Ondřej Pavelka: Mám rád holky, kterým to myslí a je s nimi sranda

Na Ondřeje Pavelku (67) jsem se těšila. Koneckonců většinou hraje velké sympaťáky, já osobně mám ráda jeho majora Fišera v seriálu Polda. Sice to nemá s Davidem Matáskem jako poručíkem Michalem Břízou vůbec lehké, ale jeho excesy zvládá s grácií a většinou i s obdivuhodným klidem. Koho by nezajímalo, jestli je herec tak fajn i ve skutečnosti?

A věřte, že je! Odpovídal s rozvahou a klidem, ale rozhodně to nebyla nuda – umí být i vtipný. A když přišla řeč na jeho přítelkyni, jejíž soukromí se snaží střežit, zvládl z toho herec elegantně vybruslit: Alespoň trochu ukojil mou zvědavost a zároveň dodržel své předsevzetí.

Když si člověk prochází vaši filmografii, nemůže si nevšimnout, že se velmi často objevujete ve všemožných seriálech. Láká vás tenhle formát? Je to vaše srdcovka?

To je hned na začátek dost těžká otázka. Herectví je normální řemeslo, které prostě člověk dělá a já ho navíc dělám rád. Ale je to samozřejmě otázka možností a nabídek, ve kterých se člověk buď nachází, nebo ne. Takže já vlastně neumím odpovědět, zda jsou seriály moje srdcovka, je to jednoduše součást mého řemesla. A samozřejmě někdy se v rámci řemesla setkáte s něčím, co vás baví víc, víc vás to naplňuje, a pak jsou věci, které děláte třeba jen proto, že je to vaše práce. To je ale asi obecná odpověď, kterou jste slyšet nechtěla, že?

To máte trochu pravdu, tak to zkusím ještě jinak. V každé profesi je to asi tak, že vás to někdy baví hodně, jindy méně. Tak kdybyste měl ze svých seriálů vybrat třeba jeden, který pro vás byl nějak zásadní?

Asi Ulice. Když jsme ji začínali točit, tak to bylo něco úplně nového, ten formát tady do té doby vůbec neexistoval. První roky to byl docela adrenalin, protože jsme se to všichni za chodu tak trochu učili – scenáristi, herci, režiséři. A byl to vlak, do kterého nastoupíte a už z něj jde jen těžko vystoupit, on prostě pořád jede, což je dost napínavé. A jak už jsem řekl, v té době to bylo opravdu neobvyklé, nevídané, a to mě na tom hodně bavilo.

Je pravda, že Ulice byla naprostá novinka, něco, co tu doposud nebylo.

Přesně tak. A já jsem do té doby vlastně v seriálech neúčinkoval, v podstatě jsem ani nechtěl, ale tuhle nabídku jsem přijal, protože to bylo lákavé, napínavé, byl to velký zážitek, dobrodružství, adrenalin.

Jste tedy milovník adrenalinu?

Docela jo. Mám rád věci, které jsou nějakým způsobem netradiční, napínavé, člověk u nich úplně neví, do čeho jde, co od toho očekávat. Baví mě výzvy a Ulice tehdy výzva rozhodně byla.

Nekonečný seriál, to je neskutečné množství dílů, roky, kdy postavy prožívají všechno možné. Vždycky mě zajímalo, jestli si herci třeba v tisícím díle pamatují, s kým jejich postava chodila v prvních padesáti dílech, kdo je zradil ve stém díle a podobně. Jestli je vůbec možné udržet v hlavě tu spletitost postav a příběhů…

Postavy v seriálech tohoto typu mají většinou předem daný charakter, který se ale samozřejmě v průběhu času mění, jako se měníme i my. A je to vlastně stejné, jako když si také nějak zběžně pamatuju, co jsem vyváděl v pětadvaceti za lumpárny, ale jsou to nějaké zásadnější zážitky bez detailních drobných nuancí.

A tak i z Ulice si pamatuju třeba zásadní okamžiky, kdy se nám s mojí seriálovou manželkou narodil syn, ale byl vážně nemocný, umřel a my jsme ho šli rozprašovat do Vltavy. Ta scéna byla romantická, dojemná a já si pamatuju, jak jsme ji natáčeli. Ale je samozřejmě spousta scén, které z paměti vypustíte, protože jak je jich strašně moc, jsou tak trochu jako novinový článek: Přečtete ho a pak noviny hodíte do koše a za čas ani nevíte, že jste něco takového četli.

