Nechcete dostat rakovinu? Udělejte si radost, říká lékařka Miroslava Skovajsová

Založila Mama centrum, stála u základů screeningu rakoviny prsu, ale také se snaží u pacientek probudit radost ze života. S mamodiagnostičkou Miroslavou Skovajsovou jsme se bavily nejen o pokroku v diagnostice, ale i o mnoha překvapivých souvislostech mezi emocemi a vznikem rakoviny.

Medicína udělala velký pokrok ve včasné diagnostice i léčbě rakoviny prsu. Přesto je velkým strašákem pro hodně žen - je ten strach namístě?

Byla bych raději, kdyby strach nahradila přirozená obava, která je povede k prevenci a dalším změnám. Strach až panická hrůza vedou mnohdy k tomu, že lidé nejdou na prevenci, aby se na něco nepřišlo, a když si sami něco objeví, čekají „až to přejde“. Přirozená obava by měla být spojena s tím, že zjistím, co medicína nabízí v prevenci a včasné diagnóze - kdyby se to ve mně chystalo propuknout, aby se to včas našlo. Zatím neumíme zabojovat tak, abychom rakovině zcela předešli, ale umíme ji včas najít a kvalitně léčit. Pokud přijdete pozdě, pak vám už třeba nemáme co nabídnout.

V tom asi hodně udělal program screeningu, který letos slaví dvacet let, je to tak?

Ano, to je zásadní a velmi přínosný krok a díky němu se úmrtnost na rakovinu prsu snížila o 31 procent - a to na preventivní vyšetření chodí jen asi 60 procent žen! Samozřejmě, že i když odhalíme rakovinu prsu včas, nemůžeme zaručit, že se stoprocentně vyléčí. Ale padesát až šedesát procent žen z toho vytáhneme a mohou si úplně v klidu ve stáří zemřít na něco jiného. Ale v každém případě dáváme šanci na léta kvalitního života „navíc“. Čas na to si splnit třeba své dětské sny nebo vidět vyrůstat děti či vnoučata.

O bezpečnosti mamografického vyšetření se ale říká leccos…

Všimněte si, že se tyhle zprávy objeví vždycky v létě, když se nic neděje a je okurková sezona. A já si říkám: Komu to může sloužit, že se ženy vyplaší a nepřijdou včas. Každý medicínský zákrok má svá rizika, ale to spojené s mamografem je blízké nule. Používá se při něm měkké záření, které je podobné tomu kosmickému všude kolem - teče z počítačů, ozáří vaše tělo při cestě letadlem - a to nikomu nevadí. Nikdo se nebojí paprsků v CT přístroji, z rentgenu. Neexistuje studie, která by dala do souvislosti mamografické vyšetření a nárůst výskytu rakoviny prsu, naopak je doloženo, že díky němu roste počet zachycení malých nádorů, což dává naději právě na vyléčení nebo významné prodloužení kvalitního života.

V poslední době roste názor, že klasická medicína lidem může spíš škodit, že nemoci a uzdravení jsou v hlavě. Co na to říkáte?

Celý život se zajímám o psychosomatiku a tři a půl roku jsem studovala Somatic experiencing léčbu traumatu se zahraničními lektory. Je to celosvětově uznávaná metoda léčby traumatických situací, která vychází z toho, že naše chování a jednání neovlivňuje šedá kůra mozková, ale naše emoce - ten nejhlubší a nejstarší nervový systém, který máme společný se zvířaty. Pakliže procházíme traumaty – a každý z nás jimi prochází už od porodu - je třeba je zpracovat. Pokud to neumíte, usazují se ve vás a mají moc zadrhávat pomyslné soukolí v těle. A někdy se to sekne tak, že prožijete zbytek života v jakémsi zámrzu. Zamrzlé lidi poznáte podle toho, že je jim všechno jedno, nevyburcujete je k žádné akci, je jim pořád zima, mají potřebu sáhnout po nějakém návyku…

A pomyslné zastavení toho soukolí může ovlivnit zdraví? Poznám, že mám problém s emočním traumatem?

Je složité sám v sobě odhalit program nebo trauma, které na nás působí, a očistit se tak, aby se blok uvolnil a program přepsal. Protože chybný program může vést až k sebezničení, třeba právě formou nemoci, takže i rakoviny.

Nedávno se v podobném duchu vyjádřil herec Jaroslav Dušek, který řekl, že se lidé pro nemoc a smrt rozhodnou. Jak to vidíte vy?

Za mne bylo jeho prohlášení uchopeno úplně šejdrem a bylo vytržené z kontextu. Chtěla bych se ho zastat, ale na druhou stranu chápu, že když to média takhle přenesla, muselo se to dotknout spousty lidí, kteří rakovinou onemocněli. Oni to přece nechtěli a nechtějí na ni zemřít! Nikdo nechce onemocnět, podstupovat náročnou léčbu… Chápu, že to seklo do citlivého, ale tohle nebyl jeho vzkaz. Mělo tam zaznít, že někteří lidé opravdu vedou svůj život k sebezničení, třeba i rakovině, protože neumí jinak. Táhnou si s sebou traumata a vzorce chování, jež je vedou postupně k záhubě, aniž to vědí. Takhle už by to možná lidi nenaštvalo, ale zamysleli by se.

