Milovali jsme se, ale žít jsme spolu nemohli, vzpomíná Karel Vágner na vztah s Hanou Zagorovou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sportovec, jehož kariéru ukončil fatální úraz. Pak dokázal zraněnou ruku rozhýbat natolik, že se částečně vrátil jak ke sportu, tak ke kontrabasu. Vystudoval konzervatoř, spoluzakládal kapelu Greenhorns, spolupracoval s Evou Pilarovou a Hanou Zagorovou. Čtyřikrát se oženil a má šest dětí. Karel Vágner prostě žije naplno.

Nejste kočka, Karle? Připadá mi, že máte aspoň sedm životů.

Já jsem věřící. Takže to nemusíme rozmazávat - prostě o sobě nerozhoduju.

Když jste se učil nástrojařem v mladoboleslavské Škodovce, stroj vám vzal ruku tak, že jste o ni málem přišel…

To se mi stalo poslední rok, když jsem byl na praxi v Čakovicích v nástrojárně, kde se dělá jemná mechanika. Rámová pila mi chytla ruku, snažil jsem se dosáhnout na páku, která to vypínala, upadl jsem, podařilo se mi to vypnout a stroj se zastavil. Asi byla klika, že jsem neomdlel. Mám hodně velkou jizvu. Pod hodinkami.

Teprve po úrazu jste šel na konzervatoř?

V té době jsem dělal hlavně sport, v Rudé hvězdě jsem skákal u naší největší tyčkařské hvězdy Rudly Tomáška. Byl jsem zrovna nominovaný na juniorské závody proti NDR, já se připravoval, těšil jsem se. No a najednou buch a dostal jsem takovou první ránu na solar.

Že jste nemohl dělat, co jste měl rád?

Chystal jsem se na fotbalovou dorosteneckou ligu za Spartak Kbely a měl jsem dvě nabídky: Buď zůstat v Rudé hvězdě skákat o tyči, nebo jít na vojnu do Dukly Tábor. No nešel jsem nikam. A ani z fotbalu, ani z atletiky za mnou nikdo nepřišel do nemocnice. Najednou jsem poznal, jak to doopravdy je, jak na tebe okamžitě zapomenou, když se ti něco stane a nemůžeš. Zklamalo mě to.

Pak byl sport, nebo hudba?

Tehdy mě šoupli na vojnu nedaleko Plzně a do Plzně jsem jezdil k jednomu panu profesorovi, který mě připravoval na konzervatoř. Po vojně jsem ještě dělal sportovního instruktora učňů na Borech a znovu jsem skákal o tyči. Doktoři se o mně výborně postarali, takže jsem mohl jak sportovat, tak hrát.

Mistr basů, že?

Když jsem šel někdy po tréninku na hodinu basy, nešlo mi to, protože na tyč jsme se bandážovali, zatímco na kontrabas musíte mít úplně volné zápěstí. Za panem profesorem stál takovej desetiletej smrad, a když mi to nešlo, tak dělal: „Kyš, kyš, neumí, neumí.“ Vždycky když se pan profesor otočil, tak jsem mu natáhl smyčcem přes palici. Po mnoha letech jsme se potkali a on mi prozradil, že je to on, koho jsem práskal smyčcem. Byl to kytarista Lubomír Brabec. Od té doby máme spolu natočených sedm cédéček a stali jsme se velmi dobrými kamarády.

Říkal jste, že svět sportu je krutý - ale o showbyznysu se to říká také.

Já jsem si udělal takový „skleník“, kde jsem měl jen dobrý lidi. V kapele jsem měl samé vzdělané lidi, uměli skládat, aranžovat, byli to sportovci. V létě jsme vozili na šňůry míč, v zimě lyže. Nikdy jsme neměli ponorkovou nemoc.

Spoluzakládal jste Greenhorny s Janem Vyčítalem a hrál jste v Semaforu, pak s Evou Pilarovou, ale nejdelší část kariéry jste strávil s Hanou Zagorovou.

S Greenhorny jsem začal, když jsem přišel do Prahy. Honza pro mě napsal písničku Blizard. On, Pepík Šimek a Marko Čermák v kapele byli zároveň výtvarníci - Marko je významný banjista, ale taky nakreslil Rychlé šípy. Poté jsem přešel do kapely Honzy Spáleného, pak do Sodomy Gomory, kterou založil Vašek Zahradník, pozdější dirigent Orchestru československé televize. Následně jsem hrál se slavnou skupinou Karla Duby, se kterou jsem odjel do Mongolska. Tam jsme přesně v den okupace, 21. srpna 1968, spadli do údolí s autobusem, kterému selhaly brzdy. Celá kapela zahynula.

