali. Tak jsem zkusil Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde tenhle specifický obor zatím nemají, ale mají zmíněný muzikál. A tam mě přijali. Ale vždy mě to táhlo k činohře, potažmo k filmu.

Kombinace divadla a filmu vám vyšla. Hrál jste v poměrně zajímavých a úspěšných titulech. Role dostáváte, nebo chodíte na konkurzy?

To je různé. Třeba na seriál Rédl, který režíroval Honza Hřebejk, jsem už klasický casting nedělal a produkce mě oslovila napřímo. Stejné to bylo i s rolí v Pozadí událostí nebo v Králi Šumavy. Když už s režisérem pracujete poněkolikáté, je to známka vzájemné důvěry, takže si vás pozvou jen na kamerové zkoušky. Už se mnou mají nějakou zkušenost, vědí, jaké mám schopnosti, a vkládají do mě důvěru, aniž bych musel projít castingem.

Je naopak nějaká role, kterou jste si musel vyloženě vybojovat, projít hodně náročným castingem?

Určitě Pustina, kde na castingu bylo na tu roli opravdu hodně uchazečů, kolem padesáti. A pak na Duklu 61, na tu jsem velmi pyšný, protože tam jsem se poprvé potkal s Davidem Ondříčkem. To pro mě bylo zásadní jak pracovně, tak v osobním životě.

Dukla 61 vychází ze skutečné události, jde o největší důlní katastrofu druhé poloviny 20. století u nás. Jak jste se na roli připravoval?

Probíhala samozřejmě jemná studie ostravské hatmatilky, měli jsme na to i koučku. Potom jsem si zjišťoval hodně věcí o té katastrofě. Proč se to stalo, jak se to stalo, kolik lidí tam zařvalo. Příprava byla spíš mentální a studijní než fyzická.

Takže jste po večerech četl historii hornictví a dolu Dukla?

Ano, dalo by se to tak říct. Tady jsem si poprvé uvědomil, že konečně s režisérem herecky pracuju, že mi o tu práci jde a chci, aby byla kvalitní. Poprvé to byla uvědomělá práce na projektu.

Mentální přípravu chápu, ale musela být určitě i nějaká fyzická. Natáčeli jste v opravdových dolech.

Většinu filmu jsme točili v dolech na Rakovnicku 110 metrů pod zemí, malá část se pak točila v Ostravě 1 100 metrů pod zemí.

To mi neříkejte, že to není fyzicky náročné.

Když tam poprvé sjíždíte výtahem, který jede rychlostí pět metrů za sekundu, tak to je obrovský sešup, to vlastně spíš padáte, než jedete. A to se začnete trochu bát. Pak je před vámi najednou pět nebo šest kilometrů chodeb, musíte mít průvodce, lidi, kteří to tam znají, každou chvíli tam jsou takové minizávaly, kdy ze stěn padá kamení. Máte samozřejmě helmu, další bezpečnostní vybavení, zabezpečení dolů je dnes už opravdu na vysoké úrovni, ale stejně tam na vás působí taková zvláštní skličující atmosféra. Ty chodby jsou úzké, jdete tam s dalšími patnácti lidmi, všichni jste špinaví, většinu času jste potichu, je to prostě zvláštní prostor, ve kterém se ne všichni ze štábu cítili dobře. Třeba David Ondříček říkal, že si první dny natáčení myslel, že má klaustrofobii.

Jak jste se cítil vy?

Já jsem z toho byl první den takový vyjukaný, ale musel jsem hrát, soustředit se na práci a ne na to, že se bojím. Tak jsem tomu nevěnoval takovou pozornost a po několika natáčecích dnech jsem si to začal dokonce užívat. A jednu věc musím zmínit: byl tam takový krásný jakoby horský vzduch, jako byste byli na horách. To mě ve stometrové hloubce překvapilo.

V dolech horský vzduch? To by člověk nečekal!

