Robert Jašków: Bylo bizarní koukat na urnu s mým jménem. Kdybyste to natočili, bylo by to moc

Den předtím, než vznikl tento rozhovor, jsem ho sledovala na prknech pražského Švandova divadla ve hře Adamova jablka. Pravda, ani tam nehraje žádného klaďase, ale na druhou stranu dokázal ztvárnit neonacistu obdivujícího Adolfa Hitlera tak, že jako divák pochopíte, že i v něm je kus dobra a že nic není jen černé nebo bílé.

Nakonec jsme si ale nepovídali jen o kumštu. A Jašków mě přesvědčil, že není jen skvělý filmový, seriálový a divadelní herec, ale také hodně prima chlap, co si na nic nehraje, mluví od plic a upřímně a žádné (ani vcelku osobní) téma pro něj není tabu.

Začnu vaším příjmením, ať neudělám chybu. Většinou ho lidé vyslovují „Jašków“, ale správně je to údajně „Jaškůw“. Tak jak to tedy je?

Jaškůw je to v Polsku. Poláci o s čárkou vyslovují jako ú, ale protože jsme v Čechách, může se to říkat normálně Jašków. Takže takhle je to tady v Čechách správně.

Vyrůstal jste v Peci pod Sněžkou, ví se o vás, že rád lyžujete, ale mě spíš zajímá herectví. Řekněte mi, jak kluk z Pece dojede na lyžích až do Prahy na DAMU?

Zpětně nahlíženo mi to přijde úplně logické, ale normální to asi úplně není. Já jsem samozřejmě jako chlapec z hor uvažoval o různých povoláních od záchranáře přes lékaře, kominíka, správce nějaké chalupy až po vlekaře a kosmonauta. Ale velice brzy jsem pochopil, že tudy cesta nepovede. Toužil jsem být někde, kde to cvrká. Už od dvanácti třinácti let jsem jezdil za babičkou do Prahy na prázdniny a ten pražský život mě uchvátil. A pak jsem na gymnáziu v Trutnově ve třeťáku propadl z chemie.

To pořád nevysvětluje herectví. Z chemie propadá kdekdo a ne každý se pak kvůli tomu stane hercem.

Jak jsem rupnul, tak jsem opakoval třeťák, ale kopal jsem se tam do zadku, protože jsem všechno uměl. I to propadnutí nebylo proto, že bych byl úplně tupej, ta učitelka si mě jednoduše dala. Ale mělo to své výhody. Nic jsem se nemusel učit, dělal jsem kraviny, chodil jsem po škole do své bývalé třídy, byl jsem s nimi každou přestávku, a až když jim přišel učitel, tak já odcházel do své třídy. Na každou hodinu jsem přišel o pět minut později.

Učitelé vás museli milovat…

Strašně jsem je s..al, samozřejmě. Navíc jsem chodil po škole s kytarou přes záda, furt jsem někde brnkal, nosil jsem si do školy kazeťák a tak. Jenže pak se mě ujala paní učitelka Jana Petráčková. Jednou mi řekla, že se chystá recitační soutěž. A já si říkal, to se snad zbláznila, nejsem debil, abych někde říkal nějaký básničky. Jenže ona mi vrazila do ruky Ortena, já se ho naučil a vyhrál jsem to. Pak druhou soutěž, třetí, pátou a už to jelo. Začal jsem hrát ochotnické divadlo, začal jsem být i hodnější ve škole, pak jsem udělal všechny zkoušky a maturitu. Přihlásil jsem se na DAMU a vyšlo to, tak jsem tady. A jsem za to rád.

Vzpomenete si třeba na svoji první opravdovou divadelní roli?

To víte, že ano. V Ústí nad Labem, kde jsme po škole jako čerství absolventi začínali, jsem moc zásadních úkolů nedostával, větší úkoly jsem dostával až pak v Praze. A na tu první větší, na kterou si určitě vzpomínám, to byl Krugel v inscenaci Hráči od Gogola. Pamatuju si tu blaženost z toho, že je člověk na jevišti, to bylo úplně zásadní.

Takže blaženost? Ne nervozita nebo strach?

