PSM alias Protivný sprostý matky: Být máma je super, ale nevytahujte paty z baráku

Stojí za úspěšným pořadem Protivný sprostý matky, který najdete v archivu iVysílání České televize. Lucie Macháčková a Kateřina Krobová pomáhají nastávajícím i čerstvým mámám racionálně a věcně zodpovědět otázky, které je skutečně pálí, a přinášejí autentické rodičovské příběhy. A před pár dny jim vyšla stejnojmenná knížka, která nastolená témata ještě víc prohlubuje. Přestože otázky většinou kladou ony, tentokrát se ocitly na opačné straně barikády.

Nemůžu nezačít otázkou, která se nabízí: Umíte být někdy protivný a sprostý matky?

Kateřina: Já jsem máma už devátým rokem a jako služebně starší matka musím odpovědět: Ano! Jsem protivná, někdy i sprostá a mám pocit, že občas to jinak nejde. I tomu papiňáku někdy musíte upustit páru, aby vám nevybuchl.

Lucie: Já jsem služebně o hodně mladší máma a na rozdíl od Kateřiny mám dítě jenom jedno. A je moc hodné, takže já zatím moc protivná a sprostá nejsem. Leda na své okolí. On nás ten název hodně provází, rozhodně ale nevybízíme mámy, aby takové byly. Je to určité vyjádření autenticity a odvrácené stránky mateřství.

Jak jste se ke konceptu PSM neboli Protivných sprostých matek dostaly?

Kateřina: S tím přišla Lucie. Já jsem se tehdy zrovna vracela po rodičovské do práce a jsem jí neskonale vděčná, že tohle téma otevřela. Tehdy pro mě bylo velmi silné a přítomné. Je to taková třináctá komnata, kvůli které se mámy častokrát trápí a odsuzují samy sebe – vůbec na to nepotřebují nikoho dalšího. PSM představuje ochranný štít, pod kterým říkáme: Ano, všechny jsme někdy frustrované. Takže pro mě je název pořadu a potažmo i knihy doslova terapeutický.

Lucie: Chtěly jsme to hlavně pojmout jinak. Mateřský pořad si podle mě může dovolit být kontroverzní. Stejně jako si matka může obléknout krátkou sukni, výstřih nebo říkat věci, které nejsou úplně ve shodě s idealizovaným předobrazem matky, která se obětuje, všechno dělá s úsměvem, a my ji za to adorujeme.

Lucie, vy jste v době, kdy jste na pořadu začaly pracovat, mámou ještě nebyla…

Lucie: Ten pořad je vlastně audiovizuální ztvárnění mého rozhodování být, či nebýt matkou. Bylo mi přes třicet, měla jsem svůj život, kariéru a řešila jsem, co dál. A mám pocit – i když to může znít paradoxně - že jsem se právě díky tomuto pořadu rozhodla, že do toho půjdu. Několik let jsem strávila tím, že jsem poslouchala, točila a stříhala rozhovory, které zachycovaly mateřství opravdu v různých podobách. A to mi moc pomohlo. Kdybych na něm nedělala, nejspíš bych nesla spoustu věcí hůř a možná bych na sebe kladla i větší nároky.

Kateřina: Já bych v době, kdy jsem se poprvé stala mámou, podobný pořad uvítala. I když je pravda, že určité zkušenosti a poznání si musí stejně každá máma nasbírat sama. My jí můžeme nabídnout záchrannou síť, některé zkušenosti a chyby se ale přeskočit nedají.

Lucie: Ono stačí i uvědomění, že v tom člověk není sám. Že to není tak, že jsou všichni v pohodě a vy jste mimoň, který to nedává.

Návodů, jak být dokonalý rodič, je plný internet…

Kateřina: A to je to, v čem je dnešní doba složitá – bere nám základní sebedůvěru. Máme pocit, že se neobejdeme bez všech těch návodů a webinářů. Cokoli uděláme, jak počneme, porodíme, kojíme, nebo nekojíme, všechno bereme hrozně fatálně. Cítíme obrovskou zodpovědnost, aby z dítěte vyrostl spokojený, vyrovnaný a sebevědomý jedinec, ale ono to není jen o nás. Musíme dovolit tomu novému člověku, aby odpovědnost za svůj život nesl především on sám.

Hodně se mluví o rovnováze mezi mateřstvím a prací. Daří se vám to? Byly jste na klasické rodičovské?

