Pocházím z láskyplné rodiny, není nic důležitějšího, říká herečka Zuzana Vejvodová

I pro pořad Moje místa si vybrala naprosto rozdílná místa: nádherný hotel v centru Karlových Varů, kam jezdí s partnerem, synem a rodiči. Samotu šumavského Amálina údolí i hostinec na Zbraslavi, kde zřejmě její dědeček složil svou nejslavnější polku Škoda lásky. Premiéru Mých míst vysílá Televize Seznam v pátek, Intimní zpovědi si můžete exkluzivně v předstihu pustit už teď - TADY. Nebo si jejich podstatnou část přečíst.

Zuzko, umíš se rozčílit, pohádat se?

No, jéje! Objevila jsem to v sobě především s příchodem mateřství. To mě vyškolilo v tom, kdo vlastně také umím být.

I sprosté slovo padne?

No jistě! Ale výjimečně.

Moje místa jsme jeli točit dost daleko, na Šumavu. A když jsi mluvila s jedenáctiletým synem po telefonu, tak jsi ve stavu největší naštvanosti řekla: No, to se mi ale nelíbí.

Byli jsme v autě se štábem a syn byl ve stresu. Naučila jsem se, že přiživovat to ještě jako mým rozčílením je úplná blbost.

Co ti dalo mateřství pro jeviště nebo před kameru?

Daleko hlubší porozumění některým situacím, které jsem předtím brala víc povrchně. Také větší lehkost ve vnímání toho, že je to „jenom“ divadlo. Aniž bych tu profesi chtěla jakkoliv dehonestovat, naopak ji miluju a jsem strašně šťastná, že se jí můžu živit, protože to pořád beru, jako že vlastně nechodím do práce.

V seriálu Jedna rodina hraješ maminku dvou dětí. Potkává se ti scénář s tím, co používáš?

Celá ta role je úplný dárek, protože za prvé je to maminka, za druhé je tam exkluzivní parta lidí. A ano, ta postava se se mnou často propojí.

Tvoje Klára je dost úzkostná a musí mít všechno pintlich. To jsi také ty?

Částečně, i když doufám, že ne tak moc. A schválně to hraju tak, aby to vyhraněné bylo. Mám ráda věci v pořádku, když vím, co přijde, že existuje nějaký plán - to všechno mě uklidňuje. Když vím, že to tak je, můžu se uvolnit a být free a sama sebou.

Ten seriál je o střídavé péči. Zvládla bys dítě posílat na týden k tatínkovi?

Přemýšlela jsem o tom hodně, protože mám syna s Pavlem Nečasem, s kterým nežijeme. Ale nemáme střídavou péči. Zvládli jsme se na všem domluvit, za to jsem vděčná. Mám moc hezký vztah i s jeho současnou ženou. Jsme taková jedna rodina, když už jsme teda u toho.

Když se partneři rozejdou, je tam spousta emocí, často si dělají naschvály, děti v tom lítají. Jak jste to dokázali ustát?

Myslím si, že je to kolektivní dílo, nechci si připisovat zásluhy. Kdyby nechtěli ostatní, určitě to nepůjde. Přirozeně jsme chtěli, aby dítě vyrůstalo dál v harmonickém prostředí. Rozchod se může stát, bývá součást života, ale nemusí znamenat, že se vztahy naruší natolik, že ti dva přestanou komunikovat a nedejbože na sebe házet špinavosti. Přece jsem nežila ve vztahu, kde bylo všechno blbě. Spousta věcí bylo bezva.

Když jsme spolu dělali rozhovor v roce 2009, ještě jsi neměla Jonáše, žila jsi s Pavlem a řekla jsi mi: „Společná profese je výhoda, netuším, kdo jiný by byl tolerantní k mému zaměstnání a všem jeho peripetiím než herec. Zajímá mě Pavlův názor, co si myslí, že mám udělat jinak. Nevím, jak bych to řešila třeba s pánem z banky.“

Tak to je dobrý! Můj současný muž není sice pán z banky, ale je to ajťák. Tehdy ze mě zřejmě mluvilo to, že jsem neměla s partnerem z jiné profese žádnou zkušenost. Teď mám partnera, který umí empaticky naslouchat mým zážitkům z divadla, nemám pocit, že je to pro něj šum, ale že fakt vnímá, co říkám. Můžu před ním ventilovat emoce ze situací z práce. Takže „opravuji, co jsem řekl“ nebo jak je to v Pyšné princezně?

