Za dva roky to bude úplně normální dítě, uklidňoval rodiče Matěje Rupperta slavný psycholog

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Matěj Ruppert miluje centrum Prahy, kde vyrostl, a také Šumavu. Právě tyto lokality si vybral k natáčení pořadu Moje místa. Na Šumavě mají chalupu jeho rodiče. A také Roman Holý, zakladatel kapely Monkey Business. „Vždycky na léto se sem přestěhoval i se studiem, jednou za námi přijel i Glenn Hughes, což je zpěvák Deep Purple a Black Sabbath,“ vypráví nadšeně Matěj. „Já jsem tady byl věčně na návštěvě. Jeden z důvodů, proč jsem si pořídil svoji chalupu, byl ten, abych tu furt neoxidoval, když už se mi narodily děti.“ Matěj má historek spoustu. A pochopitelně je prokládá angličtinou, italštinou a dalšími jazyky, které dokáže skvěle napodobit, aniž by je opravdu uměl.

Matěji, na pódiu překvapuješ stylizovanými kostýmy. Vystoupil bys v tričku, co máš na sobě teď?

Ne, já potřebuju k vystupování převlek. Stalo se mi párkrát, že jsem někde neočekávaně hostoval, takže jsem vylétl na pódium si s někým zazpívat jednu písničku v civilu, ale na vystoupení s Monkey Business i pro jiné aktivity se potřebuju převléct.

Potřebuješ se schovat za kostým?

Do jisté míry jo, protože mně dobrý kostým opravdu pomáhá v tom, v čem já mám na koncertech největší trému, a to je komunikace s lidmi. Už nemívám trému, že mi vypadne text, protože to se stává, tak si prostě něco přimyslím svojí angličtinou. Technika už poskočila, takže intonace už je taky celkem jistá. Mám trému z toho, že po třetí čtvrté písničce se koncert zastaví a já mám lidem něco říct, pobavit je. Úplně nejvíc mám radost, když se smějí moji kolegové v kapele: Když vidím Martina Houdka, jak se klátí za bubny, a Roman Holý se upřímně chechtá. To je pro mě mimořádně dobrý večer.

Kolegy je těžké pobavit, protože jsou na tvé vtípky zvyklí?

Právě, za těch víc než třiadvacet let, co jsme spolu, jsem před nimi svůj kufírek zábavy otevřel už mnohokrát. Pobavit je představuje tu nejtěžší výzvu a největší motivaci. Spousta lidí včetně mojí ženy se mě ptá, jak můžu mít trému, když mám za sebou stovky koncertů. Snažím se vysvětlit, že každý koncert je úplně jiný a začíná se od nuly. Na natáčení desky můžeš stopnout a sjet si to znovu. Tady ne, je to opravdu živé. To je na práci „frontmana“ – i když to slovo nemám rád, ale ono ho nejvíc vystihuje – pro mě nejtěžší.

Bojíš se, že budeš trapný?

No jasně. Ale pozor, ono je někdy dobrý, když si člověk uvědomí, že je trapný. Dokonat tu trapnost do absurdna a z té trapnosti se může stát naopak ta nejlepší věc večera. Už dávno jsem si uvědomil, že být trapný nemusí být špatný.

A trapnost ve vizáži? Vím, že manželka se zhrozila, když jsi kvůli natáčení klipu Blue Light Baggie Bingo přišel s přehazovačkou. To jsi přehnal?

Přehnal. Když mě viděla poprvé, tak řekla, ať si v žádném případě nemyslím, že spolu budeme takhle spát, že dokud s tím něco neudělám, tak intimnosti půjdou stranou.

Pak ses oholil?

Klip jsme točili do noci, ráno jsem se probudil, zděsil jsem se v zrcadle a šel si nechat hlavu oholit. Ale víš, co bylo zajímavé? Člověk zapomene, co má na hlavě. Jel jsem tramvají a říkal jsem si, že ti lidé mě nějak víc poznávají, než je úplně běžné. Pak jsem si uvědomil, že se koukají divně. A pak jsem se uviděl v okně a došlo mi, že vypadám fakt příšerně.

Jaké máš zkušenosti s trapností třeba ze střední školy? Jak jsi přežil pubertu na peďáku mezi skoro samými holkami?

V tom věku je člověk na trapnost citlivý a snaží se jí vyhýbat. Nepamatuju se na vyloženě trapný zážitek, ale stalo se mi to, co jsem tak trochu očekával na škole, kde je devadesát procent děvčat: že jsem hned v prváku přišel o věneček se čtvrťandou.

Aha. Neměl jsi předsevzetí „se spolužačkami radši chodit nebudu“?