Jak je možné, že jste se zachránil?

Jak jste se ptala na to štěstí, tak já jsem vylítl okýnkem autobusu. Pak jsem jím jednou zkoušel prolézt a nepovedlo se mi to. Takže to ví úplně někdo jinej, proč jsem zůstal naživu. Po návratu mi zazvonil telefon: „Dobrý den, tady Šlitr, já bych vám chtěl nabídnout angažmá. Ode dneška od večera.“ Tak jsem nastoupil. Chodili tam agenti, kteří hledali talentované hudebníky, díky tomu jsem hrál i v západním Berlíně v muzikálu Hair, kde zpívaly Liz Mitchell z Boney M nebo Donna Summer. Měl jsem v kapse dvě smlouvy, jenomže tady spadla opona… A kdybych chtěl hrát na Západě, musel bych emigrovat.

O tom jste neuvažoval?

Nikdy. Protože jak říkám: V téhle zemi jsem vytekl z hrníčku. Já nejsem typ na emigraci. Jak jsem projezdil s fotbalovou Amforou celý svět, vzpomínám, jak jsme se vídali s emigranty - často působili jako velcí hrdinové, ale pak si dali pár panáků a plakali nám na rameni, jak se jim stýská. To jsem zažil mnohokrát. A když jsme mluvili o Greenhornech – jednou jsme hráli v Los Angeles pro krajany a za mnou přišel jeden Čech, ať si s ním dám panáka. Já odpověděl, že před koncertem zásadně nepiju, a on říká: Nekecej, vždyť jsi o mně napsal písničku – o tom, jak dva kluci přeplavávali řeku Moravu, když utíkali. Jeden to nepřežil a jeden utekl. To byl on! Tak jsem s ním na toho panáka šel. Byl pro mě zážitek, potkat člověka, který se nebál a takovým způsobem zdrhnul.

Vynechali jsme Evu Pilarovou.

Potkal jsem na ulici dirigenta Tanečního orchestru československého rozhlasu Josefa Vobrubu a ten mi říkal, že se vsadil s režisérem Baštou, že vrátí Evě Pilarové slavíka. Zrovna dával dohromady kapelu. A ten den jsem měl doma povolení k výjezdu na Západ.

Proč jste ho nevyužil?

Měl jsem doma starou maminku, už bez táty. Vobruba sázku vyhrál, Eva se stala znovu slavicí. Začal jsem jí dělat kapelníka, byla to moje první kapela. A pak mi zachránila život Hanka Zagorová.

Tuším, že šlo o tragickou havárii letadla.

Ano, Hanka mě požádala, abych jí postavil kapelu. Odešel jsem tedy od Evy, ona s kapelou odjela na Kubu, a když letěli zpátky - bez Evy - letadlo spadlo. Jediný, kdo to přežil, byl Petr Marcol, který do kapely přišel za mě.

Takže vy máte anděla strážného!

Myslím, že jich mám několik. Jeden by to asi nezvládl. Nechci se rouhat. Možná někoho naštvu, ale řeknu, že navzdory době, ve které jsme žili, jsem zažil krásný muzikantský život. Chtěli jsme být nejlepší a myslím, že se nám to docela dařilo. To ostatní jsem moc nesledoval.

Dodnes jste autorem nejprodávanějšího tuzemského singlu. Dlouho kralovala Pavlína Filipovská s písničkou Včera neděle byla, pak ji v roce 1982 sesadily vaše Holky z naší školky. Prodalo se jich milion tři sta padesát tisíc.

Jirka Suchý, který je můj kamarád, vždycky říká: „Já jsem měl Vágnera rád, dokud nenapsal ty Holky, který mi zmydlily Včera neděle byla.“

Máte čuch na hity?

To nemůžu říkat - ale lidé, kteří jsou mi blízcí, tvrdí, že čuch na hity mám.

V zahraničí je váš největší hit Usnul nám, spí.

Je fakt, že ho natočilo nejvíc cizinců, asi čtrnáct. Původní český text na tu mou hudbu napsal Pavel Žák, když se mi narodil syn Jakub. Na Štědrý den 1981, v půl osmé večer.

No to byl dáreček!

Absolutní, nejkrásnější dárek, který jsem kdy v životě k Vánocům dostal.

