Mezi akrobaty jsou vztahy zakázané, říká Petr Horníček, principál Losers Cirque Company

Za pár dní začne další ročník televizní soutěže Česko Slovensko má talent a bude se vzpomínat i na ty, kteří už jí prošli a třeba i zvítězili. Pokud si vzpomenete na první ročník, vyhrála ho dvojice akrobatů - Petr Horníček a Zdeněk Moravec. Jejich vypracovaná těla, ale hlavně vystoupení plné dechberoucích prvků nadchlo publikum, které tleskalo vestoje, a porota nešetřila komplimenty. Opravdu se zrodily hvězdy, jak při jejich hodnocení zaznělo? Co se stalo s duem DaeMen po soutěži? A co dělají akrobaté dnes? Právě na to jsme hledali odpovědi u Petra Horníčka (47).

Porota talentové soutěže vám předpovídala hvězdnou kariéru - nastala? Jak jste pokračovali dál?

V té době jsme ještě studovali - já fakultu textilní na Technické univerzitě v Liberci a kolega postgraduál, matematiku. Potkávali jsme se v Brně, odkud pocházíme, na Sokole, kde jsme oba cvičili. To nás bavilo. Ani jeden z nás ale neměl ambice vystupovat. Nicméně po soutěži jsme využili zájmu a jako DaeMen jsme objížděli firemní akce a večírky.

U toho jste ale nezůstali. Proč?

Neuspokojovalo nás to, i když nás to hezky živilo. Protože jsem měl zkušenost z divadla, napadlo mě udělat vlastní projekt. Zdeněk souhlasil a po asi dvou letech jsme vytvořili kabaret a nový cirkus Lidoskop.

Ale to už jste nebyli jen vy dva.

Ne, přizvali jsme i další akrobaty a tanečníky a také režiséra a choreografku. Vznikl velmi zajímavý a kreativní tým.

Přineslo vítězství v talentové soutěži zájem publika? Měli jste vyprodáno?

Ani moc ne. Byli jsme překvapení, protože o vystoupení dua DaeMen byl velký zájem, na akcích jsme podepsali i stovky fotek. Ale Lidoskop tak populární nebyl.

Zaujalo mě, že jste studoval textilku, kolega byl matematik - čekala bych spíš fakultu tělesné výchovy a sportu…

Akrobacie pro nás byla koníček - Zdeněk dělal gymnastiku a já bojové umění, takže jsme trénovali gymnastické a pak akrobatické prvky, které jsme potřebovali k budování kondice.

Musím se k té vaší textilce vrátit. Někde jste říkal, že jste se učil šít podle střihů v Burdě. Karatista s Burdou a nůžkami?

Maminka byla pánská krejčová, studovala střední textilku a s mým tátou dlouho pracovali v Mosilaně. Táta si po revoluci založil textilní firmu, takže inspirace byla jasná. Já po základce studoval strojárnu, ale zkoušel i šít. Máma měla doma spoustu látek a stroj, tak jsem chodil krást látky a kamarádům šil kukly a kimona. Milovali jsme ninji a jejich oblečení nebylo k sehnání. Samozřejmě na to máma brzy přišla a řekla, že jestli to chci dělat, tak pořádně - a učila mě to podle střihů v Burdě, kterých měla doma stovky.

Bavilo mě to, takže jsem šil pro jeden obchod klobouky a čepice. Po revoluci jsem začal jezdit na kolečkových bruslích a zas šil klukům nedostatkové kalhoty „nasrávačky“.

Takže jste byl i návrhářem?

Ano, dokonce jsem to chtěl jít i studovat, ale naši chtěli, abych měl titul inženýra, což na návrhářství nebylo možné. Tak jsem šel na textilku, kde jsem se naučil vše potřebné kolem střihů a technologie výroby. Po škole jsem založil s tátou značku pro tanečníky, protože pro ně byl nedostatek tréninkových věcí. Šili jsme tepláky, kraťasy, mikiny…

Věnujete se tomu dodnes?

Před deseti lety jsme firmu prodali a já odešel do Prahy a musel si vybrat - buď budu dělat textil, nebo divadlo. Tak jsem si vybral.