Ne, naopak: „S nimi chodit budu a obzvláště s těmi staršími!“ Trapasy mám z dřívější doby. Když je klukovi třináct čtrnáct a zjistí, že tátův Playboy začíná být zajímavější než angličáky… Najednou si všimneš, že vedle tebe sedí velice krásná spolužačka, které se něco začalo rýsovat pod tričkem, a tebe to zajímá. Tam si myslím, že může docházet k takovým těm blbým zážitkům, když ten kluk není dostatečně ukotvený. Spousta spolužaček mi řekla věci, ze kterých bych mohl mít psychický úraz až do dospělosti nebo až doteďka.

Nějak krutě tě odpálkovaly?

No, často velice krutě. Jedna mi řekla, že s takovým prckem nikdy chodit nebude. Ale já už jsem jí to dávno odpustil a jsme dodneška v kontaktu.

V těch čtrnácti jsi byl menší a pak jsi povyrostl?

Ne, pozor! Já jsem byl dlouhá léta jeden z nejvyšších ve třídě, akorát jsem někdy v šesté třídě zastavil svůj růst. Tohle byla nějaká sedmá osmá třída, kdy mě všichni kluci přerostli. Ale já jsem se z toho mindráku dostal. Prostě to jsou okamžiky, kdy je puberta opravdu těžká, a už teď se trošku bojím, jak to zvládneme s holkami. Dítě do té doby bylo „bezproblémové“ a v pubertě se může něco stát a člověk se vydá jiným směrem v životě.

Anežka je v pohodě. V první půlminutě, co jsme se poznaly, mi začala ukazovat, že je po tobě, že má mezírku mezi zuby. Takže ta jí vůbec nevadí.

No, pak bude období, kdy mě začne nenávidět, že má po mně mezírku mezi zuby.

Zatím tě miluje.

Já doufám, že mě bude pořád milovat tak jako já ji. Já jsem třeba neměl takový ten úplný fatální rozkol s rodiči, který bývá běžný, když si člověk začne hledat svoje místo. Já jsem generační konflikty s rodiči neměl, protože jsou fantastičtí a nikdy mě v ničem nedrželi zkrátka. Měl jsem srovnání s jinými spolužáky, kteří byli daleko přísněji vedení, a myslím si, že moji rodiče zvolili dobrou cestu důvěry. Když jsme se na něčem domluvili, tak počítali s tím, že to splním.

Vaši můj televizní štáb přijali u sebe na chalupě velmi přátelsky a ochotně, ale maminka nechtěla natáčet, tatínek ano. Tvoje žena rovněž nechtěla před kameru a tvoje dcery jsou také jedna extrovertnější a jedna introvertnější.

No a pak bylo malé líto, že před kamerou moc nebyla. Ale máš pravdu, že takhle to máme rozhozené i se ženou.

Je to pro manželství dobré?

Myslím, že jo. My jsme s Terezou docela jiní lidé a možná to je ten důvod, proč nám to funguje tak dlouho a dobře.

Shodnete se třeba na způsobu trávení dovolené nebo víkendu, na výchově dětí, výběru školy?

Shodneme. A to je to nejdůležitější. Já jsem z pozice své profese víc rozlítaný, rozvrkočený. Tereza celý život dělala skvělou práci, takovou tu „odteďka doteďka“, ale rozhodně není upjatá a ani akurátní. Ona opravdu vytváří domov. Já se pak vrátím z koncertu a tam je všechno v pořádku, dobré a milé. Ale zároveň doma dost pomáhám. Doufám. Nejsem typ toho patriarchálního muže, který říká, že pracuje, vydělává peníze, a doma ať je servis. To já nemám rád, ale jdu na to trochu vychytrale.

Ale? A jak?

Třeba hrozně rád vařím, takže doma vařím asi ze sedmdesáti procent – když jsem doma. Taky trochu proto, že se tím pádem vyhýbám těm ostatním domácím pracím. Když se nanominuju do kuchyně, tak nemusím luxovat a vytírat.

Uklidíš si pak po sobě kuchyň?

Jasně! Když vařím, tak mám takovou obsedantní věc: potřebuju si všechny suroviny připravit dopředu, takže jako v nějakém televizním pořadu o vaření nakrájím cibuli a dám si ji do mističky, nakrájím si maso a dám si ho do větší mísy, abych ho okořenil, připravím si kořenky… A pak to spustím. Tím pádem zpěňuju cibuli a mám dostatek času tu misku pěkně vymýt a dát na odkapávač. Takhle postupně ty věci odmyju a většinou po mně nezůstane nepořádek. Vyloženě spoušť po sobě zanechávám sporadicky.

Tohle ti zbylo po lehké mozkové dysfunkci, kterou jsi trpěl jako kluk?

