Pavlína Saudková upřímně o životě s fotografem Janem: Rozhodla jsem se, že zůstanu až do konce

O Pavlíně Saudkové se často píše v souvislosti s mužem, který vždy poutal pozornost. Přitom jsou prý poměrně nudní, říká ona. Pravda je, že se světoznámým fotografem Janem Saudkem brzy oslaví dvacet společných let a její muž už nemá tolik energie. Co v jejich vztahu znamená věkový rozdíl a jak ona sama vnímá jeho zálibu v ženách? Povídání s touto výjimečnou a zajímavou ženou jsem si skutečně užila. Je totiž moudrá a laskavá, vtipná a cynická a velmi, velmi otevřená…

Jak se máte, jak se vám daří?

Musím říct, že moje obvyklá odpověď je, že se mám rychle, ale byla jsem teď na prodlouženém víkendu v Hřensku jen s dětmi (Matěj, Anna Marie a Josefína, pozn. red.), tak je to klidnější. Vyhovuje mi takto na samotě vyrovnat tu přemíru lidí, se kterými jsem během všedních dnů v kontaktu. Tyhle dvě polohy mě baví – na jednu stranu miluju být obklopená lidmi, povídat si s nimi, na druhou stranu je potřeba i vypnout.

Nedávno jsem vzpomínala, že během covidu jsem každý víkend aspoň na jeden den ujela někam do lesa, abych byla sama a mohla chodit dlouhé trasy. To mi strašně chybí, protože teď, kdybych odjela o víkendu, tak mám pocit, že nejsem s dětmi. Přes týden mají školu a víkend je jediný čas, kdy můžeme být spolu. A je tu to klasické dilema, co asi všechny mámy znají: Mám právo odjet?

S čím nejvíc jako máma bojujete? Jaké dilema kromě toho, jestli máte právo být sama a nebýt s dětmi, ještě řešíte?

Tak ten čas pro sebe je asi největší boj. Je totiž hrozně těžké říct, kdy je ho dost a kolik času je málo. Každé dítě vás potřebuje jinak… Navíc se poslední dobou často stává, že když jsem doma, tak si mě vlastně nevšímají, ti větší si už žijí vlastními životy a i ta nejmenší se dokáže krásně zabavit. Ale když večer řeknu, že jdu do divadla, tak se začnou ozývat: „Ty tady zase nebudeš?“ A já se nestačím divit, protože doteď jsem tam byla a oni si dělali svoje…

V jednom rozhovoru jste říkala, že začínáte uvažovat, jaký vzorec rodiny si vaše děti ponesou do dospělosti. Jaký si nesete z domova vy?

Moje máma byla dvakrát rozvedená, s tátou se rozvedla, když mi byly dva tři roky, takže já jsem tu primární celou rodinu, tedy skutečného biologického otce s mámou, doma nepoznala. Já sice tvrdím, že vědomě nenacítím, že mi táta chyběl, ale kdoví, co podvědomí…

Věkový rozdíl mezi vámi a Janem by možná pro mnohé ukazoval na opak.

Máte pravdu, ale jestli ano, tak ještě nenastala chvíle, kdy by se mě to trauma nějak dotklo. A doufám, že to tak zůstane. I když jednou jsem před terapeutkou řekla, že táta to zas až tak nepodělal, a ona jen suše odvětila: „Tak se na to příště podíváme.“ Pořád jsem přesvědčená, že každý rodič dělá maximum.

Jak byste si přála, aby vaše děti žily, jaké by měly být, abyste si řekla, že jste odvedla jako máma dobrou práci?

Já bych nerada, aby to znělo pyšně, ale v tuto chvíli mám pocit, že děti jsou to, co se mi skutečně povedlo. Všechny tři jsou emočně a citově spíš po mně. A i když já beru Jana, jaký je, tak v této chvíli si říkám: Díkybohu. Samozřejmě ještě uvidíme, můžou se věkem měnit, ale to jejich vnímání, ta empatie a citlivost, to mě dělá šťastnou.

