Princ Harry je křehký kluk, který volá po lásce. To máme společné, říká herec Daniel Krejčík

Domluvit se na hodinovém setkání s vytíženým umělcem není nikdy snadné. A Daniel Krejčík kromě natáčení, zkoušení a hraní v divadle, dabování a „audioknížkování“ řeší třeba trhání mandlí ukrajinských dětí, které bydlí u něj a jeho partnera Matěje Stropnického na jejich zámku.

A pak vám věnuje hodinu upřímného povídání a vy se s ním nasmějete jako s dobrým kamarádem. Překvapil mě svou pokorou, obrovským smyslem pro humor, nadhledem a moudrostí. Bude mu teprve třicet a vy máte pocit, že mluvíte s mužem, který má minimálně padesátileté zkušenosti. O čem? O brzkém vyoutování, o tom, že rád miluje hodně, a také v čem princi Harrymu porozuměl, když namlouval jeho kontroverzní knihu Náhradník.

Nedávno vyšla v češtině kniha Náhradník od prince Harryho a vy jste namluvil její audioverzi.

Je to tak. Jo, počkejte! Že vy jste ta novinářka, co mi do zprávy napsala, že jste „tým William“?

To je pravda. Vy to máte jak?

Než mě zavřeli na několik desítek hodin do studia s princem Harrym, také mi byl bližší William. Dokonce jsem kamarádovi, režiséru Jirkovi Sádkovi, který režíroval dabing seriálového hitu Koruna, s nadsázkou říkal, že až se tam objeví postava prince Williama, chci ho dabovat.

A on vás nakonec obsadil do role jeho taťky.

No představte si to! Když se na začátku třetí série objevil mladý princ Charles, pozval mě na konkurz, při kterém jsem daboval scénu plnou velšských jazykolamů. Byl to nejtěžší dabingový konkurz, ale byl jsem trpělivý a vyhrál jsem, takže ve třetí a čtvrté sérii mluvil princ Charles v podání herce Joshe O’Connora mým hlasem. Princ, jenž si prošel cestou od odstrkovaného dítěte po nešťastného manžela, který týral svou ženu, princeznu Dianu. Osobně si myslím, že ty „moje“ dvě série jsou z celého seriálu nejlepší. Příběh princezny Diany jsem vlastně neznal, ale pro moji mámu byla idol stejně jako pro většinu holek v devadesátkách.

Co jste předtím věděl o Dianě?

Skoro nic, jen to, že to byla britská princezna, která se věnovala charitě a tragicky zahynula při autonehodě. Až když jsem daboval Korunu, nevěřícně jsem zíral, co všechno musela prožít. Z hádek mezí ní a Charlesem mi bylo i fyzicky zle. Ale na Charlese jsem změnil názor: snažil jsem se muže, který je součástí milostného trojúhelníku, hrát s pochopením. Trápil matku svých dětí, ale měl pocit, že kdyby se jí věnoval, byl by nevěrný své opravdové lásce. Řeknu vám, že za život jsem namluvil okolo dvou tisíc dabingových rolí, ale princ Charles se řadí k nezapomenutelným. Několik scén mě dohnalo k slzám, ale já jsem velká plačka, to je zase potřeba vzít v potaz…

Tak to máme podobně, já okamžitě začnu brečet, jen okolo mě projede sanitka.

Tak na tohle já jsem zocelený, přece jen jsem vyrůstal v rodině, která už pátou generaci provozuje rodinnou pohřební službu. Jsem odkojený někdy dost černým humorem, takže když projížděla sanitka, tatínek mi říkal: „Vidíš, kvůli těmhle pitomcům máš malý kapesný.“

Ale vraťme se k princi Harrymu. Nebyla to vaše první audiokniha, ale typická práce to asi nebyla…

Namlouvat Náhradníka jako audioknihu bylo specifické v tom, že jsme začínali v době, kdy ještě kniha nebyla úplně dopřeložená a já jsem si ji nemohl přečíst dopředu. Takže jsem nevěděl, do jaké míry bude bulvární, skandální, jak o ní psaly zahraniční titulky. Když jsem pak Náhradníka začal číst, obrovsky mě to překvapilo i pohltilo.

V čem je Harryho pohled překvapující?

