„Obecně se ví, že jsem trochu cáklá.“ Lucie Vondráčková o lásce, slabosti pro sportovce a plnění snů

Domluvit si s ní termín rozhovoru byl trochu oříšek, protože Lucie Vondráčková je opravdu v jednom kole. Měla před premiérou hudební komedie Zapomeňte na Shakespeara v Divadle Hybernia, jen pár týdnů po premiéře představení Hračička v Divadle Radka Brzobohatého, k tomu natáčí Ulici, běhá do dabingu, zpívá a točí videoklipy. A to všechno kloubí s péčí o dva syny, které má s exmanželem Tomášem Plekancem.

Vyměnily jsme si mnoho mailů a esemesek, ale nakonec jsme se sešly. A i když jsem vzhledem k její vytíženosti počítala se zpožděním, dorazila o 10 minut dřív, což bylo první příjemné překvapení. A další následovala - přestože bylo vidět, že je krapet uhnaná a nemá toho málo, sršela z ní energie a nadšení pro to, co dělá. Byla zábavná a překvapivě otevřená.

Najít s vámi termín, kdy bychom se mohly sejít, nebylo snadné. A kdykoli jsme spolu komunikovaly, napadalo mě pořád dokola to samé. Jak to, proboha, ta ženská všechno stíhá?! Takže to je moje první otázka.

Hlavně vás to musí všechno bavit, jinak to stíhat ani nechcete. A další cesta, jak všechno stíhat, je nemít auto. Protože s autem se podle toho, co mám vypozorováno, všechno stíhá dost obtížně. Stojíte v kolonách, hodinu hledáte parkovací místo… Takže nemám auto a všude chodím pěšky nebo MHD a celkem včas.

Chápu, ale nemůže to být jediný trik, protože auto nemá kdekdo a i tak nestíhá.

Věřím na přípravu - na role, natáčení nových písniček, na nadupaný den s dětmi. A když po té přípravě můžu začít ještě plánovat, jsem ve svém živlu. Pak už to chce nechat jen otevřenou cestu i pro to malé štěstí, co přeje připraveným.

Co když ty plány zkrachují? Každá máma to zná, můžete mít naplánované kdeco, ale najednou vám onemocní dítě. Co pak?

No jasně, to známe všechny. Ideálně, když mám třeba generálkový týden, potřebuju v divadle opravdu být, protože se nezadržitelně blíží premiéra, a oni mi zavolají ze školy, že mi dítě trefil balon do ramene.

Já také ráda plánuju a jsem pak běsná, když se to rozsype kvůli dětské rýmě nebo píchlé pneumatice. Nejste pak rozčílená, když vám osud takhle nabourá plány?

Ne, vůbec. Vím, že je to na hlavu, ale vlastně si ve změnách na poslední chvíli libuju. Dokonce by se dalo říct, že plánuju hlavně proto, abych mohla nakonec všechno změnit. Jsem takový tetris, přeskládám, přeplánuju, poladím jinak. A ještě mě hodně baví, když mám den tak nabušený, že vím, že jsem ho naddimenzovala, ale do toho přijde ještě třeba dabing. A ono přijde kouzlo - všechno se zase správně poskládá. Vždycky vyjde to, co si tak nějak přirozeně přejete. Moc to nechápu, ale funguje to.

A už vám někdo řekl, že to je trochu divné?

Myslím, že se o mně obecně ví, že jsem trochu cáklá. Mam ráda anglickou a francouzskou gramatiku, miluju změny a učím se ráda všechny možné i nemožné texty. Ale ti, co mě znají, už si zvykli.

Jste herečka, zpěvačka, ale hlavně máma. Máte dva syny, dvanáctiletého Matyáše a osmiletého Adama. Jednou jste o sobě řekla, že jste matka závislačka, protože s nimi chcete být pořád, každý večer je ukládat, ráno být s nimi u snídaně, na všech jejich školních akcích a podobně. Je to tak pořád?