Jaký je Jan otec?

Je to hodně ovlivněné tím, že já jsem ho poznala později, ve chvíli, kdy měl život poskládaný trochu jinak a energie neměl už tolik, navíc ji věnoval jiným věcem. Nezažila jsem ho v mladším věku s jeho předešlými dětmi, ale on vypráví, že se staral. Desítky let pak ale žil bez dětí, a mohl tak žít jako bohém a umělec obletovaný ženami, ne jako starostlivý táta.

Ale nerada bych, aby to vyznělo, že mu nasazuju psí hlavu. Já naprosto respektuju jeho přístup a věděla jsem, že když budeme mít děti, tak musím eliminovat možnost, že by byl nucen je hlídat.

Došlo k takové situaci?

Jednou jedinkrát vzal brečícího Matěje z auta – nemohla jsem najít místo na parkování a on ho vzal domů sám. Bylo hrozné vedro a on mu chtěl pomoct a vysvléct ho, jenže nevěděl jak, protože chlapeček měl body. Tak ho z toho vystříhal (smích). Poradil si. Ale jinak jsem si nikdy netroufla poprosit ho, vždycky jsem si hlídání vyřešila jinak.

Tráví Jan s dětmi čas?

To ano, ale nikdy neuměl být ten první, kdo byl dal impulz, nezeptá se jich, jaký měly den. Děti už jsou ve věku, kdy nemají zájem trávit tolik čas s rodiči, mezigenerační rozdíl je znát. A on se přirozeně cítí nejen starý, ale i sám. Jenže nemůže čekat, že za ním děti budou pravidelně chodit a ptát se, zajímat se.

Ale jednu věc má Jan v sobě každopádně zakořeněnou velmi silně a to je povinnost nebo úkol otce zabezpečit rodinu. Samozřejmě bych byla někdy ráda spíš za společný čas s dětmi, ale musím říct, že díky penězům můžeme zažívat spoustu věcí a je to pro nás jednodušší. Peníze skutečně leckdy znamenají svobodu.

Povídáme si v divadle Jatka78 a já jsem četla, že plánujete hru o Janově životě. V jaké je to fázi?

Hru skutečně plánuju. V tuhle chvíli pracuju na textech písní, které by měly tvořit samostatné příběhy. Ale potýkám se s tím, že do těch příběhů vkládám spoustu svých emočních bolestí, a proto se to zbržďuje, už jsem měla být v nahrávacím studiu… Nejdřív bude deska a pak by se z písniček mělo poskládat divadelní představení. A moc bych chtěla, aby se to hrálo tady, svádí to totiž k činohře kombinované s cirkusem a tancem.

Jak chcete Jana divákům představit, co chcete, aby si z představení odnesli?

Je to mimo jiné reakce na film Fotograf, kdy já tvrdím, že film o Janovi neměl být jen o tom, že ho někdo okradl o negativy. Chci, aby byl zachycen proces tvořícího muže a samozřejmě jeho vztah k ženám. Tak, jak to vidím já z druhé strany, kdy se do těch holek dokážu vcítit. Nechci, aby to byla óda na Jana, má spoustu vlastností, které mě štvou. Myslím si dokonce, že kdybychom byli věkově blíž a potkali se třeba o 10 let později, tak by rozdíly našich názorů byly příliš významné a nebyli bychom spolu.

Napadlo vás někdy odejít?

Já jsem se rozhodla, že zodpovědně zůstanu až do konce.

Bylo vám 24 let, když jste se poznali. Co Jan měl, že jste se rozhodla mu věnovat, když to řeknu ošklivě, tak i obětovat nejlepší roky a stát se jeho poslední ženou?

Tehdy jsem vůbec netušila, že to bude na tak dlouho. Ale baví mě dívat se zpětně na ten posun: ve 24 letech jsem si myslela, že všechno vím. A dělá mi radost vědomí, že nejlepší roky mám teď a mám nadhled díky tomu, že jsem si některé věci odžila.

