Po čtyřicítce vnímám, že se něco mění. Dřív jsem shodila tři kila za dva týdny, říká Pavla Beretová

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Při vyslovení jejího jména si asi každý vzpomene na populární film Okresní přebor - Poslední zápas Pepika Hnátka (2012). Věta „Chceš prc*t?“ se zapsala do dějin české kinematografie a je jasným důkazem, že Pavla Beretová je i v malých rolích vždy zapamatovatelná a velmi svá. Od té doby jako herečka vyzrála. Sedí jí komediální i dramatičtější postavy, přestože umělecké geny nezdědila. Nebylo po kom. Jen dědeček prý hrával na saxofon…

Přesto se herectví stalo její celoživotní vášní, kterou poctivě rozděluje mezi divadlo a film. Na podzim přijdou do kin dva nové snímky, ve kterých si zahrála hlavní roli – Rok vdovy a Amerikánka. Obě hlavní hrdinky těchto příběhů mají hodně pohnutý osud, který se s nimi ani trochu nemazlil. A tak jsme si povídaly nejen o filmování, ale i o životě a tom, jak se Pavla, která loni oslavila 40. narozeniny, těší na stárnutí.

Byla jste třídní šašek?

To ne, já byla vždycky spíš individualista. A průserář, měla jsem dost divokou pubertu, trojka z chování asi byla to nejmenší. Máma by mohla vyprávět…

To bych do vás neřekla, působíte takovým klidným dojmem.

Teď jste mě rozesmála, já bych řekla, že je ve mně spíš velká dávka dramatičnosti. A emocí. V tom se ve mně asi ozývá ta moje Ostrava.

Takže jste byla spíš živel?

Docela jo. Jako malá jsem milovala muzikály, tancovala po pokojíčku, zpívala a představovala si, že jsem na jevišti. Jsem nejmladší v rodině, takže mi leccos procházelo. Moji sourozenci mi často vyčítali, že mě rodiče rozmazlili, ale já si spíš myslím, že už na mě neměli sílu. Takže jsem byla trochu ponechaná svému osudu.

Ve hraní jste se našla, ale zpívat jsem vás nikdy neslyšela, takže roli v muzikálu byste se nebránila?

Teď jste se dost trefila, já to myslím, ještě nikdy nikde neříkala, ale ano, muzikál bych si zkusila moc ráda. Na jevišti už jsem zpívala v Národním divadle v představení Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé nebo v představení Meda na Letní scéně Musea Kampa. Muzikály mě fascinují, byla jsem v Londýně na několika produkcích, a to je taková paráda, když se to umí… Přijde mi, že u nás tenhle žánr není využitý tak, jak by mohl být, tak třeba na mě nějaký hezký čeká.

Do Prahy jste přišla poměrně mladá, co vás tu nejvíc překvapilo? Je to opravdu jiný svět oproti Ostravě?

Ostrava je sice drsná, ale přímá. Tam se nedočkáte toho, že vám někdo něco tvrdí do očí a za rohem říká něco jiného. Všechno jde na rovinu, což v Praze není. A tohle bylo pro mě těžké, zorientovat se v tom. Moje základní nastavení je, že lidem věřím a pořád si zvykám, když je vše jinak, než se jeví.

Přesto dál říkáte lidem, co si myslíte?

Ano, je to pro mě úplně přirozené. Ale někomu kvůli tomu přijdu konfliktní a to, myslím, nejsem. Nechápu, když někdo bere upřímnost jako útok. Pro mě je to start k dialogu.

Takže jste ten typ, co se za sebe dokáže postavit?

Jak v čem, ale v zásadě asi ano, když je potřeba, umím si říct, co ano a co už ne.

Promiňte mi tu otázku, ale přijde mi, že v sebeprezentaci malinko zaostáváte. Když jsem vás například hledala na instagramu, našla jsem jen vaši fanouškovskou stránku, vás ne… Žádné sociální sítě nepoužíváte? Nemáte potřebu sdílet?

Mně to celé přijde srandovní. Ale snažím se, umím už třeba sdílet příběh, když mě někdo označí. Chápu, že se dnes sebeprezentace bere jako samozřejmost, ale já mám v tomhle v sobě pořád velký kus hrdosti. Buď mě chcete, nebo ne… Uznávám, že jsem měla štěstí, krásné role ke mně přicházely, aniž jsem se nějak moc snažila.

Na podzim vám bylo čtyřicet, znamená to pro vás něco? Většina žen to vnímá jako takovou branku ke stáří…

Neřekla bych, že jsem zrovna tyhle narozeniny nějak moc prožívala, je asi trochu jedno, jestli je vám 39 nebo 42. Ale samozřejmě už chvíli vnímám, že se něco mění. Řešíme to s kamarádkami a snažíme se to brát s humorem. Ráno si třeba posíláme fotky, jak vypadáme po ránu, a máme z toho srandu.

