Pavel Vítek: O osudové lásce, největším pádu, nejslavnějších hitech i velké oslavě svých šedesátin

Přiznám se: v době mé rané puberty mi jeho plakát visel v pokoji. Píseň Mám rád vůni tvý kůže jsem uměla zpaměti a i dnes bych přinejmenším refrén vysypala ze svého dnes již dospělého rukávu. Ale i když vaše puberta vypadala jinak nebo jste z generace, která s Pavlem Vítkem nevyrůstala, jistě ho znáte. Exceluje v muzikálech, koncertuje, vystupuje v televizi a jeho barytenor je nedílnou součástí uskupení 4 Tenoři.

Nehádali byste mu to ani náhodou, ale přesně 30. září oslaví 60. narozeniny. A třebaže se raději dívá dopředu než dozadu, raději plánuje, co bude, než vzpomíná, co bylo, nechal mě s ochotou a trpělivostí nahlédnout, co dosud prožil a jaká byla jeho cesta k úspěchu i k životní lásce.

Pocházíte z Olomouce, kde jste strávil dětství a rané mládí. Jak na tohle období vzpomínáte?

To byla doba úžasného dětství, které mám spojené s dětskými partami, dobrodružstvím, s prolézáním cizích zahrad, starých bunkrů, takových těch městských parků a lokalit, kde jsme žili v okouzlení z Rychlých šípů a foglarovek. Ale bylo to také období pouličních dětských klanů, kde se člověk socializoval a zároveň se naučil občas kopat i sám za sebe, což se mi potom v životě a hlavně v českém showbyznysu velmi hodilo.

Zjistila jsem, že jste chodil na sportovní základku a hrál jste hokej. Když budu upřímná: na ledě při tak tvrdém sportu si vás moc představit nedokážu!

Je to tak. Ale mě to bavilo a docela mi to i šlo. Jak jsem malý, tak jsem byl na ledě hodně rychlý, uměl jsem být u puku brzo.

Nakonec z vás není hokejista, ale umělec…

Mě to prostě k hraní a zpívání vždycky táhlo. Když jsem byl na gymnáziu, získal jsem hlavní roli v muzikálu v olomouckém divadle a taky jsem začal zpívat s místní kapelou po plesech a tancovačkách.

Co na to rodiče, když se jim patnácti- nebo šestnáctiletý syn vracel domů k ránu z tancovaček a plesů?

Tak úplně dobrou atmosféru to doma nedělalo, ale měl jsem jasnou podmínku. Musel jsem mít ve škole prospěch s vyznamenáním, a jakmile bych ho neměl, zatrhli by mi to.

Takže po maturitě byla cesta na DAMU asi jasná volba, ne?

Tomu předcházelo ještě takové rozcestí. Rodiče řekli, ať nejdřív vystuduju něco, co mě uživí, tak jsem šel na pedagogickou fakultu obor speciální pedagogika. Ale umění zase vyhrálo a už během prvního ročníku jsem potají udělal přijímačky na DAMU, kam mě vzali a já šel.

Místo Olomouce tak přišla Praha, místo pedagogiky herectví, místo života s rodiči život na studentské koleji. Jak velká změna to byla?

Obrovská, naprosto zásadní! Najednou jsem stál na vlastních nohách, musel jsem se starat o sebe sám, byl jsem ve velkoměstě, nikoho jsem tu neměl. Ale velice rychle jsem si osvojil život na vysokoškolské koleji, navíc tehdy to bylo bezvadný v tom, že nebyly sociální sítě, lidi neseděli u počítačů, tak jsme se všichni kamarádili. Výtvarníci s hudebníky, hudebníci s herci a tak všichni dohromady. Prvák byl vlastně jeden velký flám, ale na druhou stranu ani po flámu neexistovalo nebýt v půl osmé ráno u baletní tyče na pohybovce, to jsme si prostě nedovolili.

Byl jste součástí poměrně silného ročníku, se jmény, jako je Veronika Žilková, Ivana Chýlková, Karel Roden, Vilma Cibulková, Eva Holubová, Jitka Asterová. To muselo být něco!

