Petr Janda o lásce k hudbě, k o generaci mladší ženě, dcerám i zesnulému synovi

Za Petrem Jandou jsem jela k němu domů, do jeho venkovského domu kousek za Prahou. Na zahradě mě něžně zdravila větší fenka a za vchodovými dveřmi mě vehementně vítala její menší kolegyně. „No jo, naše zvířata, ta moje rodinka si furt nějaká pořizuje. Máme králíčky, kočku, psy,“ vyjmenovával Petr Janda, když mě vedl do jídelny, kde jsme si spolu nakonec povídali.

A měl pravdu, zvířat mají u Jandů spoustu. Do našeho povídání se vesele mísili papoušci se svým „kafíčko, kafíčko“ a na klíně mi seděla malá fenečka a dožadovala se drbání. A Petr Janda? Milý chlapík, který si se mnou trpělivě povídal, i když mi bylo jasné, že nejvíc se těší, až dohovoříme, já odejdu a on se bude v klidu věnovat své největší životní vášni – kytaře, hudbě a skládání. A vůbec se mě to nedotklo, protože v jeho případě doopravdy platí, že „když ji miluješ, není co řešit“, v tomhle případě muziku.

Letos s Olympicem slavíte neuvěřitelných 60 let na hudební scéně a já se někde dočetla, že jste s kapelou začínal v roce 1963 ve stejnojmenném klubu, tedy v Olympicu, v Praze ve Spálené ulici. Je to tak?

To je dost těžká otázka, protože ani já sám jsem se vlastně nikdy úplně nedopátral, jak jsem do kapely přišel. Teda bylo to v roce 1963, to ano. Vím, že jsem šel do kapely, kterou jsem vlastně neměl rád. Měl jsem totiž kapelu Big Beat Quintet, ale dva členové mi z ní utekli právě do Olympicu, který se tehdy ještě jmenoval Karkulka. A já se na ně samozřejmě zlobil. Ale oni mi asi za půl roku zavolali, jestli bych nechtěl přijít taky. Já ale trucoval.

Vážně?

No jasně, nechtělo se mi. Ale nakonec jsem tam šel, protože jsem neměl co dělat. Ale moc mě to s nimi nebavilo. Protože ta moje původní kapela byla přece jen trošku dál, tady to bylo takové mlácení rokenrolu pořád dokola. Pořád stejně harmonické i rytmické schéma, furt to samé, a když to hrajete celý večer, tak toho máte už za hodinu plné zuby. K tomu jsme hráli jako doprovod v Semaforu pásmo písniček, kam nám režisér nacpal spoustu zpěváků a zpěvaček a my byli jen taková doprovodná kapela. Tak jsme si v roce 1964 řekli, že tudy cesta nevede, a přišel jakýsi obrod Olympicu.

Jak takový obrod vypadá?

Udělali jsme si schůzi zdravého jádra, jak jsme tomu říkali, a řekli si, že to chceme dělat jinak. Že začneme dělat kapelu podobnou Beatles. Jenže jsme si neuvědomili, že nikdo z nás vlastně nezpívá, takže ty začátky byly fakt těžký.

Ale vy zpíváte velmi dobře.

Naučil jsem se to a za ta léta abych to neuměl. Ale na začátku to bylo někdy fakt hrozné, pamatuju se, že jsem se někdy i styděl. Zkoušeli jsme zpívat všichni, když jsme ty zpěváky vyhodili, že jo. Ale dalo by se říct, že z kapely jsem asi nejlíp zpíval já. Ale hlavně, i když jsme hráli spoustu převzatých písní, hlavně od britských kapel, začali jsme mít i svoje vlastní.

A první opravdu velký hit?

Určitě rok 1965 a Dej mi víc své lásky. Té je vlastně taky skoro šedesát a dodneška je to hit. A tehdy se ukázalo, že to je ta správná cesta.

A letos slavíte 60 let na hudební scéně a nadělili jste si k narozeninám velké koncertní tour, které má podtitul Vlak, co nikde nestaví. To na Olympic sedí, řekla bych, vy moc nestavíte.

