„Pojď za mnou, ale nedívej se mi na zadek!“ Spisovatelka Martina Formanová se rozešla s Gottem a vzala si Formana

Psát začala, když se lekla, že se z ní stává kvočna – za každým zakašláním svých vymodlených dvojčat viděla vážnou chorobu. Hledala v sobě tu bezstarostnou holku. Co říkal její muž Miloš Forman na rodinné historky, které začala zaznamenávat? Kdy přestala žárlit na dospělé syny svého muže a jaký mají vztah teď? V čem se musí hlídat před svými syny? A jak vzpomíná na první noc i rozchod s Karlem Gottem? I o tom mluvila v rozhovoru tak otevřeném, jako jsou její knížky. A na konci se také dočtete, co si o Martině Formanové myslí její dlouholetá kamarádka Eva Holubová.

Marti, kde jsi doma?

To je těžká otázka. Často se mi stává, že když jsem tady, tak říkám: doma – myšleno v Americe. A když jsem v Americe, tak zas říkám: doma – myšleno zde. Samozřejmě, hodně to je dané rodinou, kluci studují ve Spojených státech, takže jsem víc tam. Ale když jsem tady, užívám si to.

Do Ameriky jsi odjela naučit se anglicky a uklízela jsi tam, aby sis na to vydělala. Kdy ti došlo, že tam zůstaneš?

To bylo všechno Milošem. Myslím, že kdybychom se nepotkali, tak jsem se bývala trochu v té angličtině zlepšila a vrátila se zpátky. Vyhledala jsem ho, protože jsem psala diplomovou práci na FAMU… A asi to byla trošku i záminka, protože jsem ho chtěla poznat. Jednou totiž byl u nás ve škole na besedě se studenty a udělal na mě veliký dojem. Tak jsem si říkala, že když jsem v New Yorku, že by bylo hezké se s ním potkat osobně. Začali jsme se stýkat, on mi nabídl, že bych mu mohla dělat osobní asistentku, když připravoval film Lid versus Larry Flynt. A bylo vymalováno. Začala jsem pracovat na filmu a začali jsme spolu žít.

Ve své první knížce Skladatelka voňavého prádla jsi přiznala, že jsi nezaplatila nájem, když nebylo u pošty místo na zaparkování. A najednou jsi měla být asistentka režiséra, která musí mít všechno tip top?

No, to byla velká škola, musím říct. Hodně pomáhalo, že jsem byla do Miloše zamilovaná a chtěla být v jeho očích co nejlepší. Já jsem ale neplatila nájem, že bych nechtěla, prostě jsem to občas prošvihla. Při práci s Milošem jsem najednou měla motivaci dělat všechno perfektně.

Byl na tebe tlak, že jsi přítelkyně pana režiséra, dokonce oscarového režiséra, mladá holka z východní Evropy?

Mně si nikdo nedovolil nic říct. Možná si někdo něco takového myslel. Hlavně ale při natáčení je kalup a každý tam má svoji roli. Pak se proslechlo, že jsme vlastně pár, tak to možná někteří řešili.

Necítila jsi nálepku „zlatokopka“?

Tu cítím celé roky. Vždycky když přemýšlím, že bych dělala stand-up v češtině, tak si říkám, že bych to pojala jako takový kurz zlatokopectví. „Tady jsem, vaše průkopnice zlatokopectví!“ Dělám si legraci, ale samozřejmě je to tak. Měla jsem starší partnery. Úspěšné partnery. Neuráží mě to, cítím se poctěná. Na druhou stranu ti muži by mohli říct „s dovolením, já jsem víc než peníze“. Měli kariéru, která spoustu lidí potěšila. A velké zástupy ctitelek a žen, jež toužily být po jejich boku.

Cítila ses dobře, že jsi uspěla v tom zástupu žen?

Tak to asi taky, ale vztah je tolik věcí! Pokud jde o vztah s Karlem, nejvíc vzpomínám ne na akce, kde jsme byli v centru dění a někdo nás fotil. Vybavuju si chvíle, kdy si něco vyprávíme, náš vztah je intimní, jen o nás dvou. Třeba když jsme nemohli usnout a zašli si dolů do baru na koňáček a poplakali si. A s Milošem? My jsme byli tak propojení, že mám pocit, že jsem se ještě úplně neodpojila.