Přiznám se, že na tohle období vážně moc rád vzpomínám. Víte, my byli taková zvláštní snůška individualit, každý jsme byl nějakým způsobem vyhraněná osobnost. Ale kdykoli šlo do průšvihu, tak jsme se dokázali semknout, v tom byla naše síla. Respektovali jsme se navzájem a hlavně jsme všichni do jednoho milovali divadlo. Bylo to bohémské období, to ano, ale myslím si, že jsme jako ročník byli velice poctiví v přístupu ke kumštu.

Říkáte, že když se k něčemu schylovalo, drželi jste při sobě. Vzpomenete si na nějaký průšvih?

Je pravda, že pedagogické radě jsme trochu v žaludku leželi. Každý z nás měl za semestr několik kárných komisí, ponejvíce kvůli prohřeškům souvisejícím právě s bohémským způsobem života. Ale vždycky jsme tu zatáčku vybrali, koneckonců dostudovali jsme všichni.

V roce 1986 přišel váš první velký hit – píseň Má svůj den, která z vás udělala hvězdu. Čekal jste takový úspěch?

Ono to mělo takovou nepříjemnou předehru. Tu písničku jsme nahráli před Vánoci 1985 pro jeden gala televizní pořad. Měl jsem na sobě bílý smoking, kolem mě byly bílé svíce, stál jsem u bílého klavírního křídla a zpíval jsem. Ale když jsem na to pak na Štědrý den koukal s rodiči, neobjevilo se to tam.

Vím, tu píseň vyškrtli, protože se tehdejším cenzorům prý zdála moc prozápadní. Ale je to romantická balada o dívce, která se vdává, ale nebere si pravou lásku. Co na tom bylo špatně?

Já si spíš myslím, že někomu vadilo, že jsem nebyl vhodný idol pro socialistickou mládež. Asi jsem jim přišel příliš extravagantní, s tím jsem míval problémy. Musel jsem třeba uprostřed natáčení tu sundat náušnici z ucha, tu koženou kravatu nebo mi zakázali break dance. To víte, to byly ty moje kostýmy, ta natrvalená hlava, které se dnes samozřejmě hrozně směju, líčil jsem se… Na tu dobu to nebylo běžné.

Ale i bez vánočního galaprogramu se z písně Má svůj den stal hit a z vás hvězda.

Je to tak. Roztočila se spirála koncertů, kterých jsme najednou jezdili i dvacet měsíčně. Do toho televize, skoro každou sobotu jsme byli v nějakém estrádním pořadu. K tomu rozhovory a všechno, o čem jsem jako kluk snil, tu najednou bylo.

Úspěch to byl obrovský, ale na přelomu 80. a 90. let přišlo těžší období.

Odešel jsem od kapely, najednou jsem byl bez manažerů, bez hitů, navíc to bylo v blbé době – těsně po roce 1989, kdy byla pop music trochu v klatbě a hráli se hlavně folkaři. Opravdu jsem si tehdy nabil hubu. Před domem jsem měl zaparkované drahé auto, ale neměl jsem na benzin, Janis jako student nosil dvojité večeře z menzy. V diáři jsem neměl jediný koncert, byl jsem úplně v háji. Byl to hrozně rychlý pád. V jednu chvíli hrajete, všichni vás plácají po ramenou – a najednou nic.

Byl tím důvodem odchodu z kapely Janis Sidovský, s nímž jste v té době už chodil, ale vztah jste ještě tajili?

Je to tak. Kapele se můj vztah s Janisem nelíbil, měli pocit, že by to mohlo uškodit mé image, a dali mi ultimátum. A já jsem se tedy rozhodl, že od nich odejdu. Tím pádem jsem byl nucený postavit se na vlastní nohy. A i když to byly těžké dva roky, nakonec to dobře dopadlo, a možná o to víc si pak člověk všeho váží. Já jsem si tím tehdy srovnal hodnoty a od té doby jsem si vždycky uvědomoval, že když je úspěch, může přijít i neúspěch.

I po odchodu z kapely jste svůj vztah s Janisem dál tajili. Proč? Byla tehdy doba pro gaye opravdu tak nepřátelská?

