Martina Preissová v Intimní zpovědi: Nevím, kde jsem brala sílu, když muž bojoval s depresemi a alkoholem

Herečka Martina Preissová pochází ze statku v Novém Šaldorfu u Znojma. Ke svým kořenům se často vrací, proto tam pozvala štáb pořadu Moje místa. „Kdybyste se ztratili, ptejte se po statku Stehlíků, každý vás nasměruje,“ radila nám.

Pořad se právě dokončuje, premiéru bude mít ve středu 25. října od 21,30 v Televizi Seznam. A vy teď máte možnost exkluzivně s předstihem sledovat její Intimní zpověď.

Martino, prý jsi maloměstský typ? Tady u vás na statku to začínám chápat, mohla bys to dovysvětlit?

Tahle vesnice, kde jsem vyrostla, byla odjakživa přilepená ke Znojmu, oddělená jenom řekou. Když jsem přeběhla most, byla jsem ve městě. Takže k tomu maloměstskému životu mám hodně blízko. Ale ještě blíž mám k vesnickému životu.

Tvůj muž Martin mi říkal, že jsi mu připadala exotická.

Nedivím se, že jsem mu přišla exotická. Každý, koho sem z mých přátel a kolegů z Prahy pozvu (a popravdě jich zatím nebylo moc), se podivuje, jak dlouhá a trnitá musela být cesta tady z toho venkovského dvora do Prahy na první scénu. Ale ona byla velmi jednoduchá – vedla přes školy. Že je exotika toho prostředí velká, jsem si uvědomila, až když jsem se seznámila s kovaným Pražákem, mým mužem. Vyrůstali jsme v rozdílných světech.

Jak ho tady na vsi přijali?

Vlastně velmi, velmi dobře. Asi si řekli, že když jsem ho přivedla já, budou ho muset přijmout. Myslím – nechci mluvit za všechny své příbuzné a kamarády, ale doufám, že ho mají všichni rádi. Přestože se z mého muže nikdy nestane statkář, který by tady začal hospodařit. I proto, že když ho můj bratr kdysi požádal, jestli by s ním šel na půdu skládat seno, pochopil, že to bylo naposledy. Protože Martin je alergik, slezl dolů úplně oteklý.

A jak jsi naopak zapadla ty do Martinovy rodiny? Viktor a Jana Preissovi jsou poměrně introvertní.

To je taky takové exotické, dodnes občas překvapím, co řeknu. Ale jak říká můj tchán: my jsme asi tohle ozdravení krve potřebovali. Takže všechno je tak, jak má být.

Bylas vdaná, Martin ženatý, navíc měl dítě… A najednou to mezi vámi při zkoušení v Národním divadle kříslo?

To asi zná mnoho párů: ač byli v nějakém svazku, zjistili, že chtějí být s někým jiným. Opar času to celé zrůžoví a zromantičtí – že se dva zamilovali a museli se rozvést a vzít se. Ale v tu danou chvíli, když to člověk prožívá, je to vlastně velmi bolestné, a když člověk žije v souladu s desaterem, tak ho to trápí.

My jsme to ani jeden neuměli udělat „střihem“ a bez ohledu na okolí – na ty, se kterými jsme se rozváděli. Já jsem se ohlížela i na maminku, protože není úplně jednoduché si ji jednoho dne posadit a říct: Mami, víš, to moje manželství není to „ono“ a já jsem potkala někoho, do koho jsem se zamilovala a chtěla bych s ním žít. Každý rozvod je těžký, je to prohra. Dodnes se snažíme chovat ohleduplně a vlídně ke svým bývalým protějškům, zvlášť když má můj muž dceru.

Nikdy jsi nelitovala?

Ne. Ne, ne.

Ani v těch nejtěžších chvílích, kterých jste měli požehnaně?

Nelitovala jsem. Když si někoho bereš, musíš o tom být bytostně přesvědčená. A stvrdíš to tím, že se vám podaří mít děti. Náš vztah měl velmi dobré základy, jako dobré moravské stavení. A to jen tak nějaká bouře nesmete. Možná se omlátí, obouchá, trošku se to poškodí, ale pořád stojí.

Martin do spirály alkoholu a depresí padal znovu a znovu, má za sebou šest detoxů. Řekl o tobě: „Když jste v tom až po uši, ani rodiče, ani manželka, ani děti nejsou motivací. Martina držela a držela, pak už byla skeptická a jednou už byly vyměněné zámky.“ Kde jsi brala tu sílu, žes je vyměnila jen jednou?

To já dodnes nevím. Asi jsem věřila, že když to vydržím já, tak on se ke mně připojí. A pamatuju si, jak Martinovi terapeutka řekla: „Nechte ten vlak s vaší ženou chvíli jet na vedlejší koleji a řešte ten svůj vlak. Buď se k ní jednu zapojíte, anebo prostě pojedete po té koleji každý zvlášť.“ Já jsem ten svůj vlak trošku brzdila, aby mě mohl dohnat.