Harry, stejně jako jeho otec, vyrůstal v rodině, kde se spíš než láska řeší, kdo pojede jakým kočárem a kdo bude z balkonu mávat jako první. Spíš než jako rodina fungují jako loutky. Harry popisuje, jak s Williamem jako malí dostali od královské rodiny přezdívky: Williamovi se říkalo „Následník“ a Harrymu „Náhradník“. Prý mu otec dokonce řekl, že kdyby jeho bratr potřeboval ledvinu, tak od toho je na světě on – náhradník.

Aby toho nebylo málo, zažil trauma z tragické smrti maminky. A táta jim nijak nepomohl se s tím vyrovnat: probudil je a řekl, že maminka měla nehodu a že to „holt asi nezvládne“, neobjal je a nechal je o samotě. A kvůli stovkám konspiračních teorií o Dianině smrti byli chlapci dlouhou dobu přesvědčeni, že maminka možná žije, a upínali se k tomu. To musel být na dětskou psychiku, navíc u člověka s predispozicí pro duševní poruchy, obrovský nápor.

Všem nám je prince Harryho líto, ale proč má potřebu to sdílet? Přece s Meghan odešli do Ameriky, aby se zbavili novinářů za zády. A od té doby dělají všechno pro to, aby ten klid neměli: natáčejí dokumenty, dávají rozhovory, on vydal otevřenou zpověď.

Myslím, že si nemůže pomoct. Trpí závislostí na bulváru, pozornosti, na lásce. Nenávidí to a zároveň to dělá, bulvár se mu paradoxně věnoval víc než rodina. A on celý život dělá cokoliv, aby rodinu zaujal.

Třeba se obleče jako nácek…

V knize se snaží vysvětlit intelektuální přesah toho, proč šel na večírek v nacistické uniformě s hákovým křížem, několikrát zmiňuje, že mu William a Kate řekli, jak je to výborný nápad.

Zůstal trochu nepochopen.

Podle mě se zachoval jako blbec. Kdyby místo vykonstruovaného vysvětlování řekl, že byl mladý a nevzdělaný a fakt překročil mez osobní zodpovědnosti, bylo by mi to sympatičtější. Každý dělá chyby. Já si samozřejmě nedělám iluze, že na té knize s ním nespolupracoval celý PR tým s cílem, aby byl jeho obraz v celém kontextu dobrý. Hlavně od doby, kdy se v knize objevuje jeho žena Meghan, jsem skřípal zuby, jak nereálně ty situace začaly vyznívat.

To mě zajímá…

Vztahu s Meghan je věnována poslední třetina knihy a můžu zodpovědně říct, že jejím fanouškem fakt nejsem. Cítím z její strany jasný vykalkulovaný záměr sbalit prince. A částem, kdy Harry tvrdí, jak ho Meghan před seznámením vůbec neznala a zamilovala se do něj jako do obyčejného zrzouna, co rád jezdí v roztrhaných džínách do džungle, neuvěří snad ani Meghan…

Ale on tomu věřit chce, je to svým způsobem křehký kluk, který volá po lásce. A to máme společné, já také miluju rád hodně. A když člověk miluje hodně, tak je k nějakým věcem slepý. A pozice Meghan je neotřesitelná: on se bojí ztráty a ona se do něj dokázala vcítit, dokonce mu ve scéně, kdy navštívili hrob Diany, tvrdí, že k ní jeho matka začala promlouvat.

Takovou pozornost mu v rodině vskutku nikdo nevěnoval…

Podle jedné britské nebo americké intelektuálky je britská královská rodina jako pandy: velmi drahá na údržbu, ale je příjemná a je zábavné ji pozorovat. A co mi přišlo úplně bizarní, je soutěž v popularitě, kterou si vyhlašují o Vánocích na Balmoralu jako hlavní bod vánočního programu. To je prdlý, co?

Necháte se inspirovat – u vás na zámku?

Já bych se bál, že kdybych to omylem vyhrál, tak by mi Mates nakázal za trest třeba celý rok mýt všechna okna na zámku… On rád vyhrává jakoukoliv soutěž nebo společenskou hru, je hodně soutěživý. Já vůbec, mě to až obtěžuje. Hrál bych rád, ale radši prohrávám.

No, zámek máte a nechtěných zkušeností s bulvárem asi také dost…

Máte pravdu. Bulvár umí ve vztazích nadělat strašnou paseku. Ale nechci být za fňuknu, není to nic, co by se nedalo přežít. Někdy se nad tím mávne rukou, někdy se to musí doma holt vysvětlovat. Jen jednou to překročilo mez…

Co se dělo?

