Na poznání Mexika jeden život nestačí, říká spisovatelka Eva Kubátová

O Mexiku už Eva Kubátová napsala dvě knihy prozaicky nazvané Mexikopedie. Shrnuje v nich všechny poznatky, zážitky i vzpomínky, které za dobu, již tam strávila, nashromáždila. Lásku k této latinskoamerické zemi si s sebou přivezla i do Čech, kam nedávno s dcerou i manželem přesídlila. Mexiko je ale pro ni stále srdeční záležitostí číslo jedna a moc ráda si o něm s námi povídala.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Mexiko?

Hulákání pouličních prodavačů, troubení aut na semaforu, vůně tacos ve stánku na rohu, ostře odvážné barvy prostupující šedí velkoměsta… Zdání však klame, všechno do sebe dokonale zapadá a právě tímhle souladem zdánlivého nesouladu je pro mě Mexiko.

A čím vás hned po příjezdu nejvíc překvapilo?

Úplně upřímně? Že všechny ty černé myšlenky na nebezpečí, kterými mě moje okolí neznalé Latinské Ameriky v dobré víře krmilo před odletem, se vypařily s prvními milými úsměvy Mexičanů. Bezpečnostní otázka je samozřejmě v určitých částech země stále na pořadu dne, ale já to vidím tak, že si Mexiko svou negativní nálepku nezaslouží.

A čím si tu špatnou pověst vysvětlujete, je to především neznalost? Opravdu je tam bezpečno?

Mexiko si zažilo své divoké roky, o tom není pochyb. A buďme upřímní - jakmile do médií jednou prosáknou tyhle typy informací, i nadále je hltáme a není jednoduché se z téhle škatulky vymanit. Cestování do tak vzdálených končin s sebou logicky přináší i určitou míru diskomfortu - člověk se musí v dané zemi chovat podle místních pravidel, dodržovat základní bezpečnostní doporučení a zbytečně neriskovat. Ale garantuji vám, že můžete prožít deset překrásných let v Mexiku, aniž byste se jakkoli přiblížili k čemukoli, co by se dalo nazvat jako nebezpečné.

Váš muž je Mexičan, narazila jste tu na nějaké zásadní sociální a kulturní rozdíly ve vztazích, fungování rodiny či výchově dětí v porovnání se situací v Čechách?

No jéje, těch by bylo! Ale většinou jsou spíš úsměvné než problematické. Tak například zatímco pro mě bylo důležité, aby naše dcera chodila odmalička spát brzy, můj manžel měl zpočátku výhrady. Tam děti řádí klidně do půlnoci. Teď si ovšem moje pravidla nemůže vynachválit.

Jak dlouho zůstávají Mexičanky doma s dětmi a jaké je vlastně jejich postavení na pracovním trhu? Mají problém se uplatnit?

Složité téma na dlouhou debatu. Postavení žen na pracovním trhu v Mexiku je totiž extrémně komplikované. Mateřská v délce 84 dnů (a to před i po porodu a jedině v případě, že daná žena má vůbec pracovní smlouvu), tlak na rychlý nástup do práce a reálná hrozba, že případná delší díra v životopisu znemožní přijetí kamkoli jinam, je prostě zdejší realitou. Na řadu tak přichází jesličky anebo babičky, ze kterých se v pokročilém věku stává primární pečovatel o dítě.

A výchova je v něčem odlišná?

Spíše ji provází řada zajímavých „podivností“. Tak například Mexičané věří, že červená deka miminku pomůže „odrazit“ negativní energie. Anebo že pohladit novorozeněti nárt vás ochrání před uhranutím. Zábavná mi přišla i doporučení, abych dala dceři do vaničky listy salátu, což jí mělo zaručit lepší spaní.

A zapojují se do péče o potomky i tatínci? Kolik má vlastně běžná rodina v Mexiku dětí?

Tohle se rozhodně postupem času mění, zatímco jedna moje mexická švagrová je ze 13 sourozenců a můj muž ze šesti, v nejbližším okolí máme rodiny s jedním, maximálně dvěma prcky. Mexičtí tatínci většinou platí za živitele, a tak, pokud zrovna nepracují na home office jako můj muž, jsou pro děti spíše zpestřením rodinných víkendů. I tohle ale s pandemií a častějšími domácími kancelářemi doznalo rychlých změn a tleskám tomu. Stejně tak je čím dál běžnější přítomnost tatínků při porodech, ale jde to jedině v soukromých nemocnicích, které jsou na skutečně špičkové úrovni.

V Evropě jsou poslední dobou populární různé porodní techniky inspirované indiánskými zvyky, používají se i v Mexiku?

Narážíte nejspíš na využívání porodních šátků zvaných rebozo. Ve venkovských oblastech s nedostatečným přístupem ke zdravotnickým institucím je využívání porodních babiček dodnes běžné a sahá se často i po rebozech. Tenhle obyčejný kousek látky totiž dokáže ulevit od bolesti, pomoci s porodem anebo po něm pak správně uzavřít pánevní dno. V městském prostředí však ženy častěji sahají po nabídkových balíčcích rychlých císařských řezů. I když je to pro nás možná nemyslitelné, mají k tomu svůj důvod, snadněji si těch pár týdnů mateřské dovolené naplánují. Stejně tak i kojení není v Mexiku zas tak běžné. Dlouhodobá reklamní masírka zvládla Mexičanky přesvědčit o tom, že umělá výživa je pro dítě lepší než mateřské mléko.