A ta síla? Tu získáváš z dětí a z toho, že chceš, aby se k tobě zase vrátil. Ne aby to bylo jako dřív, to jsem věděla, že nebude. Ale taky jsem věděla, že kdybych se do takové situace dostala já, tak co by to způsobilo mně, kdyby on mě opustil. Že by mi to sebralo hodně síly. Takže já sama nevím, kde jsem tu sílu brala. Byla jsem odhodlaná, že to mám ustát.

Jsi z vinařské rodiny, tvůj bratr Antonín převzal po dědečkovi vinařství U Stehlíků. Přitom piješ úplně minimálně. Jenomže někdy se stane, že do závislosti spadne i druhý z páru. Držela ses, aby se to nestalo, nebo ti to nic neříkalo?

Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Od útlého věku jsem se nějak naučila s tímhle ďáblem zacházet. Já totiž úplně nesnáším, když nad sebou nemám moc. Tudíž jsem ani nezkusila žádnou drogu kromě tabáku. A tím, že jsem vyrostla ve vinohradech a ve vinném sklepě, tak jsem se asi nějak podvědomě naučila pít, tak aby to bylo spojený spíš s těmi příjemnými chvilkami a nikoliv s chvilkami splínu.

A nikdy jsem nepoužívala alkohol jako hnací motor nebo nějaký odšpuntovávač nějakého exhibicionismu nebo schopnosti něco ze sebe vyplodit. Nenapiju se, abych mohla psát knížku, spíš jsem ji tím alkoholem pak oslavila, když vyšla.

Martinovy terapie vám ovlivnily život i v tom, že našel pomoc v léčebně v Jemnici a téměř za její zdí vám vyhlédl dům. Dům, kam jezdíte na víkendy, nebo když Martin potřebuje být sám, odpočinout si. Jsi tam ráda?

Moc ráda, protože já jsem vlastně ve městě nikdy nebydlela. My i v Kunraticích bydlíme v příměstské části, která je takovou obcí u lesa. Takže v Jemnici si užívám městský život. Vyjdeš ze dveří, za rohem je masna, zelenina, pekárna… Ráda si to ráno obejdu. A díky tomu klidu je to jediné místo na světě, kde jsem schopná sednout si a psát. A díky tomu, že nevidím kolem sebe tu práci.

Je pro tebe psaní terapie?

Slovo terapie bych nepoužila.

Potřeba?

Ano. Potřeba být sama. Protože jako herečka jsem neustále mezi lidmi, tak jsem ráda sama. To buď uklízím, protože kolem sebe tu práci vidím, anebo se věnuju práci kolem domu. Psaní je jediná chvíle, kdy jsem jenom sama se sebou.

Takže v Jemnici ty v jedné místnosti sama píšeš, Martin v jiné místnosti sám maluje?

Někdy. A teď taky zaleze dolů a rozebírá a skládá motorku. Malovat začal starší syn, Matouš. A můj třetí chlap, nejmenší Šimon, si natáčí a stříhá videjka. Takže máme v Jemnici tiché víkendy.

Píšeš velmi originálně, jednu knížku jsi napsala o svém dětství, v druhé jsou fejetony ze života herečky. Musím říct, že mě velmi zaujalo, jak mluvíš o premiéře: „Je to, jako když se architektonický ateliér přihlásí na poslední chvíli do soutěže s návrhem veřejného záchodku na náměstí T. G. Masaryka a je těsně před uzávěrkou přihlášek. Tady je podobnost s divadlem asi největší. Široká veřejnost neomylně ví, jak by ty záchodky měly či neměly vypadat, ale do výběrka se nikdo nepřihlásí.“ Jak to u vás před tvými premiérami vypadá?

Nebývám nervózní ani před premiérou nepodléhám trémě. Spíš jde o to, že posledních čtrnáct dní člověk v divadle víceméně bydlí, zkoušení je dvoufázové od deseti do deseti do večera, pak máš chvíli na regeneraci. A mezi tím ještě rodina, děti… Bruslím mezi tím, co je potřeba rychle udělat, aby byly ponožky a vyžehlené věci do školy. Klukům se věnuje hlavně tatínek, který se v těch školních věcech tak moc nevyzná, takže ty předpremiérové týdny trochu haprují.

V knížce „Jak jsem nebyla na Lvech a jiné příhody“ jsem si taky početla, jak řešíte po telefonu biologii a celá šatna zmlkla, aby si vyposlechla tvůj hysterický záchvat.