Humor je asi skvělý způsob, jak to brát. A jaké změny vnímáte?

Přirozeně cítím to, co asi každá žena, že najednou hodně věcí stojí větší úsilí. Dřív, když jsem potřebovala shodit tři kila kvůli natáčení, trvalo to dva týdny. Teď už na tom musím pracovat o dost déle a je to náročnější. Stejně tak jsem pochopila, že se o svou pleť zkrátka musím starat, jinak to nejde. Ale má to i své výhody.

Tak to mě zajímá! Jaké?

Tak předně jsem celkově víc srovnaná. Člověku dojde, že některé věci prostě nezmění, a je dobré si to připustit. Troufám si říct, že jsem získala i určitý nadhled. Dřív jsem sama se sebou v mnoha ohledech dost bojovala a teď si říkám, že už to není potřeba. Prostě je to upečené. Jsem jako dort, který je hotový. A nic už s ním nenaděláte. To jsem já. Ten pocit mě hodně zklidnil.

Dá se tedy říct, že prožíváte jedno z nejhezčích období?

Vlastně jo. Během dospívání má člověk spoustu iluzí, o které postupně přichází, a to je dost bolestný proces. Teď mi to přijde v mnohém hezčí a pravdivější a jsem spokojená, že můžu žít právě takový život, jaký mám. To je vlastně moc hezký pocit. V tomhle ohledu si vždycky vzpomenu na svou profesorku Evu Salzmannovou, s kterou jsme často vedly podobné hovory, a ona říkala: Počkej až ti bude 40, 50. To je nejhezčí věk. Zatím jí dávám za pravdu a těším se, co bude dál.

Takže pojem přirozené stárnutí pro vás není klišé?

Mám ráda jedno rčení, které praví, že slovem „nikdy“ se spouští ďábelské síly… Takže ano, zatím nemám žádný botox či cokoli podobného a ráda bych tak zůstala. Starší ženy mi přijdou přenádherné, když jsou přirozené. Jsem úplně fascinovaná tím, když si někdo nese svůj život zapsaný ve tváři, to je přece tak krásné! To ale neznamená, že bychom se o sebe neměly starat. Právě naopak.

Vy prý milujete vůně…

Ano! Aroma olejíčky mám úplně všude, zlepšuju si s nimi náladu, přidávám je do přípravků, které používám. Vůně jsou pro mě hodně důležité. Sázím i na přírodní kosmetiku, vlastně ani nemám moc na výběr, protože pokaždé, když použiju něco syntetického, tak se hned osypu.

A jak nejraději odpočíváte?

Předně bych měla víc, tam mám určitě rezervy. Ale když už, tak někde v lese a tichu. A taky ráda cestuju. Klidně jen s batůžkem a spaním venku. Ale umím i klasickou dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu se vším všudy. Skvěle je mi i na mojí chaloupce u Ohře, kde asi letos strávím léto, a moc se na to těším.

A když se vrátíme k práci, na podzim půjdou do kin hned dva filmy, kde hrajete hlavní roli, jsou pro vás něčím výjimečné?

Rozhodně ano. Na začátku října bude mít premiéru Rok vdovy, k němuž vznikl scénář podle stejnojmenných deníkových zápisků Zuzany Pokorné. Popisuje v nich bez patosu a velmi sugestivně rok po manželově smrti a je to opravdu velmi silný příběh. Tchyni mi hraje báječná Zuzana Kronerová. Ta na mě před natáčením jen mrkla a povídá: My dvě se sobě budeme líbit. A je to tak. Ona je úžasný člověk, je radost ji sledovat a jsem moc ráda, že nás osud svedl dohromady.

Zuzana Kronerová s vámi hraje také v Amerikánce, jejíž odložená premiéra bude nakonec také na podzim. Představení, na jehož základě film vznikl, je už léta vyprodané, ale jak byste ho popsala někomu, kdo o něm nikdy neslyšel?

Amerikánka je především příběhem opuštěných dětí, které se navzdory nepřízni osudu nevzdávají a bojují o své místo ve světě. A to v sobě může pocítit každý, nejen děti z dětských domovů, toužící po klidném zázemí a nějaké jistotě v životě. Nás všechny, kteří jsme se na Amerikánce podíleli, to velmi obohatilo a věřím, že když diváci přijdou, můžou to mít podobně. A to je vzácné. A hlavně - je to prostě skvělý film!

Nejsem vdaná a nemám děti, není to moje téma, říká herečka Barbora Seidlová