Bavili jsme se o Ulici, v níž už ale několik let nehrajete. Ovšem i váš nejnovější počin je seriál, konkrétně osmidílný komediální příběh z mysliveckého prostředí Revír, který běží na Televizi Seznam. Koho tam hrajete?

Já tam hraju takového, jak to říct… Já vám to povím tak, jak jsme si to sami nazvali při natáčení. Zkrátka tam hraju takového Hitlera lesa. I když Hitler je asi moc, spíš je to takový velký kápo toho lesa, až jakoby despota. Je to ale krásná role.

Revír je o myslivcích, což je velmi specifická sorta lidí. Jaký je váš osobní vztah k myslivosti, máte s ní vůbec nějakou zkušenost?

Tak každý, kdo má třeba chalupu za Prahou, tak musí nějaký vztah k myslivosti mít. Protože na každé správné vesnici jsou místní chlapi a kluci buď dobrovolní hasiči, nebo fotbalisti, nebo myslivci. A všichni pijí pivo. A protože my chalupu na vesnici máme, tak já mám řadu kamarádů myslivců. A všechno jsou to bezvadní kluci.

A i když já osobně jsem pušku nikdy v ruce nedržel, tak jsem byl párkrát na honech jako naháněč. To je takový člověk, kterému myslivci vymezí určitý prostor, v němž se má pohybovat a dělat hluk, aby zvěř donutil běžet střelcům v ústrety. A v dělání hluku jsem tedy byl dobrej. Pak také samozřejmě občas od kamarádů myslivců dostanu nějaké maso. A osobní zkušenost mám s divokými prasaty, s těmi tedy vedu letitý boj.

Bojujete s divokými prasaty, ale beze zbraně? To mi budete muset trochu osvětlit.

Tu chalupu máme na vesnici, ale vyloženě u lesa a nemáme ji oplocenou. Takže často se stane, že se ráno probudíte, kouknete z okna a vidíte třeba srnky. A to je krásné. Jenže kromě srnek nám na pozemek chodí právě i divoká prasata a to už taková krása není. Já se totiž snažím docela starat o náš trávník a většinou, když se mi ho konečně podaří dostat do nějaké formy, přijdou prasata a totálně mi ho rozryjí. Už tak pět nebo šest let se to snažím nějak vyřešit, aniž bych musel chalupu oplocovat, ale nikdo neví, jak na ně. Ani ti myslivci, co s námi natáčeli Revír, respektive co nás učili různé myslivecké triky a zvyklosti, jako třeba proč si myslivci připíjí levou rukou.

A proč si myslivci připíjí levou rukou?

Za to může kníže Hubert, který kdysi v dávné minulosti seděl, na klíně měl krásnou Dianu a svou pravou ruku měl pod její sukní. Když byl vyzván, aby si připil, musel to udělat levou, protože tou pravou nechtěl zanechat milostných hrátek. Proto si myslivci od té doby připíjí levou.

Tak tohle vás myslivci naučili, ale jak na divoká prasata, to neporadili…

Prý existuje něco, co dáte do sáčku, ono to strašně zapáchá a mělo by to prasata odradit, protože jim to nevoní. To je sice pravda, ale zase vám pak strašným způsobem smrdí celá zahrada, což také nechcete. A pak tedy kluci říkali, že je dobré si na prasata počíhat s flintou v ruce a jedno střelit. Protože prasata prý mají historickou paměť, takže si mezi sebou řeknou, že tady zabili strýčka, a třeba dva roky tam nepůjdou.

Jenže to zas narážíme na to, že vy jste nikdy flintu v ruce nedržel.

Přesně, já a zbraně, to je blbý. A aby mi tam čtrnáct dní seděl na verandě nějaký myslivec na číhané, to bych se nedoplatil. Ale zpátky k Revíru. To je fakt moc prima seriál a navíc mě na něm baví to, že je to minisérie, má to začátek a konec, a vím, jak to s tou mojí postavou dopadlo. A vlastně ji od počátku mnohem líp znáte než v těch nekonečných seriálech, kde nevíte, co si na vás scenárista vymyslí. A když tu svoji postavu dobře znáte, můžete o ní víc přemýšlet, jdete víc do hloubky a to je fajn.