Přesně tak. My ten vlak zastavili jen jednou, před třiceti lety, kdy jsme rok a půl nehráli. Jenže jak se jednou stanete muzikantem… Já si vlastně nedokážu představit, že bych nehrál. Hraju každý den, každý den na hraní myslím, jsem muzikou úplně prošpikovaný. A nemění se to, i v těch jednaosmdesáti letech je to furt stejný. Když jsem na jevišti, jsem šťastnej. A když chvíli nehrajeme, jsem nervózní.

To se ale moc často nestává. Já koukala na váš rozpis koncertů a vystoupení a přijde mi, že hrajete skoro pořád.

Teď jsem nehrál třeba týden a to už je dlouho. Teda vlastně předevčírem, ale to byla jen jedna písnička, to nic není.

Říkáte, že i v 81 letech to máte pořád stejně. Ale nelze se nezeptat, kde ve svém věku berete tolik energie? Vždyť opravdu skoro denně vystupujete…

Víte, já si vlastně nadělil třetí život. Mám třetí rodinu, v každé z těch tří jsem měl děti. Teď mám ještě poměrně malé děti, holkám bude 11 a 14 let, takže se o ně musím starat a nemám čas přemýšlet nad tím, kolik mi je. To se s těmi dětmi nedá. Sice se mě ptají, proč jsem tak starej, že by možná chtěly mladšího tatínka, ale je to takhle, s tím nic nenadělám. Vozím je do školy, povídám si s nimi, rozumím si s nimi.

A rozumíte si pořád i se svými fanoušky? Kdybyste měl srovnat koncertování před třiceti lety a dnes, je nějaký rozdíl?

Tak dřív bývaly koncerty živější, protože jsme opravdu měli neskutečné množství fandů, hlavně v osmdesátých letech, to jsme měli obrovskou fanouškovskou základnu. Ti lidi úplně bláznili, my vyprodali Lucernu třeba osmkrát za sebou. Takže to bylo hodně divoké období, teď je to klidnější.

Takže vlastně fanoušci stárnou s vámi?

Takhle se to úplně říct nedá, protože ti v mém věku už nechodí, ti jsou doma, už mají chození po koncertech za sebou. Spíš na nás chodí generace jejich dětí až po ty sedmdesátníky, řekněme. Já se vždycky na koncertě ptám, jestli tam jsou nějací důchodci, protože je chci jako důchodce pozdravit. Pár jich tam vždycky sedí, ale není jich moc. Řekl bych, že dnes jsme ideální kapela na takové ty vesnické slavnosti a podobně, protože na nás chodí lidé napříč generacemi, od dětí po starce, a všichni naše písničky znají, což je naprosto skvělý.

A co po koncertech? Někde jste říkal, že kdysi to bývalo dost divoké a po koncertech následovaly mejdany. Teď jdete spíš domů, ne?

No jo, je to tak. Ale ono jde i o to, že dřív se koncertovalo jinak. Jezdili jsme Ostravu, Brno, Budějovice a všude se bylo třeba týden, takže jsme tam bydleli na hotelech. Teď se skoro vždycky vracíme z koncertu domů a hotelů si už moc neužijeme. Praktikujeme takové pravidlo, že když zvládneme být doma do dvou ráno, jede se domů. Kdyby to mělo být déle, bere se hotel.

Občas vás označují za české Rolling Stones, minimálně se upozorňuje na podobnou délku působení na hudební scéně a na neutuchající energii. Lichotí vám to?

Tak to víte, že mi to lichotí. Je lepší, když mi lidi říkají, že vypadám na jevišti dobře a že mám spoustu energie, než aby mi říkali, že tam vypadám blbě a že jsem starej dědek. Mně přijde ta energie normální. Mám spoustu aktivit, třikrát týdně hraju tenis, starám se o zahradu, sekám trávu, máme penzion na Moravě, ten taky vyžaduje pozornost, vlastně furt něco dělám. Já nikdy nebyl pecivál, vždycky jsem měl rád fyzickou práci. Kdybyste třeba viděla, jakou mám dílnu! Mám tam všechno možný, a dokonce jsem si koupil i soustruh.

A co jste vysoustružil?

Asi dvě šachový figurky, pak mně to přišlo dost zdlouhavý a přestalo mě to bavit. Ale mám ho.

Říkáte, že pořád něco děláte. Ale co životospráva obecně?

