Miloš Pokorný: Rozpad Těžkýho Pokondru je moje životní zklamání, chtěl jsem to udělat s grácií

Miloš Pokorný (59) stál u založení rádia Expres FM, kde nyní moderuje Ranní klub. Také má svůj podcast Boomer Talk, kam si zve zajímavé hosty. A protože Expres FM i podcast spadají pod společnost Seznam.cz stejně jako magazín Proženy.cz, jsme s Milošem vlastně kolegové, byť jsme se osobně setkali poprvé. Podle naší firemní politiky si lidé v Seznamu tykají, tedy jsme si tykali.

A možná i díky tomu nebylo naše povídání nijak formální, ale naopak to byl příjemný pokec o všem možném. O práci, výchově patnáctileté dcery, o Těžkým Pokondru, o tom, jak se mu daří, či nedaří držet krok s dobou, nebo o jeho dětských i dospěláckých průšvizích.

Máš svůj podcast Boomer Talk a první otázka, kterou v něm svým hostům pokládáš, je, zda vědí, kdo je boomer (mírně posměšné označení příslušníků starší generace, kteří už trochu zaostávají za mladšími názorově, v technických záležitostech a podobně; pozn. red.). Ty to samozřejmě víš, tak se spíš zeptám, zda ty sám jsi boomer?

V některých oblastech se boomerství ještě bráním, ale jsou věci, kde jsem stoprocentně boomer a částečně vlastně chtěně. Protože jak čas utíká, tak si říkám, že určité věci prostě už ani nepotřebuju nutně dohonit. Navíc zjišťuju, že některé věci typické pro mladé mě fakt nebaví. Ale pořád jsou věci, kde boomer odmítám být.

A v čem tedy boomer nejsi?

Asi v oblasti muziky a filmů, tam se snažím být takzvaně in. Určitá výhoda je, že všichni moji kolegové v Expresu jsou mladší než já, o něco se zajímají, něco sledují, chodí na bijáky a mě to tak trochu nutí to sledovat také, i když normálně by mě to spíš minulo. Kdybych pracoval někde ve skladu s vrstevníky, dost možná bychom se celé dny bavili o tom, jak skvělé jsou filmy s Belmondem, že za nás tohle a tamto bylo lepší a jak jsou ti mladí hrozní, aniž bych se pokusil do jejich světa nějak proniknout. Takže moje výhoda a možná to, co mě v boomerství trochu brzdí, je práce v mladém kolektivu.

Chápu, že tedy v muzice a filmech se novinkám nebráníš, v čem ale naopak boomer jsi?

Jednoznačně v sociálních sítích… A také vůči lidem, kteří kolikrát neumí vůbec, ale vůbec nic a živí se na sítích doporučováním produktů nebo „radí“ s něčím, čemu vůbec nerozumí. Je to fakt divný byznys, který má jediné měřítko: to, kolik lidí vás sleduje, kolik se nachytá lidí, kteří se v práci nebo doma nudí. Jsem už alergický na větu typu: „Ale on nebo ona má na sockách tolik a tolik followerů, chápeš?“ I Hitler nebo Goebbels měli mraky „sledujících“. Nechci všechny házet do jednoho pytle, jsou výjimky, ale to všeobecné sdílení všeho není můj svět.

Ale třeba na Instagramu aktivní jsi…

To je tak jediné… A ještě je třeba přiznat, že je to jen pod tlakem rodiny, teda hlavně dcery. Jinak mě to fakt nebaví, nezajímá a nechápu to. Nechápu, že někdo vyfotí, jak si dal ke kafi super dortík, a někdo jiný mu posílá palečky jakože mňami mňami. Takže Instagram mám, ale snažím se na něj dávat věci, které mají třeba souvislost s mojí prací, jen velmi zřídka tam dám něco ze svého privátního života.

Takže si tak boomerovsky chráníš soukromí?

Tak nějak. A možná je to chyba, protože bych měl asi větší sledovanost, kdybych tam soukromí pouštěl víc. Chápu, že doba je taková, ale v tomhle směru se jí přizpůsobovat nechci. Mně nevadí, že někdo na svém Instagramu dělá reklamu šamponu a pustí lidi do své koupelny, ale moje cesta to není.

Že máš dceru, už jsi zmínil. Je jí patnáct, což je období puberty, kdy mají mladí sebevědomí na vrcholu, všechno vědí nejlépe. Jak to spolu zvládáte?