Byla bych tou závislačkou pořád, ale kluci už o to moc nestojí. Jsou větší, mají svoje kamarády a svoje světy. Takže jsem se musela naučit dopřávat jim svobodu, ale když chtějí pomazlit, být k dispozici. Naše generace je prý ve výchově úplně jiná než ty předešlé. Mazlíme do skonání světa, nedáváme dudlík, nenutíme na nočník. Staršími je nám to často vyčítáno, protože dřív to bylo jinak a také to fungovalo.

Bylo vám vytýkáno, že jste příliš ochranitelská nebo liberální máma?

To ani moc ne, nejsem přehnaně ochranitelská. Když kluci spadnou ze stromu, beru to tak, že si dají příště bacha. V tom jsem taková klučičí. Podporuju je, aby zkoušeli, zkoumali, lítali. Ale když byli malí, hodně jsem si to užívala a byla pořád s nimi. Fascinoval mě každý nový objev, nový krok, každý progres. Práce šla stranou, nezajímala mě. Spíš tohle mi bylo trochu vytýkáno.

To bylo období, kdy jste žila se svým tehdejším manželem a dětmi v Kanadě. Muselo to pro vás být něco úplně jiného než život tady.

Prožít mateřskou v Kanadě pro mě bylo určitě snazší. Už jen proto, že když mi někdo zavolal s krásnou pracovní nabídkou, nemusela jsem nad ní přemýšlet, bylo jasné, že ji nemůžu přijmout. Přirozeně jsem se hodila do módu herečky, která odmítá skoro všechno. Tuhle pověst jsem pak musela napravovat, protože producentům, režisérům a podobně došlo, že jsem se vrátila, až třeba po pár letech, co už jsem zase žila tady. Ale díky Kanadě jsem mohla klukům dopřát opravdu velkou exkluzivitu, hodně svého času, protože mě nic nerozptylovalo.

Neměla jste v Kanadě přece jen pocit, že vám něco uniká, že na vás všichni zapomenou?

To mě vůbec nenapadlo. Víte, já jsem od svých, řekněme, dvanácti třinácti let fakt hodně pracovala. Užila jsem si všeho toho populárního pozlátka dost a dost, byla jsem na rodinu připravená. Byla jsem vyklidněná, protože jsem si splnila jak divadelní, tak filmové sny. A už jsem se chtěla věnovat dětem. Oba jsem kojila asi do dvou let a vůbec jsem si neuměla představit, že bych třeba večer šla do divadla, opustila je, nebyla s nimi. Všechno má prostě svůj čas, u každého je to jinak, nemá cenu nikoho hodnotit nebo soudit. Já to měla takhle. Ale ano, návrat do práce po těch dlouhých letech byl dobrodružný.

Ještě zůstanu v Kanadě. Byla jste tam maminka na plný úvazek, nikdo vás neznal. Nebyla jste tam „ta Lucka Vondráčková“. Byla ta anonymita fajn? Nebo se vám po zájmu lidí stýskalo?

Líbilo se mi to. Mohla jsem chodit na písek v teplákách, pro všechny jsem byla jen máma těch dvou kluků. Ale zas je pravda, že když jsem občas přijela do Čech, třeba na Slavíky, užívala jsem si krásné šaty a třpyt opery. No ale pak zas hned pěkně zpátky na píseček. Vlastně jsem byla tak trochu jako Alenka před i za zrcadlem, kdy jsem mohla mít obojí. A bylo to fajn.

A vaši synové? Pro ně to musela být velká životní změna – stěhování, jiný kontinent, nová škola, noví kamarádi, ale i rozvod rodičů. Jak se s tím popasovali?

