Článek
Muziku měla v rodině odmalička, pro herectví se nadchla v devíti letech. Získala doktorát na pražské filozofické fakultě, hrála ohromné role v divadle, bodovala v Českém slavíku. Rozjetou kariéru přerušila kvůli manželství s hokejistou Tomášem Plekancem. „Před svatbou jsem žila v takovém fofru, že nevím, jak bych založila rodinu, kdybych neodjela do Kanady,“ vzpomíná. Po rozvodu se vrátila se syny zpátky. Jak se jí žije? To prozradila štábu pořadu Moje místa. Televize Seznam ho v premiéře odvysílá v pátek 5. dubna.
Už teď ale můžete exkluzivně s předstihem sledovat Luciiny Intimní zpovědi ZDE. Prozradila, jaké rady dostala ohledně rozvodu, čím ji překvapila nová velká role v Ulici, jak její synové berou, že mají prdlou maminku, a jak dlouho po rozvodu si dovolila nový vztah. Část rozhovoru si můžete přečíst…
Lucko, ty jsi prý věčný nespokojenec. Co to znamená?
Já jsem spokojená, ale vždycky to pak chci ještě předělat. Jsem na sebe přísná, to je pravda.
V čem se to projevuje?
Třeba když se zkouší v divadle a vyhlásí se pauza, tak všichni jdou na pauzu a já ne. Ráda věci fixuju, to jeviště si zabydluju. Už na konzervatoři jsem přišla na to, že v pauzách se toho nejvíc stihne, že tam uděláš největší pokrok. Třeba když jsme měli step, tak v pauze jsem se naučila, čemu jsem předtím nerozuměla.
Jak se ti podařilo naskočit do nekonečného seriálu Ulice, kde klapky běží jedna za druhou?
Tam jsem ze všeho úplně u vytržení, protože všichni dělají svoji práci dobře, je neskutečné, že to funguje už devatenáct let. Přesně víme, kdy máme točit, co máme točit, kdo to bude režírovat. Je to skoro na minuty, protože tam mají víc než 80 herců, každý má nějaké závazky, představení a zkoušky v divadlech - a oni to stejně dají dohromady. Říkala jsem si, že natáčecí plán dělá tým nějakých třeba dvaceti lidí, ale dělá ho jedna osoba! Neskutečné, jsem nesmírně šťastná, že jsem toho součástí.
Nabídka role nepříjemné paní, která do všeho ryje, ti vyhovovala?
Dostala jsem tu nabídku, pak jsem ji dostala podruhé a pak potřetí. Měla jsem pochybnosti kvůli času, ale byla to jen síla zvyku. Role Soni je dobře napsaná: holka, která nevypadá, že má něco za lubem, a přitom je to mrcha, až trošku svině. Mě vždycky potkávaly hodné holky, princezny nebo poplety a tohle je najednou něco jiného… Reakce diváků byly zvláštní, nelíbilo se jim, že mě vidí takhle, bylo pro ně těžké to přijmout.
Lucie během rozhovoru pro Intimní zpovědi. „Někteří mě varovali, že když odjedu do zahraničí, zapomene se na mě,“ vzpomínáFoto: Televize Seznam
Lucka z Marmelády a krásných klipů jako mrcha?
Soňa to hraje na své okolí tak, že mám na ni někdy až vztek. Myslím, že zakopaný pes je v tom, že takových Soň je kolem nás tolik, že vlastně každý z nás se s nějakou takovou setkal, každému z nás pila krev. A pak ji vidí před sebou, jak ji hraju. Jsem za ni šťastná, protože to je otevření mé nové herecké cesty do hlubin temné duše.
Léta jsi prožila jako hokejová manželka v Kanadě s tehdejším manželem Tomášem Plekancem, narodili se ti tam synové a sem jsi občas přijela natočit klip nebo v létě film, ale jinak jsi byla téměř pořád maminka. Jak se ti potom vracelo tady do toho šrumce?
Já odjela v době, kdy ten pracovní šrumec byl jako vodopád. Bavilo mě to, ale věděla jsem, že v takovémhle tempu rodinu asi nezaložím. Když přišlo manželství a byli jsme daleko, tak jsem musela opustit všechna divadla a nastal klid, který byl velmi potřeba pro rodinný život a výchovu dětí. Byla jsem za to nesmírně vděčná, neměla jsem v sobě žádný pocit, že by mi něco unikalo. Někteří lidé mě varovali, že se odstěhuju a všichni na mě zapomenou. Říkala jsem si, že jestli jsem za sebou nenechala žádnou stopu, tak holt zapomenou. Když jsem se pak do Prahy vrátila, chodila jsem do divadel jako divák, protože jsem nevěděla, kdo kde hraje, jak se to změnilo, jací jsou režiséři, jaký mají repertoár. Bylo to úžasné, protože v Montrealu moc divadel není, tam se všechno točí kolem amerického fotbalu a hokeje. Tady jsem to začala sát jako houba, dívala jsem se na kolegy, jak se vyhráli, zestárli, zmoudřeli na tom jevišti - a hrozně se mi to líbilo.
Nezávidělas jim to?
Nastal moment, kdy jsem seděla v hledišti a najednou jsem měla pocit, že už tam nemůžu zůstat ani minutu, že už chci být na jevišti. Tehdy se mi ozval Ondra Zajíc, že připravují s Hynkem Čermákem hru Štěstí, a jestli by tedy paní, co se vrátila, už by ráčila také nakráčet na to jeviště a zkoušet…
Takže ráčila. A zrovna s Hynkem Čermákem.