Já jsem při rešerši vašich rolí nabyla dojmu, že vesměs hrajete takové dobrotivé typy. Jste takový i ve skutečnosti?

To já nevím, to byste se měla zeptat mých kamarádů a mojí partnerky. Ale já nehraju jen dobrotivé typy. Třeba v Revíru jsem despotický skoro vládce lesa a v seriálu Rapl jsem hrál svini, co zabila tři lidi, přitom předtím pracovala pro policii, takže fakt to byl takový extra lump.

Když už jste zmínil svou partnerku, tak se musím zeptat, jaký máte vkus na ženy? Protože v minulosti jste se nechal slyšet, že vás přitahují ženy se silnou osobností s tím, že taková byla vaše maminka.

On toho člověk za život nakecá. (smích) Ale ano, moje máma byla výrazná osobnost. Byla velmi pracovitá, charakterově silná a vůbec bezvadná osoba. Ale obecně mám asi rád holky a ženský, kterým to myslí, je s nimi sranda, jsou zodpovědné a tak.

S tou zodpovědností jste mě navedl na další věc, kterou jsem se o vás dočetla. Prohlásil jste o sobě, že nejste moc prakticky založený člověk a že jste měl vždy štěstí na ženy, které za vás tak trochu myslely na to, kdy je potřeba co zaplatit a podobně.

Jak jsem to měl v minulosti, už si nepamatuji, ale teď mám vedle sebe už 12 let anděla, kterého mi asi pánbůh seslal za všechny moje lumpárny, co jsem v životě provedl. Asi si řekl, hele, Pavelko, měl bys trošku přibrzdit, a poslal mi anděla, který na mě dohlíží. A když mluvíte o těch praktických věcech, tak v těch je můj anděl fakt skvělej. Došlo to třeba tak daleko, že jsem si dřív vedl diář a hlídal si, kdy kde mám být, a teď už to za mě dělá právě můj anděl. Ale zas mě to tak trochu nutí k lenosti, k tomu, že se na něj až příliš spoléhám.

Ta lenost by se ale andělovi nemusela líbit…

Trošku se mu to asi nelíbí, ale já jsem ve své podstatě vlastně strašně línej. Skoro bych řekl, že moje hlavní povahová vlastnost je lenost. Nejvíc ze všeho mě asi baví prokrastinovat, nedělat vůbec nic. Ale protože tohle přesně andělé nemají rádi, tak se s tím snažím bojovat tím, že se zahlcuju prací.

Když už mluvíme o vašem andělovi, tak jsem zjistila, že je o hodně mladší než vy. Je to tak?

Víte co, můj anděl je skvělej, ale za žádnou cenu nechce být jakýmkoli způsobem medializovaný. Takže já se s andělem cítím báječně a víc k tomu asi neřeknu.

Takže vám ten velký věkový rozdíl svědčí?

Já o věkovém rozdílu nemluvil, já jsem nic takového netvrdil. To jste řekla vy a já vám to nepotvrdil ani nevyvrátil. (smích)

To tajnůstkaření každopádně vysvětluje, proč je tak těžké, v podstatě téměř nemožné, najít nějakou vaši fotku s přítelkyní.

Myslím, že existuje jen jedna naše společná fotka. Jednou jedinkrát jsme to neuhlídali. Ale jinak se opravdu snažím ctít přání svého anděla a nijak ho nemedializovat.

Musí to ale být docela dřina, když jste známý herec.

Zas taková dřina to není, když se o to postaráte. Navíc já nejsem herec, který by nějak extrémně zajímal bulvár, nejsem pro bulvár žádná extra potrava. Takže vlastně jen respektuju přání své ženy, myslím, že moc dobře ví, proč to takhle chce.

Teď se od partnerky přesunu k vašim dětem. Máte dva dospělé syny. V komedii Hádkovi hrajete otce, který svým dospělým dětem dost kecá do života. Děláte to i synům?