Přesně. Ale já jsem si tam vážně připadal, jako bych byl někde na horách. I když jsem byl v zemi, všude kolem sebe a nad sebou jsem měl tuny a tuny zeminy, stejně jsem měl pocit, že tam vane takový chladný horský vzduch.

Takže je tam zima?

Na Rakovnicku, těch 110 metrů pod zemí, tam je opravdu kosa. Kolem jedenácti stupňů. V Ostravě to bylo jinak, čím jedete hlouběji, blíž k jádru, tím se teplota zvyšuje. Tak na třicet, pětatřicet stupňů.

Hrajete v divadle, k tomu natáčíte. To je neuvěřitelné, co všechno si musíte zapamatovat. Máte nějaký fígl, jak se učíte role?

Já vás vyvedu z omylu. Na tohle se ptá spousta lidí, ale neuvědomují si, že my to opravdu nějakou dobu zkoušíme, spojujeme si text s tělem, náladou, hudbou, světlem, chutí, vzpomínkou a pocitem. Takže to nefunguje čistě na bázi technického učení textu, máte s tím spojeno spoustu těchto atributů a ty vám text pak automaticky nahazují. Kdybyste třeba teď chtěla, abych vám řekl celý text nějaké divadelní hry nazpaměť, tak vám ho neřeknu. Ale když mě pak postavíte na jeviště a začne na mě svítit světlo, které už znám, začne hrát hudba, kterou znám, a kolega na mě začne působit, tak mi text začne automaticky naskakovat.

Tak máme film a divadlo. Co vás baví víc?

Nedá se říct, že by mě jedna z těch věcí bavila víc nebo míň. Ono se to neustále mění. Ale hlavně je to úplně jiný obor, nedá se to úplně srovnávat. Ve filmu fungujete v jiném režimu. Na place jste třeba 12 hodin, kdežto do divadla přijdete v šest, od sedmi hrajete, a když má představení hodinu a půl, máte v půl deváté hotovo. Takže musíte umět pracovat s energií, ve filmu s ní musíte umět šetřit, rozložit si ji. U filmu se také jedná o jiný druh herectví. Kamera vás snímá na pár centimetrů, nemůžete si dovolit velká divadelní gesta či grimasy.

Takže čistě technicky je to úplně jiné?

No jasně, je to úplně jiná práce. Je to, jako bych srovnával Nascar a rallye. Na první pohled se zdá, že u obojího sedíte za volantem a řídíte auto. Ale v Nascaru jezdíte dokola, řešíte každý centimetr, jedete ve sportovním silničním autě na betonovém oválu. Zato v rallye skáčete v džípu a jezdíte přes bažiny a lesy. Divadlo je spíš rallye. A film je takový technický Nascar. Obojí je těžké, ale každé jinak.

Už jsme na začátku trochu mluvili o vašem tatínkovi. Je pro vás slavné jméno výhoda, nebo spíš handicap?

Jsou na tom dobré věci, ale i špatné. Příjemné třeba je, když za mnou přijdou lidé, kteří tátu znali, jeho bývalí kolegové, kamarádi, známí, a říkají o něm věci hezké. Že byl velmi talentovaný a pracovitý a že to samé vidí i ve mně. To je příjemné, když mě s ním takhle někdo hezky srovná, protože on byl opravdu v určitých fázích života skvělý. Ale má to samozřejmě i svoji temnější stránku, protože nebyl jen skvělý, leccos s ním bylo komplikované. Ale i to patří k životu.

V minulosti jste řekl, že kvůli tomu, jak byl váš otec hodně pracovně zaneprázdněný a vůbec to jeho životní tempo bylo velké, tak jste si nestihli k sobě vybudovat příliš silný vztah. Je to pravda?

Asi ano. Ono logicky, když ten člověk není doma, nemá čas se vám úplně věnovat, tak si jednoduše nevybudujete takový vztah, jaký jsem měl třeba k mámě.

