Michal Viewegh: Zažívám lásku jako v dobrém milostném románu, s radostmi i starostmi

Michala Viewegha (*1962) jsem poznala před lety coby studentka tvůrčího psaní jako sebevědomého autora, trpělivého učitele a baviče společnosti. Roky byl na vrcholu, uměl si život vychutnávat. A bylo to znát i v jeho knihách – jeho literární alter ego Mojmír si užíval pozornosti žen, obdivu mužů a byl to „lev salonů“ .

Před jedenácti lety si spisovatel k padesátinám nadělil uběhnutý maraton, o pár měsíců později mu ale praskla aorta a zažil asi nejhorší období svého života. Rekonvalescence a návrat do života byly náročné, a navíc se rozváděl. A jeho knihy potemněly – i jeho hrdina bojoval s depresemi. Jak žije dnes a o čem je jeho nová kniha Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva?

Michale, jak se máte a co vám v současnosti dělá největší radost?

Teď právě hlavně trvale hezký vztah s Olenkou a uzdravené oko. Počátkem léta se mi totiž odchlípla sítnice. Samozřejmě i všechny tři dcery, vnuk Vojta nebo početní sázavští kamarádi. Ale i dobré ohlasy a recenze na můj nedávno vydaný román Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva nebo právě vycházející reedice Povídek o lásce. 

Není toho málo, to je skvělé! Býval jste lvem salonů, dnes je vám nejlépe doma na Sázavě?

Ano. V jednašedesáti už jsem spíš domácí typ. A ano, na Sázavě je mi dnes jednoznačně nejlíp. Lva salonů bych ovšem rád trochu zmírnil. Co třeba kavárenský psíček nebo aspoň jelínek v říji?

První knihu – byly to Názory na vraždu – jste vydal v roce 1990, poslední letos. Jak jste se měnil během let jako autor?

To je otázka pro literární teoretiky, ale rád bych samozřejmě věřil, že moje více než třicetiletá kariéra nemá sestupnou dráhu. Abych se však nevyhýbal otázce: I mě život samozřejmě příslušně semlel a to se na mém psaní nemohlo neprojevit. Třeba o lásce píše spisovatel jinak jako šťastný manžel a jinak po dvou rozvodech. A hlavně jinak v devatenácti, když píše Názory na vraždu, a jinak v šedesáti…

A jak jste se měnil jako partner?

Jako partner jsem samozřejmě nádherně dozrál, jako dobré víno s předpokladem pro dlouholetou archivaci. Někdejší nezodpovědnou výbušnost burčáku a divokost mladého vína u mě nahradily pozdní sběry a výběry z hroznů.

Opravdu jste svou bývalou ženu poznal v baru Solidní nejistota, jak se tehdy psalo v médiích?

Ano. A ten název mě bohužel nevaroval… Zpočátku mi seznámení s budoucí manželkou v Solidní nejistotě připadalo mile symbolické, bohužel až příliš pozdě jsem pochopil, že v případě exmanželky šlo spíš o jistou nesolidnost.

Upřímnost cením! Bývalou partnerku Moniku i současnou přítelkyni Olenu jste naopak poznal u vás doma. První o vás krátce pečovala poté, co vám praskla aorta, druhé jste loni poskytl azyl, když i s malým synem utekla z Ukrajiny kvůli válce.

Ano, tak to skutečně bylo. S Monikou jsme se později rozešli a já byl ve svém velkém sázavském domě sám. Připadalo mi sobecké ubytování nějakým Ukrajincům nenabídnout. Což jsem učinil a byl jsem za tento malý dobrý skutek velkolepě odměněn.

V čem je jiný váš současný vztah, o kterém píšete v poslední knize. Je jiné zamilovat se ve čtyřiceti a v šedesáti?

Zůstanete-li v šedesáti sami, už moc nevěříte, že vás ještě potká láska. A když se to pak stane, opravdu si toho vážíte. Tudíž se víc snažíte. Třeba být pozornější, tolik neotravovat žárlením nebo nedělat podobně hloupé začátečnické chyby.

