Patricie Pagáčová: Jsem vděčná za všechno, co mám, ale princeznu bych si zahrát chtěla

Je to zkušená a oblíbená herečka, a proto vás možná překvapí, že herectví Patricie Pagáčová (34) vystudované nemá. Lásku k hraní v sobě objevila v dětském dramatickém kroužku, kam chodila se starší sestrou. Pak si ji vybrali tvůrci do seriálu Ranč U Zelené sedmy, později ji proslavil seriál Ulice – a zbytek už znáte. Současně ji můžete vídat třeba v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 nebo v Divadle Na Jezerce.

Neustále pozitivně naladěná herečka je sympatická, plná optimismu a má hodně fanoušků – na sítích ji sleduje skoro 600 tisíc lidí. Nejvíc času a energie v současnosti věnuje dvouleté dcerce Bibianě, ale i při práci se věnuje také charitativní činnosti. Spolupracuje například se spolkem ALSA, který se stará o lidi stižené amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Bavily jsme se nejen o dobročinnosti, ale i o tom, jak ji změnilo mateřství nebo jak vnímá hejty na sociálních sítích.

Jak vypadá vaše spolupráce se spolkem ALSA?

Spolupracuju s ním už několik let a má to různé podoby. Několikrát jsem byla na fotce v jejich kalendáři, snažím se sdílet na Instagramu, když se koná nějaká jejich akce…. Nedávno třeba proběhl Prague City Swim, což je plavecký závod, který sdružuje jak pacienty, tak i ty, kdo spolek podporují nebo se o lidi s ALS starají. Nebo jsem byla jednou jako moderátorka součástí benefičního koncertu, kde vystupoval Ondřej Brzobohatý, Matěj Ruppert, zpívala tam Daniela Písařovicová… Bylo to krásné.

Snažím se zapojovat tak aktivně, jak to jen čas dovolí. ALS je totiž podle mě jedno z nejhorších onemocnění vůbec. Přestanete ovládat tělo, ale mentálně jste úplně v pořádku. Nemůžete pak ani komunikovat s rodinou, nemůžete se hýbat a jste naprosto odkázaný na péči ostatních. Proto jsou důležité tyhle akce, které ALSA pořádá a kde se můžou pacienti scházet a sdružovat se s ostatními a být v kontaktu se světem. A hlavně je ALSA jediná organizace pomáhající lidem s tímto onemocněním v České republice.

To ale není vaše jediná charitativní spolupráce. Máte také svůj každoroční psí kalendář. Chystáte ho i na příští rok?

Ano, zrovna fotíme. Je to takové moje miminko, už 13 let. Vždy oslovím jedenáct osobností s pejsky, protože jsem tam vždycky samozřejmě „protekčně“ i já jako dvanáctá. Dřív jsme to dělali i s pejsky z útulku, ale to bylo pro ně trochu stresující, takže jsem si řekla, že je lepší do kalendáře zahrnout pejskaře, a odrazí se to i na fotkách – je tam vidět jejich vztah.

Nijak extrémně, ale samozřejmě vás to zákonitě „zdospělí“. Najednou máte zodpovědnost za to malinké miminko, které vám roste před očima. Nikdy bych také nevěřila, jak velký může být mateřský strach: aby to dítě bylo vždycky zdravé, aby mu co nejméně lidí ublížilo… Také v sobě musíte potlačit trochu tu sobeckost, že jste měli dřív na prvním místě sebe. Ale jinak si myslím, že mateřství člověka změní k lepšímu, láska k dítěti má úplně jiný rozměr, než který člověk do té doby znal.

Jak se vám daří skloubit péči o dceru a práci?

Zaplať pánbůh, to klepu, docela dobře. Myslím, že základní předpoklad je, jaké lidi máte kolem sebe. Já mám úžasnou rodinu. Je velká zásluha mého manžela, že jsem ten první rok mohla pracovat. Pomáhá mi hodně maminka a teď už také můj táta, který si s Bibi začíná hodně hrát. Je to roztomilé, protože se mi vybavují vzpomínky, jak si takhle hrál přesně s námi. Malá teď začala chodit do jeslí na dva dny v týdnu, což je také super. Strašně se jí tam líbí, mezi dětmi je nadšená a my můžeme být v klidu, že je o ni dobře postaráno.

Je herectví vaše vysněná profese?

Vůbec! Nikdy mě nenapadlo, že bych byla herečka. Dlouho jsem ani nevěděla, co chci dělat, a vlastně to nevím doteď. Herectví mě ale strašně baví a já jsem opravdu vděčná, že mi to vesmír tímhle způsobem přihrál. Stalo se to jakoby náhodou, i když já na náhody úplně nevěřím.

Co byste dělala, kdybyste nehrála?

Po zkušenostech s herectvím mám pocit, že bych určitě chtěla zůstat v téhle branži, bavilo by mě dělat pomocnou režii nebo produkci, zkrátka organizační profese na place. Ale jinak? To vůbec nevím. Mám ráda kontakt s lidmi, takže by se mi líbilo dělat třeba číšnici, ale zase bych to možná vydržela dělat tak týden a pak bych vynesla nějakého nepříjemného zákazníka v zubech. Nejsem úplně trpělivý typ…

A je nějaká profesní meta, které byste chtěla dosáhnout?

Přála bych si mít vždycky dostatek práce, která mě bude bavit, a samozřejmě bych si strašně přála mít nějakou hezkou velkou roli a zahrát si v pohádce. Ale já jsem fakt vděčná za všechno, co mám teď, aby to nevypadalo, že si stěžuju. I když je podle mě důležité mít nějaké věci na seznamu, které by si člověk rád splnil. Ale když se to pak třeba nepodaří, tak to nebrat nějak fatálně: prostě to nevyšlo, vyjde třeba něco jiného.