No jasně, bylo to něco na periferii společnosti, bylo to tabuizované, byla to prostě jiná doba. Obzvlášť před revolucí. Ale po letech se tomu člověk směje. Ono to fakt bylo někdy bláznivé. My jsme to tajili třeba i před rodiči. Měli jsme s Janisem garsonky asi deset minut od sebe, ale bydleli jsme u mě. A když měli přijet Janisovi rodiče na návštěvu, tak jsme k němu do bytu narychlo stěhovali peřiny, kastroly a podobně. A když odjeli, tak jsme zas všechno navezli ke mně.

Na přelomu osmdesátek a devadesátek jste měl útlum kariéry, ale v roce 1992 přišel velký návrat a píseň Mám rád vůni tvý kůže. To je o dost méně romantická, ale mnohem víc řekněme sexy či erotická písnička než třeba Má svůj den. Kde se to ve vás vzalo?

To víte, v osmdesátkách jsem byl benjamínek. Ale devadesátky, to byla taková zvláštní poťouchlá doba. A já vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale když si vezmu repertoár z té doby, tak to je jedna sexistická píseň za druhou. Já jsem tehdy potřeboval hit, věděl jsem, že bez něj bude konec. A nikdo mi ho nenapsal, tak jsem vzal starou kytaru, co se mnou šla už z Olomouce, a napsal jsem Vůni tvý kůže.

Na konci devadesátek už jste vztah s Janisem netajili, naopak jste s ním šli veřejně ven. Proč ta změna?

Na počátku devadesátek jsem nepokládal za důležité to řešit. Ale pak začal vznikat bulvár a chystal na nás takový materiál, který by asi vyzněl pejorativně, ve smyslu podívejte se na ně, on tady zpívá fanynkám o lásce, a přitom… Ale panebože, já jsem přece nikdy nechtěl se svým publikem spát! Já chtěl jen zpívat romantické songy, které se jim i mně líbí. A tak jsme si s Janisem řekli, že bouchneme do stolu, řekneme pravdu a bulváru vypálíme rybník. A buď to lidi vezmou, nebo nevezmou – a my se zařídíme tak či tak.

A najednou je z toho 35 let společného života, který jste spojili soukromě i profesně. A protože bilancujeme, tak mě napadá: Pamatujete si i po 35 letech den, kdy jste se poprvé potkali?

Naprosto přesně. Já jsem šel do televize nacvičit vystoupení s tanečníky, vlezl jsem do sálu a choreografka mi začala vysvětlovat sestavu. Že tady udělám piruetu a tady zas to a nakonec se dostanu do rohu. A já se do toho rohu, kam jsem měl dotančit, podíval, a tam byl pár tmavých očí, které nešlo přehlédnout. Pak už jsem se vůbec nesoustředil, už jsem měl v hlavě jen ty oči. Možná to zní nadneseně, ale tam se podle mě potkaly dva světy. Já jsem se zabodnul do těch očí a věděl jsem, že udělám všechno proto, abych se do nich mohl koukat dál.

Prý se to stalo právě v den, kdy jste se po určitém období hledání sebe sama rozhodl, že budete žít takzvaně „normálně“, tedy ne s muži, ale se ženami. Je to pravda?

No ano, já jsem si neuměl připustit, že jsem v něčem jiný, ale osud to – koneckonců tak jako skoro vždycky – rozhodl za mě. V tom tanečním sále se stalo to, co se stalo, a moje předsevzetí mít rodinu se čtyřmi dětmi šlo do háje. Ale samozřejmě to nebylo tak jednoduché, my jsme si k sobě hledali cestu, mělo to vývoj, peripetie jako v každém jiném vztahu.

Platíte za jeden z nejstabilnějších párů, ale přece jen, vážně to mezi vámi za ta léta nikdy neskřípalo?

To víte, že skřípalo, nebudeme si tu vykládat pohádky z mechu a kapradí. V devadesátkách to jednou jedinkrát zaskřípalo víc, možná se mnou tenkrát zalomcoval úspěch Vůně tvý kůže, a já zazlobil. Ale bylo mezi námi něco hlubšího, překonali jsme to, oboustranně, a po pár měsících jsme se k sobě vrátili. A řekl bych, že to byla asi taková naše největší výhra.