Máte klientky, které se z rakoviny vyléčily, můžete říct, jestli v tom vidíte i onu změnu přístupu či myšlení?

Ptám se, jestli pochopily, co nemoc přinesla, co jim říká, odkud se vzala. Mnohé řeknou, že vědí a mnohé na sobě začnou pracovat… Tak tu mám pacientku, jejíž prognóza byla sotva rok, a už ke mně chodí patnáct let na kontroly… To dokáže změna emočního nastavení.

Takže s panem Duškem v podstatě souhlasíte?

Doufám, že to naformuluji tak, aby to bylo pochopitelné a nepopírala jsem tím mamografický screening, s nímž jsem spojovaná. Musím chránit dílo konvenční medicíny, na které jsem hrdá, protože jsme zachránili minimálně 65 tisíc žen, jež se díky včasnému záchytu začaly léčit včas, a tři a půl tisíce jich každý rok přibývá. Nechci nahrávat těm protimamografickým názorům.

Ale na druhou stranu je potřeba změnit pohled na to, jak člověk funguje, jak důležitá je psychosomatika, emoce… Konvenční léčba je v mnoha situacích nezastupitelná, ale je v některých ohledech taková „hrubá“. Kdyby se podařilo ji propojit třeba právě s pohledem na význam emocí, bylo by to ku prospěchu všech.

Takže má opravdu každý člověk schopnost se uzdravovat nebo neonemocnět?

Ano, ale není to jednoduché. A lidé nechtějí poslouchat složité věci. K tomu uzraje, až když ho něco závažného potká - třeba právě nemoc. Pak je lépe schopen přehodnotit a přeskládat život, zjistí, co je důležité a co vlastně chce. Najednou má čas na sebe a dovolí si věnovat se věcem, které ho baví, dodávají mu vnitřní sílu. Když o tom ale vyprávíte zdravému, tak jako by neměl receptory to pochopit. Pak nemá cenu se vyčerpávat. Takže si velice vybírám a rozhoduji, kterou pacientku budu kam směřovat.

Poznáte, která pacientka bude vnímavá?

Ano, stačí se zeptat, jak se má, jak žije nový život po nemoci. Pokud si začne stěžovat a spustí litanii problémů, tak to nemá cenu. Když ale nadšeně vypráví, jak se jí ulevilo, jak se cítí dobře, že přehodnotila - to je ono. U těch stále negativních si říkám, že jim asi tahle lekce nestačila, že asi musí přijít další, nebo větší. Nemůžete pomoci všem, rozhodně ne těm, kteří vlastně nechtějí.

A chtějí to slyšet lékaři? Nastupuje generace mladých, kteří budou vnímat pacienty jinak?

Teď mě asi nebudou mít děkani fakult rádi, ale vzdělávání studentů medicíny ustrnulo. Důraz se klade na „hmatatelné“ věci, třeba pokrok v zobrazovacích metodách, ale o emocích a jejich vlivu na zdraví se neučí na medicíně, ale třeba ani při studiu psychologie. A přitom zásadně ovlivňují všechny procesy v těle!

Je ta míra vlivu emocí u žen větší než u mužů?

Je to podobné. Muži mohou mít dokonce daleko větší problém, protože si to vůbec nepřipustí. Emoce se usazují ve vnitřních orgánech a projevuje se to pak třeba zhoršeným dýcháním, bolestí žaludku, svíráním v pánvi. Reakce na podobný podnět, který tohle trauma vyvolal, se opakuje, dokud ho neodstraníte. A tu reakci neovládáte myslí, mozek si vůbec neškrtne. Některá traumata vznikají třeba po úraze, nějakém zážitku, některá po kapkách, což může být třeba zneužívání, ale třeba i emočně nedostupná matka…

Jak poznám, že mám nezpracované trauma - a když mám ten pocit, jak ho odstranit? Zvládnu to sama?

Člověk sám sobě nepomůže. První krok je si uvědomit, že nějaké trauma máte a už ho s sebou nechcete táhnout. Pak si najít terapeuta a připravit se na to, že to může trvat dlouho, než se z toho vyloupete, a že odkládání letitých nánosů může někdy opravdu bolet. Jsou to bolesti duše, které se tak těžko popisují a chápou. Ale stojí to za to. S léčením obtěžujících emočních stavů se postupně léčí i různé fyzické obtíže, možná i natolik, že pak třeba nedostanete rakovinu, která se u vás v rodině takzvaně dědí. Ale ony se dědí i vzorce chování, myšlení a prožívání, jež vedou k záhubě, k sebezničení. Sama jsem to zažila a trvalo to asi šest let, než jsem se z traumat „oloupala“. A jsou s tím někdy spojené dost hrozné stavy, které zvládnete jen díky odolnosti a chuti je zvládnout. A také díky terapeutovi, jenž musí umět odhadnout, jakou zátěž unesete, abyste při tom procesu mohla i normálně fungovat a žít.