Prohlásil jste, že váš otec si zvolil hodně rychlé životní tempo a že vy to chcete dělat jinak. Nicméně z toho, o čem se bavíme, mám pocit, že minimálně vaše pracovní tempo je také poměrně rychlé. Nepotatil jste se přece jen trochu?

Já doufám, že pracovně jsem se potatil. A jsem rád, že se ta práce začala dařit poměrně brzo. Mám z toho radost. Nějakou zásluhu v tom táta asi má, že jsem po něm zdědil nějaké nasazení a zapálení. A mám i obrovské štěstí na lidi. Protože když na ně narazíte, tak vás nic nezastaví.

Hrajete ve filmu Bratři, kde ztvárňujete Josefa Mašína. Jejich příběh je velmi silný, navíc kontroverzní. A dodnes rozděluje společnost. Takže počítám, že tady musela být příprava na natáčení ještě náročnější než třeba na Duklu 61?

To určitě. Já jsem z historie věděl, že příjmení Mašín existuje, ale víc jsem se tomu nikdy nevěnoval. Nezajímalo mě to a dneska vidím, že mě to zajímat mělo. Spousta mladých lidí o tomto velkém příběhu nemá ani páru. Jsem vděčný, že se příběh konečně zfilmoval a snad se dostane k největšímu počtu divákům, hlavně k mladým. Je důležité si uvědomit, že za svobodu je potřeba bojovat a hájit ji, protože nikdy nebyla a není zadarmo.

A co tedy dal příběh bratrů Mašínů vám?

Já jsem se utvrdil v tom, že komouši jsou svině a vždycky budou. To je taková legrace, jak to říkám, ale myslím to vážně. Ten příběh jsem neznal dopodrobna, pak jsem si přečetl knížku Zatím dobrý od Jana Nováka a ta mě pouze utvrdila v mých názorech. Ten příběh není jen o třech klucích, co se prostříleli do Německa, protože prostě byli hustý. Je o soudržnosti, rodině, o obrovské odvaze, kterou ti kluci projevili, o cti a hrdosti na svou rodinu a český národ. A znova opakuji, hlavně jde o svobodu, o kterou se musí pořád a stále bojovat.

Vaše motto zní „Nezbláznit se z toho, nehroutit se z maličkostí, držet svůj cíl a směr“. Tak by mě zajímalo, jaký je váš cíl?

Ono to bude znít jako klišé, ale šířit dobro. Šířit spíš než věci zlé, tak věci dobré. Lidsky, pracovně, jakkoli. Jsou to věci, které jsou známé, ale když se k tomu dostanete a přemýšlíte o tom, tak je to v životě opravdu to nejdůležitější.

Jak se tohle uvádí do praxe? Jinými slovy, jak se vám daří držet směr?

Mně pomáhá práce a v tom je herectví skvělé. Snažím se hrát tak, aby se to lidí dotklo. Aby to jimi jen tak neprošlo a za hodinu jim to bylo jedno, chci, aby to v nich rezonovalo. Aby měli radost, nebo naopak pocítili smutek, aby si sáhli do svědomí a do své historie, uvědomili si třeba nějakou svou chybu, kterou mohou napravit. Jsem rád, když se v divákovi prostě něco děje.

Takže se vám daří držet správný směr?

To nevím, doufám, že ano. Ne vždycky to samozřejmě jde, to je zkrátka život. Ne vždy lze mít úsměv na tváři a šířit jen dobro, ale víceméně ano. A jsem přesvědčený, že to i přes náročnou globální situaci bude jen lepší. Přál bych všem, aby byli klidnější, aby si zprávy a informace ověřovali a aby jim strach nebránil v každodenním životě. Šiřte dobro!

Dělat rozhovor s Oskarem Hesem je radost. Ale existují i hvězdy, s nimiž je to opravdu těžké. Kdo je postrach novinářů?