Novinářka Lenka Kabrhelová o podcastu 5:59: Chceme, aby posluchači pochopili, co se kolem nich děje

Za svou novinářskou kariéru posbírala Lenka Kabrhelová řadu významných ocenění. Ať už šlo o Novinářskou křepelku pro talenty do 33 let, Cenu Karla Havlíčka Borovského, nebo stipendium Nieman Fellowship na Harvardově univerzitě. Pro Český rozhlas pokrývala důležité momenty v Rusku (2008–13) a USA (2013–17) a poslední léta se věnuje tvorbě podcastů.

Už rok sbírá informace o aktuálním dění doma i ve světě v každodenním podcastu 5:59. Jeho název se odvíjí od času vydání: každý díl si můžete poslechnout časně ráno za minutu šest. Kromě novinařiny ovšem také hraje v kapele, miluje hory, odkud koneckonců pochází (je ze Smržovky), a díky své lásce ke psům chtěla v Rusku zachraňovat pouliční fenku. Jak se tvoří zpravodajský podcast? Co obnáší práce zahraniční zpravodajky? A stíhá vůbec odpočívat?

Kdy jste se ve své práci nejvíc bála?

Když jsem v roce 2008 začala působit jako zpravodajka v Rusku, propadla jsem se prakticky okamžitě do ozbrojeného konfliktu. Začala totiž válka v Gruzii, kam Rusko vtrhlo se svou armádou. To byla velká škola. Bylo tam pár situací, kdy jsem měla strach já, ale hlavně jsem měla strach o lidi kolem, třeba o své zdroje, lidi, se kterými jsem mluvila. Ty momenty mě naučily pokoře i respektu vůči síle slova a vůbec novinářské práci. Aby člověk něco nespletl, abych neposlala do světa chybné nebo zavádějící informace… V Gruzii jsem o tom přemýšlela pořád. A myslím, že nyní to zažívají kolegové i v situaci kolem Ukrajiny. Záleží na každé informaci, na každém slovu.

Chtěla jste pracovat ve zpravodajství už odmalička?

To úplně ne, víc mě zajímala příroda a zvířata. Pocházím z Jizerských hor, takže jsem se odmalička pohybovala hodně venku. Vyrůstala jsem na konci totality v osmdesátých letech a už v dětství jsem vnímala, že existuje určitá bariéra mezi tím, co se oficiálně dozvídáme a o čem se bavíme doma. Už tehdy mě fascinovalo a zajímalo, jak to tedy doopravdy je. Je možné, že ke zpravodajství mě vedla touha po odhalování pravdy.

Hlavní zájem ale přišel později, v devadesátých letech. Po rozpadu Sovětského svazu se objevily konflikty v postsovětském prostoru. Petra Procházková pro mě byla neskutečně inspirující a fascinující osobou a novinářkou, která společně s Jaromírem Štětinou založila agenturu Epicentrum a vrhala se do těch konfliktů. Detailně je popisovala, měla neuvěřitelné zdroje. Pro mě, jako pro tehdejšího teenagera, to bylo fascinující a zásadní. Tam někde se to celé vylíhlo.

A čím jste tedy chtěla být jako malá holka?

Měla jsem fázi, kdy jsem chtěla být veterinářkou. To bylo ještě na střední škole. Byla jsem na gymnáziu na přírodovědné větvi, takže jsem k tomu tak trochu směřovala, ale nakonec jsem se tomu nikdy nevěnovala.

Co vás na zpravodajství lákalo nejvíc?

Vždy mě to táhlo k zahraničnímu zpravodajství. Chtěla jsem se dostat někam jinam, z té naší malé české kotliny, podívat se na to, jak je to jinde, jaké jsou příběhy lidí jinde. To mě vždycky táhlo víc než třeba české kauzy. A to se mi splnilo, když jsem se dostala do rozhlasové zahraniční redakce. Moje kroky tam přirozeně směřovaly.

Líbilo se vám i to, že jste lidem přinášela informace, které ostatní zpravodajové nemají, protože nejdou tak do hloubky a detailu?

To určitě, to jsem považovala za svou povinnost. Od počátku mě definovalo to, že jsem pracovala ve veřejnoprávním médiu – ať už v české redakci BBC, nebo v Českém rozhlase. A tak jsem i chápala svou roli, že jde o součást veřejné služby a povinnost informovat veřejnost vyváženě, férově, poctivě a do hloubky. V mládí mě frustrovalo, jak stereotypně se různé země zobrazují v českých médiích. Dnes už samozřejmě vím, že je to do jisté míry bohužel součást toho, jak média fungují, ostatně popisují to detailně mediální studia, která jsem absolvovala. Bylo pro mě fascinující si uvědomovat tu teorii v praxi a snažit se stereotypy aspoň trochu bořit. Stejně jako dostávat se do zemí, které třeba nebyly hodnocené jako zajímavé.

Máte na mysli vaše cesty do Afriky nebo na Blízký východ?

Ano, bylo skvělé, že v rámci rozhlasového veřejnoprávního vysílání bylo tehdy možné reportovat o tom, jak vypadá například rozvojová pomoc v Angole. Nebo jsem mohla vyprávět příběhy lidí z Jemenu, který byl zobrazován naprosto stereotypně, zejména po 11. září. Pro mě byly tyhle věci důležité a zásadní. Od té doby se změnilo i moje uvažování o zahraničním zpravodajství…

Na seznamzpravy.cz máte podcast 5:59. Jak probíhá jeho příprava?