Jak v čem. Díky dceři mám Instagram, což je asi fajn. Na druhou stranu se pak s ní dostávám do diskuzí, proč jsem tam tu a tu fotku nedal, protože jí připadá normální, že skoro nic není tabu. Neexistuje fotka, kterou by bylo blbý zveřejnit, kdežto já ty zábrany mám.

To se ale bavíme o sociálních sítích. Co ale standardní názorové střety teenagerů s rodiči o tom, kam smějí, nesmějí, co se sluší a patří, co naopak ne…

Ona přede mnou asi nemluví a nevystupuje tak jako před svými kámoši, to bych byl naivní, kdybych tomu věřil. Ale asi jsem se smířil, že jsme v určitých věcech jinde. Definitivně jsem to pochopil, když jsem říkal něco o Bradu Pittovi. A dcera na to řekla jen: Jo, ty myslíš ten starej? A v tu chvíli mi to došlo. Pro mě je Pitt fakt frajer a není pro mě starý, protože je v podobném věku jako já a já si starý nepřipadám. Ale pro tuhle generaci už to starý chlap je, byť je to furt sekáč.

Takže jsem smířen, že jsou věci, na nichž se shodneme, to je třeba dobré jídlo, ale pak jsou věci, kde se potkat prostě nemůžeme, protože tahle generace už to má jinak a je to tak vlastně v pořádku.

Ale je to dcera, je jí patnáct. Začíná období randění, prvních lásek a podobně. To řada tatínků velmi těžce snáší. Jaký jsi táta? Ten pohodový, co to bere, nebo ten, co shání brokovnici?

Tak popravdě: držitelem zbraně jsem. Ale jak bych to řekl – zatím se tvářím, že se nic neděje, a v ničem jí nebráním.

A kolik přemáhání tě to stojí?

My jsme udělali takovou dohodu. Já jsem dceru poprosil, aby mi vždycky všechno říkala, i věci, o kterých ví, že se mi nebudou líbit. Že nechci, aby si vymýšlela, že jde třeba za kamarádkou, když chce jít někam s klukem. Že třeba spolu vymyslíme nějaký kompromis nebo že přežije moje brblání s tím, že já to nakonec skousnu, než abych měl pocit, že mám vše pod kontrolou, a ono to bylo přesně naopak. A doufám, že tahle dohoda platí a bude platit, i když to třeba pro mě nebude úplně komfortní. A jakože to komfortní nebude – a leckdy už ani není.

Teď opustíme téma rodičovství a mrkneme se na tvoji kariéru. Dospěla jsem k závěru, že jsi takový notorický milovník vzletů a pádů. Vystuduješ oděvní školu, ale místo abys šil luxusní obleky, objíždíš diskotéky za pár šupů. Pak se vypracuješ jako moderátor nejposlouchanějších rádií v republice, ale frnkneš do rozjíždějícího se rádia, kde začínáš od píky. Vytvoříš duo Těžkej Pokondr, vydáš několik desek, jsi hvězda a pak si řekneš dost. To je nějaká tvoje masochistická záliba?

Přesně tohle mě nedávno také napadlo a asi to tak nějakým způsobem je. V životě jsem měl hodně momentů, kdy jsem mohl jít cestou jakoby nějaké údržby, kdy jsem něco vybudoval, dokázal, a kdybych si to jen udržoval, pohodlně jsem v tom mohl žít dál. Ale mě tohle nebaví.

A jasně, kolikrát si kamarádi ťukali na čelo a říkali: Co blbneš, ty opustíš takový byznys? To bylo třeba u Těžkýho Pokondru, ale tam nejenže to mělo samozřejmě nějaký osobní podtext a důvody, ale já jsem prostě věděl, že nechci do sedmdesáti zpívat „máma má rýmu“. Ne že bych tím pohrdal, ale už mě to nebavilo.

Takže je to tak, že se do něčeho ponoříš, něco buduješ, a když je hotovo, tak tě to přestane bavit a máš potřebu vrhnout se zas do něčeho nového? Že vyhledáváš a potřebuješ výzvy?

Asi jo. Ale zase třeba, kdybych měl vinotéku a prodával dobrá vína, což bych si jednou fakt moc přál, tak to by mě asi bavit nepřestalo. Protože víno mám rád, rád ho piju a baví mě…To je takový ten druh podniku, který vybuduješ, pak už jen průběžně cukruješ, on frčí a pořád tě baví. Ale v tom, co dělám já, to už je pak jen recyklace… A ono by to šlo, fungovalo a asi i vydělávalo, ale už by mě to nebavilo.

