Při výuce používá žehličku a svoje děti by neučila. Talent vs. ambice rodičů podle učitelky klavíru

Na začátku školního roku se třídy hudebních učitelů zaplní žáčky s jejich rodiči, kteří doufají, že zrovna v jejich potomkovi objeví nového Šporcla, Peckovou či Kahánka. Setkává se s nimi i pianistka a učitelka klavíru Jarmila Holcová, která je, mimo jiné, i partnerkou posledního zmiňovaného virtuosa. Jak poznat, zda má dítě opravdu talent a neotrávit ho předem?

K čemu je učitelce klavíru dobrá žehlička?

Žehlení spojuje horizontální pohyb s vertikálním tlakem, který se navíc může plynule měnit. A to je důležité při práci se žehličkou stejně jako při hře na klavír, kde se takto cvičí změny dynamiky. Moje maminka to glosovala, že když už se někdo nenaučí hrát na klavír, aspoň bude umět žehlit. Nemám ale jen jeden mustr, na každé dítě volím jinou metodiku. Pořád je třeba ctít osobnost, na tu hodně dám. Pochopila jsem, že si při výuce nevystačím jen se znalostí hudby. Lidi mají duši. A taky tělo. Schválně, zkuste položit dlaň na stůl a zvednout čtvrtý prst. Moc vám to nejde, viďte. Každý prst má totiž svou vlastní šlachu, ale mezi třetím a čtvrtým prstem je jen jedna. Proto prsteníček funguje hůř, protože se dělí o šlachu s prostředníčkem.

Vaše záliba v klavíru vyrostla tak trochu ze sourozeneckého soupeření. Jak to tehdy bylo?

Můj starší bratr hrál na klavír, a když měl vystoupení, v koutku duše jsem mu záviděla, že může být na podiu s takovým krásným nástrojem. Někde prý snad dokonce existuje video, na kterém je slyšet, jak po skončení koncertu prohlašuji, tak, a teď já! Vzápětí vylezu na podium a jedním prstíčkem ťukám do kláves. Jsem docela soutěživá, když brácha, tak já taky! To mi byly asi čtyři roky.

Takhle malé dítě vnímá vizuální krásu klavíru? Vždyť je to kus naleštěného nábytku.

No právě. Děti bývají okouzleny jeho velikostí, je to pro ně taková hezká velká lesklá hračka, která má miliony čudlíků. A když se něco zmáčkne, hračka reaguje, vyjde tón. A pěkný. S houslemi to tak rychle nejde, tam chvíli trvá, než se dítěti podaří najít a zahrát tón. Navíc to zpočátku pěkně tahá za uši.

Setkáváte se s ambiciózními rodiči, kteří chtějí mít z dítěte klavíristu za každou cenu? A dokážou přijmout, když nemá talent?

Učím dvanáct let, takže i na tohle jsem samozřejmě narazila. Podle mě je ale větší výzva, když má dítě takového ambiciózního rodiče opravdu dar. Pak musím být velmi opatrná, s rodiči pořád komunikovat, vytvořit tým. Abych pravdu řekla, s některými mluvím kolikrát častěji než s vlastní rodinou.

Copak to není dobrá kombinace, na jedné straně ambice a na druhé talent?

Není v zásadě špatná. Ale příliš velké ambice rodičů mohou v dítěti zadusit chuť hrát. Mým úkolem je s rodiči najít správnou cestu, jak to udělat, aby dítě hudbu mělo rádo, a ne aby za rok prásklo víkem a řeklo, já už hrát nebudu, protože mě nutíte pořád cvičit. To je vlastně podobné, jako když dítě nemá talent. Také jednoho dne skončí, pokud ho rodiče nutí na sílu. Vždy musí existovat rovnováha mezi prací a touhou. Ono to zní jako klišé, ale pořád je třeba myslet na to, že hrajeme pro radost. Protože jedině tak ji dokážeme přenést na posluchače. A to je přece cíl hudby.

Umíte si představit, že byste učila hrát na klavír vlastní dítě?

To bych určitě nechtěla. Podle mého nemůže být dobrý rodič zároveň dobrý pedagog. Ve výuce je totiž strašně důležitý respekt. A to oboustranný. Nejsem si jistá, zda bychom k sobě s vlastním dítětem byly schopni mít stejný respekt, jaký cítím k dítěti jiných rodičů. Bála bych se, že případné střety ve výuce by mohly narušit náš vztah. Takže jestli jednou budu mít dítě, a to projeví zájem naučit se hrát na klavír, najdu si někoho, komu v tomto oboru maximálně důvěřuji. Ale rozhodně nebudu potomka k dráze profesionálního muzikanta nutit. Můj partner je koncertní pianista a já vidím, jak strašně těžká práce to je.

Váš přítel Ivo Kahánek je světově uznávaný klavírista, vy také veřejně vystupujete. Jak vypadá domácnost dvou lidí, kteří musí pravidelně cvičit? Odstrkujete se navzájem od klavíru?

