O šikaně v dětství, Marpovi, mamince, ženském sebevědomí i touze po dítěti: Nenápadná zpěvačka Lenny

Naše setkání proběhlo za poněkud neobvyklých okolností, ve výšce 2 226 m n. m. na hoře Alpe Cermis v italském údolí Val di Fiemme. Každý rok sem za skvělým lyžováním míří tisíce Čechů a Lenny tu koncertovala v rámci slavnostního zahájení lyžařské sezony. Za hustého sněžení. Nikoho z diváků ale nepřízeň počasí neodradila, před pódiem tančili, zpívali a po skončení volali po přídavku… První otázka rozhovoru, který následoval bezprostředně po vydařeném koncertě, tedy nemohla být jiná.

Už jste někdy zpívala v podobných podmínkách?

Přiznám se, že to byla úplně nová zkušenost, ale o to víc jsem si to užila. Na to, jaká byla zima a jak sněžilo, to bylo skvělé, fantastická atmosféra. Já jsem na koncerty venku zvyklá, často s kapelou hrajeme na různých akcích či festivalech, ale především v létě, takže tohle bylo unikátní. A lidé naprosto úžasní!

Máte ráda hory? Lyžujete?

Odmala. Tady ve Val di Fiemme jsem sice poprvé, ale skoro půlku dětství jsem strávila na Kaprunu, kam jsme s rodiči jezdili opravdu hodně často. Je to mé oblíbené místo. Tady na Alpe Cermis mám zítra i pozítří v plánu celý den lyžovat, prý má být nádherně, tak se moc těším.

Každý zná vaši maminku, zpěvačku Lenku Filipovou. Bylo hned jasné, že půjdete její cestou, nebo se ve vás ozývaly i geny po tatínkovi architektovi?

I můj táta je muzikant, byť amatérský, takže já vlastně vyrůstala obklopena hudbou. A to se do mě obtisklo. Nešlo o nějaké náhlé uvědomění ve smyslu: „Ráda bych byla zpěvačkou.“ Moje láska k hudbě je se mnou od narození. Jsem moc ráda, že mě rodiče do ničeho netlačili a nechali mě se přirozeně rozvinout. Jen chtěli, ať to, co mě baví, dělám pořádně, což obnášelo například učení se hře na kytaru. Máma nechtěla, ať si jen tak brnkám. A to samé pak bylo s klavírem, což bylo zase spíš na popud taťky, který na něj hraje.

Pamatujete si na chvíli, kdy jste složila svou první písničku?

To mi mohlo být tak 11, 12 let. Hrozně mě bavilo hrát si s melodiemi, reprodukovat a měnit ty, které jsem slyšela v rádiu nebo třeba ve filmu… Tam někde asi začala moje láska ke skládání.

Vím, že vás maminka do určité doby velmi chránila před veřejností, odmítala se s vámi fotit i o vás mluvit v rozhovorech. Jak jste to vnímala?

Jsem jí za to zpětně moc vděčná. Dnes je běžné vystavovat děti hlavně na sociálních sítích, chlubit se jimi nebo prostě zaznamenávat vzpomínky… Což do velké míry chápu. Je asi těžké se tomu ubránit. Já zatím děti nemám, i když bych je jednou moc ráda měla, a netuším, jak se k tomu sama postavím. Moje máma kvůli tomu, že se odmítala se mnou fotit a ukazovat mě, přišla i o nějaké nabídky. Byla ale důsledná a počkala, až si o tom budu moct rozhodnou sama. Obdivuju ji za to.

A když to otočíme – její tvář byla velmi známá, bylo vám nepříjemné, že ji lidé poznávali či oslovovali třeba na ulici?

Bylo. Já vždycky v tu chvíli chtěla být neviditelná, splynout s davem. Tak jako někdo touží po slávě, já to měla přesně naopak. A vlastně pořád mám, raději bych byla ta nenápadná.