Čím vás Jan okouzlil?

Když budu hodně upřímná, tak přišel ve chvíli, kdy jsem dva roky neměla žádný vztah. A najednou to pro mě bylo zjevení z čistého nebe. On skutečně umí dát ženě najevo zájem. A i když rozhodně nejste jediná, tak se cítíte být jiná než ty další. Já jsem si tak připadala o to víc, že ostatní se různě měnily jedna za druhou.

A to jsem si po první společné noci myslela, že už se neozve, a po společném roce jsem měla pocit, že už to nevydržím. A jsme spolu skoro 19 let. Mám totiž mimo jiné pocit, že nemám právo odejít, rozbíjet rodinu. Ale rozhodně nechci, aby to vyznělo, že život s Janem je utrpení. S každým mužem je to komplikované a průšvih podle mě je, když na tom vztahu chce pracovat jenom jeden.

Jste na to u vás dva?

Nejsme na to dva. Ale i já jsem byla dlouho ve fázi, kdy jsem to zakonzervovala a neměla jsem žádné ambice vztah někam posunout. Žila jsem s přijetím toho, že „starého psa nové kousky nenaučíš“. Svou pozornost jsem soustředila na děti a práci. Nebyl tam impulz vztah nějak měnit nebo posouvat.

Říkáte, že nyní prožíváte nejlepší roky?

Je to tak. Po čtyřicítce často přichází uvědomění, mě to probudilo z letargie a řekla jsem si řekla, že na sobě chci makat. A proto mimo jiné vznikla i knížka Hovory s terapeuty. Všechny tři autorky jsme si procházely nějakým obdobím, potřebovaly jsme to zpracovat.

Co vás při hovorech s terapeuty překvapilo nejvíc?

Například jsem si uvědomila, že jsem předtím pořád mluvila o lásce, o pravdě. Teď jsou pro mě důležitá pravidla, hranice, umět si říct, kde jsem já, co chci a co už nechci. Bára (Nesvadbová, pozn. red.) mi nedávno řekla, že ji baví, jak jsem osekala tu omáčku a už nehraju, že je všechno v pořádku, když není. Jsem už dost stará, abych věděla, co chci a co ne. Například bych se už nejspíš nedokázala vrátit do korporátu…

Ale když jste pracovala ve velkém vydavatelství v lifestylovém časopisu, působila jste na mě vždy nadšeně.

To máte pravdu, bylo to moc hezké období. Pro mě bylo důležité, aby to nebyla nuda, aby to bylo hezké nejen na pohled, a tenkrát jsem tím opravdu žila. Neustále jsem prolistovávala zahraniční edice, hledala inspirace a plánovala témata. A že redaktorky napíšou klidně stránku o jednom parfému? Tak to obdivuju!

Jak podle vás vypadá dobrý ženský lifestyle?

Věřím, že témata mají jít do hloubky a magazíny se nemají bát otevírat témata, i kdyby byla relevantní jen pro úzkou skupinu lidí.

Jan je vnímán jako bohém. Je bohémská i vaše domácnost?

Myslím, že jsme spíš konzervativní, jako rodina možná i trochu nudní. A naše hovory nejsou snadné. On těžko zůstává u tématu a já zase věci řeším poměrně do hloubky a jasně mu dávám najevo, že nemá vždy pravdu. Nikdy bych si nemyslela, že tohle dokážu.

A k tomu našemu bohémství? Janovi bude 88. Mám vedle sebe muže, který se nedokáže úplně srovnat s tím, že stárne a nemá tu sílu, kterou míval. A jeho poslední dítě je spíš důkazem, že si chtěl dokázat, že ještě není starý.

Jste spolu 19 let, jaký je váš vztah?

