Horolezkyně Klára Kolouchová: Na kopci nejsem máma ani manželka, zažívám vášeň, radost, trápení, bolest

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šestačtyřicetiletá česká horolezkyně Klára Kolouchová vystudovala management a během své profesní kariéry pracovala jako PR manažerka i HR specialistka a konzultantka pro několik firem. V roce 2006 zdolala osmitisícový himálajský vrchol Cho Oyu, v roce 2007 jako první rodilá Češka vystoupala na Mount Everest a v roce 2019 se jí po dvou předchozích neúspěších podařilo pokořit horu K2. Co jí do hor neustále táhne, jak se připravuje na náročné expedice a proč si s sebou vozí starou panenku?

Jako první Češka jste zdolala nejvyšší horu světa Mount Everest, vzpomenete si ještě, jaký byl úplně první pocit?

Ten pocit nejde zapomenout, střecha světa je jen jedna. A i když je to už téměř osmnáct let, pořád mne z toho mrazí. Čím jsem starší, tím víc mi přijde neskutečné, kde jsem tehdy, jako mladý elév, našla tu odvahu a vnitřní sílu. Everest mi přinesl do života klid, nadhled a víru v sebe sama.

Působíte dojmem, že se jen tak něčeho nezaleknete. Prozradíte, jakou vůbec největší překážku nebo výzvu jste musela ve své lezecké „kariéře“ překonat a zvládnout?

Předsudky. A také negativní postoje spousty pseudoexpertů, kteří mi říkali, že holka z Prahy na velké kopce nepatří.

Čím vám velehory tolik učarovaly, dá se slovy popsat, jaká síla vás tam opakovaně táhne?

Hory jsou pro mne jako zázračný elixír, je tam vše - vášeň, radost, život, trápení, láska, bolest, odhodlání. Hory jsou mé nádherné vytržení z reality, krátkodobé a koncentrované. Nikde jinde nezažívám takovou intenzivní nálož, den po dni, v dobrém i zlém. To mě na nich baví. Vybouřit se a vyklidnit, uspokojit oba moje póly. Nahoře si uvědomuji, jak je mi v mém životě tady dole neskutečně krásně a jak dobře se mám.

Když jste v horách, máte čas a sílu na myšlenky na to, co se děje doma, a stýská se vám? Nebo máte „přepnuto“ na zcela jiný režim?

Na expedici jsem v čistě pragmatickém módu „tady a teď“. A mohu si dopřát ten úžasný luxus, kdy vystoupím ze všech svých stávajících rolí, neřeším, co se děje doma – na kopci na chvíli nejsem máma, manželka nebo manažerka. Čistě sobecky se soustředím jen sama na sebe a vše ostatní, co by mne rozptylovalo a rozněžňovalo, tedy včetně rodiny, vypouštím.

>>>Ženy ženám: Přehled nejzajímavějších podcastů. Dáte přednost humoru nebo psychologii?

Jak si dokáže žena poradit v extrémně náročných až „spartánských“ podmínkách během expedic ve velehorách? Pokud jde třeba o hygienu nebo většinově mužský kolektiv…

Vše se dá natrénovat. Za těch více než 20 let v horách, co se na expedicích pohybuji, jsem našla svou cestu, jak si zachovat jistou dávku ženské grácie i v extrému. Někdy i metodou pokus omyl, samozřejmě! Kouzlit se dá se škopkem studené vody, kartáček na zuby a pastu s sebou nosím i do posledního výškového tábora (na K2 to bylo ve výšce 7600 metrů) a vlasy zapletené v copu vydrží bez mytí i čtyři týdny. A největšími vynálezy jsou dětské vlhčené ubrousky a rtěnka! Růž na rtech mě nakopne víc než tři energetické nápoje.

Co všechno zahrnuje příprava, když se chystáte na expedici, a jak vypadá váš trénink?

Je to zejména kombinace silového a vytrvalostního tréninku. Tak čtyři měsíce před odletem probíhá dvoufázový trénink pět dní v týdnu. Již přes deset let mám své osvědčené trenéry, s jedním běháme venku - intervaly, kopce, běh se zátěží, a s druhým dělám v posilovně na míru poskládaný kruhový trénink. O víkendu pak podnikám delší výběhy nebo vyrazím na kolo s rodinou, jeden den je volno. A k tomu fyzio. Nemládnu, moje příprava po pětačtyřicítce vypadá jinak než před pěti nebo deseti lety. Potřebuji se více soustředit na regeneraci a řízený odpočinek.

Přepadly vás někdy cestou na vrchol pochybnosti, myšlenky, zda to zvládnete a neměla byste být raději doma?

Upřímně? Ne. Pochybnosti do výstupu nepatří. Pokud nejsem skálopevně přesvědčena, že bojuji o vrchol, nemám nahoře co dělat. Jistá míra strachu je naopak v pořádku a drží mne v určitém napětí a ve střehu.

