Článek
Patřím mezi ty, kdo sledovali seriál Metoda Markovič: Hojer a s úžasem žasli nad výkonem mladého neznámého herce, který naprosto dechberoucím způsobem ztvárnil sériového vraha a kanibala Ladislava Hojera. Muže, jenž v 70. a 80. letech minulého století sadistickým způsobem připravil o život nejméně pět žen a dalších asi 18 znásilnil nebo se o to alespoň pokusil.
Kdo je ten kluk, co ho hraje? Jak je možné, že jsme o něm neslyšeli? To jsou otázky, které napadly kdekoho. Pravda je, že před Metodou Markovič nebyl Petr Uhlík moc známý. „Mě nikdo neznal, nic velkého jsem nedělal,“ řekl mi s velkou pokorou mladý herec hned na začátku našeho setkání. Jsem si jistá, že teď toho o něm uslyšíme ještě dost, protože jeho talent nelze přehlížet.
Začnu Českým lvem, kterého jste za roli Ladislava Hojera získal. Co pro vás znamená?
Je to ocenění, které jsem dostal za svou práci, což je samozřejmě velmi příjemné. Asi neexistuje člověk, jenž by řekl, že mu pochvaly nejsou příjemné. A je to i nějaké, řekněme, „vítězství“, z čehož také plynou pozitivní pocity. Ale jinak je to ocenění za něco, na čem jsem pracoval před dvěma lety. Takže je to skvělý pocit, ale zároveň už to nevystihuje můj aktuální stav.
Metodu Markovič už máte prostě odžitou…
Dá se to tak říct. A vlastně jsem rád, že se tím oceněním tahle kapitola už definitivně uzavřela, že je to jakési poslední kolo všech ozvěn a dozvuků seriálu – a teď už se fakt jde dál.
Hrál jste sériového vraha, a i když se ho příběh snažil vyobrazit takzvaně s lidskou tváří, že i on měl těžký osud, je to postava poměrně odpudivá a děsivá. A vy jste ji ztvárnil velmi přesvědčivě. Co na to vaši nejbližší, když v televizi viděli tuhle vaši podobu… Maminka, otec, manželka?
Maminka byla zničená, ale ta je zničená furt. Většina mých postav někde trpí, nebo naopak někomu jinému ubližuje, takže tam je z její strany vždycky odezva taková, že si to prožila, proplakala a tak. Ale zajímavá byla reakce táty, který mě vlastně poprvé za nějaký můj herecký výkon nebo projekt doopravdy pochválil. A manželka je také herečka, takže reagovala s profesním nadhledem a velmi pozitivně.
Právě manželka vám byla při práci na Metodě Markovič velkou psychickou oporou, řekl jste, že bez ní byste to nezvládl. Bylo to tak náročné?
Byl jsem hodně časově vytížený, osobní život jsem úplně odsunul, psychicky jsem nefungoval nejlépe. Vlastně jsme se málem rozešli, ale zároveň byla její podpora téměř bezbřehá. Naštěstí zkoušela v divadle, měla svou práci a nebyla odkázaná na samotu. Je paradox, že pracovně to bylo velmi zajímavé období, ale v osobním životě spíš velmi sobecky neosobní a nepříjemné.
Když začíná práce, kvůli které projdu fyzickou proměnou, řeknu si, že teď to není moje tělo, nejsem to já, je to ta role…
Práce na roli vás pohlcovala natolik, že jste osobní věci zcela odsunul?
Zjistil jsem, že je to nějaká moje vlastnost, jakási forma sobectví, kterou navíc nechci ani měnit. Když pracuju na něčem velkém, důležitém, tak se tím nechám pohltit i na úkor osobního života. A je jediné štěstí, že Andrea (Uhlíkova manželka, herečka Andrea Uhlík Berecková, pozn. red.) umí přiznat, že kdyby měla nějakou stejně silnou pracovní nabídku, chovala by se podobně jako já. Takže teď jde spíš o to, abych já – až se jí něco takového naskytne – byl stejně empatický jako ona. Abych nekázal vodu a nepil přitom víno.
Je tedy výhoda, že je manželka také herečka?
Každopádně. Jinak bych byl určitě sám.
Kvůli roli Hojera jste během krátké doby shodil deset kilo, hlavně na svalové hmotě. Mě ale spíš zajímá, jaké to bylo po natáčení, když jste se zase potřeboval dostat zpátky do formy.
S nabíráním nemám problém, miluju jídlo. Ale je pravda, že jsem se pak dostal i do určitého nadbytku a do stavu, kdy mi ve vlastním těle nebylo příjemně. Poprvé v životě jsem měl divný pocit z toho, že bych se měl někde svléknout do půl těla. Obecně je pro mě totiž dobrý pocit z vlastního těla klíčový, ale většinou, když začíná práce, kvůli které projdu fyzickou proměnou, řeknu si, že teď to není moje tělo, nejsem to já, je to ta role, moje práce. A tím pádem je to jedno.
