Proč LGBT komunitě nestačí registrace, ale chtějí manželství? Důvodem jsou děti i znevýhodňující zákony

Petra a její partnerka Helena patří mezi svými příbuznými, kolegy v práci i lidmi z okolí k nejstabilnější dvojici. Ale ani to části české společnosti, která patří k „nejprorozváděnější“ v Evropě, nestačí. Dnešní rozhovor je proto o lásce, trpělivosti i boji za nápravu některých prokazatelných křivd.

Co všechno můžeme na úvod o vaší rodině a dětech prozradit?

Skoro všechno. S Helčou jsme spolu už pětadvacet let. Máme dvě dcery (13 a 11 let), které jsou na světě díky umělému oplodnění. Neproběhlo v zahraničí, ale zde v České republice. Jejich matkou je Helča, otcem byl dárce. Přiznáváme to veřejně, i když oficiálně není takový postup legální.

Obě dvě jste dost otevřené a prezentujete se i mediálně nebo na sociálních sítích. Určitě se i cizí lidé pak ptají, proč je pro vás důležité uzákonit manželství i pro homosexuály. Opravdu sejde na tom slově „manželství“?

Kdyby se v zákoně jmenovalo jinak, asi by mi to zásadně nevadilo. Což je samozřejmě můj osobní postoj. Plně chápu ty, kteří na slově manželství trvají. Bojí se, že když se pojmenuje jinak, nebude stejně plnohodnotné. Pro mě je a navždy bude můj vztah manželství a má žena má manželka, i kdyby mi zákon předepisoval jiné pojmenování. Podstata je ale především právní.

V čem?

Jde o ten zákon. Pro potřeby úprav v zákoně je ponechání manželství manželstvím nejjednodušší. Šlo by prostě o partnerství dvou lidí, bez ohledu na jejich pohlaví, kteří by ale měli stejná práva a stejné povinnosti. Po pětadvaceti letech ve vztahu bych svatbu chtěla především proto, aby byly zabezpečeny naše děti. Abych jim byla stejným rodičem, jako je jejich matka Helča.

Registrace nestačí? Na tento kompromis byste nepřistoupila?

S tím, co vím a máme za sebou, už ne. Ono totiž registrované partnerství vzniklo jako kompromis, který kdysi dával dohromady Jiří Hromada. V tu dobu jsem ho znala osobně a mluvili jsme o tom. Kompromisem bylo, že si nebudeme moci adoptovat děti. Tenkrát nám totiž říkali: Teď na to není vhodná doba, dejte všemu čas. Když půjdete do případného sporu o děti soudně, tak ho vyhrajete, zatím nechejte věci být tak, jak jsou… A jak je vidět, nic se nestalo. Dnes, v jednadvacátém století, kdy už je manželství stejnopohlavních párů schváleno v mnoha zemích světa, včetně tradičně katolických, by už snad mohlo projít i u nás. Aspoň si to já myslím.

Vy jste se ale vlastně ani nenechaly s vaší ženou registrovat? Proč teď usilujete rovnou o manželství?

V době, kdy jsme o registraci uvažovaly, jsme byly bezdětné. Bály jsme se, a to oprávněně, že jako registrované partnerky nedostaneme šanci na zmíněné umělé oplodnění. Tam se musí „objevit“ muž, který „zlegalizuje“ celý proces. Registrované partnerství by celý proces překazilo. No a v době, kdy už byly dcery na světě, tak se začalo mluvit o tom, že se blíží uzákonění sňatků. Nebo že projde novela, která umožní, abych i já byla právoplatným rodičem. Tak jsme si řekly, že počkáme na manželství.

Zatím jste se nedočkaly, v jaké fázi jste teď?

Teď jsme si, po všech zkušenostech a nadějích, s Helenou řekly, že pokud do pár let nebude právo na manželství i pro nás schváleno, tak do registrovaného partnerství půjdeme.

Proč vlastně?

Stárneme a hodí se mít jak prokázat, že k sobě patříme. Například v situaci, když se některá z nás náhle ocitne v nemocnici. Mít „papír“, který prokazuje, že spolu jen nebydlíme, ale spojuje nás život. Takže chceme mít právo se dozvědět od lékaře, co partnerce je, a nemuset shánět plnou moc od právníka.

Nebo jiný moment z našeho života. Sama nemohu podepsat ani holkám omluvenku ve škole. Všechno podepisuje jen Helča. Kdyby se něco stalo, tak se škola může vozit na tom, že já nejsem právně vlastně ani jejich příbuzný. Nemám totiž právo komunikovat se školou jako právní zástupce. Kdyby nebyli učitelé našich dcer vstřícní, nemohla bych vlastně jít ani na třídní schůzku a vyptávat se, jak se holky učí. Pokud by na druhé straně nepřevládal zdravý rozum, nastal by problém. Máme v tomhle štěstí, ale je to jako v loterii. Jsme odkázané pouze na dobrou vůli školy.