Když jsi zmínila Karla Gotta, tak začátek vašeho vztahu jsi do knížky popsala tak, že jste spolu byli na mejdanu po koncertě a po společné noci jsi utíkala na němčinu a on se děsně divil. To je pravda, nebo tvoje spisovatelská licence?

Ne, ne, popsala jsem, jak to bylo. Pospíchal do Prahy. Nečekala jsem, že by řekl: Že bych se za tebou přestěhoval do Brna, nebo nechceš jít bydlet ke mně? Nechtěla jsem být za husu, co bude čekat, jestli si vyměníme telefonní číslo. Takže jsem se hned hrdě začala vypravovat a řekla jsem, že musím do školy.

To bylo ještě před maturitou?

Hmmm.

Když se na svůj vztah s Karlem Gottem, který trval – s několika rozchody – pět let, díváš s odstupem zralé ženy, nepřipadáš si trochu zneužitá? Využitá?

To je dobrá otázka. Nedávno jsme se bavily s kamarádkou, že dnes je pohled na vztahy lidí s velkým věkovým rozdílem trochu změněný, často se na to pohlíží, jestli ten zralý muž tu mladou dívku nemanipuloval. Já ten pocit rozhodně nemám. Asi jsem měla tendenci hledat silnou mužskou figuru. Ale taky si myslím, že ani Karel, ani Miloš rozhodně nebyli typy mužů, které by ženu lámaly „přes moc“.

Já jsem to myslela spíš tak, že ty jsi postupně zrála, chtěla ses usadit, chtěla jsi rodinu… a Karel ne.

Byl to přirozený vývoj a v době, kdy se otevřely hranice, se mu nabídla spousta nových příležitostí. Vždycky mě překvapí, když si někde přečtu, že jsem to prohrála tím, že jsem chtěla dítě. To ne. Já mám pocit, že jsem to vyhrála. Já bych to prohrála, kdybych v tom vztahu zůstávala a trápila se. A ve finále třeba žádné dítě neměla. Nebo bych se dočkala toho, že by se se mnou rozešel on.

Navíc, abych řekla pravdu, jsem věděla, že mám problém otěhotnět, takže jsem to chtěla nějak začít řešit. Bylo mi osmadvacet. Uvědomila jsem si, že je nastavený nějaký čas, a jsem ráda, že jsem se k rozchodu odhodlala. Mělo to tak být: Já jsem měla potkat Miloše a Karel měl potkat Ivanu. Byl v té rodině šťastný, ale zkrátka to přišlo později.

A Miloš Forman, který byl výrazně starší a už děti měl? Nebála ses, že tě čeká podobný scénář – že nebude děti chtít?

Bála. Zpočátku jsem si říkala, že bude zázrak, jestli mě bude chtít vidět podruhé. Nešla jsem na rande s tím, že bych si říkala, že je volný, tak děti budou. To opravdu ne. Byla jsem šťastná, že můžu strávit večer s někým takhle chytrým, vtipným a zajímavým. Pak z toho byl druhý večer a třetí večer… Největší překvapení pro mě bylo, že Miloš, když jsme spolu začínali, tak byl ten, který řekl: Když to bude fungovat, tak si třeba pořídíme nějakého pokračovatele.

A mně spadla brada, protože to bylo moje nejslabší místo, to, po čem jsem tak strašně toužila. Obrovský sen. Pamatuju si, že když jsem to řekla mojí sestře, reagovala, že to je taková bomba, že to bych si nevymyslela. Později mi řekla, že si myslela: Copak on to má zapotřebí, takhle tu holku tahat za nos? Pro mě bylo strašně důležité, že to Miloš vyslovil. Pak uplynuly další čtyři roky, než jsme děti měli.

Kluky jsi měla opravdu vymodlené. Neměla jsi potom tendenci chovat se k nim jako rozmazlující kvočna ke skleníkovým květinkám?