Je něco, co vám na herecké profesi vadí?

Nejsem úplně fanoušek castingů. Není to nic příjemného, je to vlastně jako pohovor do práce, který my herci máme poněkud častěji než běžný člověk. Víte, že vás někdo hodnotí, zkoumá, a jste z toho nervózní. A když tu roli pak navíc nedostanete, tak je tam i zklamání. Nejúžasnější je, když vám někdo zavolá, že si vás vybral režisér a na casting vůbec nemusíte. Ale castingy k tomu holt patří a já chápu, že režisér potřebuje vidět v roli víc lidí, aby si vybral, kdo se mu líbí nejvíc.

Ježíšmarjá, jo! Já myslím, že je to takový znak, který provází fakt drtivou většinu herců, že o sobě pochybují, že si nevěří. Herci obecně nemají tak vysoké sebevědomí, jak si většina lidí myslí, a řekla bych, že to vychází právě z toho, že nás neustále někdo hodnotí.

I když už jsme sami za sebe, třeba na Českých lvech, ve Varech nebo na jakékoliv jiné akci, hodnotí se, co máme na sobě, jak jsme učesaní, jestli náhodou nejsme tlustší než loni… Pak se hodnotí naše práce, jak jsme tohle a tamto zahráli… Jsme zkrátka neustále hodnocení a to je pro sebevědomí zátěž.

Zdá se mi, že když jednou člověk v showbyznysu přibere, tak mu to není nikdy zapomenuto. Jak se stavíte ke komentářům na svou váhu?

Upřímně? Já to nechápu. Vůbec nerozumím tomu, proč se obecně řeší, zda někdo přibral, nebo ne. Když někdo přibere, tak to asi není úplně schválně, že jo, pokud nejdete zrovna točit Bridget Jonesovou. Každému přece musí být jasné, že když má někdo pár kilo navíc, tak z toho asi není úplně nadšený a nechce to rozebírat. Ale lidi to asi zajímá…

Asi když v uvozovkách normální člověk přibere, tak má radost, když si přečte, že přibrala i nějaká známá osobnost. Je to takový boj s větrnými mlýny. Člověk to musí asi přebít nějakými dalšími činy a aktivitami, ale myslím si, že se to se mnou potáhne do smrti. Nejlepší jsou pak komentáře typu „stejně zase přibere“.

Máte nějaké techniky, jak se s věčným kritizováním vyrovnat?

Vykašlat se na to. Ale samozřejmě záleží: je kritika a kritika. Pokud vám někdo napíše na Instagram „seš blbá, tlustá a neumíš hrát“, tak si řeknu „OK, děkujeme, posíláme klíčenku“. Podle mě je důležité se od toho úplně odosobnit, protože když vám někdo napíše nějakou takovou nesmyslnou kritiku, je to jednoduše čistý hejt. Pro mě je důležité, co si myslí lidé, kteří tomu rozumí: třeba připomínky od režiséra, rady kolegů nebo reakce mých nejbližších. Člověk musí prostě trochu filtrovat, co si má a nemá brát k srdci.

Tak to určitě ne! Mám ráda svoji práci, strašně moc, hrozně mě to baví a jsem za ni opravdu vděčná. Ale baví mě i trávit čas s rodinou, s kamarády a odpočívat, žít normálním životem… Samozřejmě – kdyby třeba přišla nabídka na film, který by se natáčel od rána do večera dva měsíce, tak bych do toho asi šla, protože to je krátká doba… Tak to jen, aby si pak nějaký režisér neřekl: Aha, tak té volat nebudeme…

A jak třeba odpočíváte?

Třeba dneska jsem byla po roce na inline bruslích. Potom ráda cvičím jógu, i když to teď hrozně flákám, a ráda jezdím na koni. Snažím se vrátit k tomu, abych aspoň jednou měsíčně jezdila. Do toho to začalo hrozně bavit malou, jezdí na poníkovi. Tedy jezdí je dost silné slovo. Jedeme tak dva metry a pak řekne hotovo a zase jdeme zpátky.

Nedávno jste se také ostříhala na mikádo. Moc vám sluší!

Chodím dlouhá léta k Martymu Tylovi, a když jsem mu řekla, že bychom to tedy mohli ostříhat, vypadal, že bouchne šáňo. Chtěl mi to zkrátit už dlouho, ale já se bránila. Jsem z toho úplně nadšená a vůbec nevím, proč jsem se kratších vlasů tak bála. Po těhotenství a kojení šla jejich kvalita úplně do kopru – teda ne že by to předtím byla nějaká hitparáda.

Pořád jsem si úzkostlivě držela ty délky, protože mi rostou hrozně pomalu, ale konečky byly beztak zničené, takže jsem vlasy nosila pořád v drdolu nebo culíku. Navíc mě to mikádo i trochu omladilo, všichni mi píšou, že mám účes jak v Ranči U Zelené sedmy, když mi bylo dvanáct. A pomalu začínám být ve věku, kdy se to omlazování hodí, takže…

Třeba vám to přihraje i roli princezny. Četla jsem, že byste si ji ráda zahrála, ale že na to už nemáte věk, ale s tím nesouhlasím!

Já si myslím, že v dnešní době, kdy může kdekdo hrát kdeco bez ohledu na stáří, barvu pleti nebo pohlaví, by mohla tahle „šikana hereček po třicítce“ skončit. Naopak by se mělo ukázat, že i v 35 můžete hrát princeznu, čímž nenápadně naznačuju, že já bych ji hrát mohla…

Článek je součástí projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, jež si daly za cíl pomáhat druhým. Více příběhů a rozhovorů najdete v  rubrice Rok pro dobro.