O rozvodu už se bavit nechci, je to dávno pryč. Ale bylo to pro ně samozřejmě drsné. Měli celou ulici kamarádů, vlastně snové dětství. Tady je to pro ně všechno jinak. Do školy se sjíždějí děti z celé Prahy, už to není takové lokální. Dřív vyběhli ven a oslavili jsme s celou bandou rodičů a dětí Halloween. Je to, jako byste se z vesnice, kde všechny znáte a milujete to tam, najednou dostali do velkoměsta, kde nikoho neznáte a musíte si na všechno nové zvyknout. Ale zvládli to a jede se dál.

Dá se říct, kde jste šťastnější? V Kanadě, nebo v Čechách?

Pracovně i osobně teď určitě tady. Mám zase nové sny a ty si postupně plním. Po dlouhé době jsem znovu spjata s divadlem - činohrou i muzikálem. Vrátila jsem se naplno k dabingu, který mě nesmírně baví. Je to prostě návrat domů se vším všudy a řekla bych dokonce, že rok 2023 byl pro mě hodně přelomový. Od zpěvu se překlopil zpátky k herectví.

Vydala jste ale desku…

Ano, jmenuje se Letokruhy a vyšla teď koncem listopadu. Jsou na ní písničky jako Šance, Dej mi svou dlaň, Treperenda a dost z nich jsem tentokrát spolutextovala, ale většina roku byla právě spíš herecká než muzikantská.

Za mě jste multitalent – zpíváte, hrajete ve filmu, na divadle, v muzikálech, dabujete. V čem se cítíte nejlépe?

Duší jsem herečka. Na jevišti se mi dýchá nejlépe, ať jsem jakoukoli postavou. Tam přestane všechno bolet, zapomenu na únavu, smutek… Zpívání je krásné a mám velké štěstí na skvělé autory a spoluautory, ale pokud byste mě postavila mezi koncertní pódium a divadelní jeviště a řekla mi „vyber si“, tak jdu do kostýmu a rovnou beru útokem Shakespeara.

To, co děláte, je něco jako veřejný majetek. Natočíte film a všichni ho řeší. Nazpíváte písničku a je to stejné. Takže často čelíte kritice. Vybavuju si třeba film Perfect Kiss, který moc pochval nedostal. Je vám to líto?

Nedostal no, ale co naděláte. Někdy zase natočíte film, který nikdo neřeší. A pak se zas něco povede na výbornou a všichni na to chodí do kina. Natočíte za život spoustu věcí a něco je pecka a něco se nechytne. Ale řešit to nějak přehnaně dlouho nemá smysl, spíš to ve mně budí touhu po další práci.

Co když vás zkritizují fanoušci. Jak to berete?

Fanoušci jsou většinou fajn. Ale souzním s tím, co nedávno říkal Brad Pitt. Ten jednou v nějaké své řeči řekl, že to je jako matematika. Máte nějaký projekt, uděláte ho a on buď funguje, nebo ne. A když nefunguje, nemá cenu ho hanit, prostě to jen chce pracovat dál na tom, co vás baví, co vaše srdce potřebuje. Takže mně přijde úplně na hlavu někoho téměř lynčovat za to, že se mu nepovedl film. Je to film. Někomu se líbí, někomu ne, ale nikomu se neublížilo, žádné zvíře při tom nezemřelo. Já sama mám za sebou spoustu projektů, o nichž jsem si myslela, že budou úplná bomba, a nic z toho nebylo. A pak věci, které vypadaly na průšvih, byly pecka celého roku.

A co vaši synové, když si třeba čtou něco o mamince nebo tatínkovi?

Oni si z toho dělají legraci, mají to celkem na háku.

Měli to takhle na háku i v době rozvodu?

To už je dávno. Děti žijí tím, co je teď a tady, a já s nimi. Nemá cenu se babrat v minulosti. Všechno se děje z nějakého důvodu a osud míchá karty. Kluci mají všechno v hlavě dost srovnané, neutápíme se v minulosti.