Zajímavé. A je něco, co vás na mexických ženách opravdu překvapilo?

Bude to znít asi absurdně, ale jejich schopnost nalíčit se v hromadné dopravě. Často dojíždí za prací dlouhé hodiny, a tak to berou tak, proč tenhle čas ke zkrášlení nevyužít. S přehledem si ve stoje vyšvihnou prvotřídní oční linky bez ohledu na množství silničních výmolů a řasy si pak nakroutí obyčejnou kávovou lžičkou. Obdivuhodné.

A co jídlo? Ochutnala jste tu něco hodně netradičního a je pravda, že pálivé pokrmy dávají i malým dětem?

Jídlo je v Mexiku středobodem vesmíru. Taková kozlí polévka birria, jehněčí pečené pod zemí zvané barbacoa anebo třeba obyčejné masová tacos posypaná čerstvým koriandrem, zakápnutá limetkou a pálivou omáčkou, to je prostě boží! Většina jídel nemusí být sama o sobě pálivá - tu pálivost si každý dávkuje dle chuti právě salsou. Malým dětem se rozhodně nedávají ultra pálivé druhy chilli, ale odmala tu všichni baští tamarindová lízátka obalená v pikantní směsi papriček. Pusa vám z toho sice neshoří, ale člověka překvapí, že to chutná i prckům. No a k té zvláštnosti - nejpodivnější je za mě v Mexiku konzumace různých typů hmyzu. Na chuť tam přijdete praženým sarančatům, agávovým červům anebo mravenčím vajíčkům. Právě ta zlehka orestovaná na másle jsou vážně delikatesa.

Vaší dceři je pět let, mluvíte na ni česky?

Jsme v Česku čtyři měsíce a prožívám jazykové turbulence. Celých pět let jsem na dceru mluvila česky a ona mi pořád odpovídala španělsky. Takže když mi nedávno poprvé plynule odpověděla v češtině, málem jsem se rozbrečela dojetím.

Jak Mexičané na člověka z Evropy vlastně působí?

Mexičané jsou neuvěřitelně vřelý národ, což z mých knih prosakuje, myslím, úplně nejvíc. Především v méně turisticky exponovaných oblastech dokážou zpříjemnit člověku cestu – ať už milým slovem, anebo nečekaným pozváním na domácí oslavu narozenin.

A jak vypadá tradiční mexická vesnice? Liší se život na venkově výrazně od toho ve městech?

Rozdíly jsou propastné. Navíc vás tu hodně překvapí neuvěřitelně rozsáhlá neobydlená území. Ve vesnicích najdete podomácku stlučené dřevěné domky, často s hliněnými podlahami a pár kousky nábytku. Není to jako u nás, kde vesnice mívají náměstíčka s krásnými starými domy kolem. Ale samozřejmě uvidíte i „standardní“ domečky z cihel zvaných adobe, jednopatrové a většinou s řadou hospodářských zvířat všude kolem. Obrovským problémem byl v dobách pandemie, která se v Mexiku protáhla o mnoho déle než v Evropě, přístup ke studiu - zatímco ve městech všichni frčí na ultra rychlém připojení k internetu, jsou v téhle obří zemi laguny bez připojení, a učitelé tak museli na kole své žáky objíždět s domácími úkoly.

Přístup ke vzdělání je tedy v Mexiku problematický?

Tahle otázka je jedním ze zásadních důvodů, proč jsme před pár měsíci přesídlili do Česka. Nechci si české školství přehnaně idealizovat, ale pořád si myslím, že dává dětem větší prostor k rozletu. Zatímco v Mexiku vám křídla přistřihnou už v dětství dle toho, jestli rodiče mají, nebo nemají finance na (velmi často extrémně) drahé soukromé školy. Peníze tak jasně definují, co z dítěte v dospělosti bude. A do velké míry mu zdejší situace nedává možnost volby. V Česku si bezplatného vzdělávání na všech úrovních prostě nevážíme. V Mexiku se na pár veřejných škol dostane jen zlomek těch, co se sem hlásí. Není tak divu, že si zdarma získaného vzdělání hodně považují.

A co zdravotnictví? Lidé u nás často nadávají, ale myslím, že hlavně proto, že nemají srovnání…

Přesně tak, tohle je po školství další z věcí, kterých jsem si osobně začala skutečně vážit. Veřejné zdravotnictví je sice v Mexiku dostupné v teoretické rovině všem, ale ve venkovských oblastech je prostě daleko a ve městech jsou mnohaměsíční čekací lhůty. Nehledě na to, že při následné péči není na každého pacienta dostatek času ani prostoru. Zdravotní pojištění tu ze zákona povinné není a z toho také plynou zmíněné problémy. K soukromé péči mají přístup jen ti, co mají pracovní smlouvu a k ní dobré zaměstnanecké bonusy. Ale i tak není takové pojištění neomezené a v případě skutečně závažných chorob se snadno vyčerpá a nastává obrovský problém s financemi za péči. V tomhle je náš zdravotnický systém v Čechách skutečně výjimečný.

Dostali jste chuť užít si trochu Mexika? Zkuste si třeba uvařit klasické chilli con carne nebo kuřecí prsa v mexické čokoládové omáčce mole.