Ne, to bych po sobě nechával bordel. Člověk s dysfunkcí je furt roztěkaný. Je to součást toho, že mám poruchy soustředění. Mně se na prvním stupni stávalo, že jsem uprostřed hodiny najednou vstal, opustil jsem třídu a běhal jsem bezmyšlenkovitě po chodbách. Prostě jsem nevydržel sedět v lavici.

Pomohl ti profesor Zdeněk Matějček. Jak konkrétně?

Napsal v dopise učitelkám, že nechávat jít někoho s třídnicí do jiné třídy za odměnu, tak to dělají velkou chybu. Naopak když pověří něčím takovým mě, tak se proběhnu a bohatě mi to bude stačit, abych pak seděl v klidu. Že by bylo rozumnější mě posílat pravidelně, protože se nic nestane, když nebudu dvě minuty ve výuce.

Prý tě zachránil, že do tebe necpali prášky na uklidnění a nepřeřadili tě do zvláštní školy.

Ano, profesor Matějček tomu všemu zabránil. Byl to neuvěřitelně zajímavý člověk, se kterým jsem se potkal jen třikrát v životě, a všechna ta setkání byla inspirativní. Při prvním mi bylo osm devět. Předcházelo tomu několik návštěv pedagogicko-psychologické poradny a posudek byl takový, že jsem na medikaci a zvláštní školu. Když rodiče zařídili vyšetření jinde, tak specialisté s tím samým vzděláním říkali, že mám lehkou mozkovou dysfunkci, poruchy chování a učení, ale není to nic hrozného a škola by to měla umět zvládnout. Že to chce trochu jiný přístup, ale medikace není nutná. No a to potom vyřešil tehdy pan docent Matějček. Jeho posudek skutečně platil, protože byl jednou z největších kapacit.

Byl to velmi laskavý člověk, jak jsem ho poznala. Co si vybavuješ ty, když si na něj vzpomeneš?

Třeba jak řekl mamince, že si schová můj autogram. Poprosil mě, abych se mu podepsal. Řekl, že si ho schová, protože si myslí, že můj podpis bude mít jednou cenu. Vysvětloval mamince, že děti s touto poruchou bývají potom v nějakém užším oboru poměrně úspěšné – když si ten obor najdou a jsou v něm dostatečně podporované.

Co na to maminka?

Vzpomínala, že byla jako na obláčku, protože takový člověk jí říkal, že její syn je normální, fajn a báječný. To neslýchala skoro vůbec. A že se to časem upraví a že to nebude trvat věčně. To tenkrát mohla být třetí třída a on ji uklidňoval: „Počkejte, za dva roky to bude úplně normální dítě, protože tohle je klasický případ lehké mozkové dysfunkce s hyperaktivitou.“ Navíc říkal: „Podívejte se, to není charakterově pokřivený člověk, on ví, kde je dobro a zlo, a veškerý soupis těch škraloupů ze školy, to jsou normální reakce normálního člověka.“ Kromě klukovin a toho, že jsem někde rozbil okno, což dělají všechny děti, tak nenašel fatální věci.

Že bys byl zlý, agresivní a zákeřný…

Tak já jsem agresivní byl, ale když jsem měl pocit nespravedlnosti. A on říkal, že to vyvěrá z toho, že mám přehnanější reakce, ale nikdy to nepřekročilo míru, že bych někoho uškrtil. Když mě někdo píchnul nůžkami, tak jsem ho píchnul kružítkem. Za to jsem tenkrát dostal ředitelskou důtku, ale to, že si ten kluk začal, tak to už se neřešilo, protože to byl premiant třídy.

Po letech ses prý s profesorem Matějčkem potkal na setkání křesťanské mládeže. Jak ses tam ocitl?

Já jsem začal chodil těsně před revolucí na katechismus do kostela svatého Salvatora, kde byl otec Michaela Kocába, starý pan Kocáb, jakožto představený. Tím, že je to českobratrská církev, tak to vyprávění o životě, bibli a věrouce bylo formou her a příběhů. Na tohle konto jsem se potom po revoluci ocitl na jednom dětském dni, kde byl i profesor Matějček. Já jsem byl v páté třídě a došlo k tomu zlomu, o kterém mluvil. Začal jsem se podstatně líp učit a začal jsem být líp přijímaný kolektivem – děti jsou v tomhle kruté a jakákoliv jinakost je v dětském kolektivu blbě přijímaná.

A to třetí setkání?

To bylo po mnoha letech, už jsem měl první kapelu. Jel jsem z koncertu a byl jsem lehce přiopilý, což znamená, že mi muselo být přes osmnáct, protože jsem začal s alkoholem pozdě. Nebyl jsem ožralý, ale měl jsem tři čtyři piva a jel jsem tramvají a koukám, že stojím nad profesorem Matějčkem. A teď si říkám, že jsem trochu připitý a on si mě asi ani nebude pamatovat, ale já bych mu tak chtěl poděkovat. Cítil jsem, že ten člověk mě dost razantně změnil.