Slibuji, co jsem slíbil, odvolávám, co jsem odvolal.

Ano, přesně. Takže ano, už vím, že i když je partner mimo profesi, může to fungovat.

Nebála ses pustit k sobě někoho z úplně jiného světa?

Nebála, protože to nebyl cizí člověk, znali jsme se léta jako kamarádi a já jsem v něj měla důvěru. A funguje to i s Jonášem, což je pro mě základ. Takže děkuju tam nahoru, nebo kam se děkuje, jsem opravdu vděčná.

Z jaké rodiny pocházíš ty? A teď nemyslím kapitolu „rod slavných muzikantů“.

Z velmi láskyplné. Čím jsem starší, tím víc cítím, jaký mi dala do života základ. Grunt toho, co je důležité a čeho si mám všímat na prvním místě, na čem záleží. Jak jsem zmiňovala, že profese je důležitá a mám ji ráda, tak kdyby se něco porouchalo doma - ať už právě se vztahem s rodiči, nebo s partnerem a synem - tak bych asi moc nefungovala. Pro mě je absolutní základ všeho být v harmonii a pěstovat dobré vztahy, a to nejenom ty nejbližší rodinné. Mám laskavé rodiče a nikdy v životě mě nenechali ve štychu, nikdy mě za nic neodsoudili, nikdy mi neřekli: „Kdybys tohle udělala jinak a tady sis dala větší pozor…“ Nepamatuju si, že by tatínek třeba řekl: „Počkej, teď něco dělám.“ Vždycky, když jsem něco potřebovala, všeho nechal. A to je prostě obrovský.

A maminka?

Maminka je pečující, stmelující prvek rodiny. Vděčíme jí za hodně. A sestra Monika? Tu vystihuje historka, když mi byly asi tři, ona je o pět let starší. Obě jsme si vybraly čokoládu, já ji snědla, ještě než byla zaplacená, a venku maminka říká: „Moničko, taky si tu čokoládu spapej.“ A ona: „Já ji šetřím, kdyby Zuzanka ještě chtěla.“

Jaké máte vztahy dneska?

S Móňou? Obdivuju ji. Je matka čtyř dětí, podle mě skvělá. Tak velkou rodinu šéfovat, to chce teda pěknou sílu.

Tatínek Josef Vejvoda je jazzman, dirigent, skladatel, muzikant ve čtvrté generaci. Jeho tatínek, tvůj dědeček, Jaromír Vejvoda byl slavný skladatel dechovky, napsal i slavnou „píseň století“ Škoda lásky. Neposouvali tě rodiče tím směrem?

Naši mi vnukli, že by bylo dobré hrát na hudební nástroj. A já jsem se o to opravdu poctivě pokoušela. Hrála jsem na klavír asi devět let, ale nebavilo mě to. Potvrzuje se mi, co teď cítím ve vztahu se synem: že něco tlačit a chtít po tom malém člověku, aby dělal něco, co já dospělá myslím, že by pro něj bylo dobré, asi není dobrá cesta. Naši se pak smířili s tím, když jsem řekla, že klavír nechám.

A když jsi řekla už ve školce, že chceš být herečkou, tak neřekli takové to blahosklonné: No to víš, že jo, Zuzanko, no…

Ne. A to je další benefit mých rodičů. Nikdy mě nesráželi, snažili se podpořit to, co dělám. A necítila jsem z nich ten lehce zákeřný způsob, viz tvůj dotaz, jak zbavit dítě sebevědomí.

V deseti letech jsi získala roli v seriálu Území bílých králů. Přes konkurz?

No jasně. Několikakolový konkurz. Vyšlo to a sny se mi začaly plnit. I konzervatoř mi vyšla hned, což jsem byla ráda, protože jsem si nenapsala přihlášku na druhou školu.

Tos byla dost drzá, ne?

To byl vrchol mého rebelství, nevyplnit druhou kolonku. A pak jsem se ještě během školy ocitla v Divadle na Vinohradech, byli jsme se podívat na zkoušce Muže z La Manchy s Viktorem Preissem v titulní roli, zasáhlo nás to tak, že se nám kutálely slzy po tváři. Režíroval ho Tomáš Töpfer, ohlédl se na nás a řekl: „Tak dětičky, běžte se učit zpátky do školy, abyste s námi jednou mohly hrát.“ A já v duchu: Ježíš, to jsou řeči, to se nikdy nestane. A ono se to stalo, hraju na Vinohradech.

