Marta je můj parťák! Přestala být herečkou a stala se tanečnicí, říká trosečník a tanečník Martin Prágr

Profesionální tanečník Martin Prágr tvoří v třinácté řadě StarDance soutěžní pár s herečkou Martou Dancingerovou – a patří k největším favoritům. V sobotu budou usilovat o první místo proti skvělé Lucii Vondráčkové a výtečnému Oskaru Hesovi. Martin Prágr začal tančit jako sedmiletý. Do dvacítky stihl získat titul mistra České republiky a ve 21 letech založil svůj taneční klub, kde se věnoval výuce dětí. Ve StarDance účinkuje počtvrté: poprvé to bylo v roce 2019 po boku Gabriely Soukalové, v roce 2021 s herečkou Simonou Babčákovou a loni s Ivou Kubelkovou, s níž byli horkými favority na vítězství a překvapivě vypadli těsně před branami finále.

Která televizní show je podle vás náročnější: Survivor, nebo StarDance?

Určitě Survivor. Když se vrátíte domů, máte pocit, že je tady všechno zničehonic jednodušší. Člověk zjistí, že si občas na spoustu věcí stěžuje, ale jsou to úplné zbytečnosti, malichernosti. Vždycky když jdu na parket a jsem třeba nervózní, vzpomenu si na stavy, které jsem zažíval na ostrově, a rychle mi dojde, že StarDance je oproti tomu zábava. Celkově je tohle pro mě asi nejvíc uvolněný ročník, a ničím se tak moc nestresuju. Předtím jsme třeba řešili, že nám v cateringu vaří před přenosem guláš s knedlíky, a teď jsem vděčný, že se můžu najíst.

Vy si dáte před sportovním výkonem klidně takové těžké jídlo?

Samozřejmě, když má člověk hlad! V Survivoru jsem skoro čtvrtrok nedostal najíst, takže já si nestěžuju. Ani na to, když jsem třeba unavený – pořád mám možnost jít se vyspat aspoň na sedm hodin do své postele a neležet někde venku na prknech. Jsou to maličkosti, které ale hrají velkou roli a člověku trochu vyléčí ego.

To mě právě vždycky zajímalo: Jestli účastníci Survivoru získají díky pobytu na odlehlém ostrově nějaké hlubší prozření, uvědomění.

Myslím, že to potká každého, kdo se té soutěže zúčastní. První uvědomění přijde s jídlem –po návratu domů jím pak opravdu nechcete plýtvat. Já jsem také hodně prožíval odloučení od rodiny, i když paradoxně jsem zvyklý žít sám od čtrnácti, kdy jsem odešel na intr. Vyrůstal jsem jen s mámou a bráchou, a když měla narozeniny, tak jsem skoro nikdy nepřijel domů na ten konkrétní den, vždycky jsem to třeba o trochu odložil. Ale na ostrově jsem brečel, že s ní nemůžu být.

Jak vnímáte svoji mediální popularitu? Zvýšila se hlavně díky Survivoru.

Snažím se být inspirací pro mladé. Ukázat jim, že když si za něčím půjdou, tak toho lze dosáhnout. Ať už třeba v tanci díky StarDance, nebo díky příležitosti být v Survivoru. A taky chci ukázat, že jde využít sociální sítě i třeba k něčemu smysluplnějšímu a pracovnímu.

Ve StarDance jste počtvrté. Proměnila se nějak soutěž od roku 2019, kdy jste v ní byl poprvé?

Myslím, že dřív to bylo pouze o televizi a nyní se soutěž víc řeší i po sociálních sítích. Povědomí o tomhle projektu se dostává dál a dál. Zároveň i my chceme fanouškům předat víc na svých sociálních sítích, takže se snažíme třeba točit vlogy a vtipná videa. A také se změnila moje vyzrálost. Vím, jak pracovat s prostorem, s kamerami, kolik tanců si připravit předem… Napoprvé to byla opravdu nálož! Je něco jiného vymýšlet vystoupení na ples, nebo na kamery do televize.

V jakém smyslu?

Musíte vědět, kde jsou v prostoru kamery, a podle toho choreografii skládat. Třeba dneska už vím, že nějaký prvek se hodí postavit do rohu, protože je tam jeřáb a může nás zabrat seshora. Být ve StarDance je úplně jiná disciplína a já bych přál každému tanečníkovi, aby si to zkusil. Nejenže učíte, ale taky sami vystupujete a živý přenos je úplně něco jiného, než když jedete třeba na soutěž.

A proměnilo se také vaše mentorování?

Určitě. Je individuálnější. V první řadě jsem měl nachystanou choreografii, do toho člověka jsem ji „sypal“ a nepřemýšlel jsem moc nad tím, jestli se třeba nebude lépe točit na druhou stranu. Martu se mi podle mě podařilo nejlépe poznat, a můžu jí tak stavět choreografie na míru. Není to tak, že jí jde úplně všechno, ale našel jsem určitý styl, který jí prostě sedí.