V poslední knize se také zmiňujete o tvůrčím bloku. Jak je možné, že může trápit i autora desítek knih, který navíc učil mladé psavce? Míval jste složku s nápady, psal jste jednu knihu ročně…

S věkem se nevyhnutelně dostaví jistá únava ze života, a s ní tudíž logicky i únava z psaní životních příběhů. Navíc nejen únava, ale i nevíra v možnost být originální. Napsáno a natočeno už bohužel bylo úplně všechno. Pokud jste něco náhodou nečetli, už to zcela určitě bylo na Cinemaxu nebo HBO…

Máte pravdu, že „všechno tu už bylo“, ale jde přece o to, jak i několikrát opakovanou zápletku či myšlenku pojmete a zpracujete. A to vy umíte originálně. Kdo je váš první čtenář a jak vaši blízcí tolerují, že se vyskytují ve vašich příbězích?

Vždy nakladatelský redaktor a korektorka. Jejich názor je pro mě opravdu důležitý. V posledních letech dávám ještě před nimi číst rukopis mámě. A s tím, že píšu částečně autobiograficky, se už všichni útrpně smířili.

Vaše díla opravdu mívají silné autobiografické rysy. Která z vašich knih má nejméně životopisných rysů a kterou si nejvíc oblíbila kritika?

Nejméně „autobiografičtí“ jsou samozřejmě Andělé všedního dne. To je napůl žánr fantasy. Ve všech ostatních je vždy něco z mého života, ale víc zkušenosti a pocity než fakta. Miláčkem kritiky jsem se stal Báječnými léty pod psa, později mě kritika na dlouho zavrhla, ale nyní to k mé radosti vypadá, že už mi bylo odpuštěno…

Dnes se to málo dělá, ale umíte se pochválit? Na co jste v životě pyšný?

To by byl při vší skromnosti docela dlouhý seznam, ale zkusím to zkrátit: samozřejmě hlavně na to, že jsem se z nočního vrátného a později učitele na základce stal jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. Ale pyšný jsem i na své tři skvělé dcery, na svůj krásný sázavský dům, na který jsem si sám vydělal. Také jsem docela pyšný na počet a věrnost svých přátel, na letitou přízeň krásných žen, na maraton uběhnutý v padesáti letech nebo na to, že jsem se po prasklé aortě dokázal vrátit zpátky do života. Ale třeba také na to, že jsem nikdy v životě nic neukradl.

A to se vážně cení! Na vašich knížkách jsem vyrůstala a mám mezi nimi pár favoritek. Jejich názvy si, s dovolením, vypomůžu k dalšímu ptaní. Kdy jste vy osobně zažíval ta nejvíc báječná léta?

Troufám si říct, že až do prasklé aorty bylo celých prvních padesát let mého života (až na pár nepovedených týdnů a měsíců – třeba během vojny nebo v době kolem prvního rozvodu) víceméně šťastných. Po prasklé aortě jsem prožil několikaleté peklo, ale naštěstí už jsem zase zpět v nebi.

Jako otec tří dcer asi víte, jaké to je vychovávat dívky (nejen v Čechách)… Jaký jste táta?

Často jsem před nimi musel upřednostnit práci, psával jsem občas i sedm dní v týdnu, ale jinak jsem zcela určitě otec zodpovědný, starostlivý, štědrý a bezvýhradně milující. V zájmu objektivity nicméně musím poctivě přiznat, že se mnou dcerky také zažily – za těch třicet čtyřicet let – i dvě tři opilecké chvilky, které zažít určitě neměly.

Jedna z vašich knih je Román pro ženy. Kdo jsou vaši čtenáři, vaše – marketingovým jazykem řečeno – cílová skupina?