To nevím, spíš ji moc neřeším. Ale zase je pravda, že jím střídmě, teda rozhodně jím málo. Nekouřím a piju taky málo. Tedy nezdráhám se toho, alkohol mám rád, ale ne moc. Mám třeba rád pivo, ale nejsem pivař, abych šel do hospody a vypil pět piv, to ani omylem. Chodím tady na vesnici do hospody, někdy třeba na karty, a to si dám dvě malý piva a třeba dva panáky, to mi docela chutná. Ale nerad se opíjím, mám pocit, že už to není žádná frajeřina.

Vaše současná manželka je téměř o 40 let mladší, jak se vám s takhle mladou ženou drží tempo?

Je mladší o 39 let, abychom byli přesní. Jsme spolu 23 let a teď budeme mít výročí svatby 18 let, takže doufám, že se dožiju alespoň té dvacítky. Ale mám úžasný vztah, s manželkou i s dětmi, fakt si nemůžu stěžovat. Prostě se to povedlo. Spousta kolegů, kteří se jako já zbláznili do hodně mladých holek, se třeba po třech letech rozvedli nebo rozešli, ale já to tak zaplaťpánbůh nemám. Je pravda, že jsem tolerantní, to se musím pochválit. V lecčems manželce pomůžu. Uvařím, vyžehlím, přišiju knoflík. Jen vyprat neumím. A děti jsou zlaté!

I když jsou už tak trochu v pubertě?

Tak Anežce loni, když jí bylo třináct, nebo dokonce už předloni, když jí začala taková ta předčasná puberta, tak byla protivná. Ale teď jí bude 14 let a je úplně skvělá, jako by z toho už byla venku. Pustila se do učení, sama si hledá školy, které by chtěla studovat. A obě i s Rozárkou se výborně učí, jsou vychované, nemáme s nimi žádné problémy.

To jste jeden z mála rodičů na světě, který v době puberty svých dětí netrpí…

Tak se synem to bylo jiné, on byl malinko potížista, ale zase dlouho nežil (Jandův syn Petr z prvního manželství zemřel v roce 2001 na rakovinu mozku, pozn. red.), takže na něj myslím jen v dobrém. Marta malinko zlobila před maturitou, ale nic dramatického. Eliška (Jandova dcera z druhého manželství, pozn. red.) byla vždycky šprtka. A moje nejmladší holky to mají podobně. Když dostanou ve škole dvojku, tak jsou z toho úplně hotové. Obě taky umí skvěle anglicky a vždycky, když já mluvím anglicky, tak si ze mě dělají srandu – tati, ty mluvíš jak Vietnamec.

Vy máte vlastně s rodičovstvím neuvěřitelně širokou zkušenost. Jaké to je být mladý otec, pak o něco starší a nakonec po šedesátce? Vnímáte v tom nějaký rozdíl?

Když se narodil Petr, bylo mi 25 a tak nějak jsem se v tom plácal. Nevěděl jsem vlastně, jestli se chovat jako táta, nebo jako rocker, to bylo dost složité. Ale teď si to otcovství hodně užívám. Rozhodně jsem klidnější, na děti nekřičím, jsem asi spíš víc kámoš. Věk mě asi limituje i v tom, že bych byl fakt nerad, kdyby se na mě holky zlobily. Já bych asi těžce nesl, kdyby mě třeba nezdravily, nemluvily se mnou, daly mi nějak najevo, že jim lezu na nervy. Mám je moc rád.

Nejste ale jen tatínek, jste už i dědeček a pradědeček. Jak zvládáte tuhle roli?

Vnuky mám už veliký, tedy jen Maruška od Marty je malá a pravnuk Pepík, tomu budou čtyři. A ten je strašně srandovní, má maminku z Tchaj-wanu, tak je to malej Číňánek, na to jsem dost pyšnej. Ale moc dědeček nejsem, užívám si roli tatínka, do té jsem tak nějak dospěl, ale do té dědečkovské role jsem asi ještě nedozrál.

Vrátím se zase k práci. Nedávno jste vydali zpěvník se 60 písněmi Olympicu a první, co mě napadlo, bylo, že muselo být hodně těžké vybrat jen 60 písniček. Mám pravdu?