Ve vysokých obrátkách. A v týmovém úsilí. Je to celodenní práce, která pro nás pro všechny v týmu 5:59 obnáší nesčetně úkonů. Vymyslet hosta, vymyslet téma, připravit se na něj, natočit rozhovor. A to je teprve začátek, hodně času věnujeme postprodukci, sound designu, střihu… Náš podcast vychází každý všední den, což znamená opravdu až smrtící 24hodinový cyklus. O víkendu míváme naštěstí volno, ale ne vždy. Někdy děláme i víkendovou epizodu.

Kdybyste měla vy sama za sebe říct, v čem je podcast 5:59 výjimečný, co by to bylo?

Jsem ráda, že ze statistik vychází, že nás hodně poslouchají ženy. To nebývá u zpravodajských formátů úplně běžné. A přijde mi to skvělé. Snažíme se věnovat otázkám genderu, sice ne pokaždé, ale je to téma, které cítíme jako důležité. A zjevně nejsme sami, vždy jsme sklidili vzrušenou reakci.

A čím je náš podcast unikátní? Určitě šíří témat a záběrem. Také tím, co se u nás lidé mohou dozvědět. Chceme nabízet posluchačům možnost pochopit, co se kolem nás děje. Často u nás také mluví lidé, kteří ve veřejném prostoru tolik nevystupují. Nebojíme se volat do zahraničních médií a rozhovory následně překládat. Zabírá to hodně času, ale děláme to rádi. A podcast je unikátní i svou formou. Myslím, že asi jako jediní máme vlastního skladatele, který komponuje hudební motivy pasující přímo na daný díl.

Studovala jste rok na Harvardu, to musela být skvělá zkušenost…

Tam nešlo úplně o klasické studium. Dostala jsem se v roce 2017 do programu americké Niemanovy nadace pro žurnalistiku, jež podporuje novináře, kteří jsou už třeba uprostřed kariéry. Mohli jsme se nadechnout a trochu rozmyslet, co s nabytými zkušenosti provést. Během jednoho akademického roku můžete využívat jakékoliv zdroje a chodit na jakékoliv předměty, které daná univerzita má.

Jde o to, posunout se v kariéře a začít myslet trošku jinak. Což je tedy neuvěřitelný dar. Byl to famózní zážitek! Jednak v tom, že se nás potkala skvělá skupina novinářů. Dodnes jsem v kontaktu s kolegy z Ameriky i ze Španělska, z JAR, Austrálie. Navíc jsem tam byla v době, kdy se vlády ujal Donald Trump, hodně to rezonovalo. Byla taková zvláštní nálada a přinášelo to hodně podnětné debaty.

Na co jste ve svém pracovním životě nejvíc pyšná?

Velkou školou pro mě byly prezidentské volby v roce 2016 a pozdější vítěz hlasování Donald Trump. Byl to velký novinářský i pracovní zážitek. Zpětně viděno jsem ráda, že jsem to zvládla. Byl to rok nabitý intenzivní prací, neustálým cestováním, kdy jsem do svého bydliště ve Washingtonu prakticky přijížděla jen přebalit kufr.

Obecně – a to, myslím, zvenčí není moc vidět – je práce zahraničního zpravodaje obrovský fyzický i psychický nápor. Jako zpravodajka jsem strávila pět let v Rusku a hned poté čtyři roky v Americe a jsem ráda, že jsem to jakžtakž ve zdraví zvládla. Je to náročná profese i z pohledu vztahů, ale třeba i odtržení od mateřské redakce. S kolegy si na kafe prostě nezajdete, protože jsou tisíce kilometrů daleko…

Nestala se z vás samotářka?

Tak trochu vlastně jo. Když pak přišla pandemie covidu, tak jsem byla úplně v pohodě. Už jsem ty mechanismy práce z domova znala. Nesemlelo mě to tak jako mnohé ostatní.

Jste tedy zvyklá pracovat a fungovat sama…

Určitě. Ale i proto jsem ráda, že právě na podcastu 5:59 se učíme pracovat společně. Závisíme jeden na druhém, vše se prolíná. Učíme se spolu komunikovat a co nejlépe spolu fungovat. Osobně považuju práci v kolektivu za obohacující. A také jsem ráda, že jsme jako tým postavili něco nového a vybudovali si to svoje. Že jsme šli vstříc výzvě, že se věci dají dělat jinak a my se musíme učit něco nového.

Jak odpočíváte?

Mám alespoň trošku volnější víkendy, kdy se snažím vypnout. Dovedu zahodit na celý den telefon a jít třeba na běžky. Jsem z Jizerek a běžky, to je moje. Trošku i skialpy. Objevila jsem ferraty – líbí se mi, že se tam člověk koncentruje na danou situaci a to nepodstatné úplně vypne. Pak také ráda chodím horami. Jezdím na kole. A mimoto hudba, kultura, dobré divadelní představení. To mě posouvá někam jinam. No, a také hraju v kapele na klávesy. Což je obrovská zábava, jen hrozně málo cvičím a nepamatuju si texty, tak se mnou kluci musí mít svatou trpělivost.

Slyšela jsem, že jste vášnivá amatérská kynoložka…

To byla důležitá etapa mého dětství, jak jsem zmiňovala tu veterinu. Ale moje chovatelská ambice je aktuálně tady ve městě nulová. Třeba se někdy znovu probere k životu. Když jsem žila v Moskvě, chtěla jsem tam zachránit jednu pouliční fenku. Už jsem měla všechno nastudované, co je potřeba zařídit, ale pak prostě zmizela. Tak třeba si ji vzal někdo jiný…

Poslechněte si zajímavé podcasty, rozhovory a audio