Pokud chcete dítě, neodkládejte to, na nic nečekejte, říká Iva Pazderková o tikání biologických hodin

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Při natáčení pořadu Moje místa jsme prohlídku Brna, odkud Iva Pazderková pochází, zahájili ve firmě, kterou vybudoval její tatínek. „Nedostávaly jsme se sestrou vysoké kapesné, ale měly jsme možnost si vydělat. Norma byla pět tisíc nýtů za směnu,“ vypráví u nýtovačky. Takhle přistupuje ke všemu: když něco chce, musí se snažit.

Pokud ji chcete vidět „naživo“, tak v Hudebním divadle Karlín, ve Studiu DVA, v Divadle Lucie Bílé nebo v Ungeltu- tam měla zatím poslední premiéru: v mrazivé komedii Vzhůru ke hvězdám hrají s Petrou Nesvačilovou svérázné ošetřovatelky seniorů.

Ivo, máš s sebou pletení?

Dneska nemám.

Prý pleteš každou volnou chvíli. Protože nesnášíš prostoje?

Bývá to tak. Baví mě to a mám ráda, když vidím výsledek.

Navíc nositelný.

Ano, pokud se povede. Někdy mám dáreček. A taky si u toho odpočinu. Tak se usebírám, je to taková forma meditace pro neurotika, jako jsem já.

Když vidíš, co to dá práce, změnil se ti vztah k oblečení? Například k plným skříním?

Samozřejmě jsem měla období marnotratnosti, asi jako každá holka. Ale zakódovaný vztah k ručním pracím mám odmalička, tu hodnotu si uvědomuju. Plést mě naučila babička. A pracovní výchovu, kterou jsme měli ve škole, považuju za užitečný předmět. Šít, vyrábět ze dřeva, to bylo fajn. Jsem kutilka.

Jsi šikovná. To dokazují i tvoje tutorialy o líčení. Přitom to bývá doména teenagerek.

No právě. Teenagerky se líčí jinak, proto jsem začala dělat tutorialy vhodné i pro ženy ve vyšším věku. Je to moje vášeň a baví mě to.

Facebook jsi zrušila. Jsi závislá na nějaké platformě - že na ni chceš jít na pět minut a najednou zjistíš, že uběhly dvě hodiny?

Facebook jsem měla kvůli práci, ale pochopila jsem, že je to často prostor pro nešťastníky, kteří potřebují řešit svoje neštěstí tím, že se do něj snaží uvrhnout všechny ostatní. Závislost jsem si vytvořila na Pinterestu. Za tu dobu, co sjíždím všechnu tu inspiraci, co bych mohla vytvořit, už bych měla něco pěkného dávno vyrobené. Takže Pinterest je pro mě zabiják času. A taky instagram.

V divadlech dostáváš rozličné role včetně charakterních, zpíváš v muzikálech, vydáváš cédéčka. Ale lidé tě nejvíc mají spojenou s blbou blondýnou ze stand-upu. Nemrzí tě to?

Vlastně ne. Protože mám strašnou radost, že blbá blondýna lidi tak baví. A tak dlouho, protože Na stojáka pořád funguje, pořád jezdíme po republice. S každou barvou vlasů pořád dělám blbou blondýnu. Mám radost i z toho, že díky blbé blondýně se lidé začali zajímat, i co dělám jiného. Jediné, co mě mrzí, když si mě zaškatulkují lidé z branže - občas nevidí, že jsem logicky herečka, když zahraju blbou blondýnu.

Takovou trošku blbku sis zahrála i se svým bývalým manželem Lukášem Pavláskem - to ti nevadilo?

To byla taková spíš posunutá bláznivá žena. V seriálu Na vodě jsme s Lukášem hráli manželský pár pokoušející se o dítě, bydleli jsme na hausbótu a já jsem byla vkusem nezasažená, za to alternativními metodami ano. Bylo to krásné natáčení se skvělou partou.

Takže ses dobře rozvedla, když jste spolu dobře vycházeli jako seriáloví manželé? Už tedy dvakrát, tvůj první muž byl Luboš Veselý.

Já mám skvělý rozvody! A měla jsem skvělý v podstatě i svatby, ale bylo by hezký, kdyby už nějaká přišla, po které nebude následovat rozvod - po pár měsících nebo po pár letech.

A vypadá to tak?

Jo, to já nevím. O ruku se sama nepožádám.

Oba tví manželé i další partneři byli z branže - vždycky se ti míchala láska se soukromím?

Vlastně 99,9 procenta partnerů jsem logicky potkala při práci, protože já nic jiného nedělám, pořád pracuju. Nejdřív jsem zamlada ještě hodně kalila, takže tam jako jsem potkala, ale většinou jsem stejně kalila s lidmi z divadla, takže se mi to prolíná.