Kateřina: My jsme s Lucií dobrý vzorek – my to totiž máme každá úplně jinak. Já jsem byla šest let na rodičovské, kdy jsem se dostala do izolace navzdory tomu, že jsem po celou dobu zůstala v kontaktu se zaměstnavatelem a externě vypomáhala. Po návratu do práce mi pak trvalo rok dva, než jsem se úplně zorientovala a nabrala sebejistotu. A to je něco, co vám dopředu nikdo neřekne.

Lucie: Já jsem na rodičovské nebyla vůbec, od začátku jsem pracovala na full time. Navíc se mi stala taková „zábavná“ věc: když byly dceři tři týdny, zlomila jsem si při autonehodě páteř a byla jsem docela dlouho ve stavu, kdy jsem musela kromě práce a dítěte řešit ještě zdravotní potíže. Byla jsem na operaci a nosila asi tři čtvrtě roku krční límec. Takže jsem se neučila fungovat jen s dítětem, ale i se zlomenou páteří. Naštěstí mi hodně pomáhali rodiče a chůva.

A jak jde dohromady plný úvazek s péčí o malé dítě?

Lucie: Pořád žongluju (smích). A někdy mi ty míčky popadají, tak je sesbírám a jede se dál. Snažím se být máma na plný úvazek, pracovat na plný úvazek a do toho dělat spoustu jiných věcí.

Kateřina: Tohle je vlastně hlavní sdělení našeho pořadu – všechny milující matky jsou skvělé, ať už to mají poskládané jakkoli.

Proč jste se rozhodly převést pořad do knížky?

Lucie: Katka velmi dbala na to, abychom jen nepřeklopily pořad na papír. Knížka je obohacená o odborné rámce, rozvíjí příběhy z pořadu a celkově je dělaná tak, aby dávala smysl i někomu, kdo neviděl ani jedinou epizodu Protivných sprostých matek.

Kateřina: Původně mělo jít o knížku, kterou koupíte těhotné kamarádce jako dárek. Ale témata, která tam otevíráme, jsou častokrát dost těžká, a když se vás v ten moment netýkají, nemusí se vám do nich chtít pouštět. Odlehčené literatury na téma mateřství je dost, proto jsme se rozhodly jít cestou, na které se nevyhýbáme ani bolavějším tématům. V tom nás podpořili i redaktoři Edice ČT.

Lucie: V knížce nicméně najdete i více lifestylové kapitoly, u kterých si odpočinete.

Kateřina: A ještě tam je jeden bonus. Výtvarnice Pavla Dudová knihu doplnila o spoustu krásných ilustrací. Celá ta kniha je prostě nádherná! Pořad si doma na poličku nevystavíte…

Ačkoli cílíte na matky, okrajově se dotýkáte i otců a jejich problémů. Tohle téma je ve společnosti poměrně nové.

Kateřina: O tom jsem mluvila s panem psychiatrem Antonínem Šebelou v rámci kapitoly Matky versus depky, kde jsem se snažila klást důraz na tatínky. Shodli jsme se, že zatímco duševní zdraví matek se otevírá, otcům se tolik péče nevěnuje. Přitom to mají v mnoha ohledech těžší než my. My jsme sdílné, společně to probereme, ale chlapi to mají jinak. Na krizi mají „nárok“, i když nerodí a neprochází hormonálními změnami. Může u nich dojít k takzvané poruše přizpůsobení, kdy se jim život obrátí vzhůru nohama a oni nevědí, co s tím. A pak častokrát zmizí z domova. Duševní zdraví otců, potažmo celých rodin, jak říká pan doktor Šebela, je velké neprobádané téma.

Mají se případně kam obrátit?

Kateřina: Existuje skupina LOM, tedy Liga otevřených mužů, kterou zmiňujeme i v knize. Je to taková pánská verze centra Úsměv mámy (nabízí podporu pro ženy s psychickými obtížemi v těhotenství a po porodu, pozn. red.).

Vraťme se k ženám. Častokrát se bohužel zdá, že nejhlasitějšími kritiky matek jsou další matky. Vnímáte to stejně?

Lucie: Ano, protože v tom máme velké emoce. Pokud vidíme někoho, kdo to dělá úplně jinak než my, můžeme to vnímat jako útok na naši osobu.

Kateřina: Zase se vracíme k sebedůvěře. Pokud někdo hejtuje nebo kritizuje ostatní, potřebuje si většinou sám potvrdit, že on to dělá správně. A podobné to je i s dobře míněnými radami, které vládnou sociálním sítím. Ty mohou být opravdu kontraproduktivní. Ve chvíli, kdy se dostanete do skupiny řešící potraty a nadnesete dotaz, jestli jít, nebo nejít na revizi dělohy, hazardujete se životem. Pokud nedůvěřujete lékaři, ale podobným skupinám, kde se na vás sesypou „radilky“, jde o zdraví. Proto říkám – na sítích se jen bavte a rady hledejte spíše ve skutečném životě.