Opět se dostáváme k tomu, že když vám o něco jde, jdete do toho naplno, třebaže vás to svým způsobem bolí. Kvůli roli v Králi Šumavy jste si údajně zcela cíleně připomínal chvíle, kdy jste na základní škole čelil šikaně. A mě napadá, proč někdo jako vy, talentovaný, chytrý, fyzicky zcela v normě, čelil šikaně…
Tak na základní škole se asi nehodnotí nějaké talenty, které pak třeba určují vaši životní cestu. Tam jsou jiná pravidla hry, jiná hierarchie. Já nevím, třeba mladé holky jdou v tomhle věku spíš po sportovcích než po klucích, co si malují v keři…
A vy jste byl kluk, co si maluje v křoví?
To ne, přeháním, to byl můj kamarád. Ale já jsem třeba hrál v orchestru, to také není ve školní hierarchii nic extra. Proto jsem chvílemi chtěl patřit k nějaké špatné a drsné partě, ale tam mě vždycky okradli nebo mi něco provedli, takže jsem naštěstí poměrně rychle zjistil, že tyhle party nejsou nic pro mě, že do nich nepatřím.
A když jde o šikanu, je tam i určitý sociální aspekt, který si uvědomíte až v dospělosti. Já pocházím z fungující rodiny, moji rodiče jsou stále spolu, mají dům v Malešicích… A to prostě mohlo některé děti, které naopak pocházely z problematických rodin, štvát. Ale aby bylo jasno, žádnou velkou bídu jsem nedostával, jen občas byly chvíle, kdy to nebylo úplně růžové. A ve srovnání se šikanou na sociálních sítích dneska, s tím, čeho jsou dospívající někdy schopní, to je nic.
Tohle vás děsí – že dnes je to horší? Proto zatím se ženou nechcete děti?
Děsí mě to strašně a možná je to jeden z důvodů, proč u nás děti v tuhle chvíli vůbec nejsou na pořadu dne. Ale je toho víc. Vlastně jsou to všechny ty šílené věci, který se ve světě dějí. Přijde mi úplně děsivé přivádět do tohohle světa potomka, ale třeba jednou změním názor. Je to asi i o nějaké stabilitě, kterou ve svém životě potřebuju najít.
Co tím přesně myslíte?
Asi něco, co by se dalo nazvat zázemím. Moji rodiče, kteří mě měli později, to měli. Takové to hnízdo, kam jsem se vždycky, ať se mi dělo cokoli, mohl vrátit a vždycky jsem si uvědomil, že tohle je to nejvíc. Že jakmile přijdu do místa, kterému můžu říkat domov, můžu se tam očistit, vyklidnit. Takže my teď s Andreou pracujeme na tom, abychom takový domov mohli jednou vytvořit.
Je tu obrovský kult materialismu, peněz, konzumu. Dotýká se mě i násilí na zvířatech včetně jejich masového zpracovávání na jídlo…
Zároveň si ale myslím, že žijeme v době, kdy je populace celého světa tak velká, že jakýkoli sociální tlak na to, mít dítě, odmítám – a je mi i nepříjemný. K dětem nepřistupuju jako k životní nutnosti, kterou si musí každý odškrtnout. Někdy mě naopak děsí, že lidé, kteří by snad ani děti mít neměli, jich mají nejvíc.
Sám jste o sobě řekl, že jste na určité věci asi citlivější než jiní…
Spíš tak obecně nejsem z mnoha věcí úplně šťastný. Mám třeba strach z klimatických změn, trápí mě, že se pohybujeme v době, kdy existují insta trendy, které trvají tři dny. Že žijeme v tak neuvěřitelně zrychlené době a roztříštěnost společnosti se tak ještě zvětšuje. Je tu obrovský kult materialismu, peněz, konzumu. Dotýká se mě i násilí na zvířatech včetně jejich masového zpracovávání na jídlo. To jsou věci, které mě někdy hodně ničí.
S vaší citlivostí souvisí i psychohygiena – jste jejím velkým zastáncem. Je její součástí i to, že jste se se ženou odstěhovali na venkov, pořídili jste si starý sudetský mlýn a teď ho budujete k obrazu svému?
Určitě. A myslím, že stěhování vyřešilo spoustu problémů, které jsme s Andreou měli. Protože ve městě se oba často dostáváme do jakési iluze, že nelze zastavit, že musíme být pořád v centru nějakého dění, a jsme pod tlakem, ze kterého neumíme vystoupit.
