Několikrát ho okradli i napadli, přesto nad nimi nezlomil hůl. László Sümegh pomáhá dětem ulice

Na rovinu říkám, že László je velmi netypická osobnost. Rozhovor s ním byla pěkná dřina, ale nakonec to bylo dobře vynaložené úsilí. To, co dělá, totiž dává smysl. Jeho Projekt Šance obdržel celou řadu uznání a komisaři Evropské unie, kteří činnost Projektu Šance dlouhodobě monitorovali, ho označili za výjimečný.

László je Maďar a má v sobě horkou krev, výbušnost a silnou emotivnost. Za 28 let práce s dětmi, které skončily na ulici - na drogách, jako prostituti, kteří prodávají svá těla a mládí, jen aby přežily, viděl až příliš mnoho bolesti a utrpení. Není divu, že emoce a rozum se v něm přetahují o nadvládu.

László chvíli tiše šeptá, aby ho pak city přemohly, a najednou zvyšuje hlas v rozčílení. V jeden okamžik má oči zalité slzami, ale pak si vzpomene na veselejší lidský osud a blaženě se usmívá. Celý svůj život zasvětil mladistvým, k nimž život nebyl příliš laskavý. A spoustě z nich pomohl k životní změně, vrátil je do normálního světa, vyléčil jejich duše i těla.

Když mluvíme o dětech na ulici, o kom se vlastně bavíme? Jak se na tu ulici dostanou?

Jsou to teenageři, mládež na útěku z domova, jejich věkový průměr je 17 let. Ale zásadní je, že mentální věk našich klientů neodpovídá jejich věku biologickému. To znamená, že tady máme třeba i klienta, kterému je 26, ale mentálně je na úrovni dvanácti třinácti let. Obecně to jsou lidé, kteří zažili nějaký šok, velké trauma, znásilnění, zneužívání, fyzické týrání a podobně. Nemají sociální návyky, zázemí v rodině, neví nic o tom, jak žít normální život. Jejich handicap není vidět, je ale hluboko uvnitř jejich duší. A většinou je to problém, se kterým se jejich rodina potýká po generace.

Jak je možné, že nefungují po celé generace?

Vysvětlím vám to na takovém úsměvem příběhu, který to ale přesně vystihuje. V rámci práce s klienty se občas věnujeme i drama terapii, kdy mezi sebou klienti dělají různé rozhovory a podobně. A jeden klient se klientky zeptal - a proč ty žiješ takový život, jaký žiješ? A ona mu odpověděla zcela impulsivně a od srdce - babička byla blbá, moje máma je blbá a já jsem taky blbá. My se tomu všichni samozřejmě zasmáli, bylo to vtipné, ale také krutě upřímné. To je totiž většinou podstata, jde o děti, které rodiče nenaučili, jak žít, protože ani je to nikdy nikdo nenaučil. A čím déle se to generačně v té rodině táhne, tím horší to pak je.

V polovině 90. let jste se usadil v Praze. Proč zrovna v Praze?

Ještě jako textilní výtvarník na volné noze jsem hodně jezdil mezi Budapeští, Prahou a Bratislavou. A v Praze jsem byl nejvíc konfrontován s bolestí života na ulici. Čekal jsem tu třeba na přestup a viděl jsem, že je tady hodně dětí, které jen tak pobíhají po ulici, bez domova, bez zázemí. Zažil jsem a viděl i nejrůznější nehezké situace, které se na té ulici odehrávaly.

Jak jste se jako výtvarník dostal k práci streetworkera?

Narodil jsem se do rodiny, kde se odjakživa druhým pomáhalo. Když jsem přijel do Prahy, začal jsem chodit mezi mladé na ulici a taky na Bulovku jako dobrovolný pečovatel. A zjistil jsem, že je tady hodně mladých lidí nakažených virem HIV. Protože tehdy nebyla žádná prevence, včasný záchyt, nic takového. To mě vedlo k tomu, že jsem začal mezi mládež na ulici chodit s igelitkou plnou kondomů a rozdával je.

Moc si nedovedu představit, jak dospělý muž přijde mezi puberťáky a začne jim rozdávat kondomy. Jak na vás reagovali?

Nejdřív jsem si samozřejmě musel získat jejich důvěru. Protože mi nevěřili, logicky. Někteří si mysleli, že jsem úchyl, co je chce sbalit na kondomy a letáky o AIDS. Jeden klient mi třeba málem ukopl hlavu a přitom na mě křičel, že se nikomu nedá věřit, a už vůbec ne dospělým. Nespočetkrát mě okradli. Při téhle práci jste prostě pořád jednou nohou v nemocnici a druhou ve vězení.

Jak se vám tedy podařilo tu důvěru získat?

Opakovaně jsem třeba chodil za holkama do Perlovky. Nejdřív si myslely, že si je chci koupit. Ale řekl jsem jim - já nekupuju, já nabízím. Povídal jsem si s nimi, dělali jsme různé vtípky, ale když přišel potenciální klient, ustoupil jsem stranou, abych jim nepřekážel. A postupem času se po pražských ulicích rozneslo, že László není ani úchyl, ani práskač, co udává na policii, ani nikomu nechce kazit kšefty. Že László chce jen pomáhat.

A tak jste od rozdávání kondomů svoji činnost rozšířil i na provádění slinných testů na AIDS, je to tak?