Nervozita, ta normální a zdravá, ten vnitřní třas k tomu pochopitelně patří. Kdo tohle nemá, tak by asi tuhle práci neměl dělat, protože je to stroj. Ale nesmí vás to paralyzovat, tréma a nervozita vás nesmí dostat. Protože všechno přece umíte, už jste to říkali stokrát, znáte všechny pohyby, není důvod si myslet, že když jste to řekl stokrát, po sto prvý to neřeknete. V tomhle ohledu jsem nikdy žádná velká traumata nezažíval, nikdy jsem se nestyděl vystupovat před lidmi, být v zorném poli lidí.

Takže jste rád ve středu pozornosti?

Na jevišti ano, ale rozhodně to neznamená, že i mimo něj. To naopak. Spíš se trochu stáhnu a jdu s kapucí na hlavě.

Já ale četla, že milujete humor. Že pro vtip uděláte téměř cokoli.

Já bych šel klidně pro blbej fór světa kraj, protože i blbej fór je lepší než žádný fór. A největší radost mi dělá, když si můžu dělat srandu sám ze sebe.

Ale to umí málokdo.

Ale kdyby to uměl každý, nebo alespoň větší část populace, to by bylo něco. Kdyby si lidé uměli dělat srandu sami ze sebe, nebo nechali jiné dělat si z nich srandu, samozřejmě v nějaké rozumné míře! Pro mě je to úplný balzám, když jsem terčem nějakého humoru. Protože pak se to dá třeba otočit, dá se s tím pracovat. Vždyť těch sr..ek kolem nás je tolik, lidi chodí s hlavou skloněnou, zamračený, posmutnělý, honí se za penězi, kariérami. Tak když se pak objeví jakýkoli náznak smíchu a legrace, jsem za to šťastný.

Takže po ulici chodíte s kapucí na hlavě, ale jinak se snažíte vytvářet humor i mimo divadlo a film?

Kapuce souvisí i s tím, že mě lidé poznávají na ulici. K mé profesi to patří, já to nijak nebojkotuju, ale zas toho nemusí být přespříliš. Ale humor vážně miluji. Vždyť i proto třeba tady v divadle máme jednu velkou pánskou šatnu a jednu velkou dámskou. A tady je pak taková prča při představení, to si nedovedete představit. V jiných divadlech jsou šatny po dvou, po třech a to je hrozné. Jedna velká šatna navíc zabrání pomlouvání, pletichaření a intrikaření.

Věnujete se i filmu a televizi. Co vaše první filmová role, vzpomenete si?

To si asi nevzpomenu. Možná nějaké věci s lidmi z FAMU, pak něco pro zahraniční produkce, ale asi první zásadnější rolí pro mě byl učitel Daněk v televizním filmu Smrt pedofila.

Za tu jste získal cenu Telemánie, ta je často zmiňovaná v souvislosti s vámi.

To jsem ale vůbec nevěděl, protože tehdy se to nijak nepředávalo. Ani mně to nikdo neřekl. Dozvěděl jsem se to asi deset let potom, co film běžel. Ale byla to moje první větší a zásadnější role, to je fakt.

Obecně hrajete spíš záporáky. V seriálu Ulice ukrajinského bosse, pak je to třeba i doktor Mára z Ordinace v růžové zahradě. Neštve vás to?

Vůbec, já mám ty své záporáky rád. Ale ve skutečnosti jsem těch kladných postav zahrál možná víc než těch záporných.

Vážně?

Stoprocentně. Četník Stavinoha v Četnících z Luhačovic, major Chládek v Expozituře. A pak ve filmech a televizních inscenacích, různí dobrotiví čerti, klaďasové tatínci, synové, když jsem byl mladší. Všechny je ani nevyjmenuju, ale bylo jich určitě víc. Nebo je to minimálně padesát na padesát.

Tak jak to, že máte pověst záporáka?

Protože jsou víc vidět, víc se o nich mluví. O těch zlých se prostě líp debatuje, líp se na to i kouká. A mně to nevadí, záporáci se vždycky hrajou líp.

Takže zastáváte názor jiných herců, že hrát klaďase je vlastně trochu nuda?

Tak nuda… nevím. Když pořád dokola hrajete prince nebo nějaké hodné, milé chlapce, tam není moc co vymyslet. Já bych se asi zbláznil. U záporáků je škála toho, co do toho můžete dát, gigantická. Když se třeba záporák dojme nad štěňátkem, to může něco hodit. Můžete vyvolat pocit, že je hodný, ale nakonec není. Ale když se nad ním dojímá klaďas? U něj jednoduše nastolit moment, že si najednou řeknete, ty jo, on je možná hajzl, moc nejde.