Že tě zachránil.

O mě bojovala hlavně máma, ta mě nedala, ve škole měla mezi učitelkami přezdívku matka lvice. Zabíjela by. Myslím, že bychom to s mámou dali i tak, ale pan profesor Matějček jí v tom boji výrazně pomohl. No a jak jsem tak stál v té tramvaji, bylo mi blbý mu něco říkat a on se najednou otočil, kouknul se na mě a říkal: „Ahoj Matěji, tak co takhle v noci, odkud jedeš.“ Já byl překvapený, že si mě pamatuje, když mu rukama prošly stovky dětí, to bylo obdivuhodné. Řekl jsem mu, že mě zachránil, a on namítl: „Ne, ty ses zachránil sám, protože jsi dobrý člověk.“

Pan profesor odhadl, že budeš slavný. A Ben Cristovao o tobě řekl: „Vždycky narazím na hlasy, o kterých vím, že je nikdy nedoženu, například Freddie Mercury, Michael Jackson a Matěj Ruppert. A je to proto, že jim bylo naděleno tělo, které má lepší předpoklady přesně tyhle tóny vytvářet.“ Jaké to jsou zvláštní tóny, Matěji?

Tak v první řadě jsem neuvěřitelně opařený, mám až husí kůži z toho, co Ben řekl. To je od něho krásné, já obdivuju jeho tělo. Ale srovnávat mě s těmi dvěma úplně nejlepšími zpěváky všech dob, to si ani nezasloužím, protože to jsou lidé, ze kterých já mám stejný pocit jako Ben. Je to krásné.

Ale on tam mluví o těle, že máte ke zpívání specifické předpoklady. Přitom jste ale každý jiný.

Existují určitá fyziologická objektivní fakta, která mohou hlas ovlivňovat. S hlasivkami se prostě člověk narodí. Jenomže zpěváka neutváří jen ty hlasivky, třeba si pamatuju jednu zpěvačku, která měla úžasný hlas, ale neměla rytmus. Nebyla ve studiu schopná začít na první nebo druhou, třetí nebo jak potřebuješ. Každopádně musím říct, že Benovi strašně za tu pochvalu děkuju. Uvedl mě do velkých rozpaků, i když to asi neměl v úmyslu.

Průběžně přibíráš a hubneš. Mění se ti hlas, když měníš váhu?

Nepozoruju to. Tvrdil to Pavarotti – prý když zhubl 15 kilo, tak najednou ztratil pevný výšky. Takže byl strašně rád, že zas může jíst. Já tuhle výmluvu nemám, musím se přihlídávat.

Když jsi začal pít alkohol až před dvacítkou, kouřit před třicítkou a děti sis pořídil před čtyřicítkou, tak co tě čeká v této dekádě?

Před padesátkou? Kéž bych konečně zmoudřel! Vím, že nic nevím. Jedné věci hodně lituju: že jsem velký lenoch, který hrozně rád oddaluje věci a překládá je na další den.

Prokrastinace.

No, o tom máme písničku s Monkey Business Sweet Years of Procrastination. To je o mně a o Pavlu Mrázkovi, našem basistovi. Jsem fakt pitomec všech pitomců, protože je asi poměrně evidentní, že mám talent na cizí jazyky, a před těmi dvaceti pětadvaceti lety jsem to už musel tušit, ale nezužitkoval jsem to. Dneska bych těch pět šest jazyků, které umím perfektně napodobit, nemusel napodobovat.

Ale napodobuješ je krásně! Manželka ti prý poradila, ať to zkusíš i v tangách.

V tom videu? To byl můj nápad. Spočívá v tom, že britský nonšalantní gentleman šlechtic se právě zbláznil z toho, jak jsme byli o koroně zavření doma, přičemž mluví o zdravé mysli. Radil jsem se s Terezou, jak to znázornit, tak mi poradila, ať si vezmu svůj fantastický, na míru ušitý oblek i s vázankou. Bez kalhot. A ať si ještě vezmu tanga, tak když se zvednu a odejdu, na poslední chvíli bude vidět, že mám nahatou zadnici. Takže vlastně máš pravdu, vymyslela to manželka. Ona mi hodně u těch videí pomáhala. Ale námět na tenhle příběh jsem nevymyslel já, ale můj soused a kamarád, výborný textař Tomáš Belko.

Jsem sama, srdce už je zavřené a v samotě se zabydluju… Herečka Michaela Kuklová v Intimní zpovědi