V době, kdy jsme kupovali zámek, se v novinách objevily komentáře, jak si mohli neslavný herec a zkrachovalý politik dovolit takovou investici. Zámek popisovali skoro jako Versailles. Vyhrotilo se to v nenávist a na Facebooku se aktivovala skupina „Uděláme si squat ze zámku Matěje Stropnického a Dana Krejčíka!“ Za chvíli měla spoustu členů, kteří se domlouvali na konkrétní datum, že přijedou k nám domů, zámek přepadnou a nastěhují se k nám násilím. Nejdřív jsem to nebral vážně, ale když přijela příbramská kriminálka, která to celou dobu monitorovala, aby nás ujistili, že se nemáme bát, přestalo to z minuty na minutu být vtipné.

I kdyby přijelo jedno auto nějakých nácků nebo magorů, začalo by to být nebezpečné. A hlavně úplně absurdní. My jsme se nenastěhovali na Hlubokou, ale do rozpadlého baráku, kam teklo. Měli jsme obrovskou půjčku, za kterou jsme si tenhle bláznivý sen a společný domov pořídili, nebyla tam elektrika, netekla teplá voda, a když někdo vzal za dveře, tak mu klika zůstala v ruce.

Byla aspoň zlatá?

Zlato nebylo na zámku žádné, a to jsem si na beton jistý – první půlrok jsem permanentně hledal po všech místnostech a v zámeckém parku poklad, ale nejbližší zlato byl asi zlatý zub jedné naší sousedky z vesnice.

Jak tenkrát akce dopadla?

Matěj měl spoustu odhodlání to vyvracet, vysvětlovat, bránit se, mě to tenkrát úplně sundalo. Nakonec jsme se rozhodli, že na ten inkriminovaný den, kdy se sem ohlásil zásah hejtrů, svoláme kolaudaci a všechny svoje kamarády. A kdyby přijel nějaký hejtr, tak mu dáme pivo, vezmeme ho dovnitř a ukážeme mu realitu. Nakonec nepřišel nikdo. Osečanský zámek nebyl tedy opět nikým dobyt, protože se o to zase nikdo nepokusil. Od 14. století je náš zámek nedobytná stálice.

Co mají lidé nejčastěji spojené s vaším jménem? Vnímají, že jste herec, úspěšný autor, pamatují si Výměnu manželek, které jste se účastnili, nebo to, jak jste na zámku nezištně ubytovali ukrajinské uprchlice s dětmi?

Byl bych nejradši, kdyby s mým jménem měli spojeno to, že jsem prostě kudrnatý kluk, co má dobré srdce, snaží se být fér a je s ním lidem fajn. V divadle, v čekárně u doktora nebo když je pustí sednout v tramvaji.

Tak jinak. Co by mělo být ve vašem hesle na Wikipedii?

Kdybych si psal Wikipedii já, tak bych napsal, že Daniel Krejčík je herec, který se snaží být fakt dobrý. Že má nejradši divadlo, pak rozhlas, dabing, načítá audioknížky a sem tam něco natočí. A jednou si zahraje ve filmu nebo televizi takovou roli, co si diváci zamilují stejně jako on. To se mi teď začíná plnit, točím krásný seriál…

Kdybych tam psal o divadle, tak Dánská dívka v Divadle Na Fidlovačce je osudová záležitost. Pak také určitě moje monodrama – hra Všechny báječné věci, která měla už obrovskou spoustu repríz, projeli jsme s ní republiku a žije si vlastním životem. Vznikla na zelené louce v době, kdy jsem po nominaci na Thálii neměl práci a vymyslel si tuhle srdcovku s kamarádem, režisérem Tomášem Staňkem. Lidé se u ní chechtají i pláčou. A pak to, že pět let života na zámku mě přivedlo k napsání knížky Nadělení, ze které se zázrakem stal za pár měsíců bestseller a odezva na ni je fakt hukot.

Jakou jste ušli cestu od myšlenky „Budeme žít na zámku…“?

To není snad ani cesta, jako spíš tobogán, čerstvě naleštěný, tak to drandí! A celé to přitom vzniklo jako náhoda. Chtěli jsme se odstěhovat z Prahy, dívali jsme se po chalupách a jednou na čundru jsme objevili ten náš zámek. Opuštěný, zarostlý břečťanem… Na jednu stranu působil intimním dojmem, zároveň se tyčil z velké skály a vypadal majestátně. A když jsem do Google zadal „zámek Osečany“, první, co vyjelo, bylo „Na prodej“.

Dokázali jste si představit, co vás čeká?