Ráčila. A s Hynkem to bylo úžasné, protože my jsme se pracovně potkávali, ještě když nebyl slavný. On byl vždycky výborný herec, ale nějak si toho málokdo všiml. A po těch deseti letech, kdy jsem se vrátila, je najednou velká hvězda. Představení jsme v Divadle Palace nazkoušeli. Před premiérou v listopadu 2022 jsem ale dostala trošku strach vylézt před lidi. Jak se změní hlas po narození dětí, tak se může změnit i vnímání trémy.
Jak to dopadlo?
Vešla jsem na jeviště a bylo to, jako když… se člověk vrátí domů. Jako když otevřeš papiňák.
Takže se na jevišti cítíš dobře.
To je málo, na jevišti se cítím neporazitelně.
Ženy často říkají, že mají zlom života ve čtyřiceti. Tebe potkal o něco dřív.
V osmatřiceti.
Vrátila ses do Česka bez manžela, s dvěma dětmi. Jak jsi to zvládla?
Četla jsem dobrou radu: Pokud se chcete rozvést, tak to stihněte do čtyřiceti, pak ještě ten pracovní vlak chytnete. Je to rada pro ženy, muži můžou cokoli kdykoli. Takže ne že bych to plánovala, ale tak nějak mi to osud dal, že jsem to stihla. Než jsem se dostala zpátky do povědomí režisérů a divadel, trvalo to tři roky.
Na osobní a partnerský život také máš radu?
Že nikdy není pozdě. Nedávno jsem potkala Libuši Švormovou, ta se seznámila se svým mužem asi v padesáti letech. Prý tehdy už se vztahem nepočítala. A pořád jsou spolu. Koukala jsem na ně jako na zázrak.
Máš dva syny, takže je důležité, aby si sedli s tvým partnerem. Dá se to?
Jsem v tomhle opatrná, ať už mě dávali dohromady s kýmkoliv, nikdo z těch mužů nebyl u nás doma. Nemám to ráda. Až když si je žena jistá, může tomu člověku představit děti. I když jsem se rozhodovala, že se přestěhujeme, první, koho se ptám, jsou kluci. Hodně na ně dám.
A teď jsi spokojená, že jsi dala lásce šanci?
Jo, jo, jsem. Myslím, že když se vztah rozpadne, je důležité se zahojit a zjistit, co jsem dělala špatně. Nikdy nehledám chyby v druhých. Četla jsem, že když máš dlouhotrvající vztah, trvá polovinu toho času, než se dáš po rozchodu zase dohromady. A přesně tak to bylo: po sedmiletém manželství to trvalo tři čtyři roky.
Než ses otevřela tomu, že by mohl klapnout nový vztah?
Spíš než jsem zase našla sebe nebo než jsem se vnitřně uklidnila a odpustila si, že mi nevyšlo něco, co jsem myslela, že bude navždycky.
Tvůj partner Zdeněk Polívka je sportovec, navíc výrazně mladší - to tě nijak nelimitovalo? Nebála ses?
Nevím. Myslím, že už jsem se naučila věci brát tak, jak přijdou. A když přijdou, je to fajn, když odejdou, asi to bylo z nějakého důvodu. Teď se mám prostě dobře.
Co děláš pro to, aby byli spokojení i kluci?
Hodně se smějeme, jsem taková prdlá máma.
Jak to mám chápat?
Jsem herečka, tak měním hlasy. A když jim čtu, něco si tam přidávám. Kluci vědí, že mají prdlou maminku, která na ně sem tam mluví francouzsky a sem tam anglicky, pak přejdeme do španělštiny a pak mluvíme česky, takže je to u nás akční. Také pořád zachraňujeme nějaká zvířata, máme doma ptáčky, co všude létají. Ale jsem docela přísná, co se týče sportu. Pak také chci, aby kluci uměli jazyky a aby četli. A hlavně aby nikdy nikomu neubližovali.
Co děláš s časem, když kluky nemáš, když jsou u tatínka?
Když jsme měli péči půl na půl, tak jsem hlavně pracovala. Teď jsou u mě skoro nonstop, ale jak jsou větší, tak vědí, že pracuju, našli jsme si svůj rytmus.
Když jdeš do divadla, tak neprotestují večer, že nebudeš číst tu pohádku?
Ne, oni na mě většinou počkají,anebo jdou se mnou a pak se vracíme spolu a doma si čteme.
Ty jsi strávila část dětství před kamerami. Hrála jsi asi od devíti, ne?
V devíti jsem natočila první seriál a pak až asi ve dvanácti s režisérkou Zuzkou Zemanovou Hrad z písku. Vypadala jsem mladší, takže se zdálo, že jsem začala bůhvíjak brzo, ale já jsem vlastně do té partičky dětských herců nepatřila.
A když jsi to okusila, bylo to takové, jak sis představovala?
Hned. Byl obrovský konkurz, asi tříkolový, do seriálu režiséra Ludvíka Ráži Území bílých králů - v té době chodili castingoví režiséři po školách a vybírali nové talenty. Dali mi roli, jenže jsem tam měla všehovšudy tři věty. Ale šíleně mě to bavilo. Líbilo se mi, že mi dávají zadarmo cukrovou vatu a mám ji jíst pořád dokolečka. Zjistila jsem, že existuje herecká konzervatoř, a to byl od té doby můj veliký sen.
Co teď plánuješ, jestli plánuješ?
V září bychom měli mít v Kalichu premiéru Tajemství, což je pro mě taková srdeční záležitost, protože ho hráli už asi před pětadvaceti lety. Napsal ho Dan Landa, jeho žena Mirjam režíruje, takže se vracím jakoby domů, moc se těším. A co ještě? Nechám se překvapit, protože tou Soňou, tou hroznou Soňou se otevřely dveře k takovým rolím, které jsem vůbec netušila, že jednou budu hrát. Je to pro mě úplně nová éra.
Tak ať se daří a ať tě to baví.
Děkuju. Zatím mě to baví moc.