Bylas vždycky holčička, co si dělala všechno po svém?

Vždycky jsem se tvářila, že ne, že jako poslechnu ostatní, ale ano, pak jsem si to udělala po svém.

Jak jsem poznala tvoje rodiče a tvoji sestru, tak jsem pochopila, že vy se všichni podporujete, věříte si a máte se rádi. Tak co tak říkají rodiče na ty tvoje různé eskapády?

Moji rodiče jsou úžasní. I když věděli, že je něco moc špatně, jako třeba nějaké moje manželství, tak oni prostě razí teorii, že když jsem šťastná, tak mě podpoří, a když se něco podělá, tak tam pro mě budou. A to je největší, tohle bych přála zažít úplně všem lidem a tu takovou rodinu mít bych přála taky všem, protože to je to nejdůležitější na světě. Jasně, že přijdu po nějakém průšvihu a oni řeknou: Jo, jsme to říkali. A já: Měli jste pravdu. Ale právě pro ně jsem složila píseň Náruč, která to celé obsahuje. Že moje porážky i vítězství se mnou prožívají úplně stejně a vždycky můžu mít tu hlavu na klíně u mámy.

Už po třicítce jsi říkala, že biologické hodiny ti tikají tak, že neslyšíš vlastního slova.

Nebylo na co čekat. Jenomže jsem byla ve vztazích, kdy partneři nebyli myšlence založení rodiny nakloněni… a já přesto setrvala. Takže to byla moje chyba. Když jsem konečně žila s partnerem, se kterým jsme budoucnost viděli stejně, ukázalo se, že jsem stará. Tikot mých hodin se změnil ve zvony, pak v pocit, že mě každou minutu přejede parní válec. Je to složitá záležitost, proto o tom otevřeně mluvím: Chci dávat špatný příklad dívkám a ženám, v tom, že pokud tu touhu mít dítě mají, tak je potřeba trochu myslet na to, že příroda nic neposunula, pořád u žen existují fyzická omezení. A ta platí. Aby nečekaly. A pokud tu touhu nemáte, to je taky v pořádku, ne každý touží po dítěti.

Neodsouvalas tedy mateřství kvůli kariéře, ale kvůli absenci toho pravého?

Úplně jsme se nesešli - mužům hodiny netikají, mají čas. Nikdy mě nenapadlo trápit se tím, že otěhotním a přestanu pracovat. Na chvíli by mě to omezilo, pak bych se vrátila. Práce neuteče - když se člověk snaží a pracuje poctivě. Rodina bohužel uteče.

Některé ženy si dítě pořídí samy - o tom jsi neuvažovala?

Běželo mi hlavou leccos, možná i tuhle myšlenku jsem zvažovala. Ale já jsem vyloženě párový typ, takže jsem si single mateřství představit nedokázala.

Ještě o jednom tématu, které bývá často tabu, mluvíš velmi otevřeně: a to jsou problémy psychické. Taky proto, aby si lidé uvědomili, že nejde o nic jednoduchého?

Hlavně proto, že žijeme v době, kdy je na nás vyvíjen velký tlak, jak žít. Běží informace, nároky - a na druhou stranu spousta lidí s úzkostmi, panickými atakami a depresemi netuší, co s nimi vlastně je, jako jsem v osmnácti devatenácti netušila já. Přitom pomoc existuje, a pokud to není v nějaké drastické fázi, tak si člověk může pomoct sám nebo za pomoci terapeuta. Bez medikace. A pokud ne, tak medikace je v pořádku. Mně pomohla. Když se nezneužívá, je spojena s poctivou prací na tom, aby člověk byl v pohodě, tak je to fantastická věc - stejně jako někdy angínu nevybojuješ bez antibiotika. I co se týká depresí, je důležité o tom mluvit, protože to někomu může pomoct: ne každý, kdo trpí depresemi, pozná zpočátku rozdíl mezi smutkem a depresí.

Obzvlášť, když často říkáme: Já mám dneska depresi.

Je to nadužívané slovo. A ještě je tady ten bubák, že antidepresiva jsou největší zlo lidstva. Já prášky obecně na cokoli beru minimálně, ale pokud je to kontrolované a v rozumné míře, je to úplně v pořádku. Proto o tom mluvím. A taky proto, že já i svému panu psychiatrovi vysvětlovala, že nemám depresi, že jenom hodně brečím. A chci se zabít, ale že nemám určitě depresi, že jsem jenom smutná - to je ta fáze, kdy si to jenom nechcete připustit.

Kdy jsi pochopila, že to není opravdu legrace?

Asi v osmnácti. U mě to jde ruku v ruce s nějakými životními situacemi a s tou panikou, to se spojí, začne se to stupňovat a je to silnější než já. Tehdy se to stalo poprvé, tři roky jsem na tom pracovala a brala léky, pak jsem byla dlouho v pořádku. Když to po letech přišlo znovu, zase jsem to šla řešit.