Měla. Absolutně. Moje první knížka Skladatelka voňavého prádla vznikla tak, že kluci si zvykli nejlíp usínat, když jsem je vozila v autě. Takže jsem jezdila po Connecticutu. Pamatuju si, že jeden zakašlal a já: Ježíšmarjá, rakovina plic! A sama jsem se napomenula: Jsem blázen, tohle není normální reakce, když dítě zakašle. Přemýšlela jsem, co se to se mnou stalo, že já, vždycky tak odvážná a ranař, jsem najednou úzkostná kvočnička.

Tak jsem si řekla, že bych si měla napsat, co jsem dělala, jaká jsem byla, abych to nezapomněla. Takže jsem začala psát úryvky a vzpomínky. Pak se to začalo skládat do kapitolek a ty jsem zarámovala do toho, že sedíme se sestrou na balkoně v Brně a nejvíc se bojíme toho: Proboha, jenom abychom nedopadly jako naši! Být vdaná a mít děti. Samozřejmě ve finále jsem nejvíc toužila, abych měla partnera, který se mnou chce být a mít děti.

V knížkách velmi vtipně popisuješ, jak ses stala hausfrau, která posluhuje svému muži a opečovává děti. To pro tebe bylo přirozené, nebo sis řekla, že to je holt daň?

Myslím, že to bylo úplně přirozené. A Miloš měl úžasný dar: ohromně chválil a lichotil, takže mě to přirozeně motivovalo. Teda kuchařka jsem byla úplně nulová, ale začala jsem se snažit. Pamatuju si, že o jedněch z prvních Velikonoc jsem se pustila do mazance a on se úplně zdrcnul. Druhý vypadal dobře, ale zase byl jako kámen. Třetí jsem dopekla o půl třetí ráno. Miloš si toho tak moc vážil, že mně na tom tak záleželo, aby ten mazanec měl, tak mě pak další týden opěvoval. Samozřejmě mě to namotivovalo: Ano, tady jsem, perfektní manželka a kuchařka.

Příště byla vánočka?

Přesně tak. Bylo to přirozené. Ten domov jsem si s nadšením užívala. Naši byli oba výborní lidé, ale manželství jim moc nefungovalo a domov nebyl úplně šťastný, takže mně dělalo radost, že jsem schopná vytvořit – nebo spoluvytvořit – ten zázrak domova, kde je pohoda a funguje to hezky.

Kdy jsi pochopila, že budeš žít ve velké rodině? Se staršími syny Miloše Formana, s jejich ženami, s dětmi…

To byl jeden z mnoha Milošových geniálních tahů a strategií: pořád nás dával dohromady. Jezdili jsme společně na dovolené: v zimě na hory, v létě na kola, třeba po Francii. V poslední knížce Nalakuj to na růžovo přiznávám, jak jsem na ty kluky ze začátku strašně žárlila. Říkala jsem si: Tak jenom proto, že to jsou synové, tak jsou tak strašně důležitý? Miloš jim volal, všude je zval a pořád nás spojoval… A oni si zase asi říkali: Šmarjá, kde sebral tuhle holku?

Protože do té doby přítelkyně měl, ale s nikým nežil, že?

Hlavně měl cizinky. Takže i když třeba někam jeli společně, tak pro Miloše to byl čas, kdy si s kluky vykládali česky. A najednou jsem tam pořád seděla já a všemu jsem rozuměla, do všeho jsem mluvila. Pak se to začalo měnit – asi nejvíc se to proměnilo dětmi. I když jsem na Milošovu českou rodinu žárlila, tak Petr měl postupně tři dcery, které byly rozkošné. A jak jsem toužila po dětech, tak jsem je chtěla ňuchňat a chtěla jsem, aby mě měly rády.

Navíc s Klárou, Petrovou ženou, jsme byly spolužačky z FAMU, takže jsme měly na co navázat. Postupně se to měnilo. Pak se narodili kluci nám… A pro mě nejsilnější moment byl potom, co Miloš odešel: když poprvé přijeli po jeho pohřbu, tak bylo úplně jasné, že přijeli za mnou a za kluky. Že chceme ten vztah udržet, jako kdyby Miloš žil. Padli jsme si do náruče a bylo to strašně silné.

Zůstali jste si.