Napadlo vás někdy, jak by vypadal váš život, kdyby tehdy v rohu tanečního sálu Janis Sidovský nestál?

To je dobrá otázka. Vzhledem k tomu, že věřím na osud a na fatální znamení, tak mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Vždycky si říkám, že všechno je tak, jak mělo být. Ať už je to blbý, nebo dobrý. Ale kdybych přece jen tu situaci vymodeloval a nestál by tam, myslím, že bychom se potkali někde jinde a jinak.

A teď zpět k práci. Zpěv a herectví, to je ideální kombinace pro muzikály. A vy jich máte na kontě nespočet. Dracula, Bídníci, Pomáda, Mamma Mia!, Noc na Karlštejně, všechny ani vyjmenovat nelze. Je nějaký vaše srdcovka?

Dracula byl pro mě comeback do divadla a ovlivnil mě i v tom, že jsem si uvědomil, že pokud se nechci uřvat a chci se věnovat muzikálům, musím se technicky zlepšit. Tak jsem začal chodit na lekce klasického muzikálového zpívání a pak jsem si mohl troufnout na leccos. Takže srdcovka je určitě Dracula, ale i student Marius z Bídníků, to byla taková vstupenka do mezinárodního muzikálového světa. A zúročení všeho byl Ples upírů a nominace na Cenu Thálie za roli profesora Abronsiuse. Musel jsem se převtělit do starého profesora, měl jsem paruku s pleší, vousy, musel jsem jinak chodit, jinak mluvit. A asi největší satisfakce bylo, když po premiéře za mnou do šatny přišla Jiřina Bohdalová, a přestože se známe asi 35 let, tak mi řekla, že mě nepoznala.

Za pár dní oslavíte 60. narozeniny a na ten den jste přichystal velkou narozeninovou show v pražské Lucerně. Co tam diváky čeká?

Přiznám se, že jsem to nejdřív vůbec nechtěl, nechtěl jsem na tu číslici nijak upozorňovat. Ale pak jsem si řekl, že vlastně to je o energii, ne o numerech. Tak jsem pozval spoustu hostů: Jiřinu Bohdalovou, Helenu Vondráčkovou, Dana Hůlku, Jitku Zelenkovou, Moniku Absolonovou, Adélu Gondíkovou… Prostě spoustu lidí. Měl by to být takový narozeninový koncertní mejdan pro moje publikum, kde bych se měl ohlédnout za tím, co se povedlo. Mám pocit, že to svému publiku dlužím a že by bylo fajn, kdybychom se v ten den viděli. A i proto je to 30. září, přesně v den mých narozenin.

To je takový váš dárek pro fanoušky. Ale tušíte, co dostanete od Janise?

Zrovna včera jsme se o tom bavili a Janis říkal, že jsem dostal k narozeninám tu Lucernu, tak já si myslím, že už nic nedostanu. Ale víte co, my si už hmotné dárky nedáváme. Chci mu navrhnout, že tak jako jsme si loni dali k Vánocům lednovou měsíční Kolumbii a chodili jsme po horách, tak že bychom si zase dali nějaký cestovatelský zážitek. To mě obohacuje, nabíjí, dělá mi to život hezčím. Rád poznávám a myslím, že se to v člověku všechno střádá a že díky cestovatelským dojmům pak svět a realitu vnímáte s trochu větším nadhledem.

A mám tu poslední otázku. Větší část rozhovoru jsme vzpomínali, ale život, to není jen minulost. Důležité jsou i sny, plány a touhy. A mě by zajímalo, jaké sny a touhy máte do budoucna?

Určitě bych rád dál ve zdraví kráčel po cestě, kterou mi osud už ukázal, abych nezklamal své publikum ani svoje zásady. Abych dál dokázal lidem dávat to, co u mě hledají, a to s upřímností a opravdovostí, o kterou jsem se vždy snažil a dál budu snažit.

S Pavlem Vítkem se povídalo velmi příjemně, ale ne každá slavná osobnost je taková. Některé jsou spíš postrach novinářů: S kým je opravdu těžké dělat rozhovor?