Věnoval jste se bojovému umění kung-fu. Jak jste k němu přišel?

Asi ve čtrnácti letech jsem poprvé viděl film 36. komnata Shaolinu a hrozně se mi líbil souboj dobra a zla, ale i co tam dělali s tělem. Snil jsem, že to zvládnu také. Jak budu ten shaolinský mnich, budu čekat před branami kláštera, než mě tam pustí a vezmou do učení… Našel jsem učitele a zkoušel, co moje tělo zvládne a kam se dokážu posunout. Pak jsem se dostal i k čínskému mistrovi a s ním na měsíc do Číny, to byl velký zážitek. Stejně jako možnost měsíčního studia kung-fu na univerzitě v Číně, kam jsem se dostal až v osmadvaceti, ale i tak to bylo skvělé.

Na začátku byly romantické představy, ale realita je asi jiná. Třeba kláštery, které vydělávají na turistech…

To je pravda, už to je hodně komerční. Kolem klášterů jsou ale stovky bojových škol a uvidíte tam stovky cvičících lidí.

A splnil jste si tu původní představu - stál jste před klášterem a čekal, až vás pustí dál?

Stál jsem před tím klášterem… a nestalo se vůbec nic. Byl jsem rád, že jsem si udělal fotku.

Spousta lidí viděla stejné bojové scény ve filmu, ale nic to s nimi neudělalo. Vy jste se rozhodl na sobě pracovat a nastoupil na dlouhou cestu, která vyvrcholila akrobacií. Co je podle vás zapotřebí mít v sobě, abyste to vydržel?

Určitě odhodlání. To je první věc u bojového umění. Každý sní a má nápady, ale dovést to do reálného stavu je těžké. Já jsem ho dělal asi od čtrnácti - rok karate, pak taekwondo a kung-fu, u kterého jsem zůstal asi do dvaatřiceti.

A kdy jste začal s akrobacií?

Vlastně v té Číně. Patří k bojovému umění a často ji tam předvádí na ulici celé rodiny. Také jsem dělal obojí. Až ta soutěž a naše aktivity po ní mě donutily si vybrat mezi sportem a divadlem, tedy i akrobacií.

Abychom neztratili ve vyprávění kolegu z dua Zdeňka Moravce - stále jste tým?

Ano, Losers Cirque Company i Divadlo Bravo v Braníku, které je jeho domovskou scénou, jsou naše společné projekty. Naším cílem je nový cirkus, nonverbální pohybové divadlo.

Jak moc je publikum připraveno na tento druh kultury?

Zatím moc ne a chce to ještě hodně propagovat a ukazovat, co můžeme nabídnout. Aby se k nám diváci vraceli opakovaně.

Být klasický herec je jistě také náročné, ale být akrobat, to musí být celoživotní dřina…

Dá se to srovnat s vrcholovým sportem, je to řehole. Protože děláme párovou a skupinovou akrobacii, je zapotřebí to všechno nacvičit, včetně bezpečnostních opatření. Musíme se na sebe navzájem spolehnout a věřit si. Takže při nácviku představení trénujeme pět dní v týdnu, a to je fakt náročné.

Asi není jednoduché sestavit tým, kde si všichni věří a spoléhají na sebe. Musí si i rozumět?

To ano, musí si sedět, musí být vzájemně senzitivní a občas musí někdo ustoupit. Jsem rád, že momentálně máme tým, který funguje v několika představeních. Hlídáme si, abychom si uměli všechno hned říct a vyřešit to, aby to pak nějak nebouchlo.

A účinkující to dělají jako svou profesi, nebo po pěti hodinách tréninku a představení jdou spát a ráno vstávají do práce?

Všichni se musí živit i jinak, u nás je cirkus neuživí. A uvědomte si, že každý z nich je na scéně sedmdesát minut! To vyčerpání pak je fakt velké. Když se to divákům líbí, dodají vám hodně energie, ale je to zkrátka fyzicky hodně náročné. Jsou mezi nimi studenti, trenér ve fitku, prodejce kávy, máme tam i účetního.

Musí k vám přijít už jako zdatní akrobaté?