Asi sedmdesát procent čtenářů beletrie jsou ženy. To si uvědomuju, nicméně ani tak nepíšu cíleně pro jedno pohlaví nebo jednu věkovou či sociální skupinu. Snažím se psát co možná srozumitelně a aspoň trochu zábavně. Píšu tak, aby to úplně neznechutilo mé dcery, mou maminku a aby to zaujalo nebo ideálně i pobavilo mé přátele. Není to snadné, protože život je občas opravdu nehezký, nebo dokonce sprostý.

Lekce tvůrčího psaní je název vaší knihy i vaše životní realita. Sám jste je roky vedl. Jakou radu byste dal začínajícímu studentovi, který by se chtěl psaním živit?

Jednu jedinou? Že se psaním téměř jistě neuživí.

A je opravdu tak „obtížné v Čechách napsat a koneckonců i prožít cituplný příběh“, jak v Lekcích tvůrčího psaní říkáte?

Nám, co jsme ubytovali milou Ukrajinku, do které jsme se po čase zamilovali, už zase připadá, že to tak těžké není.

Léto je v plném proudu, chystáte se na dovolenou? Jakého zájezdu budete vy sám letos účastníkem?

Na dovolenou na Sardinii jsem kvůli operaci oka nakonec nemohl s dcerkami odletět, takže jsem celé léto doma na Sázavě, ale nestěžuju si. Já to tu miluju! Vůbec nejraději mám ovšem snobské dovolené v drahých hotelích u pláže, samozřejmě jen v těch se skvělou kuchyní a obrovskou vinotékou. Mimochodem: výhodou překročené šedesátky je, že už nemusíte v rozhovorech nic předstírat…

Vaším vztahem s bývalou manželkou a následným rozvodem byly inspirovány knihy Biomanželka, Biomanžel a Dula. Váš hrdina rozvod nese těžce. Vy jste to měl podobně. Proč?

Dlouho jsem skutečně – stejně jako Mojmír v knize – nemohl bývalé ženě Veronice odpustit, že moje občasné zálety, o kterých věděla a které mi coby zdravému a bohatému manželovi léta tolerovala, vytáhla zcela účelově až poté, co jsem vážně onemocněl a stal se náročným, neurotickým pacientem.

Udělala to, aby mojí rodině, našim přátelům a asi i sama sobě mohla alespoň něčím zdůvodnit, proč mě opouští v době, kdy jsem na tom zdravotně opravdu špatně. S něčím takovým se vyrovnává těžko. Pomohla mi rodina, kamarádi, tehdejší přítelkyně – a hlavně čas. Nakonec jsem to Veronice se skřípěním zubů odpustil, ale nikdy jí to nezapomenu.

Vaše poslední kniha začíná ve chvíli, kdy je Mojmír nespokojený a zahořklý, ale válka na Ukrajině mu přinese oklikou do života štěstí. Jaký je nyní Michal Viewegh – zažíváte lásku jako z románu?

Zažívám lásku jako v dobrém milostném románu. To jest s radostmi i starostmi, zkrátka lásku se vším všudy.

Co vám Olena (v knize Oxana) přinesla do života?

Lásku a radost, a tím pádem nevyhnutelně i starost a práci, neboť každý vztah je, jak známo, těžká práce. Můj staromládenecký sázavský dům ale opravdu ožil: býval po většinu času podivně ztichlý, teď si v něm povídají lidé, smějí se, milují se, hádají se, objímají se…

Neváháte se „obout“ i do sázavských občanů, kteří se k vaší ukrajinské ženě nechovali hezky. S čím vším se musela potýkat?

Díkybohu šlo jen o pár ubohých slovních útoků před pokladnou v Tescu nebo na ulici. Krátce šikanován byl v sázavské škole i Olenin synek Saša. Už se to naštěstí vyřešilo.

Kde máte svou hranici, o kom nebo o čem byste nikdy nepsal?

V hlavě. Je to taková společná kontrolka míry společenské přijatelnosti, míry trapnosti a míry únosné vulgarity. Nemůžu tvrdit, že je nastavená dost přesně a hlavně jaksi na míru pro všechny – ale je tam!

Barbora Bílková je nejen vyznamenaná policistka, ale také básnířka!