Obávaný vrchol K2 paří k extrémně těžkým výstupům, vám se podařilo pokořit jej až na třetí pokus. Nikdy vás ani na chvilku nenapadlo, že byste už další pokus o zdolání hory vzdala?

Na to perfektně sedí citát od Winstona Churchilla: „Úspěch je schopnost pohybovat se od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.“ A já navíc nesnáším nedokončené projekty. Dokud vnímám, že je prostor pro zlepšení, že příště mohu udělat něco jinak, tak z boje neodcházím.

Máte nějaké své rituály, které vám pomáhají zvládnout překážky, uklidňují nebo motivují?

Svým způsobem vlastně ano. Já je tedy spíše považuji za takové osobní rozmařilosti, ale svou funkci plní. Na každou expedici vozím takovou starou japonskou panenku, která brečí. Čeká na mě vždycky dole ve stanu v základním táboře. A když je mi někdy smutno a vše není úplně růžové, tak se na ni podívám a řeknu si: „Tak a teď dost – nebul, stačí, že bulí ona.“ Je to taková připomínka, abych se nepoddávala sebelítosti, ta do hor ani do života nepatří. A také si před každou expedicí pořizuji novou rtěnku, každá aplikace výrazné červené mě naladí do jisté bojové pohotovosti.

>>>Necítíte se spokojeně? Možná za to může některá z pěti brzd štěstí

Horolezectví je sport, který vyžaduje vytrvalost, disciplinovanost, trpělivost i velkou dávku rozvahy. Dokážete zachovat klid a pevné nervy skutečně v každé vypjaté situaci i v běžném životě?

To by bylo krásné, kdybych na tom růžovém obláčku klidu a pohody, který si přivezu z každé expedice, mohla plout nekonečně (směje se). Návrat do velkoměsta dříve či později začne rezonovat i u mě, přiznávám, že hlavně za volantem. Ale především jsem máma dvou dospívajících dětí, ty mne zaručeně dovedou dostat za hranici komfortní zóny. Ale v jednom mám jasno - dokud nejde o život, tak víte co…

Ano, jste dvojnásobná máma. Co vám prochází hlavou, když odjíždíte od rodiny a vždy existuje riziko, že byste se třeba nemusela vrátit… V horách si asi nelze strach připustit moc k tělu.

Přesně tak. Strach k lezení ve zdravé míře patří, ale nesmí mě paralyzovat. Je to moje pojistka, kterou pokaždé trochu pokouším. Takové něžné škádlení, ve kterém jsem zatím vždy měla navrch. A takétrochu štěstí.

V civilním životě jste manažerkou, jak zvládáte „koučovat“ a propojovat starost o rodinu a běžné každodenní povinnosti, profesní nasazení i svou vášeň pro horolezectví?

To je odpověď na román. Citlivý čtenář to může vnímat v mé knize Nahoře fouká. Baví mě, když se v životě věci dějí, když se mám na co těšit. Zvenku to může působit jako celkem slušný chaos, ale to je jen zdánlivé. Jsem urputný detailista a i v tom mém „chaosu“ mám perfektní systém. A naučila jsem se méně podstatné věci v životě odbýt a ty nepodstatné ignorovat nebo vypouštět. Bez toho se v mentálním zdraví přežít nedá. Když cítím, že něco opravdu chci, a vidím jasný cíl, jdu si tvrdě za tím. Mám velkou vnitřní disciplínu. A někdy zase ne, abych tak úplně nelhala. Ale potom to asi není důležité.

Jaké máte aktuálně další plány do budoucna? Nejen ty horolezecké…

Teď u mne vše opět směřuje k další expedici, jarní sezona v Himálaji se blíží. A pak se výrazněji plánuji zapojit do Inspire and Impact Networku, jedinečné komunity aktivních a úspěšných žen, kde se snažíme přispět k tvorbě lepšího a konkurenceschopného Česka.

A na závěr ryze ženské téma: Zvládne žena ve velehorách nerezignovat na péči o sebe? Prozradíte, jakou kosmetiku, kromě již zmíněné rtěnky, si s sebou vozíte a bez čeho se ani v horolezeckém táboře neobejdete?

Péče o sebe sama je na expedici alfa omega každodenního fungování. Perfektní make-up na mě v základním táboru neuvidíte, ale micelární voda, noční hydratační krém a denní krém s ochranným faktorem SPF 50 jsou naprostým základem. A k tomu samozřejmě ta zmiňovaná rtěnka. A tady teď budu konkrétní, protože za tím si stojím, není lepší ochrana rtů před sluncem a mrazem než 16H Lip Colour od Dermacolu, ta se mnou vždy jde až na vrchol.

Jak žít naplno a autenticky? Nebojte se negativních pocitů, říkejte ne a starejte se o sebe