Především musí mít základy z nějakého sportu - třeba aerobik, gymnastiku, posilování, tanec. Tělo musí být fyzicky zdatné, ale všechno ostatní je musíme naučit. A to trvá opravdu dlouho, protože začínají od nuly a musí zvládnout někomu stát na ramenou nebo někoho na nich udržet a ještě při tom skákat. Poprvé se lidem ukážou asi po dvou letech.

A co když po tak dlouhé přípravě někdo řekne, že chce odejít?

S tím se musíte naučit žít. Ostatně jsme zvyklí - asi jednou za deset let děláme generační výměnu.

Když říkáte generační výměna - vrcholoví sportovci odcházejí většinou kolem pětatřiceti. V kolika nastává čas akrobatům?

U nás můžete zůstat, dokud máte publiku co ukázat. Můžete vymyslet číslo podle toho, co zvládnete, najít nové pohyby, spojit to třeba s hudbou a tancem. Omezení neexistuje, protože se pořád snažíme přinést něco nového, aby se divák nenudil.

Při skupinové akrobacii se účinkující neustále dotýkají, takže jim to nesmí vadit, je to tak?

To je hezká otázka, protože každý jsme v tomhle jiný. Ale ano, skupinovou akrobacii může dělat jen člověk, kterému to nevadí. Neustále se dotýkáte na spoustě míst, občas sáhnete, kam nechcete - vůbec to nemůžete řešit. Nesmí vám vadit, když na vás při tomhle vedru kape pot někoho, kdo na vás stojí. A protože se všichni střídají, nejde si zvyknout sahat jen na někoho.

A nevede tak těsný kontakt k tomu, že přeskočí pomyslná jiskra?

Tak k tomu dojít nesmí, protože co když se pak pohádají? Pak musí jeden z nich odejít a naruší to práci všech. Takže vztahy jsou zakázány.

Proč se jmenujete Losers (lúzr - ten, kdo prohrál). To je vlastně nadávka. Je to provokace?

S tímhle názvem vlastně nemůžeme zklamat - pokud se to lidem bude líbit, pak jsme mile překvapili, a pokud by se to nepovedlo, tak máme výmluvu: co jste čekali, od lúzrů? Ale tady u nás se to asi ani hanlivě nebere, pochází to z jednoho představení a vžilo se to.

Proč se jít na vás podívat? Co to vlastně je ten nový cirkus?

Spousta lidí chodí za adrenalinem, protože čeká nebo se bojí, jestli nespadneme. Jiní chodí za emocí příběhu, který vyprávíme. A nemusí chodit jen na nás - rádi bychom rozvíjeli celý obor a naučili lidi ho vyhledávat. Pak bychom třeba jednou dosáhli i nějaké podpory města, protože bychom potřebovali halu s vysokým stropem a speciálním vybavením, kde by se dalo trénovat a učit se - nejen pro nás, ale pro všechny soubory v Praze.

Kam podle vás nový cirkus směřuje? Nezdá se vám, že chce publikum stále víc a víc?

Podle mě by mělo dojít ke slévání akrobacie, tance, činohry a hudební produkce. Bude to multimediální vystoupení s animací, laserem. Bude to mít příběh plný emocí - nevím, jestli to ještě bude nový cirkus, jestli se tomu nebude říkat pohybové divadlo. Nápadů je spousta!

Za vším je spousta práce a času - kde berete čas na rodinu? Máte dvě děti - jsou s vámi v divadle a už trénují?

Tříletý Albert už trénuje na trampolíně a od září nastupuje na gymnastickou přípravku, protože jestli chce být dobrý akrobat, je to nejvyšší čas. Žena je jazzová zpěvačka, která pro nás občas skládá i hudbu, takže děti jsou v divadle s námi často.

Akrobacie a cirkus je asi trochu i závislost - co když ale tělo jednou řekne dost? Jste na to připravený?

Ono už se to vlastně stalo, fyzicky už bych vystupování nedal - poslední představení jsem měl před rokem. Pořád trénuju, ale hlavně se starám o produkci a vymýšlení nových představení, což mě také baví.