Zůstali. Jeli jsme společně na dovolenou, pak na další, máme společné plány… I moji kluci mají hezký vztah s Petrovými dcerami, s celou rodinou. Takže zaplať pánbůh. A i s bývalou Milošovou ženou, s Věrou Křesadlovou, jsme si k sobě našly cestu. Jsem ráda.

Když píšeš Nalakuj to narůžovo, tak to znamená, že si přibarvuješ realitu?

Jsem svým založením „ta s těmi růžovými brýlemi“. I když bylo nějaký blbý období, potlačím ho tím, že se nebudu soustředit na to negativní. Když jsem ještě žila tady, snažila jsem se, aby všechno vypadalo dobře zvenku… A já si to uvnitř ustojím a zvládnu, pořád se budu tvářit, že to je růžové, a pak to tak ve finále dopadne.

Milošův odchod byl samozřejmě velké zemětřesení, to jsem věděla, že na to růžové brýle nestačí. Ta knížka je hodně o hledání cesty zpátky do nějaké růžovější reality.

Ta cesta začala tím, že sedíš v teplákách na gauči a sleduješ reality show a kriminálky, kolem sebe zvířata. Jak dlouho to trvalo?

Měsíce. Samozřejmě fáze smutnění nejsou, že jeden den by to skončilo a od dalšího dne bych začala chodit do posilovny, prolínalo se to. Snažila jsem se stýkat i s některými přáteli – s takovými, před kterými člověk nemusí nic hrát a lakovat. Mohla jsem klidně být i smutná. Pak jsem ale zase upadala do pocitu: A teď jako co? To se mám obléct a někam jít?!

Snažila jsem se namotivovat. A pak byl velký zlom, že mi moje sestra připomněla, že jsem si vždycky chtěla najít nějaké hodiny stand-upu, protože se ráda bavím a v angličtině nejsem schopná psát, protože jsem s tím začala příliš pozdě. To bylo asi rok po Milošově odchodu. Přiznávám, že když jsem tam poprvé šla, říkala jsem si, že jsem totální blázen, protože kdo může v tomhle mém stavu produkovat nějaké vtipy, snažit se bavit. Ale pomohlo mi to.

Šlo ti to?

Ze začátku asi moc ne. Nešla ze mě radost a energie. Když jsem měla vyjít mezi lidi, trochu jsem tlačila přes sílu, ale nakonec se to podařilo.

Když jsi byla dlouho žena v domácnosti, jak potom tvůj muž bral, že jsi začala psát? A to i o něm?

To on měl hrozně rád, jemu se líbilo, že jsem psala nějaké vtipné historky z naší rodiny. A upozorňoval mě: Hele, to bylo tak, tohleto tam ještě napiš. A třeba věci, které nebyly vůči němu nějak lichotivé. Měl to rád. A já tvrdím, že psaní je nejlepší povolání pro manželku. Protože jsi doma, nic to nestojí a ještě to přinese nějaké výsledky – ty knížky. Takže on mně fandil a sám si hrozně rád četl, co jsem psala. A myslím, že zvlášť tyhle autobiografický knihy oceňoval ještě víc.

Tvoje dvojčata už jsou dospělá. Umíš najít hranici mezi tím, aby ses o ně starala a zároveň je neobtěžovala?

To je dobrá otázka. Já se o to velmi pečlivě snažím, musím říct. Protože moje maminka je opečovávačka – někdy mám pocit, že ze mě dělá malé dítě, které potřebuje se vším pomoct. Tak to určitě nechci. Kluci jsou samostatní, musím říct, že tohle uměli vždycky. Už jako malí, když jsem je vozila ze školy, tak si v autě psali úkoly, aby je měli z krku a mohli si doma dělat svoje věci. Takže než jsem se stačila zeptat, co mají za úkoly, měli je hotové.

Baví mě, že mají svoje názory a že jsou to slušní, dobří lidé. Těší mě s nimi trávit čas. Ale musím se krotit, už jim nemůžu říct: Pojď si sednout k mamince na klín.

Martina Formanová, zvaná Holči, jak jí říkal Miloš Forman. Seznámily jsme se v hotelu Hoffmeister po představení Prodané nevěsty, kterou jsem dělala se staršími chlapci Miloše Formana – s Petrem a Matějem. Tam začalo naše holčičí kamarádství. Uvědomila jsem si, že nejvíc společného máme… Co byste řekla?