Což se s kariérou zpěvačky moc neslučuje…

Máte pravdu, to zrovna ne. Já k tomu přistupuji tak, že se na veřejnosti kolem sebe moc nerozhlížím a vlastně netuším, jak moc je moje tvář známá či ne. Někdy ale dojde i na velmi milá setkání, třeba mě někdo pozná v knihkupectví a řekne, že se mu líbil můj koncert… To je samozřejmě fajn.

Úspěch je pro muzikanta těžko měřitelný, tedy asi až na pár cen, které může dostat. Co je pro vás jeho symbolem? Je to ta chvíle, kdy si stoupnete před vyprodaný sál, umístění v hitparádě, nebo když napíšete písničku, ze které máte pocit, že se povedla?

Všechno dohromady, jednoznačně. Když se to takhle sejde, je to dokonalé. Zpívat před natěšeným publikem písničku, která se líbí, lidé ji znají a třeba si i díky ní koupí lístek na další koncert, je asi nejhezčí odměna. Ovšem i tahle práce má druhou stranu mince. Lidé pak už nevidí ty chvíle, kdy třeba sedím doma a říkám si: „A co teď? Co když už nenapíšu tak dobrou píseň? Proč se neprodalo tolik lístků na ten a ten koncert?“ Člověk se musí naučit přijímat i neúspěchy a nějak se s nimi vypořádat.

Teď jste mi nahrála na další otázku, zrovna dnes (rozhovor proběhl na začátku prosince, pozn. red.) přišla zpráva, že nepostupujete do finále Eurovize, kam jste se nominovala z národního kola. Je to velké zklamání?

Určitě jsem smutná, nebudu lhát, že ne. Moje kariéra s tím sice určitě nestojí a nepadá, ale těšila jsem se, co bychom tam mohli předvést. Už národní kolo byla skvělá zkušenost, publikum bylo fantastické. Je to hodně specifická soutěž, s tím jsem do toho šla, takže nemůžu být až tak moc překvapená. A vítězce to samozřejmě přeju.

Jsou pro vás podobné životní neúspěchy spíš výzvou?

Rozhodně ano, ale také si říkám, že to tak asi mělo být. Abych byla upřímná, já vlastně trochu tušila, že to spíš nedopadne. Mám na tohle docela dobrou intuici. Třeba před cenami Anděl jsem si byla vnitřně téměř jistá, že to klapne, a tady to bylo spíš naopak. Když to shrnu, tak věřím, že věci se dějí z nějakého důvodu a vše má pro nás nějaký význam - úspěchy i pády.

Zpíváte už více než deset let, vnímáte za tu dobu nějaký posun? Jste už třeba v některých ohledech sebevědomější nebo víc nad věcí?

V září mi bylo 30 a musím říct, že se teď cítím asi lépe než kdykoli dřív, i když si na svůj věk nepřipadám. Mám víc ženského sebevědomí a nehroutím se už z věcí, které ve výsledku stejně nejsou důležité. Člověk k tomu asi musí dozrát.

Ptám se i proto, že vím, že jste kdysi mívala problém s vlastním sebepřijetím, s vizáží, a dokonce jste si prý v době dospívání prošla šikanou?

Asi jsem vždycky v kolektivech vyzařovala energii, že jsem slabší článek. A tak si mě různě dobírali, na táborech to byla i fyzická šikana, ve škole pak zase víc psychická… Ale na druhou stranu mi to pomohlo poznat skutečné kamarády, které jsem potkala vždy v tu pravou chvíli. Toho si moc cením.

A jak se vám povedlo se z takových nepříjemných zážitků oklepat?

Myslím, že nejvíc mi v jednu chvíli pomohlo, že jsem se hodně upnula právě na muziku. A také pochopení, že vztahy nikdy nejsou úplně fér, vždyť ani život není fér a asi ani nemůže být.

Dá se říct, že vás hudba uzdravila?

