„Miluju gaučing a filmy. Někdy si dám den, kdy nevylezu z bytu,“ říká herec Marek Lambora

Marek Lambora (28) se do herectví zamiloval ze dne na den. Nejvíce se proslavil svojí rolí Janka v seriálu Slunečná, kde tvořil herecký pár s Evou Burešovou. Můžete ho znát i z fantasy pohádky Princezna zakletá v čase, která se dočkala i druhého pokračování. Je ambasadorem spolku Ichtyóza, který se zaměřuje na pomoc lidem s onemocněním kůže. Nejčastěji ho ale zastihnete na jevišti Divadla na Vinohradech, kde účinkuje v několika inscenacích. Můžete ho vidět i v muzikálu Anděl páně v Hudebním divadle Karlín (hraje čerta Uriáše) nebo v novém filmu Terezín: Láska za zdí.

Potkáváme se v divadle, chvíli před tím, než se stanete na pódiu Romeem. Jak se převtělujete do postavy? Máte na to nějaké speciální rituály?

Žádný rituál nemám, akorát si musím před představením vždycky projet celý text, což zabere hrozně času. Obzvlášť když je to Romeo. Přeříkávám si ho a uvědomuju si, co na jevišti v tu chvíli dělám, zabere mi to tak dvě hodiny. Samozřejmě zrovna u Romea, kterého hrajeme devět let, to není zas tolik potřeba a jenom si jedu v hlavě svoje repliky. Rituál je tedy pro mě asi ten text, ale že bych si tady vyvoňoval šatnu nebo něco takového, to ne.

Je to tedy váš prostředek, jak se vyrovnat s trémou, jestli ji tedy máte?

Jasně, já jsem tak pověrčivý, že kdybych tohle před představením neudělal, tak mám pocit, že se to šíleně zkazí.

Na Vinohradech hrajete už devátou sezonu. Vzpomínáte si na první den tady?

Samozřejmě jsem byl strašně nervózní. Tenhle barák je plný bardů a je tady zároveň takový genius loci. A když sem nastupujete, tak byste měl přebrat nějakou hereckou iniciativu a zároveň mít pokoru. Jednak k tomu domu a také k lidem, kteří sem přijdou na představení a jsou zvyklí na nějakou kvalitu. Pro ani ne dvacetiletého kluka to byla obrovská zodpovědnost.

A jak se to stalo, že jste dostal angažmá v takovém divadle hned po škole? To musel být super pocit.

Byla to velká shoda náhod, jako všechny tyhle věci. Juraj Deák, umělecký šéf divadla, byl na našem představení na konzervatoři a na základě toho mi pak nabídl roli Romea a angažmá. Byla to jednoduše náhoda - šel se zrovna ten den podívat na náš ročník, já jsem se mu líbil, a hledal Romea a mladou posilu do souboru.

Jaké to je hrát Romea devět let? Pořád se na to těšíte?

Člověk to nazkouší s tím, co v tu chvíli umí, a pak je hrozně těžké do role nacpat něco dalšího, když herecky a profesně rostete. Ale na divadelním herectví je nejkrásnější, že ačkoliv tu hru hrajete tolik let a znáte ji do posledního detailu, vždycky přijde během hraní něco nového, jako kdyby byl místy ten text napsaný neviditelným inkoustem a po nějakých letech se to najednou objevilo. A to si myslím, že se nedá zažít nikde jinde než při divadelní práci.

Jak jste se vůbec ke hraní a k uměleckému světu dostal?

Já to nikdy dělat nechtěl, neměl jsem takové ambice. Kolem 14–15 let jsem se ale dostal do dramaťáku, kam mě vzal kamarád. Na gymplu jsme totiž dělali vánoční besídky a mě bavilo dělat školního šaška. A pak se mě Lucka Hejnová, která nás učila na tom dramaťáku, zeptala, jestli se nechci přihlásit na konzervatoř. Tam vznikl ten nápad. Do herectví jsem se zamiloval ze dne na den. Absolvoval jsem přijímačky a začal zjišťovat, že to je to, co chci dělat. Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného. Vždycky říkám, že jsem jako náctiletý šel nějakou cestou, ale osud mě vzal a řekl „jdeš úplně blbě“ a nasměroval mě k herectví.

Když jsem si na rozhovor dělala rešerši, dočetla jsem se, že jste městský typ. Nemáte rád přírodu?

Mám, ale nedovedu si představit, že bych žil někde na samotě u lesa. Užívám si, že bydlím v centru. Můžu jít kamkoliv, naproti na kafe, do baru, a není žádný problém se potkávat s lidmi. Potřebuju kolem sebe nějaký sociální šrumec. Do přírody ale jezdím také rád.

Být extrovert je u vaší profese asi plus, ne?

Přesně, ale to zas neznamená, že člověk není jeden den rád sám. Jako Blíženec mám v sobě obě stránky. Jsou dny, kdy nechci nikoho vidět, ale moc jich není.