Neodstrkujeme, protože všude, kde se pravidelně vyskytujeme, máme klavíry dva. Dokonce i u rodičů, mých i Iva. Také v Anglii, kde jsem studovala a Ivo za mnou jezdil, jsme měli dva nástroje. Někdy je to až komické, ale nás baví, že hrajeme oba a pak si dáváme společné pauzy. Když se stane, že dva klavíry k dispozici nejsou, střídáme se po půl hodinách. Normálně máme nastavený čas na telefonu, a když zapípá, vyměníme se. Nutno ale říci, že priorita je Ivo. Když to nejde zařídit jinak, přednost má on. Velmi jeho um uznávám a respektuji. A on zase uznává a respektuje mou pedagogickou kariéru.

Vaše rodina je hodně muzikální, jaké nástroje bychom v ní našli?

Maminka je zpěvačka a klavíristka, tatínek hraje na kytaru a zpívá s kapelou Minimax. Bratr má vášeň pro bicí. Tu zdědil po dědečkovi bubeníkovi, který hrál i na trumpetu. Jakmile prý tehdy vzal chlap trubku do ruky, fanynky padaly na záda. Myslím, že můj vztah k hudbě vychází právě od dědečka. On byl opravdu výborný muzikant, v podstatě všechno, na co sáhnul, mu šlo. Jeho svět byla dechovka.

Tak to u vás doma muselo být docela živo.

To jo. Hlavně po ránu, když mě bratr budil metalovou kapelou Slipknot.

No to už je ale docela tvrdá muzika. Vám, jemné učitelce klavíru, bigbít nevadí?

Poslouchám všechno, teda kromě hiphopu, ten moc nemusím. Ale jinak miluji vše od elektronické hudby přes operu, country, dechovku až po cimbálovku.

Takže když rodič řekne potomkovi, ježišmarjá, vypni ten randál, vždyť ti to zkazí vkus, nemá pravdu?

Každá hudba působí na emoce, byť vždy trochu jinak. U něčeho se uvolníte, někde máte chuť tancovat, u klasiky se třeba zase dojmete. Takže ani bigbít bych nezatracovala. Víme, že mozek má dvě hemisféry, levá je racionalita, pravá spíš pocity, zjednodušeně řečeno. No a podle odborníků je nejšťastnější ten, kdo má obě hemisféry vyvinuté zhruba stejně. Jenže od šesti let, kdy nastupujeme do školy, přiživujeme v podstatě pouze levou. Čili pokud chcete mít komplexně rozvinuté, tedy šťastné dítě, je dobré živit v něm zájem o hudbu. Anebo o jakékoliv jiné umění. Vždyť nemusí být každý Paganini.

Jakou emoci jste vnímala vy, když jste svému partnerovi asistovala při nahrávání skladby, kterou vytvořila umělá inteligence na základě fragmentů, které po sobě zanechal Antonín Dvořák?

Možná zvědavost. A také jsem byla malinko rozpolcená. Dneska je trend návratů ke kořenům, a tak se vydávají díla, která skladatel třeba ani nechtěl zveřejnit, protože s nimi nebyl spokojený. Snaha dohledat a zveřejnit úplně všechno je určitě chvályhodná a ta práce kolem toho krásná. Ale já osobně mám ke skladatelům obrovský respekt. A jestli byla jeho vůle skladbu nevydat, tak měl asi důvod. Byť je ta hudba třeba podle nás hezká. Podívejte se, Antonín Dvořák něco psal, a pak přestal. Asi věděl proč. A já mu možná rozumím.

Byl to tedy podle vás špatný nápad, dokomponovat Dvořákovou skladbu?

To si zase nemyslím. Je to zajímavá rarita.

Mně to přijde skoro jako vzkaz ze záhrobí. Nemrazilo vás z toho trochu?

Mě spíš zaujala skutečnost, že někdo nebo něco experimentuje s pokusem napodobit génia lidské bytosti. A to navíc v oblasti, jež je založena na emocích. Dvořák je navíc natolik nepředvídatelný skladatel, že právě tohle umělá inteligence podle mého neobsáhne. Klidně by se totiž mohlo stát, že by Dvořák skladbu několikrát změnil, protože by ho ovlivňovala momentální nálada. Anebo by možná něco přepsal prostě proto, že by to s odstupem cítil jinak. Jenže počítač to dodělá jen v duchu, ve kterém to skladatel začal. Říkám si, jestli bych vůbec poznala, že je právě tohle Antonín Dvořák. Každý skladatel má svůj rukopis. Tady bych si ale nebyla vůbec jistá, o koho jde.

Hraje se tahle skladba při koncertech?

Myslím, že ne. Ona to byla spíš taková zajímavost a lidi ji tak i berou. Podle mého budou vždycky raději poslouchat skladby, které někdo opravdu složil. Byla to zajímavá zkušenost, ale myslím, že umělá inteligence na takové věci nikdy nebude mít. Emoce, tajemství a spletitá zákoutí lidské duše totiž s hudbou dokáže propojit pouze člověk. Ať už skládá, hraje, anebo poslouchá.

A jaké je soužití dvou operních pěvců? V rozhovoru o tom povídala Kateřina Kněžíková