Bylo to trochu těžké, protože člověk tam nechce dávat jenom notoricky známé hity, ale chce tam dát i nějakou novinku, aby i ty nové písničky vešly do povědomí fanoušků. Ale zas jsme věděli, že některé písně tam být musí – Želva, Jasná zpráva, Osmý den… Ale nakonec se to povedlo, zpěvník se mi fakt moc líbí. Je graficky krásný a vypadá vznešeně, mám z něj radost.

Z kolika písní jste těch 60 vybírali? Kolik jich máte na kontě, víte to vůbec?

Myslím, že jich bude tak tisíc, ale těch chráněných, které si nechávám zapisovat, bude tak 700. Písničky, které nevyjdou na deskách nebo se neprosadí, si zapisovat ani nenechávám.

Vaše písně zná několik generací. Zazpívat je umí sedmdesátníci, čtyřicátníci, ale leckdy i malé děti.

To je pravda, před dvěma lety, když bylo Rozárce devět, tak si tady doma zpívala Vymyslel jsem spoustu nápadů. Tak jsem se zeptal, co to zpívá? A ona, že prý ani neví, že si to zpívaly holky ve škole a že se jí to docela líbí.

A jaká byla reakce, když jste jí to řekl?

Vzala to jako fakt, rozhodně to na ni nezapůsobilo tak, jak jsem si představoval. Jako že mi třeba mohla říct: teda tati, ty jsi frajer.

Ještě se vrátím k té vaší neskonalé energii. Pořád něco děláte, jste v jednom kole, ale máte vůbec někdy čas jen pro sebe, na nicnedělání?

Takovej čas já ani nechci. Vlastně ani o dovolené moc nestojím.

Představit si vás, jak deset dní ležíte na pláži, opravdu nedokážu. Ale nějaké to občasné lenošení je taky potřeba, ne?

Jezdíme každý rok v únoru a březnu zhruba na tři týdny do Austrálie nebo do Ameriky zkrátit si zimu. A tam odpočívám, i když kytaru si tam beru vždycky, už jen proto, že i tam trochu koncertuju, v Austrálii i Americe hraju pro krajany. Ale převážnou část času se tam fakt flákám, ležím u bazénu nebo jdeme k moři, podívat se do nějakého parku, nakupovat. Ale jinak mám nejradši dny jako ten dnešní. Dům prázdný, a až spolu skončíme, tak si zalezu ke svým strojům, budu skládat, brnkat si novou písničku, tak jsem nejspokojenější.

Vypadá to, že žijete pěkný život. Máte fungující rodinu, práci, která vás baví, i úspěch. Ale každý si procházíme někdy nějakým trápením. Kdy vám bylo v životě ouvej?

Když mi na rakovinu zemřela žena a když mi pak zemřel syn. A tahle ztráta bohužel přetrvala, je to trauma, které nedokážu vytěsnit, které tam pořád je. Nerad o tom mluvím, je to bolestivé.

Tak pojďme zpátky k muzice a ke kapele. Hrajete už 60 let, došlo někdy k nějakým třenicím? Spousta kapel se rozhádá, skončí například kvůli sporům o ženy. Jak to je v Olympicu?

Tak samozřejmě v kapelách jsou vztahy vždycky složitý. Ale my už jsme se za těch 60 let naučili vzájemně tolerovat. Když přijde nějaká hádka, umíme ji včas zarazit, abyste v afektu tomu druhému třeba neřekli, že má blbýho psa, když víte, že si na tom psovi hodně zakládá. Navíc každý někdy udělá chybu a já dřív vyjížděl kvůli každé prkotině.

Ptát se vás, co budete dělat, až nebudete hrát, je asi hloupost, že? Vy budete hrát vždycky…

Letos máme v prosinci rozlučkový koncert v O2 areně, ale neloučíme se s činností, jen s tou šedesátkou, protože jdeme vstříc jednašedesátce. Na příští rok připravujeme novou desku, tu bude potřeba pokřtít, něco k ní odehrát, takže na konec to rozhodně nevypadá. Vlastně vše záleží jen na tom, jak na tom budu zdravotně. Jedině kdyby ze mě byl jednou ležák, tak by mi asi nic jiného nezbylo než ležet a koukat na televizi. Ale možná i u toho bych si brnkal.

Rozhovor s moderátorem Honzou Musilem o těžkých zkouškách i vyznání exmanželce: Je to žena mého života