A zpívala ho Hanka Zagorová.

Zpívala ho Hanička a zpívala ho krásně.

Jak dlouho jste vlastně spolu pracovali?

Znali jsme se přes padesát let. No a pracovali jsme spolu od roku 1973 až vlastně do konce. Akorát už jsem s ní v posledních letech nejezdil. Vybral jsem za sebe do kapely Jirku Dvořáka, protože jsem si založil studio a gramofonovou firmu Multisonic. Hanka taky trošku zabrzdila. To tenkrát žila s Vlastimilem Harapesem, chtěla se víc věnovat rodině a měla v plánu adoptovat dítě, což nakonec nedopadlo, bylo mi jí strašně líto.

Měl jste ji hodně rád, že?

Jednou po koncertě mě zastavil profesor filozofie z Olomouce, že má Hanku rád a přemýšlel, jak by ji charakterizoval jedním slovem. Rozhodl se pro LASKAVÁ. Měl pravdu, Hanka byla laskavá. Neumím si představit, že by někomu ublížila. Nedávno mi jedna novinářka řekla, že pro ni Hanka byla Gott v sukních. Karla jsem poznal nejen jako muzikanta, jezdil s námi s Amforou. I v zemích, kde ho neznali, se choval úplně normálně. Úžasný, nezapomenu na něj stejně jako na Hanku. Jsem šťastnej, že jsem žil v době Karla Gotta a Haničky Zagorový.

Byli jste jednu dobu i partneři. Jak se to dá udělat, aby pár mohl po rozchodu spolu dál pracovat?

To přinesl život a naše povahy. Hanka říkala: „S nikým v životě jsem se neměla tak dobře jako s Kájou.“ Jenomže v soukromém životě bychom se asi zabili. Prostě to vyšumělo a měli jsem se dál rádi. Já bych pro ni obětoval život a ona pro mě taky. Nedávno jsem četl, že nejlepší kamarádství je vlastně taky láska, ale bez sexu.

Vy jste po čtvrté ženatý, se třemi manželkami máte šest dětí. Udělal byste dneska něco jinak? Když to vidíte zpětně?

Vymyslel jsem sám pro sebe pořekadlo: Když chce člověk s někým žít, tak s ním má být. No a maminka prvního syna Káji, krásná rusovláska s vlasy až na zadek, profesorka filozofie z Bratislavy, odjela učit na Oxfordskou univerzitu. Když se za dva roky vrátila, neměli jsme si o čem povídat, byli jsme každý dlouho v jiném světě.

Láska na dálku podle vás nefunguje?

Nevěřím, že by mohla fungovat. S Monikou mám tři děti - rybáře Jakuba, zpěvačku Terezu a herečku Barboru. Chytrá, inteligentní baba, má dvě vysoké školy. Jenomže podepsala smlouvu na angažmá v Černém divadle Jiřího Srnce. Dva měsíce Amerika, týden doma, měsíc Austrálie - zase jsme spolu nebyli. Dodneška je moje bezvadná kamarádka, taky je to ten krásný vztah bez sexu.

Se současnou ženou, Řekyní Katinou, žijete spolu tady v Česku a jezdíte pravidelně do Řecka…

Je poloviční Kréťanka, spolu máme Pepíka, který zpívá v asi šesti muzikálech, a Andulku, mistryni republiky v moderní gymnastice a dnes baletku Slovenského národního divadla. Do Řecka jsme jezdili nejdřív za tetičkou, pak se vedle nich objevil volný baráček, takže jsme si ho pořídili. Já jsem sjezdil celý svět a zjistil jsem, že tam je klid. Nemusím se bát o vnoučky, kteří tam chodí po vesnici, přes ulici mi voní pekárna, jsme kousek od moře, je tam jedna tavernička lepší než druhá. Když mám chuť, vyjedu k rybářům, kteří když mě vidí, majznou ovečku a už se peče, vytáhnou rakii… Zažívám tam krásné chvilky, v úplně jiném světě, než jsem zvyklý. Jsem tam šťastný.

Jezdí tam s vámi všechny děti napříč manželstvími?

Všechny. Jezdí tam rádi a já dodržuju, že všechny děti mají ode mě úplně stejnou lásku a stejnou pomoc, když potřebují. Žiju pro ně a to mě baví. A teď už i pro vnuky.

Né, pětku né či Nonstop. Za naivními hity 80. let stál dobře promyšlený byznys hudebních stájí