A poznala bys hned, kdyby se to začlo někam zase lámat?

Poznám paniku, ale deprese mám tendence podceňovat.

Záchvat panické ataky je, že se to v tobě sevře, nemůžeš dýchat?

Nemůžeš dýchat, brní tě ruce, chce se ti omdlít, hyperventiluješ, máš pocit, že každou chvilku zemřeš. Zní to až legračně, ale mám opravdu fyzické příznaky včetně studeného potu. Ten pocit úzkosti je nedefinovatelný, v tu chvíli se člověk straně bojí, že zemře, ale zároveň by vlastně radši zemřel, aby to přestalo. Když to přijde na jevišti, je to hrozný. Každý to může mít trochu jinak, základní příznaky jsou podobné. Podobné je i to, že lidé s atakou si volají sanitku - taky jsem ji ji několikrát volala.

Že máš infarkt?

Infarkt, nebo mrtvici. Nebo že se dusím.

Co ti řekli doktoři?

Ne že by vyjádřili zklamání, že neumírám. Nicméně pokaždé viděli, že to je… a není v pořádku, že mi je fakt zle, většinou jsem dostala nějaké sedativum. Vlastně než jsem zavolala na krizovou linku v Brně, tak mně nikdo neřekl, že by to mohla být hlava, což je škoda.

Co bys dneska poradila osmnáctileté holce, které se něco takového stává a absolutně netuší, co se děje?

Pozor, to přichází i daleko později, třeba v padesáti! Na věku nezáleží. Podle mě je nejjednodušší jít za doktorem a říct mu to. Začít to řešit. A taky o tom mluvit. Může to působit trapně, držet se za srdce a vykládat „já se tak strašně bojím, tluče mi srdce a bojím se“. Ale o jiných chorobách se taky mluví. Jedna psycholožka mi řekla: „Je to porucha, která se dá opravit. Když to člověk nebude řešit, bude se to jenom zhoršovat.“ Takže se z toho nepodělat a řešit to.

Když ten problém člověk nezná, často ho bagatelizuje. A radí třeba „kup si něco hezkého“. Setkáváš se s tím?

Jasně, že jo. Setkávám se i s názorem, že kdybych měla pořádnou práci a nenudila se, tak si na žádné deprese ani nevzpomenu. Mám každému vykládat, že se rozhodně nenudím, že je to nemoc? Chemický proces, laicky řečeno, s nedostatkem serotoninu v mozku. Tělo neprodukuje dostatek tohohle hormonu, není to nic, co by se dalo považovat za vymyšlenou nemocínku. Nikomu ji nepřeju, ani těm, co to zlehčují, aniž by tušili, o co jde.

Věříš, že budeš v pohodě dál?

Jo. Klepu na dřevo. Samozřejmě, život není vždycky jednoduchý, navíc jsem hysterická labilní herečka… Díky tomu, že jsem našla diagnózu, ve chvíli, kdy cokoli přijde, už vím, co mám dělat a kam mám jít. Život je díky tomu daleko jednodušší. Hodně lidí mi píše, ptají se, co mají dělat, moje rada zní vždycky stejně: Jděte za lékařem. A když vás odmítne, běžte za jiným. Nebo navštivte terapeuta.

Změnilo tě to? Říkáš si třeba, když tě někdo nebo něco naštve, že to je nic proti atakám?

Ne. Když jsem v pohodě, nemyslím na to, že mi bylo hůř. Ale změnilo to můj přístup k životu a extrémní sebekontrole: v mém případě touze být za všech okolností usměvavá a milá na lidi. Už se nestydím říkat, že něco nechci.

Měníš i to, co děláš - aby ti bylo dobře?

Nejdůležitější je nepřizpůsobovat se tolik životu kolem, ale přizpůsobovat se sobě. Což říká ta pravá, můj pracovní den je někdy smršť! Zásadní je smířit se s tím, kdo jsem, jak jsem, čím jsem.

Ty ses prý sama se sebou smířila až někdy v pětatřiceti?

Myslím, že stoprocentní smíření není nikdy. Ale je pravda, že v těch pětatřiceti je prý věk, když člověk začne respektovat sám sebe, protože si uvědomuje, že s nikým jiným do konce života nebude než sám se sebou - je marné zkoušet vybojovat si jinou osobnost.

Takže když se zeptám, jak se máš?

Odpovím: děkuju za optání, mám se krásně. Pardon, zase musím klepat. Uvědomuju si, jak moc požehnání v mém životě bylo, i díky tomu jsem šťastný člověk, neberu nic jako samozřejmost. Uvědomila jsem si, za co všechno můžu děkovat. A to je dobrý.