Když to shrneme, všechno běží navenek jako v ostatních rodinách, ale jen do prvního průšvihu…

Ano. Kdyby se něco stalo jedné z nás, bude problém. Třeba jen v tom, že kdybych najednou nebyla, tak zmizím nejen jako rodič, kterého mají rády, ale i jako ten, kdo je finančním zázemím. Pokud má dítě dva rodiče v rodném listě, pak když jeden zemře, má dítě nárok na sirotčí důchod. Ale naše děti ne. Kdybychom jeli s mým bráchou v jednom autě a zabili bychom se, tak jeho děti jsou na tom lépe. Jim stát pomůže. Mým dětem ne a to mi vůči nim nepřijde spravedlivé. A s takovými obavami žiješ a čím jsme s Helčou starší, tím víc si to uvědomujeme.

Nejde sepsat u právníka nějakou smlouvu, která by tyto záležitosti vyřešila?

Nejde. I na to jsme se ptaly. Co přesně sepsat, nám ani právníci konkrétně neporadili. Prý by mohla pomoci závěť, kde by rodič pamatoval na toho druhého. To by prý snad mohlo před soudem pak uspět, ale není to jisté.

Setkáváte se pořád ještě s údivem, že jste dvě mámy?

Občas slýchám: Co ty jsi za rodiče. Ale já jsem byla při celém procesu umělého oplodnění. Byla jsem u porodu. O holky se starám odmalička a miluju je stejně jako každý rodič. Děti jsme plánovaly a udělaly pro jejich narození hodně, což pochopí i heterosexuální páry, které si tím prošly také. Opravdu se neděje, že gayové a lesby nevědí „roupama“ co by, tak si nechají udělat dítě. Naše děti jsou z lásky, jen náročnější cestou.

Pomohlo by nechat si i bez svatby změnit příjmení?

O tom jsem nikdy neuvažovala. Ale mám jasno, že kdyby ke svatbě došlo, nechala bych si svoje příjmení. K němu s pomlčkou přidala i partnerčino a holek, abychom byly konečně jedna rodina i vizuálně. V tomhle jsem tradiční.

Nebojíte se vystupovat za práva homosexuálů veřejně a jaký vnímáte efekt?

Argumenty druhé strany jsou pořád stejné a za ta léta se nikam neposunuly. Vadí jim stále, že nejsme muž a žena, což je podle nich proti přírodě. Není prý prokázané, že to nebude ovlivňovat vývoj dětí, které v takovém vztahu vyrostou, a  zatím jde jen o krátkodobý experiment.

Vaše dcery už jsou ve věku, kdy mohou samy říct, jak vnímají rodinu, kde jsou dvě mámy. A jestli to třeba řeší se spolužáky nebo kamarády.

Díky tomu, že děti kolem nich vědí od začátku, jak je naše rodina poskládaná, nic neřeší. Berou ji jako přirozenou. Spolužáci dcer paradoxně častěji řeší to, jestli jsou rodiče rozvedení. Polovina z nich už žije jen s mámou nebo ve střídavé péči a cestují od jednoho k druhému. Což jim mnohdy vadí, takže spíš dcerám závidí, že nás mají obě doma.

Opravdu neměly nějaké období, kdy se s odlišností své rodiny musely vyrovnat?

To ano, obě si prošly obdobím jakéhosi sebepřijetí, nebo jak to nazvat. Když šla Anička do první třídy, tak si jednu dobu přála, abychom chodily odděleně. Hodně jsme si povídaly. Řekla jsem jí, že jestli jí něco vadí, tak se s maminkou rozejdeme, protože hrát si doma na rodinu a navenek zas na cizí, nejde. Šlo ale jen o kraťoučké období, které se pak už nikdy nevrátilo. Anička nás dnes v pohodě představuje jako dvě mámy.

Častým argumentem odpůrců „duhových rodin“ je právě to, že dětem nemohou dát správný vzor vztahu muže a ženy.

Proč by ne? Já mám také mámu a tátu, vzor vztahu muže a ženy. Vyrůstala jsem mezi samými heterosexuály, vychovávali mne. Mám tedy ty vzory zažité. Rozpoznám kvalitní vztah muže a ženy, který funguje, a jsem schopná ho dát holkám za vzor. Jen se mi tedy v současnosti občas v okolí takový špatně hledá. V podstatě máme napříč příbuzenstvem jediné s Helčou fungující rodinu. Jen je trochu jiná.

Co pro vás bude znamenat den, kdy se v Česku budete moct s Helenou vzít jako kterýkoliv heterosexuální pár?

Kdyby se to podařilo prosadit, tak vím, že mi v ten moment spadne velký kámen ze srdce a po tváři se mi budou koulet slzy dojetí. Za ty roky si zvyknete žít ve stínu obav a strachu. Víte, že jste dcerám slíbila, že jsou u vás vždycky v bezpečí, ale že jim právě kvůli nějakému zákonu pořád tak trochu lžete. To najednou nebude. Najednou skončí roky boje a dokazování, že jsem stejně dobrá jako kdokoli jiný.

Zajímá vás, jaká jsou u nás zdravotní i věková kritéria adopce? Pak si nenechte ujít tento článek.