Jak se to stalo?

Byla jsem dlouhá léta na Fidlovačce, Tomáš Töpfer tam byl ředitel, Juraj Deák uměleckým šéfem. Já pak měla miminko, zavolali mi, jestli bych nechtěla s nimi na Vinohrady, že by mě chtěli. Ten telefonát jsem si musela ověřit druhý den znovu, jestli jsem se nepřeslechla, jak jsem měla mlíko v hlavě. A jsem šťastná, že tu jsem.

Jak se léta potkáváme, přijde mi, že jsi dost introvertní.

Já si to o sobě myslím také.

Jak snášíš kamery nebo fanoušky?

Nevyhledávám přehnanou sebeprezentaci, nejsem královna večírků. Jiné už to nebude. Jak jsem říkala, že mám ráda řád a mantinely, možná je ta profese nějaký způsob ventilace. Koukám po těch bohémských typech a říkám si: Ty jo, to musí být zvláštní život. Ale rychle se zase vzpamatuju, protože vím, že takhle já bych žít nemohla.

A odvázat se umíš?

Řekla bych, že jo. Sice skoro vůbec nepiju, ale když už přijdu na večírek, tak se bavím a odcházím skoro poslední. Umím se bavit a uvolnit.

Bavíte se i na jevišti? Děláte si takové ty herecké „naschvály“?

Bavíme, ale oproti tomu, co vypráví třeba pan profesor Satoranský, který mě učil na konzervatoři a hraje tu asi pětapadesát let, jsme žabaři. Jsme dost při zdi oproti minulým generacím. Ale občas se něco stane náhodou. Třeba když v závěru Obchodníka s deštěm Marek Lambora nemohl nahmatat pistoli, aby odzbrojil šerifa, tak mu šeptal do ucha: „Kde to máš? Kde to máš?“ A ozývalo se: „Tam, co vždycky, tam, co vždycky.“ Takže kolegové na jevišti to nevydrželi, smáli se a já si říkala: To jsem se tady dvě hodiny dřela, abych se teď odprdla? Tak to teda ne.

A neodprdneš se?

Tohle jsem vydržela. Asi mírou zodpovědnosti, která na tobě v tu chvíli leží. Kdyby to bylo třeba jiné představení, kde na mě není tolik upřená pozornost, tak bych to možná pustila.

Pavel Nečas, tatínek tvého syna, ten je extrovert, ty naopak. Jak se to nakombinovalo u Jonáše?

Je spíš extrovert, ale je mu jedenáct, takže ten překotný vývoj má ještě před sebou, dospívání může ještě hodně změnit.

Takže máš před sebou pubertu…

Jo. Pomoc, pomoc! Nechci předjímat, člověk si něco představí, pak se toho začne bát a ono se to pak začne naplňovat, protože se toho bojí. To je blbě. Nechám tomu volný průběh.

Chodí do Montessori školy. Proč?

Asi jsi pochopila z toho, co jsem o sobě všechno řekla, že jsem si načetla spoustu věcí, absolvovala nějaké kurzy, chtěla jsem porozumět tomu systému zevnitř, aby to nebylo zbrklé rozhodnutí. V danou životní chvíli mi přišlo smysluplné dát Jondu do Montessori školky, tam se nám osvědčilo, že to funguje, tak šel i do Montessori školy. Nemůžu si to vynachválit. Jak přístup pedagogů, tak způsob výuky.

Můžeš ho pár větami přiblížit?

Je to systém, který tě vede odmalička k samostatnosti, abys dovedla uvažovat, přemýšlet, rozhodovat se, aby sis dokázala postupem času říct, kde je tvoje slabá a silná stránka. Dítě se o sobě hodně dozví, nikdo ho nesrovnává, což si myslím, že je pro sebevědomí toho malého člověka strašně důležité. A když víš, kde je tvoje silná stránka, tak ji můžeš rozvíjet. Nechci to nějak glorifikovat a vůbec nechci říct, že klasická škola je špatná, to absolutně ne, ale pro každé dítě se hodí něco jiného. Jsem ráda, že jsme šli touhle cestou.