Možná občas, jako každý táta. Zajímá mě, co dělají, a když vidím, že to dělají jinak, než si myslím, že by měli, tak jim to řeknu. Ale ne, že bych jim kecal do života. Mikoláš, kterému bude 23, je fitness trenér, k tomu studuje fyzioterapii a tomu já vůbec nerozumím. Takže se spíš já ptám jeho, jestli bych se sebou neměl něco udělat, pít třeba nějakou speciální vodu a tak. A Kryštof, tomu je 37, je na rozdíl ode mě výsostný intelektuál, takže zase spíš radí on mně.

Takže je to vlastně naopak: Do života mluví spíš oni vám?

Vlastně ano. (smích) Mikoláš mě zásobuje radami, co bych měl dělat se svým tělem. A za Kryštofem chodím, když chci vědět, jak to tedy s tím světem dopadne.

Kromě toho, že jste herec, jste také učitel. Na DAMU jste učil herectví, takže jste byl hodně v kontaktu s mladou generací. Jaké to je, pracovat s mladými?

Naprosto skvělé! Mladí vás inspirují a i tak trochu nakopávají do pr…le, protože když se začínáte v rámci své generace a svého věku trochu motat v kruhu, oni přemýšlí úplně jinak a vlastně vás z té myšlenkové rutiny vytrhnou. Což je neskutečně přínosné! Je to vlastně oboustranné učení.

Nicméně herectví je velmi specifický obor a velkou roli v něm hraje talent. A ten asi nelze naučit…

Tak zaprvé je potřeba rozlišit film a divadlo. Ve filmu hodně věcí zachrání technika, která jde neuvěřitelně dopředu. Já, když mi bylo asi dvacet, jsem točil svoji první pohádku, tak pomalu z jeskyně přitáhli kameru, obrovský stroj, kde každý metr filmu stál tolik a tolik korun, takže každé přeřeknutí nebo chyba něco stála. Teď se dá každá chyba snadno a zadarmo opravit.

Ale divadlo je pořád divadlo…

Právě, a tam se ty nůžky čím dál víc rozvírají – mezi filmem a divadlem, dobrými a méně dobrými herci.

Takže ve filmu dobrá technika zamaskuje ne příliš dobrý herecký výkon?

Buď, nebo to vynahradí to, že je někdo mladý, skvěle vypadá, je to holka, ze které kluci šílí, a podobně. Na divadle je toho potřeba asi víc.

Tak ono i divadlo je řemeslo jako každé jiné a dá se naučit. Ale ti opravdu velcí herci mají něco navíc, můžeme tomu říkat třeba talent nebo charisma nebo nevím jak. A někdo to má ve dvaceti, jiný k tomu musí dozrát a dopracuje se k tomu ve čtyřiceti, jiný to nemá nikdy. Kromě ovládnutého řemesla a talentu potřebuje herec ale i štěstí být ve správný čas na správném místě. Protože dobrých herců jsou mraky, ale jen někteří měli štěstí, že dostali tu správnou roli, nebo měli štěstí na správného režiséra a podobně.

Teď zas z trochu jiné oblasti. Patříte ke generaci, která neměla k dispozici žádné extra technologie, vyrůstala a žila bez internetu, bez sociálních sítí. Jak jste tuhle společenskou proměnu ustál?

Snažím se. Je pravda, že když dneska dáte pětiletému dítěti do ruky mobil, okamžitě ví, co s ním, zcela intuitivně. To já ne, já jsem z generace, která se to musela všechno opravdu naučit. Ale mám facebook i instagram – jak říkám, snažím se.

A obsluhujete si sociálně sítě sám, nebo vám zase pomáhá váš anděl, tedy partnerka?

Sám, ale anděl mi pomáhá. Ale všechno je to velmi nepravidelné, spíš to beru jako takovou legraci.

Vrátím se ještě k herectví. Věnujete se mu v podstatě celý život, učil jste ho, máte za sebou nespočet nejrůznějších rolí. Předpokládám, že vás asi na jevišti nebo před kamerou nic nezaskočí…

To byste se divila! Nemám sice nějakou neoblíbenou hereckou činnost, konkrétní scény či situace, které by mi vadily, ale poznám, když je třeba text blbý nebo situace, kterou točím, je blbá, a to se pak necítím komfortně. A v takové chvíli k tomu přistupuju opravdu jako k řemeslu a hraju, jako když pekař peče rohlíky. Ale trému, nervozitu, tu mám v sobě pořád před každým vystoupením.