Vím, že o Pokondru jsi mluvil mockrát, i ten rozpad jsi mnohokrát komentoval. Ale já se chci zeptat na texty. Jak vznikaly? Protože u některých si říkám, že jste nemohli být střízliví, jak jsou ujeté…

To byl začátek, kdy jsme fakt s Romanem Ondráčkem vždycky vzali nějakou starou pecku, co se nám oběma líbila, a u piva, při zábavě jsme ji zkoušeli přetextovat do češtiny. A bylo to fakt super, takové punkové, zábavné. Jenže jsem myslel, že to bude otázka jedné desky, vlastně takový fórek. Když se pak dělala – byť s přemlouváním – druhá deska, říkal jsem si: Dobře, tak ještě jednou. Ale když se podepsala smlouva s vydavatelstvím, protože už to bylo pro všechny výrazně víc finančně zajímavé, stal se z toho úplně normální kontrakt.

A už to nebyla taková zábava?

Stal se z toho normální byznys a bylo jasné, že už na to sami dva stačit nebudeme. Že budeme potřebovat další lidi na tvorbu textů… Takže dvorním textařem Pokondru se stal Lou Fanánek Hagen, který je na tyhle věci naprosto geniální. Dalším zásadním člověkem byl Ondřej Hejma, jenž napsal řadu zásadních textů, nehledě na to, že inicioval naši první písničku Saša jede. Pomáhal i Xindl X a samozřejmě jsme textovali i my s Romanem.

Tak už to nebyl takový punk, víc to připomínalo práci než zábavu, ale stejně. Pořád to bylo fajn, ne?

Jo. Ale v momentě, kdy mně po nějaké době Fanánek řekl, že už vlastně neví, co by nám mohl nabídnout, že všechny hity, které má rád a zná je, nám otextoval, tak jsem začal cítit, že se blíží dost zásadní milník a vlastně konec.

Těžkej Pokondr byl fenomén, ale fakt je, že to hlavní ve tvém životě je samozřejmě rádio a moderování. Co tě na tom tak baví?

Asi hlavně to, že byť tam jsou nějaké opakující se momenty jako doprava nebo zprávy, tak je každý den jiný. Moderuju Ranní klub, kam si zveme různé hosty, a už jen tím je to trochu adrenalin, protože nikdy nevíš, jací budou. Nikdy nevíš, jestli vysílání dopadne skvěle, průměrně nebo blbě. Jediné, co vím, je, že musím vstát kolem čtvrté ráno.

A to ranní vstávání tě také baví?

To mě drží v kondici a nějakém řádu. Já si totiž myslím, že chlapi potřebují řád, a já ho díky tomuhle mám. Vím, že ráno brzy vstanu, strávím nějaký čas ve sprše, pak sednu buď do auta, nebo na Vespu a jedu do rádia. To je můj neměnný řád. Ale jakmile vkročím do rádia, je konec s monotónností, každý moment je tam jiný, nový. A to je krásné.

Hodně to závisí i na hostech, které si zveš, ať už do rádia, nebo podcastu. Kdo je takový tvůj top host, s nímž tě to fakt bavilo?

Těch jmen je hodně, každý dává jinou energii, jiné příběhy. Na první dobrou třeba Klára Melíšková a její naprosto nakažlivý smích, kterým mi vlastně odbourává a narušuje rozhovor. Navíc moje oblíbená herečka, co zahraje úplně všechno. Nebo Matěj Ruppert, protože máme podobný styl humoru a je to s ním vždycky plné pozitivní energie a já se královsky bavím.

No a Jiří Bartoška. Mít ho v éteru je událost, protože má osobitý humor, glosy, je to charisma v éteru na 110 procent. A také mám rád Petru Nesvačilovou, s tou jsem si padl do oka už při prvním rozhovoru a je to můj nejoblíbenější spoluhráč v Inkognitu. Ona si na nic nehraje, má naprosto nepředvídatelné reakce a fakt mě baví! Ale těch lidí je mnohem víc.

A host, který tě naopak moc nebavil, nefungovalo ti to s ním moc dobře?

Pár jich bylo, ale kde to výrazně nesedlo a strašně to dřelo, byl rozhovor s paní Bubílkovou a Jiřím Paroubkem ještě na Frekvenci 1. Měli jsme tehdy nejposlouchanější vysílání v českých rádiích a mysleli jsme si, že to umíme s každým. Tohle byl místy bizár a absolutní ztráta času pro všechny.

Asi se shodneme, že rozhodně nejsi typ uhlazeného veřejnoprávního moderátora. Sázíš spíš na humor a uvolněnost, jsi tak trochu šoumen. Byl jsi takový vždycky? Já tě totiž trochu vidím jako takového klasického třídního šaška, sympatického zlobivce, s nímž se učitelé ani rodiče moc nenudí… Je to tak?