Na venkově je celý tenhle svět tlaku a práce daleko a vy pochopíte, že všechny ty pseudoproblémy, které jste řešili v městské bublině, nejsou ani zdaleka tak intenzivní a zásadní, jak jste si mysleli. A jsme zase u toho, o čem už jsem mluvil. O zrychleném životním tempu, které nás nutí se neustále někam posouvat, dělat věci, abychom byli lepší, úspěšnější – a to za jakoukoli cenu.
Super.czDům vás prý doslova pohltil a pátrali jste po jeho historii. Co všechno jste zjistili?
Stál už v roce 1760. Byl to vlastně osobní mlýn rodiny, která sídlila vedle ve statku. A jinak se tam pak střídalo strašně moc rodin. Většinou tam vždycky někdo umřel, ostatní se odstěhovali a přišel někdo nový. A takhle se tam vystřídala spousta rodin. Zajímavé je, že během nějakých asi 150 let se tam rodiny rozrůstaly jenom přes ženskou linii, všichni muži vždycky zemřeli. Ale to jsou takové detaily, které mě vzrušují, je to taková moje záliba.
Vaše žena říká, že jste historií, příběhy a hlavně starými předměty, které nacházíte v domě i v jeho okolí, tak trochu posedlý…
Já věřím v jakousi energii nebo nějaký historický otisk starých předmětů i míst. A náš dům je v Sudetech, kde se toho vždycky dělo hodně. A tak si tam tak prolézám krajinu a nacházím fakt nádherné věci. Třeba staré lékárnické sklenice, co mají úžasnou jantarovou barvu a mají na sobě vytlačená jména doktorů, kterým kdysi patřily. A podle toho si pak můžete na internetu dohledat, kdo ten předešlý majitel byl, co v tom tak měl…A to jsou fascinující věci. Z takového nálezu mám vždycky až jakýsi archeologický pocit.
Co na to manželka, když přicházíte z výpravy s dalšími poklady a kupíte je v domě?
Už to ani nekomentuje. Je taková odevzdaná, ví, že s tímhle prostě nic nezmůže. Chodím hodně ráno, když jdu se psem. A když já venčím, ona si může pospat. A to, že já holt zase přinesu domů nějaké harampádí, je cena, kterou musí zaplatit.
Vrátím se ještě k Metodě Markovič. Najednou vás začali poznávat lidé na ulici, začali se o vás zajímat novináři… Jak jste to zvládal?
Hodně jsem v té době večírkoval, protože to byl pro mě úplně nový, nepoznaný svět. Bylo to takové divoké, protože když jsem v novém prostředí, tak bývám nervózní a dělám blbosti. Jsem roztěkaný a podobně. To se mi dělo tehdy často, byl jsem vnitřně rozhozený, proto jsem dost mejdanil. Ale jakmile jsem si zvykl a přestal to být neobjevený svět, zklidnilo se to.
A co třeba reakce fanoušků na ulici? Někomu je takový zájem nepříjemný…
Mně to příjemné je. Teda kdyby mi někdo řekl, že jsem debilní, tak by mi to příjemné nebylo, ale zažívám pozitivní ohlasy. A ty jsou fajn. Třeba dneska ráno jsem neměl moc dobrou náladu, byl jsem takový rozmrzelý, a když jsem čekal na autobus, jeden řidič mě viděl na zastávce a jen se na mě usmál a ukázal mi vztyčený palec. A mně to udělalo radost, úplně mě to nakoplo.
Je vám 26, máte za sebou veleúspěšnou roli, doma Českého lva, dokonale nastartovanou kariéru, vysněný dům, spokojené manželství… Je vůbec ještě něco, co byste si přál? Ať už v osobním, nebo profesním životě.
Moc bych chtěl jakousi vnitřní stabilitu, na tom musím hodně pracovat. Jsem totiž takový jakoby bipolární, hodně se u mě střídají různé nálady a nechci, aby se to dál rozvíjelo, takže na to se hodně soustředím. Zároveň začínám také úplně abstinovat, jednoduše mám teď takový čas vnitřního úklidu, protože bych se chtěl naučit být klidný, nevztekat se. Někdy jsem tak instantně naštvaný, probouzí se ve mně instantní rozčílenost, která pramení z nějaké informace, co se ke mně dostane. A ta zažehne ten můj vnitřní oheň, který mi není úplně příjemný. Zkrotit ho, to bych si přál moc.
A také bych se chtěl naučit ventilovat přetlaky jinak než večírkem, takže se třeba snažím běhat. A pak přemýšlím, zda říct, že bych chtěl, aby už byl náš dům hotový, ale tím si nejsem jistý. Protože i ten proces, ta cesta k němu je možná lepší než pak život v hotovém ideálu. A profesně? Asi bych si přál, aby mi přicházely nabídky na co nejpestřejší role, abych mohl sám sebe přesvědčit, že jsem herecky flexibilní.