Atypický. Jan vždy mohl všechno, ale kdyby se dozvěděl o mé nevěře, tak si myslím, že mi možná i dokáže zabalit kufry a požádat o rozvod, což by byl vrchol jeho organizačních schopností. Když jsem ho poznala, bylo mu 69 a měl spoustu energie. Teď už ani nikam nechce chodit, ale já nechci sedět doma. Což vede k diskuzím, když chci jít do divadla nebo na výlet.

Co Janovi vadí?

Byl zvyklý, že jsme měli večery pro sebe. Já jsem chodila k němu, on si dal rum a byli jsme spolu. Teď už několik měsíců ani nepije, tak chodí i víc k nám nahoru. (Pavlína Saudková s dětmi mají svoje patro, pozn. red.) A nemá rád, když odcházím. Jenže já jsem 13 let seděla doma a byla jsem ženou, která se podřídila, a všechno se to točilo kolem něj.

Vy jste měli pravidlo, že děti nesměly Jana vidět opilého, je to tak? Proč?

Vím, co dokáže, když je opilý, a chtěla jsem také, aby k němu děti cítily úctu. Kdyby to byla opilost jednou za měsíc, tak je to něco jiného. Ale on byl opilý denně a já jsem nechtěla, aby to vnímaly jako standard. Možná ve mně byl trochu i strach z alkoholu, protože několik Janových dětí mělo s pitím a drogami problém.

Vy si s partnerem stále vykáte a já se přiznám, že mě to fascinuje.

Je to spíš Janův zvyk, on si vyká s každým kromě svých dcer a našich dětí. Vyprávěl mi, že to vzniklo z nutnosti zakrývat nevěry, protože jednoho dne své manželce v posteli řekl: „Otočte se, madam.“ A ona pochopila, že nebyl myšlenkami u ní. Od té doby všem vyká.

Na Instagramu jste se ptala svých sledujících, které zážitky v minulosti je ovlivnily. Mě ale zajímá budoucnost. Máte svůj bucket list, tedy seznam věcí, které byste ráda ve svém životě stihla?

Nejbližší plán je zkusit v létě podruhé přechod Šumavy, který se mi loni nepovedl. Podcenila jsem síly, protože jsem nikdy nešla s těžkou krosnou. Šla jsem v létě, měla jsem s sebou čtyři dvoulitrovky vody a stoupala na nejvyšší vrchol Šumavy, takže jsem hned první den nabrala zpoždění 20 kilometrů. Letos nesmím podcenit přípravu. Potom určitě Janovo divadelní představení, založit Janovu nadaci, natáčet podcast… Víc fotit, sebrat odvahu a napsat beletristickou knížku. Ale všechno je to o tom čase, protože plánů je hodně.

Proč vlastně o Janovi nenapíšete knihu?

Protože by to nebyla óda na něj, ale jeho reálný příběh. A strhla by se lavina bývalých milenek a žen, které se kolem něj točily a zbožňují ho. A možná by mu ty věci tlumočily jinak, než byly myšleny.

Vy rozhodně nejste „jen“ žena Jana Saudka. Stojíte například za charitativním projektem Be Charity. Někde jste psala, že vznikl jakoby na vyrovnání lifestylového pozlátka.

To je pravda. Lifestyle je něco, co svět až tak nezmění. Možná ho udělá hezčím, milejším, odpočinkovějším místem. Naše pomoc v rámci charity je konkrétní. Máme třeba holčičku Nikolku, která je po dětské mozkové obrně a její mamince řekli, ať ji dá do ústavu, že z ní bude ležák. A i díky našemu přispění je dnes ve třetí třídě, chodí s asistentkou a ujde dvoukilometrovou procházku. Ten posun je úžasné sledovat, ale intenzivní rehabilitace stojí 90 tisíc měsíčně a to si málokterá rodina může dovolit. A nás těší být s rodinami v kontaktu, známe je často osobně a já mám velký plán letos všechny ty děti z celého Česka objet a navštívit.

Upřímná byla i houslistka Markéta Muzikářová: Rozhovor o touze po dítěti a mateřství ve 46 letech