A proč se uděluje tak moc nevyžádaných rad?

Lucie: U mě byla jednou známá a začala komentovat, že dávám dceři kupované příkrmy. Přišlo mi, že mi říká, že jsem vlastně špatná matka, a fakt se mě to dotklo. Pojďme si tohle prostě nedělat. Rady by měly být udělovány jen tehdy, když o ně někdo požádá. Na druhé straně i já někdy cítím, že někoho odsuzuju, byť jen v duchu. Třeba když vidím dítě v kočárku s tabletem. Přitom samozřejmě vůbec nevím, jak ta rodina funguje.

Kateřina: Zkrátka nesuď matku, v jejíchž botách ses neprošla. Já se snažím kousat do rtu, abych to nedělala. Když vás příroda obdaří dětmi, které jsou trochu aktivnější nebo ukecanější, tak ze všech stran slyšíte, co dělat, abyste měly to vychované dítě. V určité fázi života jsem se s podobnými maminkami musela přestat stýkat, protože mi to ubližovalo. Až později jsem se s tím naučila pracovat. Teď už jim v klidu, přátelsky, ale jasně řeknu: Neznáte příběh můj ani mých dětí, prosím, neraďte mi.

Když jsme u „nevychovaných“ dětí, nedávno Českem prosvištěla kauza, která polarizovala společnost. Co ve vás vyvolal příspěvek pražské kavárny, která sepsula maminky s dětmi?

Lucie: Mě to strašně naštvalo. Ten tón, kterým to bylo napsané, mi přišel neskutečně arogantní. Zdá se, že jakmile jdete s malým dítětem do kavárny, tak se můžete jen modlit, aby nedejbože nevydalo nějaký zvuk. Jako by společnost říkala: Ano, buďte matky, to je super, ale hlavně prosím nevytahujte paty z baráku, pokud tedy nejdete do herničky. Děti jsou přirozenou součástí společnosti a nejlepší způsob, jak je naučit se chovat, je vystavovat je různým situacím. A upřímně – dospělí se umí leckdy chovat hůř než děti a nikdo jim vstup do restaurace nezakazuje.

Kateřina: I mě se to jako mámy dotklo, zároveň si ale myslím, že si každý podnikatel může nastavit vlastní pravidla. Chápu, že existují podniky, které si zakládají na nějaké klidové atmosféře. Nejvíc mě vlastně mrzí, jakou celá kauza spustila nenávist. Zase tu máme dva tábory a to, co se vyvalilo vůči dětem, je až šokující.

Proč nejsou lidé tolerantnější vůči malým dětem, které se všechno teprve učí?

Kateřina: Upřímně – děti jsou rušivý prvek. A pokud nejste matka, tak vás ten pohled zvenčí může lehce iritovat. V celé společnosti jsou nasekané propasti a my máme pocit, že se musíme stavět na jednu, či druhou stranu. Že existuje jedna univerzální pravda. Ale ono jich může platit víc najednou. Zkusme být tolerantnější. Každý z nás – ať už děti máme, nebo ne – jsme kdysi dětmi byli. Co takhle trocha vzájemné tolerance?

Nemůže v tomhle vzájemném nepochopení hrát roli i generační propast?

Kateřina: Podle mě není užitečný model, kdy říkáme, že dřív bylo všechno špatně a my to děláme dobře. Jednáme na základě nějakých aktuálních zkušeností a toho, co jsme si přinesly z dětství, ale neznamená to, že je to správně. Naši rodiče pak navíc mohou mít pocit, že je obviňujeme z toho, že nám zničili dětství. Nebo planetu. Podle mě je klíčovým momentem v životě každé matky odpustit svým rodičům jejich chyby. A můžeme jen doufat, že naše děti pro nás jednou udělají to samé, protože my ty chyby děláme také. A některé dokonce úplně stejné.

Za pár dní oslavíme Den matek. Co byste popřály všem maminkám na světě?

Kateřina: Aby víc věřily samy sobě.

Lucie: Aby byly hodné, protivné, sprosté, naštvané, lítostivé, smutné, veselé, bláznivé. Všechny emoce jsou v pořádku a žádnou z nich si nemusíme vyčítat. Maminky, buďte shovívavé samy k sobě a nebičujte se za svoje chyby!

Paradox mateřství: S miminkem, a přesto osamělá jako nikdy!