Starost o rodinu? Dvojčata?

To všechno nastalo potom. Ale Martina ve své první knížce Skladatelka voňavého prádla napsala, že už když jí bylo dvanáct třináct a třeba jela autobusem, říkala si: To by byl dobrý táta. Hodnotila muže podle toho, jestli budou správní otcové.

To jste měla taky?

Já jsem to měla taky. Stejně jako velkou touhu být matkou. Splnila se nám, oběma o něco později – po třicítce. A obě jsme porodily dvojčata, takže rovnou celou smečku. Když sem potom Formanovi jezdili se svými dvojčátky, s tím druhým Milošovým vrhem, tak jsme dost času trávili společně a chodili jsme spolu do aquaparků a zoologických a děti se hodně kamarádily. A bylo hrozně zajímavé, že ti starší, tedy můj Adam a Andy, a mladší, Kájínka a Jimmíček, táhli spolu. Plody A a plody B.

Jak to přátelství přerostlo až v to, že jste se u Formanů vdala?

Jednou jsme byli společně na večeři a tam se zjistilo, že s mým partnerem nejsme sezdaní. Vysvětlila jsem, že jak jsem celkem známá, bylo by mi nepříjemné poslouchat, že jsem měla takové šaty a takového ženicha – nebylo by to intimní. No tak Formanovi přišli s tím, že to uděláme u nich. Nejdřív jsme uvažovali o Central Parku, ale bylo strašné vedro a ještě byly jakési problémy s naším konzulátem, tak jsme dostali nabídku, abychom se vzali u nich v Connecticutu.

Jeli jsme s Martinou na jejich obecní úřad, tam byla indiánka a šedivým copem – tlustším, než mám ruku. V New Yorku vadilo, že nemám papír, že jsem rozvedená, tady mi ta indiánka řekla, že je nezajímá, jestli podvádím, že to je můj problém. Tak jsem přísahala na Bibli a manžel na tři orlí péra, že jsme svobodní. Pak jsem si měla vybrat oddávající, líbila se mi jedna dáma, že je Irka, přijeli jsme za ní, ona seskočila z traktoru v holinách a montérkách, dala nám na papíru řeč, kterou bude říkat při obřadu, Holči nám to překládala a začala brečet, já brečela s ní. Pak jsme přijeli k Milošovi…

Ubulené.

Ale úplně! Úplně vyřízené jsme byly. Milošek nad námi kroutil hlavou, že jsme nemožné. Ale vzal to s humorem a ten obřad byl krásný a dojemný. Byl to druhý nejhezčí den mého života. První byl, když se narodily děti.

Co je pro Martinu typické?

Pojď za mnou, ale nedívej se mi na zadek.

Prosím?

To je Martinina věta. Vždycky. To přátelství je hrozně intenzivní. S Milošem mají, měli – já budu dál říkat mají – neuvěřitelně otevřenou náruč, se kterou přijímají návštěvy. Přátele a známé. Jednou jsme vymysleli s Oldou Kaiserem a Jirkou Lábusem, že pojedeme na Tři krále Miloše překvapit. Martina to věděla, Kaiser měl sehnat papírové koruny, já prostěradla, Lábus masky. Přinesl masky takových odporných klaunů, Martina pro nás poslala řidiče, my si to celou cestu nacvičovali…

A Miloš byl úplně zcepenělý. Ještě jsme s sebou vzali mého Adámka, protože ten uměl v deseti letech anglicky líp než my tři dohromady. Aby ho Miloš nepoznal, dali jsme mu černou kuklu, jako nosí lyžaři, nebo ti, co přepadávají. Miloš si myslel, že to je přepadení, a když jsme ty masky sundali, zblednul a volal na Martinu: Oni se mi zdají, Holči, to není možný!

Když se s takovými lidmi poznáte, máte pocit, že je znáte od nepaměti. A vůbec za nic se nestydíte, můžete být sami sebou, protože víte, že vás neodsoudí. A to si myslím, že je hodně vzácné.

Herečka Dana Batulková: Pro mě je hrozně důležité vědět, že jsem dvacet let nežila s blbcem