Mluvila jste o tom, že se dědí vzorce chování. Moderní medicína ale umí díky genetickým testům říct, jestli jsme zdědili i mutaci genů, které zvyšují riziko vzniku rakoviny prsu…

Genetika ještě neumí diagnostikovat všechny genetické předpoklady a nejsem moc ráda, že právě tyhle geny predikující riziko rakoviny prsu umíme odhalit. Představte si, co po odhalení mutace následuje - nejen častější kontroly, ale i tlak, aby si ženy nechaly preventivně odebrat prsa a vaječníky… To je obrovské trauma. Ráda bych v té souvislosti zmínila epigenetiku, která tvrdí, že když změníte životní styl a své vnitřní prostředí, tak může dojít k „opravě“ genu. Navíc mám pocit, že se možnost odhalit tyhle mutace zkomercializovala - vznikají ordinace, kde vás otestují, pak k tomu hned poskytnou nějaké služby. A to je podle mne zcestné.

Kdybych se vás zeptala, zda se mám nechat testovat, nebo ne, co byste mi poradila?

Chodí za mnou klientky a ptají se, jestli se testovat a jestli si v případě pozitivního výsledku nechat odebrat prsa. To jsou diskuse na hodiny, probíráme to, ale musí to být ve finále jejich rozhodnutí. Vždy mají na výběr - pokud je pravděpodobnost rakoviny prsu šedesát procent, pak zbývá ještě těch čtyřicet, jež dávají šanci začít na sobě pracovat a třeba to zvrátit. Ale s rizikem, že rakovinu opravdu dostanete, ale nebudete se za to na sebe zlobit. Je dobré zvážit, jak případné zjištění mutace zamává s vaším životem - budete na to pořád myslet, budete s tím usínat i se budit, začnete mít strach, že jste ji předala dceři… Je to Damoklův meč. Představte si, kolik tisíc genů neumíme přečíst a krásně s tím žijeme. Jistě jsem také nositelnou nějakých mutací, ale nevím o tom, takže jsem si dnes koupila nosič za auto na kola a těším se na to, až ho poprvé použiju! Kdybych znala své mutace, třeba bych si řekla, že nestojí za to už za něj vyhazovat peníze.

Takže technický pokrok v medicíně nemusí být vždy přínosem?

Je to kontraproduktivní a mnohé medicínské ortely jsou jako uřknutí ve středověku nebo jako vúdú. Málokdo to takhle natvrdo řekne, ale já to tak cítím. Je to velký zásek do emoční jistoty. Představovala bych si to jinak - vytvořit prostředí důvěry a bezpečí. Můžeme říct: Babička a maminka onemocněly rakovinou, tak je to pro vás takový vykřičník, choďte častěji na prevenci, budeme to sledovat a zkuste si do života přinést víc radostí, zkuste se zamyslet nad životem a srovnat si vztahy s maminkou a babičkou. Tam, kde se rakovina prsu opakuje po generace, jsou většinou strašné vztahy, často vázané na emočně nedostupné matky.

Ale tenhle přístup doktoři velmi často nemají…

Já ho měla přirozeně. Když jsem vystudovala medicínu, byla jsem pět let doma s dětmi, takže jsem do práce nastupovala úplně „vygumovaná“. Dokonce jsem těch pět let uvažovala o tom, jestli vůbec chci medicínu dělat - už tehdy mi v ní chyběla ta laskavost, lidský přístup. Nakonec jsem si řekla, že já ji do své praxe vnesu - i proto, že mám nadání se na lidi napojit.

Říkala jste, že své pacientky vedete. Co může na té cestě pomoci?

Za mne je základní krok objevit přírodu. Nechápu, že někdo třeba vůbec nechodí do lesa. To by měla být snad i povinnost, protože vás to uklidní, nabije energií a naučí si všímat toho, na co šlapete, co se děje kolem, tedy soustředit se na tuhle chvíli. Tady a teď. Jen tak můžete poslouchat sebe a zjistit, co se ve vás děje.

Takže když to shrneme, tak jsme objevily „lék“ na rakovinu - a to je štěstí.

Poopravila bych to. Je to vnitřní radost a touha po životě, kterou v sobě všichni máme. To je ta chvíle, kdy se pacientka uzdravuje, cítí se lépe a nadšeně přijde s tím, že může sportovat, může se bavit… Síla je v tom slově můžu. Od dětství se v nás vrší jen zákazy a radost z toho, že něco „můžete“, není rodiči ani učiteli pěstována. A najednou je zas tady! Řeknete si: Můžu, toužím a mám z toho radost.

A když už se to stane, umíme se vypořádat se smrtí? Jak nechat odejít své nejbližší a mluvit o smrti s dětmi