I po těch letech?

Samozřejmě. Zrovna předevčírem (rozhovor vznikal 5. dubna, pozn. red.), jsme měli premiéru inscenace Benešův posel v malinkém divadle D21 a také jsem měl trému. Byl jsem trošku nervózní, bál jsem se, abych to nezkazil, nepopletl. Samozřejmě nejsem vyklepaný, jako když mi bylo dvacet a myslel jsem si, že jediným představením změním svět, ale ta rozechvělost, bez té by to asi nešlo. To by člověk ztratil něco, bez čeho to nemá smysl.

A je naopak něco, co vás na herectví baví nejvíc, kdy jste fakt spokojený, šťastný?

Mám rád humor, takže si užívám, když se lidé smějí. A ani ne třeba vyloženě vtipům, ale v situacích, kdy je ta hra třeba tragická, ale v rámci tragikomiky se nám hercům daří tu vážnost trochu odlehčit. To musím říct, že bývám spokojený.

Doteď jsme se bavili především o práci a je mi jasné, že jí máte nad hlavu, ale odpočíváte také někdy?

Vždyť jsem říkal, že moje zásadní povahová vlastnost je lenost.

Ano, ale také proti ní bojujete tím, že na sebe navalujete hodně práce…

To je pravda, moji lenost se mi daří potkat jen málokdy. Ale ano, odpočívám. Máme s andělem tu chalupu na venkově a tam oba moc rádi jezdíme. Je to v lese, je tam klid, také tedy ta prasata, ale i tak to tam máme rádi. Ale kdybych měl popsat můj ideální odpočinek, tak je to tak deset dnů někde v Řecku, lehátko, tři čtyři knížky, perlivá voda, kafe a cigára, ta musí být. A ležet, číst a jen občas se trochu smočit v moři a být tam klidně sám, nikoho nevidět, jen odpočívat.

Takže válecí a čtecí dovolená?

Hlavně čtecí, na to mám skvělý systém. Na deset dnů alespoň tři knížky – dvě nějaké lehčí zábavné knihy, třeba dobré detektivky, a jednu tlustou vážnou knihu. Nejdřív po příjezdu, když jste ještě hodně unavení, přečtete tu jednodušší detektivku, to máte za den dva hotové. Tím si odpočinete a jste připravení na tu náročnou bichli, u které musíte hodně přemýšlet. A tu když dočtete, tak jste z toho unavení, navíc už je vám fakt vedro, jste spálení, protože jste se zapomněli pořádně mazat, vlastně vám je z toho všeho už i trochu blbě a nic složitého už byste stejně nezvládli, tak to zakončíte zase nějakou jednodušší oddechovkou. A pak jedete domů.

A čeká vás letos něco takového?

Byl by to sen, ale nevím, jestli se nám s andělem letos splní. Začínám točit totiž jeden nový seriál s pracovním názvem Do spacáku. K tomu dotáčíme poslední sérii Poldy. A až tohle bude hotové, tak možná.

A je něco, co byste si opravdu přál? Máte nějakou touhu, sen? Pracovní či osobní, to je na vás…

Mám různá přání a sny, pracovní i osobní, ale jednu věc bych si přál opravdu ze všeho nejvíc. Aby byl mír – a myslím to zcela vážně. Ta hrozba, která tu teď je a které čelí Ukrajina, to já prožívám silně. Takže mám vlastně takový sen, aby ten, jehož jméno se nevyslovuje, nějak pošel a ti chudáci, které uzurpuje, by mohli zase začít nějak normálně žít. Protože to všechno okolo je vlastně sranda. Máme světlo, teplo, nikdo po nás nestřílí, máme co jíst, máme vedle sebe své anděly. Takže opravdu můj sen je, aby byl na Ukrajině co nejdřív mír.

V divadle i doma, prostě stále spolu. Tak to vypadá u řady hereckých párů, kteří jsou partnery nejen na jevišti, ale i v životě. Jsme od sebe neradi, říkají herečtí i životní partneři Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý.