Upřímná zpověď účastnice Survivoru Karolíny Krézlové: Na ostrově jsem přišla o menstruaci

Soutěž Survivor je extrémní reality show, kde jste zavřeni na pustém ostrově, spíte na zemi, jste téměř neustále o hladu a bojujete o odměny ve fyzicky náročných soutěžích. Není tedy divu, že za pár týdnů ztratíte klidně i deset kilo. Některé ženy však v soutěži přišly o víc – přestaly menstruovat.

A to je i případ herečky Karolíny Krézlové, kterou můžete znát třeba z televizních seriálů První republika, Sanitka 2, Modrý kód či Specialisté nebo z filmových komedií Vyšehrad: Fylm či Po čem muži touží 2. Z ostrova si navíc odvezla zanícené boláky od komárů či vykloubený prst. Co jí soutěž naopak dala a proč do ní vůbec šla?

Proč jste se rozhodla jít do tak náročné soutěže a co jste od ní očekávala?

Mojí hlavní motivací bylo vyzkoušet si být delší dobu ve spojení s přírodou bez okolního světa, bez přístupu k telefonu a sociálním sítím a odkázaná sama na sebe. Sledovala jsem předchozí řady, které mě nalákaly, ale moje představa byla – jak se pak ukázalo –trochu zkreslená.

Myslela jsem si, že přijedeme na ostrov, budeme tam trhat banány, zjišťovat, co budeme jíst, jak budeme lovit ryby. Jenže cokoli jsem přinesla z džungle, ať už různé plody, nebo houby, vždy mi bylo řečeno, že je to nejedlé. Byl tam místní medik, kterého jsme se mohli zeptat, abychom předešli třeba právě otravě.

Říkáte, že jste sledovala předchozí řady. Co jste o Survivoru věděla?

Tahle reality show se mi líbila ze všech nejvíc a byla to jediná show, do které jsem byla ochotná jít. A byl nejvyšší čas, protože už mi je pětatřicet a to je pro mě taková zlomová hranice. Věděla jsem, že to budeme mít drsnější než předchozí účastníci. Ti měli třeba lepší prostor na spaní na podestýlce, zato my jsme spali na zemi a všechno jsme si museli postavit sami. Ale zase jsme se všichni shodli, že se nám spí skvěle a nebolela nás vůbec záda. Až tedy když jsme víc zhubli – to jsme si s holkami strkaly vycpávky od podprsenky mezi kolena, aby nás to nebolelo.

Jak jste se na soutěž připravovala? Cvičila jste?

Je paradox, že já nejsem příliš sportovní typ. Mám sice ráda jógu a meditační cvičení, ale spíš než na zdatnost jsem sázela na sociální hru. Přípravu jsem ale nepodcenila, co se týče pokožky. Moje kosmetička Marcelka Baldas mi doporučila chodit na solárko a také mi věnovala správnou péči a kůži na nápor slunce připravila. Dost mi to pomohlo, protože jsem se opravdu vůbec nespálila a ani jednou jsem se neloupala.

Jediné, s čím jsem měla velký problém, byly štípance od komárů – až na ostrově jsem zjistila, že na ně mám alergickou reakci. Pupínky mi dost natekly a mokvaly po celou dobu. A vzhledem k vlhkému podnebí a neustálému máčení v moři se to skutečně nemělo šanci hojit. Dostala jsem na to nějaké protialergické prášky, ale po těch jsem byla akorát ospalá. Teď chodím na peeling celého těla a na kůži si dávám speciální sprej s ozonem, který kůži dokáže zregenerovat včetně jizviček.

Trápily vás ještě nějaké zdravotní komplikace?

Boláky to bohužel neskončilo. Hned dvanáctý den jsem si vykloubila prst na levé ruce. Dost otekl, a přestože mi ho ovázali, už se mi zřejmě jen tak nespraví. Také mě pak trápil v silových soutěžích, kde bylo potřeba něco pevně stisknout nebo zatlačit rukou. Prst doteď vůbec nenatáhnu, bolí a je v něm stále zánět. A prostředí i nepravidelná strava se zřejmě projevily taky na mé menstruaci – o tu jsem v podstatě přišla. Nejsem ale jediná. Dost nás to zaskočilo a teď se snažím dávat tělo do pořádku. S gynekoložkou to řešíme a doufám, že se vše vrátí postupně do normálu.

Ještě něco vás v soutěži překvapilo a zaskočilo?

Asi to, že jsem tam jela s nějakou představou, která se během pár dní rychle změnila. Moje první strategie byla mít srdce na dlani, být otevřená a upřímná, na nic si příliš nehrát. To se ale záhy změnilo po první ostřejší výměně názorů s jinými soutěžícími. Pak jsem se víc uzavřela a střežila si soukromí, pocity a všechno, co by někdo mohl využít proti mně.

A fyzicky bylo nejhorší co?

Náročné pro mě byly všechny soutěže, protože nejsem sportovec a bylo to trochu znát. Sporťáci měli na startu vždycky navrch. Ze začátku mě to trochu deprimovalo, ale letošní ročník Survivoru byl ve výsledku spíš o tom, kdo uměl dobře hrát sociální hru. Než odešel „Švanca“, byl mou velkou oporou, co se sportu týče. Dost mě povzbuzoval a občas jsem měla pocit, že mě koučuje jako fotbalistu. To mě naučilo smířit se s tím, že holt ve výkonu nebudu sice třeba dobrá, ale abych si to užila po svém a na konci hry nebyla smutná, že mi to nešlo, ale radovala se, že to byla sranda.

Jak jste například nesla, když jste pokazila soutěž celému týmu?

No, pobrečela jsem si. Ale musela jsem si to srovnat mentálně a říct si, že ostatním občas také něco nevyšlo. Pak mi pomohlo, když za mnou někdo přišel a řekl – dobrý, nevadí, jedeme dál.

Dokážete teď už s odstupem času říct, co bylo nejhorší na psychiku?

Myslím, že odloučení od rodiny. Všichni jsme na ostrově zjistili, jak nám blízcí chybí, a na téma rodina jsme začali být hodně citliví. Utřídili jsme si tam myšlenky a shodli se, že nejvíc se nám stýská po mámě. Já si třeba po návratu s mámou volám skoro každý den. Spousta soutěžících se hned po návratu domů rozjela právě za maminkou.

S čím jste tedy nakonec nejvíc bojovala?

Sama se svou vůlí. A s tím, že se mi stýskalo.

Měla jste někdy chuť skončit?

Myslím, že to vystihl Petr Švancara, který někde v rozhovoru řekl, že tam máte chuť skončit každý den. Vždycky se něco najde! Ale skončit lze jen ze zdravotních důvodů, které potvrdí lékař, a to je na delší proces. A mezitím se vždycky stane něco, pro co tam chcete zůstat. Navíc, když už stojíte v duelu, domů prostě nechcete. První krize přišla hned na začátku při vydatných deštích, kdy jsme tam tři holky chytly zánět močového měchýře. Právě kvůli těm zdravotním věcem se mi hlavou často honila myšlenka, jestli mi to za to stojí. To jsem si ale mentálně přehodnotila a řekla jsem si, že je mi jedno, co se s tělem stane.

Tělo dostalo určitě zabrat také malým přísunem jídla. Opravdu jste většinu dne hladověli a měli k dispozici jen pár kousků kokosu a hrstku rýže? Můžete ještě kokos a rýži teď po návratu vůbec vidět?

První trochu jídla jsme dostali až po prvním týdnu pobytu a měli jsme skutečně lžičku rýže na den a neomezené množství kokosů. Nejprve jsem byla v červeném kmeni, kde bylo na naší straně ostrova kokosů dostatek, ale po sloučení s druhou skupinou už jsme měli problém i s nalezením kokosů. Občas jsme ulovili také chobotnici nebo rybu, ale jídla bylo obecně vážně málo. Člověk na něj myslel neustále. Kokos teď po návratu samozřejmě nemůžu ani cítit.

A pak přišla občas větší porce jídla v podobě odměny, to musel být pro žaludek docela šok, ne?

To je jasné, také nám bylo párkrát zle, někdo chodil i zvracet. Ale hůř to snášely holky, chlapi to většinou ustáli a udrželi. No a z toho jídla měl občas někdo i průjmy. Nebylo to určitě ideální. Nebo když nám k odměně dali kafe a k tomu cukr, abychom si ho mohli osladit, kluci si třeba nasypali dvacet lžiček.

Při sloučení byla také obří hostina, kde jste do sebe házeli maso, hamburgery, špagety i zmrzlinu. Jak to žaludek snesl po těch dlouhých dnech?

Bylo nám samozřejmě blbě.

Při sloučení týmů jste měli uvítací party s koktejly… Alkohol musel člověk asi cítit hned v hlavě, ne?

Já s Barčou (soutěžící Barbora Krčálová, pozn. red.) jsme ještě po někom dopíjely koktejly, takže jsme pak byly dost opilé. Aspoň nám to rozvázalo jazyky a skvěle jsme se odreagovaly a uvolnily.

Jaké bylo pro vás vážení? Většina dívek měla radost, že zhubla, ale váha kolem 50 kilo i pod je pro normální ženy většinou dost tristní.

My jsme si o to vážení sami řekli. Zajímalo nás to a navíc jsme se vážili poté, co jsme se nacpali u hostiny. Já jsem měla při počátečním vážení 57 a po 52 kilogramů. Jiní tam zhubli ale mnohem víc.

Jak jste na tom s váhou teď?

Teď mám 64 kilo. U většiny se po návratu projevil jojo efekt. Já jsem se třeba s velkou chutí vrhla na dorty – cukr mi asi chyběl nejvíc. Zajímavé bylo, že mozek vám nedovolí přestat jíst. Já jsem do sebe rvala po návratu všechno, co šlo.

Navázala jste tam i nová přátelství?

Řekla bych, že ano. Je to teď čerstvé a s některými lidmi se moc ráda vidím.

Ještě shrňte, co vám takhle extrémní soutěž dala. Šla byste do toho znovu?

Určitě posílila mé vazby s rodinou a moji vnitřní sílu. Nebojím se říkat ne a dělat to, co chci já, a to beze strachu, co řekne okolí. Dávat sebe samu na první místo. Kdybych ale tušila, co všechno mě čeká a hlavně jak moc budu muset dát znovu dohromady tělo, asi už bych do toho znovu nešla. Aby mi nezůstaly jizvy po bolácích, chodím na peeling celého těla a kosmetička mi na regeneraci dává speciální sprej s ozonem Natinuel. O vlasy, které mi po návratu dost vypadávaly, se mi zase stará studio Gryf. Ale věřím, že se všechno s pomocí profesionálů spraví. Jinak to byla silná zkušenost.

Co vás nyní čeká?

Připravuju s režisérem Tomášem Magnuskem film o vyhlazení vesnice Ležáky. Jsem zapojená i v produkci a mám konečně hlavní roli, na kterou se moc těším.

Tabu v ženském sportu: Jak může menstruace ovlivnit vrcholový sport?