Asi vždycky jsem měl sklony tak trochu exhibovat – ale ne za každou cenu. Takže jsem nebyl klasický třídní šašek, co každý den vejde do třídy a dělá nějakou show. Ale když jsem měl náladu, něco se takříkajíc namanulo, tak jsem zábavu táhnul. A tak to mám doteď. Někdy mám den, kdy chci jít do hospody, mlčet a jen poslouchat kecy a vtipy jiných. A pak mám den, kdy to chci naopak táhnout já.

Takže úplný průšvihář jsi nebyl, ale stejně: Vzpomeneš si na svůj největší dětský průšvih?

Asi když jsem tátovi zamlčel, že je konec roku, abych mu nemusel ukázat ne úplně valné vysvědčení.

Jakože tvůj táta nevěděl, že je konec školního roku?

Táta byl artista, cestoval po světě, vždycky na čas odjel, pak zas přijel a nějak mu uteklo, že je posledního června. A já jsem si říkal, že než mu to dojde, zase odjede a než se vrátí, bude vysvědčení vlastně promlčené. Jenže blbý bylo, že jsme bydleli kousek od školy a on viděl z okna ty zástupy dětí s kytkami, co tam proudí, tak mu to došlo. A to tehdy bylo přísný…Moc přísný.

A největší dospělácký průšvih?

Nikdy jsem nikoho neudal, neokradl čili tyhle pro mě zásadní věci morálního charakteru mám u sebe zatím v cajku a doufám, že už to takhle dohraju. Pravda je, že jsem si vždycky představoval jiný konec kariéry Těžkýho Pokondru. Že to bude po dohodě, s nadhledem a řekněme s grácií. Dopadlo to přesně opačně… Roman tím krmil bulvár, furt mi někdo volal… To mě mrzí, ale už jsem se s tím srovnal, ne všechno holt končí happy endem. Takže je to vlastně spíš než průšvih zklamání.

Teď se hodně mluví o umělé inteligenci a ta u vás v rádiu už dokonce noční vysílání moderuje a říkáte jí Hacsiko. Neděsí tě to trochu?

To je velmi dobrý dotaz a já na rovinu říkám, že jsem velmi liberální člověk, ale stoprocentně jasno v téhle problematice nemám. Uvedu jednoduchý příklad. Nedávno jsem v zahraničí bydlel v hotelu, kde nebyl jediný živý člověk. Všechno bylo přes počítač, přes různé čipové karty, přes umělou inteligenci, internet a já nevím co. Maximálně ráno přišel jeden člověk zapnout kávovar. A tam mi poprvé docvaklo, že mi lidský faktor a kontakt s někým živým fakt chybí.

Že jsem v baráku úplně sám, kdyby se mi třeba udělalo blbě ve výtahu, prostě kdyby se cokoli stalo, jsem sám. A že vlastně mít klasickou rozsvícenou recepci s živou milou recepční, která se vás zeptá, jak se máte, a popřeje vám hezký večer, je důležité. Takže v určitých věcech umělé inteligenci fandím, dávám jí šanci, ale lidský faktor je pro mě stejně nenahraditelný.

A co třeba v rádiu? Vždyť by tě Hacsiko mohla v budoucnu připravit o práci… Nebojíš se toho?

Nebojím. Ale ne proto, že bych byl hrdina, ale čistě proto, že mi je, kolik mi je a už zase tak dlouho pracovně činný asi nebudu. Takže se toho nebojím, protože si myslím, že já už to neprožiju, leda že bych jako devadesátiletý moderátor vysílal někde z pečovatelského domu.

Ale kdyby mi bylo dvacet a chtěl bych se živit jako moderátor v rádiu, rozhodně bych o tom přemýšlel jinak. Teď třeba umělá inteligence ještě nemá v hlase emoce, nereaguje jako skutečný moderátor, prostě poznáte, že není živá. A lidé potřebují živého moderátora, s jeho přeřeky, třeba i s tím, že ráčkuje. Ale to se do budoucna zdokonalí, o tom nepochybuju.

A stejně se zeptám, kdo je lepší moderátor. Ty, nebo Hacsiko?

Myslím, že já, protože mám emoci, tu lidskou energii, kterou zatím – a znovu opakuji, že zatím – umělá inteligence neumí.

Další top český moderátor Honza Dědek o své talkshow: Baví mě si hrát! Hostům nahrávám a je na nich, jestli zasmečují