Rozhodně. Muzika je takový můj celoživotní parťák, který při mně stojí, ať se děje cokoli. Není to jen práce nebo koníček, je to celoživotní láska, životní styl, je mojí neoddělitelnou součástí. A tak to, doufám, už navždycky zůstane. Vím, že bych se asi neztratila ani v jiných oborech, třeba v marketingu, nebo bych mohla využít jazyky, ale hudba mi dala všechno, co mám – práci, kamarády, přítele. Potřebuju si prožít tu emoci, kterou mi dává a díky níž se můžu vyjádřit. Stoupnout si před lidi a zažít, jak na mě reagují. Díky tomu je zpívání a skládání písniček pro mě ta nejlepší práce na světě.

Říkala jste, že byste se jednou moc ráda stala maminkou, dovedete si představit, jak mateřství s muzikou skloubíte?

Těžko říct, zatím netuším. Mám kamarádky, jež se velmi brzy po porodu vrátily do práce, ale mám i ty, které mateřství trochu semlelo nebo nechtějí mít děti vůbec. Ve mně se to všechno zatím trochu pere, ale věřím, že až přijde ten správný čas, budu přesně vědět, co chci.

Ke zpěvačce patří i správná image. Je podle vás důležitá, nebo to spíš máte tak, že za vás má promlouvat hlavně hudba?

Dnes je to v tomhle ohledu hodně těžké, všude se vás ptají: „A jaký je tvůj příběh?“ Protože ten prodává. A když ho nemáte moc silný, musíte zaujmout jinak. Mě v poslední době baví, že můžu svou vizáž výrazně měnit, hrát si s ní. Jednou můžu být něžná a za pianem zpívat balady, pak zase rockerka. Je to vlastně trochu jako herectví, převléknete se do jiné role. Ale zakládám si na tom, aby vše bylo pokaždé autentické, protože lidé to stejně okamžitě odhalí. Pokud bych se rozhodovala, zda vystupovat, i když jsem si doma zapomněla šaty i make-up, a zpívat třeba jen v džínách a triku, okamžitě to udělám.

V poslední době jste natočila klipy se svým přítelem, raperem Marpem? Byl to pro vás výstup z komfortní zóny?

Hrozně mě bavilo, že to byl takový úkrok stranou od věcí, které dělám běžně. Navíc způsob, jak dát světu najevo, že jsme spolu, možná i nechat lidi malinko nahlédnout do našeho soukromí, což jinak neděláme. Ale skrz muziku mi to přišlo fajn. Žánrově to byl takový moc příjemný výlet.

Což asi bude i váš chystaný koncert, který letos plánujete na 1. 10. v Obecním domě, kde budete vystupovat s doprovodem smyčců z Unique Quartet. Těšíte se?

Strašně moc. Tenhle projekt nosím v hlavě už nějaký ten rok a nyní přišel ten správný čas ho zrealizovat. Lidé si budou moct poslechnout moje písničky v úpravách pro smyčce, ale bude tam i celá moje kapela, takže můžu slíbit opravdový hudební zážitek. Část výtěžku z každé vstupenky půjde na podporu Nadačního fondu Veroniky Kašákové dětem, což byl jeden z mých hlavních cílů a splněných přání, když jsem tenhle projekt vymýšlela. Abych měla možnost skrz svou muziku pomoct dobré věci.

S jakým dalším přáním jste vstoupila do nového roku? Máte ještě nějaké nesplněné sny, na které se těšíte?

Hlavně aby nám přálo zdraví! To je ze všeho nejdůležitější. Když chybí, nefunguje ani nic okolo. Těším se na tvorbu nových písniček, na krásné koncerty a projekty, jež vymýšlím a které mě čekají. Zkrátka 365 nových dní, 365 nových příležitostí!

Přečtěte si rozhovor s další zajímavou ženou, s Olgou Šípkovou Studničkovou.