Ve Švandově divadle ve hře Příliš drahý jed hrajete Putina. To je v současné době asi záporák první třídy. Změnila aktuální situace nějak vaše pojetí?

Inscenaci jsme nazkoušeli dávno před tím, než došlo k napadení Ukrajiny Ruskem. A všichni víme, jak to v Rusku je, dokážeme si udělat celkem střízlivý obraz. Na rozdíl od Rusů, jimž propaganda úplně vymyla mozek. My prostě víme, že to je parchant a vždycky byl.

Tak jak se vám hraje?

Já se ho snažil samozřejmě uchopit jako každou jinou svoji roli. Prostě člověk, který je hajzlík, který se dostal k moci tak, jak se dostal, přes ředitele KGB. A když začala okupace, tak to neznamená, že je to najednou někdo jiný, že bych ho měl hrát jinak. To nejde.

Chápu, že ta role je v podstatě daná. Ale spíš mi jde o to, jak vy se u toho cítíte?

Úplně normálně. Umím od sebe oddělit roli a skutečný život. To jinak nejde, to by se z toho člověk zbláznil. Já mám dokonce tu roli Putina i rád, on se mi hraje dobře. Ale nemůžu myslet na to, že mě za to třeba nebude mít někdo rád. To by bylo, jako když Pepíčkovi Vinklářovi nechtěli prodat rohlíky, když hrál Cvacha. To se nestává často, a když se to přeci jen stane, svědčí to o inteligenci toho člověka, na to já nemám čas ani energii se tím zabývat.

Zjistila jsem, že jste prý dost sentimentální. Tak co vás dojímá?

Cokoli, co je dojemný. Ne, že bych řval u státní hymny, ale třeba když je nějaké sportovní vítězství, tak se při té hymně člověk zapýří. Ale mě fakt netrápí, že se dojmu u nějakého filmu nebo pohádky pro děti. A když je ten film dobrý, tak se dojmu klidně dvakrát za sebou. Tomu člověk musí dát volný průchod a já se za to nestydím. Kdo říká, že se nikdy nedojal, tak lže. A kdo říká, že nikdy neonanoval, onanuje dodnes. Dojmout se je normální a lidské.

O tom, že máte rád humor a legraci, jsme již mluvili. A já si teď uvědomila, že jste musel být fakt nadšený ze své účasti v show Tvoje tvář má známý hlas.

No jasně, to je zářný příklad. Tam šlo hlavně o tu prču. Naše parta, Patrik Děrgel, Honza Révai, moje kamarádka a sousedka Miška Badinková a další, to byl takový mejdan. Při zkoušení i natáčení byla neuvěřitelná sranda.

Vylosoval jste si například Jarmilu Šulákovou, Dianu Ross nebo Rammsteiny. Byla jsem poměrně šokovaná, čeho všeho jste schopen.

To máte pravdu. Pojal jsem to ale od počátku jako zábavu. Nijak jsem se neprožíval, neřešil jsem, že bych měl zvítězit. Když jsem tam přišel, řekl jsem si, tak jo, užijme si to. Neumím tancovat, no a co. Nejsem zpěvák? No a co! Měli jsme samozřejmě nějakou přípravu, ale když jsem něco úplně neuměl, nehroutil jsem se. Klidně jsem si text písničky nalepil na kytaru a měl to jako tahák. Nebo jsem prostě něco spletl.

Za tři dny vás ve Švandově divadle čeká premiéra hry Kabaret Winton inspirovaná mimo jiné i příběhem sira Nicholase Wintona, který za 2. světové války zachránil stovky dětí před smrtí. Vy máte polské a maďarské předky, je to pro vás třeba o to citlivější téma?