No tak prvně je asi potřeba říct, že zámek byl ze všech chalup nejdražší a v nejhorším stavu. Už jen to, že jsme tohle neviděli, byla známka, že jsme si nedokázali představit zhola nic. Ale já jsem byl tenkrát hodně zamilovaný a viděl jsem, že Matěj se v ten moment úplně zbláznil. Nakonec jsme si vzali rodinnou půjčku a šli do toho. Přišla první zima a my jsme zjistili, že se to nedá vytopit.

Pomalu jste se probouzeli ze sna.

Ráno jsme se probudili, přišli jsme do koupelny v pyžamu, tedy v bundě, pod tím dupačky, k tomu troje ponožky, čepice a šála. Koukaly nám jenom oči. V koupelně se netopilo a nešlo si vyčistit zuby, protože kartáček byl přimrzlý k umyvadlu a ručník se zlomil v ruce. Teď už je jedna místnost opravená a zámek má novou střechu.

Vy mi – podobně jako Harry – trochu kazíte iluzi dokonalého zámeckého života.

A já mu i díky tomuto víc rozuměl. I když on asi teda žil na lepším zámku, než jsou Osečany…

Říkáte, že s Harrym sdílíte křehkost, na druhou stranu máte za sebou i náročné momenty a ustál jste je.

Být citlivý neznamená být slabý. To jsem si uvědomil za poslední rok, kdy jsme u nás na zámku měli ubytované ukrajinské rodiny. Žil jsem přes rok v jedné domácnosti s několika ukrajinskými ženami a dětmi, co přišly o všechno, narodilo se nám do toho punku jedno ukrajinské miminko, jedna Ukrajinka tu zemřela na nevyléčitelnou nemoc, kdy si diagnózu vyslechla z mých úst – doktor ji nebyl schopný přeložit - zůstal nám dlouho na zámku její syn, kompletní sirotek. A já jsem dokázal sám sobě, že jsem fakt dost kluk, že jsem to ustál, že jsme to s Matějem společně ustáli. A to i přestože se mi letos objevily na hlavě první šedivé vlasy.

Našel jste si šedivé vlasy, prožil smutné a náročné momenty. Ale určitě se udály i báječné věci. Za co jste vděčný?

Ukrajinské rodiny k nám přišly v době, kdy jsme řešili, jestli se staneme rodiči. Já jsem chtěl a Matěj měl o své budoucnosti jiné představy. A najednou osud zařídil, že jsme měli u sebe na zámku děti od jednoho roku po 18 let. Sice jsme jim moc v ukrajinštině nerozuměli, ale aspoň na chvíli se mi tenhle sen o baráku plném dětí splnil. A nejbáječnější momenty jsou vždycky červenec a srpen u nás na zámku. Máme na nádvoří celé léto divadelní festival.

Říkáte, že moc nenatáčíte. Co ale práce na seriálu, která vás nyní vytěžuje?

Poprvé mám fakt velkou a krásnou roli v projektu, u kterého jsem pevně přesvědčený, že to bude dobrý a kvalitní komediální seriál. A já mám konečně vtipnou roli! Furt mě obsazovali do vážných postav, vraždil jsem, trápil se nebo umíral. A teď to můžu konečně roztočit!

Filmové a televizní projekty se vám vyhýbají?

Hraní na kameru mě ohromně baví a mrzí mě, že jsem musel na první velké příležitosti čekat skoro do třiceti, ale snad to nějak doženu. Navíc mám pocit, že i pro kluky jako já je teď víc rolí. On byl totiž problém v tom, že jsem se brzo vyoutoval. S Matějem jsme začali chodit v době, kdy mi bylo 21 a nebyla za mnou skoro žádná práce, seriál, divadlo…

Oukej, měl jsem nominaci na Thálii, ale koho to zajímá? Jednou jsem vyhrál casting na kriminální seriál, ale pak proběhla Výměna manželek a mně nakonec zavolali z televize a řekli, že mě v kriminálce přeobsadili. Já chápu tlak na čísla sledovanosti a strach producentů dávat hercům protiúkoly, je to risk. Ale zároveň hrozná škoda. Byl bych dobrý kriminalista, vždyť jsem vyrostl s urnami a mrtvolami…

Stejně jako Daniel Krejčík a Matěj Stropnický i další životní partneři spolu hrají divadlo. Přečtěte si rozhovor o herecké lásce s Lubošem Veselým a Bohdanou Pavlíkovou.