Protože to jsou chvíle, kdy se má člověk naplno věnovat divadelní tvorbě, jenomže dennodenní život nemůžeš jen tak zastavit. A herečky jsou taky lidi! Ale musím říct, že já to premiérový hemžení mám vlastně ráda, ten zdravý adrenalin před premiérou inscenace, kterou jsme zkoušeli tři měsíce.

Zníš jako masochistka.

Trochu jo.

Co je na herectví ještě masochistického? Obnažování emocí?

Sahání do sebe. Mockrát jsem si všimla, že člověk vlastně neustále sám sebe pozoruje a ty situace si schovává do databanky emocí, aby je pak mohl v příhodný čas vytáhnout a použít. To je trošku masochistické. Potom i to, že ti v tvém zaměstnání pořád někdo říká: Jdi doleva, jdi doprava. Takhle málo, takhle moc…

Herec je neustále nástrojem něčí tvorby. Režiséři jsou svrchovaní tvůrci a my doplňujeme ten jejich obraz. Někdy se na něm cítím výraznou barvou, někdy jenom takovou doplňující šedou. Není to povolání pro ty, kdo chtějí být pořád na výsluní.

Učíš na DAMU. Co říkáš studentům na první hodině?

Že se přihlásili na velmi těžkou školu. Že to je velká dřina. Že hodně poznají sami sebe. A že když tu školu vystudují, neznamená to, že budou skvělí herci. Nebo možná budou skvělí herci, ale neznamená to, že budou slavní herci. Ne vždy je ti štěstěna nakloněná. Není to tak, že my se přihlašujeme do výběrka na nějakou roli. U filmu a  televizních projektů se dělají kamerové zkoušky, ale i tam tě pozvou.

Jsi velmi výrazná divadelní herečka, divadlu se věnuješ od studií: začínala jsi v brněnském Mahenově divadle, posledních dvacet let jsi v pražském Národním. Ale na filmy jsi zatím neměla moc štěstí. Co se s tím dá dělat?

Já si myslím, že vůbec nic. Nefunguje to tak, že bych si někam zavolala: prosím vás, já bych si chtěla zahrát ve filmu. Paprsek štěstí na tebe chvilku posvítí, nebo ne. Mám ještě jednu možnost, jak se dostat do českého filmu, a to zestárnout.

Já myslela, že si něco napíšeš.

Když jsem napsala knížku „Mají v nebi skleničky?“, kamarádka, která mi dělala literární editorku, říkala: To by byl krásný scénář na film. Ale víš, že sis tam nenapsala žádnou roli?

Maminku.

Myslím, že na maminku už jsem stará, ta by měla být taková kyprá čtyřicátnice. Ale opravdu mám plán, že zestárnu a nastane chvíle, kdy mě český film najde. Protože mezi hubenými krásnými brunetami a blondýnami kolem čtyřicítky je přelidněno, pak už to bývá lepší.

Pomohly ti seriály?

Pomohly. Seriálové řemeslo je sice velmi odlišné od filmového, v seriálu není na nic čas. Nestíhá se přemýšlet, co je to za roli, odkud přišla, kam směřuje, jaké má zázemí a jaké má myšlenkový pochody. Takový je zákon trhu. Ale myslím, že na seriálech jsem se naučila pracovat s kamerou. A ostřílet se. Když jsme pak točili seriál Anatomie života, na který bylo víc času, bylo mi to ku prospěchu.

Nevadí ti, že pro diváky jsi hlavně drbna ze Slunečné?

Nevadí, protože to byl seriál, který mi otevřel cestu mezi diváky, začali mě znát.

A kupovat tvoje knížky?

Ano. Vnímala jsem, že tu práci asi dělám tak, že se to lidem líbí.

Slunečná ti taky dala nová přátelství: vy drbny se dodneška scházíte?

Řekly jsme si, že se aspoň čtyřikrát do roka sejdeme na večeři. A postupně se na nás začaly nalepovat další kolegyně, které zažárlily, že takovou partičku neměly. Začaly s námi chodit třeba Iva Hüttnerová a Pavla Tomicová. Je to zajímavé i tím, že jsme každá odjinud, včetně divadel. Bývají to veselá setkání.

Přitom se říká, že ženské, ještě k tomu herečky, na sebe velmi často žárlí…

Podle mě je to klišé. Já jsem se s nevraživostí v dámské šatně moc často nepotkala. Nebo jestli se to kolem mě dělo, nevěděla jsem to.

Připínáček v botě bys poznala.

To mi přijde jako z kategorie urban legend.

Tak já ti přeju, aby těch urban legend bylo co nejmíň, hezkých rolí co nejvíc a ať se vám s Martinem a s kluky krásně žije.

Děkuju moc.

Herecké manželství má i Linda Rybová a David Prachař. Jak to zvládají?