Nicméně v poslední době jste zase na titulcích, a to díky vašemu vztahu se Zdeňkem Polívkou, MMA bojovníkem. A mně to nedá… Tomáš Plekanec byl sportovec, Zdeněk Polívka také. Máte slabost pro sportovce?

Já mám spíš neslabost pro nedisciplinované lidi. Jak v životě, tak v práci.

A sportovci jsou disciplinovaní?

Mně to tak přijde. Víte, co - moje první velká láska byl herec, bohém. A jak jsem žila v prostředí divadel, viděla jsem, že jsou takoví všichni. Někdy přijdu, někdy ne, vyjde to, nevyjde. Je s nimi děsná sranda, jsou skvělí, inspirující a zábavní, ale já hledala někoho, kdo je alespoň trošku podobný mně.

V čem přesně?

V tom, že nechodí pozdě, že se na něj můžu spolehnout, že když řekne, že někde bude, tak tam bude. To jsou věci, co se mi na mužích vždycky líbily. Když jejich slovo platí. A také když na sobě tvrdě pracují, mají nějaký cíl a budují k němu cestu.

A to byl tedy Tomáš Plekanec a teď Zdeněk Polívka?

Víte, někde jsem slyšela, že první láska je taková, že vlastně ani nevíte, co se děje, učíte se v tom chodit. Druhá je ta, co vás to naučí, protože vám vyválí obličej i srdce v hlíně, ale i tak je to obrovská láska. A pak je ta třetí, která přijde, když ji vůbec nečekáte a nehledáte, ale také by to s ní už mělo skončit a být to ono. Tak uvidíme, jak to se mnou dopadne. Protože já nikdy nehledala, byla jsem zvyklá být sama, nikoho jsem moc ke štěstí nepotřebovala. A pokud vám někdo v takovém rozpoložení zkříží cestu, je to fajn.

Vrátím se zase k práci. Nově nyní hrajete učitelku Soňu v seriálu Ulice. Co vás přimělo roli přijmout? Donedávna jste role v seriálech tohoto typu spíš odmítala, ne?

Je to moje první filmová mrcha, vlastně ne, počkejte… Už s Mirkem Dlouhým v televizním filmu Ta třetí jsem si jednu zahrála. Ale Soňa je fakt lidský oříšek, naprosto šťavnatá, hádavá, všechno na plno říkající a nesmírně mě baví. Já si myslela, že se ze strašidýlek přehraju do laskavých maminek, ale asi to se mnou herecký osud vymyslel jinak.

To je od pohádek velký skok.

Zdá se, že mi Soňa otevřela dveře do černých míst naší duše.

Hrajete tu potvoru prý až moc přesvědčivě, co si o tom myslíte?

Vyšlo to tak, že se zloba vůči Soně dost kulminuje. To je prostě riziko povolání, ale alespoň jsem už konečně prolomila tu magickou hranici mezi zpěvačkou a herečkou. Jako herečka nebudu vždycky jen sympaťanda. Skočit po tak dlouhé době rovnou do role potvory byl samozřejmě trochu risk, ale právě tohle boření komfortní zóny mě baví.

Pracovně jste asi vytížená ažaž, ale u vás člověk nikdy neví. Chystá se tedy něco nového, mají se fanoušci na co těšit?

Mám to teď opravdu pestré, na divadle tak akorát, abych se pořád těšila na každé představení. Takže od zkoušení si teď dám trochu klídek. Dokud zas nepřijde něco, pro co zahořím. A nechám se překvapit, po mrše Soně mi začínají chodit nabídky, které bych předtím nečekala. Takže jsem plná očekávání a připravená na všechny mrchy a potvory, které mi přijdou do života.

Rozchod Lucie Vondráčkové a Tomáše Plekance nebyl určitě příjemný, ale rozhodně ne tak divoký, jako rozchody jiných VIP. Když rozvod, tak vypadni. Největší rozvodové masakry Hollywoodu