Mezitím, jak jsem si budoval důvěru mladých na ulici, domluvil jsem si spolupráci s Národní referenční laboratoří pro HIV/AIDS – Státním zdravotním ústavem. Udělal jsem si u nich kurz na provádění testů, vyfasoval je od nich a vyrazil do ulic. Ale měl jsem domluvenou i případnou lékařskou péči pro ty, kteří vyjdou pozitivní a budou o pomoc stát.

Ale také jste v roce 1995 založil Projekt Šance. Máte i své streetcentrum. Řekněte mi, jakou pomoc u vás mladí lidé nebo děti najdou?

Naprosto komplexní. Kromě terénní práce v ulicích se v našem streetcentru soustřeďujeme na opravdu hloubkovou pomoc pro ty, co o ni stojí. Jsou tam sprcha, pračky, sušičky, prostě vše potřebné pro první pomoc, když přijdete z ulice. Klienti si u nás ale mohou zřídit i doručovací adresu, aby mohli být v kontaktu s úřady. Umíme zprostředkovat i komplexní zdravotní péči od stomatologa přes venerologa až po psychologickou pomoc. Pomáháme klientům i jednat s úřady, doprovázíme je třeba i k soudu, když je potřeba, pomáháme jim hledat práci, bydlení a podobně. Vlastně i pohřbívám.

Jak to myslíte?

Teď třeba mám klienta nakaženého virem HIV, který nemá žádné příbuzné, je úplně sám. A slíbil jsem mu, že s ním zůstanu až do samého konce. Že až jednou bude odcházet, já budu vedle jeho nemocniční postele až do konce. A už teď máme vyřízené potřebné dokumenty od notáře k tomu, abych ho mohl pohřbít.

Na ulici mezi mládeží se pohybujete od 90. let. Máte možnost komplexního srovnání. Jak jsme na tom, kdybyste měl srovnat devadesátky se současností?

I dnes je to celospolečenský ekonomicko-sociální problém. A z globálního pohledu je to paradoxně dnes asi horší než v těch devadesátkách.

Jak to? Streetworkerů už je dost. To jsme se za těch skoro 30 let nikam neposunuli?

Jistěže jsme se posunuli. Ale to, že přibývá streetworkerů, policejních hlídek, různých represí a zásahů přece svědčí o tom, že lidí na ulici je víc, že jich přibývá. Navíc jim jako společnost vlastně systematicky vytváříme závislost na jednorázové pomoci. Tady se postaví a dostanou najíst, tady si zase vystojí frontu na přespání a na teplý kabát. Ale nic víc s nimi neděláme. Téměř nikdo jim nepomáhá důsledně. Umíme je nakrmit, ošatit, nechat je někde přespat, strčit je na záchytku, když se někde válí opilí, ale ta hloubková pomoc nám nejde, přitom je zásadní.

Vám se ale ta komplexní pomoc daří a na kontě máte řadu zachráněných životů. Vzpomenete si na nějaký příběh, který pro vás byl opravdu silný, na co jste opravdu pyšný?

Všechny osudy mých klientů jsou pro mě důležité, ale vrátím se k tomu klukovi, co mě chtěl kopnout do hlavy a křičel, že dospělým se nedá věřit. Tehdy mu bylo asi patnáct, dnes je mu čtyřicet. Všichni mě tehdy varovali, že s ním to nepůjde. Mirko je maďarský olašský Rom, co vyrůstal v dětském domově. V pěti letech si ho ale osvojila česká rodina s tím, že v šesti tu měl jít do školy. Ale ten kluk uměl jen maďarsky, takže to byl hned od počátku problém. K tomu výchova jeho adoptivních rodičů spočívala v tom, že ho mlátili hadicí od pračky. Když si ve škole všimli, že je celý fialovo modrý, stejně jim neřekl, kdo ho takhle bije. I přes tu bolest a utrpení jim byl vděčný, že ho nenechali v dětském domově. Ale oni ho po osmi letech stejně vrátili jako nepovedené zboží. Pak skončil v pasťáku, odkud stále utíkal. Ještě než mu bylo osmnáct, už měl povolávačku do vězení. Já ho znám ještě z dob pasťáku, když různě utíkal, než šel do toho vězení. Dokonce mě i několikrát okradl. Ale já to s ním nevzdal, a když se vrátil z vězení, dokázal jsem ho vrátit do normálního života. Má přítelkyni, pronajímají si byt, pracuje, a pozor, před pár dny tu byl - a dokonce si našetřil na vánoční dárky. On a řada dalších je důkaz toho, že moje práce má smysl.

Myslíte, že lze zachránit každého? Že dokážete pomoci každému?

Přijít za mnou a využít služeb našeho centra může kdokoli, kdo to potřebuje. Stačí jen, aby chtěl. Neumím pomoct jen tomu, kdo pomoc odmítá. Ale když o ni někdo stojí, nikdy nad ním hůl nezlomím, nevzdám to.

Pokud byste chtěli pomoci i vy, podívejte se na stránky Projekt Šance.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích vynikajících v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří činí život žen lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pohlaví nechtěli ochudit, proto přinášíme další rozhovory. Tentokrát s podtitulem Chlapi sobě. Dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže, v tomto případě ovšem pro celou zem.

Musíme si pomáhat. Zdravotní sestra Vojtěch chodí například domů k umírajícím. Čím ho lidé na konci života překvapují a jak vypadá taková pomoc pro rodinu?