I kdybych takové předky neměl, tak by se mě ten příběh týkal stejně hluboce. A nejen proto, že se Wintonovi podařilo zachránit děti, ale i proto, jak přirozené to pro něj bylo. Byla to pro něj jen jedna životní etapa, v jednu chvíli udělal něco, co on pokládal za úplně normální. Jít si koupit rohlíky, když mám hlad, jít zachránit děti, když umírají. A pak se k tomu už nevracel. Až po padesáti letech našla jeho manželka, které to také nikdy neřekl, zaprášené sešity se jmény těch dětí. To je –⁠ kromě samotné záchrany –⁠ na tom příběhu ohromně fascinující. Ta zrůdnost doby v kontrastu čisté lidskosti Wintona. A samozřejmě představa, jak rodiče musí své malé dítě poslat pryč, protože jiná možnost, jak mu zachránit život, není, to je pro mě něco tak neuchopitelného a děsivého, že se mě to dotýká bez ohledu na předky.

Tak já to teď trochu odlehčím. Po tatínkovi máte polskou krev, po mamince maďarskou. Umíte polsky a maďarsky?

Polsky docela umím, ne díky tatínkovi, ale protože jsem ještě v Peci pořád poslouchal polské rádio, kde hráli lepší písničky než na českém. Tam jsem si polštinu naposlouchal a třeba se sourozenci v Polsku se domluvím. S maďarštinou je to horší. Oni si to pitomci tak zkomplikovali, jak chtěli být za každou cenu jiní. Takže maďarsky umím tak akorát nadávat, protože babička strašně nadávala. A sprostě, jako fakt zemitě sprostě, že se mi to máma styděla i překládat. Ale ona měla deset dětí, takže toho na ni občas bylo trochu moc.

Už jste zmínil sourozence v Polsku. O jejich existenci jste se ale dozvěděl až v dospělosti. To byla docela klika, že jste v mládí poslouchal to polské rádio…

No to teda, pak se mi to hodilo. Teď si můžu se sestrami hezky štěbetat. Teď si spíš píšeme, osobně jsme se neviděli dlouho. Když to je taková blbá vzdálenost. Letadlem tam nepoletíte a autem je to deset hodin. Naposled jsem tam byl před čtyřmi lety, ale zas bych tam chtěl brzy jet.

V Polsku máte dvě sestry a jednoho bratra, ale měl jste ještě jednoho bratra, který už zemřel. A mě vrtá hlavou, že ten se jmenoval také Robert. To dal váš otec dvěma svým synům stejné jméno?

Tak jména přeci neurčuje jen tatínek. V Polsku měl Roberta a Boženu, ale to mámě neřekl. A chtěl, abych se jmenoval Michal. Ale ona, protože je to silná žena, si prosadila Roberta. A když pak od nás táta v mých pěti letech odešel, šel zase do Polska a se třetí ženou se mu tam narodil Michal a Uršula. Každopádně když jsem byl na pohřbu bratra, bylo dost bizarní koukat na urnu, kde bylo napsáno moje jméno. To kdybyste natočila, tak všichni řeknou, to ne, to už je moc.

To vážně musela být neuchopitelná situace.

A co teprve na tom karu?! Bratrova maminka, taková stařenka v šátku, co právě pochovala syna, se nějak dostala ke mně, a protože jsme se do té doby neznali, zeptala se mě, kdo jsem. A já musel říct, že jsem Robert Jašków. Co na to říct. Tohle kdybyste natočila, tak je to taky moc. Takže maminka se pochopitelně rozplakala, protože jednoho Roberta pohřbila a na funuse se jí zjevil druhý.

Tak raději zase zpátky k vaší práci. Mluvili jsme o divadle a o filmu. Tak kdybyste si měl vybrat. Film, nebo divadlo?

To je Sophiina volba, to nejde. Nevyberu si, chci dělat obojí. Obojí je zábavný, záživný. A někdy mě víc baví, to musím přiznat, ten šrumec kolem natáčení. Ale někdy mě zas víc baví zkoušení v divadle, protože natáčení bývá někdy až moc dlouhé. Ale nevyberu si, obojí je obrovský adrenalin. Ale hlavně mě fascinuje, jak to je všechno neskutečně pomíjivé. V jednu chvíli jste v centru absolutní pozornosti, a jen se zavře opona, vypne se televize, nejste nic. To je takový paradox, že mě to nikdy nepřestane udivovat a bavit.

Kultura už opět žije, tak proč si ji neužít. U Hitlerů v kuchyni, s Wintonem v Evropě i s Maminami u Lucie Bílé: Kam vyrazit za divadlem