Takže míváte i špatné dny? Působíte totiž hodně optimisticky…

Jasně, mívám, ale nechci nikoho otravovat, každý máme nějaké problémy. Někdy ale možná vypadám jako kakabus a mám všeho dost, například na různých akcích, to pak dovedu být nepříjemný.

Co vám na akcích vadí?

Nemám úplně v oblibě premiéry a stát před objektivy foťáků. Chvíli to vydržím, ale ta energie není nevyčerpatelná.

Jak ji pak dočerpáte?

Dělám bojové sporty. Osvědčilo se mi, že když nemám energii, jdu na thai box a odcházím jako nový člověk. Jinak mám rád gaučing - miluju filmy a seriály, takže si dám někdy den, kdy nevylezu z bytu.

V jednom ze starších rozhovorů jste řekl, že byste se chtěl vymanit ze škatulky hodného kluka ze Slunečné. Teď hrajete čerta Uriáše v muzikálu Anděl Páně. Takže se to podařilo?

To doufám. Vyhledávám role, které by byly trochu jiné, a hrozně rád bych si zahrál nějakého fakt zmetka. Uriáš je takový napůl, on je v tom pekle na jednu stranu anděl. Co se mi na té postavě líbilo a co máme společné, je, že rád škádlí lidi, to mám také rád. Dělám si legraci a snažím se je nachytat.

Herectví byla teda nečekaná láska na první pohled, ale co zpěv? Ten do toho zapadá jak, když hrajete v muzikálu?

No, zpěv se tak vyloupl. Na konzervatoři jsem studoval hudebně-dramatický obor, kde jsme měli všechny složky - hru na nějaký nástroj, zpěv, tanec a herectví. Moje prababička měla stoprocentní hudební sluch a výborně hrála na klavír, takže jsem to asi zdědil po ní. Já tedy stoprocentní sluch nemám, ale zpěv mě hrozně baví, vždycky jsem chtěl muzikál dělat.

Takže teď se to splnilo.

Než se to ale podařilo, tak jsme se spolužákem Lukášem Kunzem obráželi konkurzy. Mojí první prací na muzikálu byla off stage v Mary Poppins. Byl jsem členem sboru, který zpívá mimo scénu. Muzikál je nejtěžší disciplína. Je tam úplně všechno a není prostor pro chyby. Anděl Páně mi dělá obrovskou radost. Je tam skvělá parta, Ondra Brzobohatý k tomu napsal geniální hudbu… Propojilo se tam všechno, co mohlo.

Jaké to bylo stát v muzikálu poprvé před publikem?

Byla to pro mě jedna z nejhezčích premiér. Ačkoli jsem z ní osobně měl velký strach, stal se tam takový malý zázrak. Bál jsem se, že budou lidé zkoumat, co jsme to s jejich oblíbeným filmem provedli, vždyť Anděl Páně je fenomén už 20 let. Ale to se vůbec nestalo! Přišli nám spíš fandit a dávali nám hrozně najevo, jak je to baví. S Ondrou Rychlým, který hraje Petronela, jsme z toho byli úplně paf.

Kromě Anděla Páně jste se také objevil v novém filmu Terezín: Láska za zdí. Natáčeli jste i přímo tam. To muselo být náročné na psychiku.

To bylo. V Terezíně mi nebylo vůbec dobře, pořád jako by tam byl duch toho strašného bezpráví a nepředstavitelných věcí, které se tam děly.

Film natáčel italský režisér a musel jste hrát v angličtině. Jaké to bylo?

Zábavné. Angličtinu miluju a dobře rozumím, ale co se týká mluvení, jsem stydlín. Bojím se, že udělám chybu. Půlka štábu byla česká, půlka italská, takže člověk mohl od té angličtiny na chvíli odběhnout. Ale vlastně jsem se často setkával s tím, že se lidé divili, že je to můj první anglický film. To mě hodně potěšilo.

Jaká je nejlepší herecká rada, kterou jste dostal?

Pan Kostka vždycky říkal: hlavně rychle a nahlas. Je to řečeno s nadsázkou, ale když nad tím přemýšlím, je to vlastně pravda.

Nahlas chápu, ale proč rychle?

Protože nechcete ty diváky unudit k smrti. Když jednáte v normálním životě, tak přemýšlíte docela rychle. Když se mě na něco zeptáte, hned odpovím a vy také hned reagujete.

Co byste vzkázal vy začínajícím hercům nebo herečkám?

Nevím, jestli jsem úplně v pozici, že můžu dávat rady. Ale řeknu to takhle: Když už se opravdu rozhodnete pracovat v téhle strašně náročné, kruté a zároveň nádherné branži, tak to musíte opravdu milovat. Pokud si tím nejste stoprocentně jistí, tak to nemá smysl.

Přečtěte si i další rozhovory se zajímavými osobnostmi. Jitka Nováčková: O tom, jak šetří a jak se s manželem neshodla, pokud jde o výchovné plácnutí