Jaká je Marta Dancingerová tanečnice?

Je precizní, chce se věci učit, je talentovaná. Také je extrémně vnímavá a pomáhá mi vystoupení dotvářet, je můj parťák. Jsme rovnocenní partneři, kteří do toho oba vnáší svoji kreativitu. Spousta lidí reagovala na naše paso doble, že u Marty už není vidět rozdíl od profíků. Je to podle mě i díky tomu, co z ní vyzařuje. Přistupuje k tomu tak, že přestala být herečkou a stala se tanečnicí. A je to vidět.

Zároveň ale asi platí, že herecká průprava jí v soutěži pomáhá, protože dokáže „zahrát výraz“?

Paradoxně jsem měl problém s tím, že jsem od jejího výrazu zpočátku očekával trochu víc. Jenže jsem zjistil, že publikum baví její naprostá přirozenost. Samozřejmě má ale výhodu v tom, že se jako herečka neostýchá před lidmi tančit nebo si ze sebe udělat srandu. Ale každý má výhodu v něčem jiném, třeba Patrik Hartl má extrémní cítění hudby, profesionální sportovec toho zase vydrží víc fyzicky. Nicméně není to nikdy jen o výrazu. Něco uhrát jde, ale nezahrajete minutu a půl – taneční kroky se musíte naučit a dřít.

Co dělá z vašeho pohledu dobrého tanečníka?

Věřit si a věřit v cestu, kterou si zvolíte. Protože na začátku jsem byl extrémní kopýtko. Letos jsem slavil třicítku a nějak jsem se snažil zhodnotit svůj dosavadní život. A zjistil jsem, že jsem z osmdesáti devadesáti procent tančil a nedělal jsem pomalu nic jiného. A i když je to klišé, tak i když se mi nedařilo, tak jsem to nevzdal. Je důležité si najít motivaci. Teď mi chodí třeba spousta zpráv od dětí, které StarDance sledují, a mě to motivuje pokračovat dál.

Když jste bilancoval – máte nějakou taneční metu, které byste v budoucnu rád dosáhl?

Nevím, jestli to nazvat metou, ale spíš snem. Rád bych uspořádal nějaký projekt a jel si zatančit s dětmi do Afriky. Velké taneční soutěže jdou už mimo mě. Pracuju ale na divadelní taneční show Love2Dance, kde tančí i třeba Adriana Mašková. Je to pro mě nová výzva, na kterou se těším.

Takže si nedokážete představit, že byste zase v tanci soutěžil na vrcholové úrovni?

Vůbec. Jsem teď už někde jinde. Kromě tanečního vytížení ještě předělávám na jižní Moravě apartmány po babičce s dědou, takže čas mi teď zabírá víc projektů. Kdybych chtěl zase soutěžit, musel bych denně investovat šest sedm hodin tréninku, jako jsem to dělal dřív. A na to teď vůbec nemám kapacitu.

To je dost hodin…

Dřív jsem to tak měl. Kdo stráví nejvíc času na parketě, ten je vítězem. To bylo takové moje motto.

A vycházelo vám to, ne?

Pro mě to byla jediná možnost, jak být úspěšný. Jak jsem už říkal, žil jsem jen s mámou a bráchou. Mám dojem, že jsem nezačal hrát hokej kvůli tomu, že si máma myslela, že to bude finančně náročné… Než jsme pak zjistili, kolik stojí tanec! Mamka to ale celé nějak zvládla. Přesto jsem ale nikdy neměl tolik individuálních lekcí co ostatní. Já měl jednu týdně a ostatní třeba pět nebo šest. Věděl jsem, že to musím nějak dohnat.

Měl jste během taneční kariéry někdy moment, kdy jste chtěl s tancem praštit a úplně změnit svoji trajektorii?

Takových bylo několik a jeden nastal určitě v pubertě. Většina kluků chodila hrát hokej, fotbal – a Marty šel na sál „tanečkovat“. To byl moment, kdy jsem si říkal, jestli nemám radši jít hrát ten hokej. Měl jsem rád i tyhle sporty, ale vždycky jsem tak nějak skončil na tanečním sále. V té době mě hodně podržela máma.

Druhý moment přišel, když jsem soutěžil a zároveň jsem vedl svůj klub. Přišlo mi, že na všech závodech jsem už byl, a nedávalo mi logiku, proč bych měl jet na soutěž, kterou jsem před rokem vyhrál. Byl jsem v tom odmalička a úplně jsem vyhořel. Svoji sportovní taneční kariéru jsem v té době ukončil a říkal jsem si, jestli v tom vůbec budu pokračovat dál, zda budu trenér… Přišlo mi, že co jsem chtěl, jsem si dokázal. Tak jsem to opustil – a po roce přišla nabídka na StarDance.

Přečtěte si také rozhovory s tanečnicemi Lenkou Norou Návorkovou nebo Adrianou Maškovou. Obě byly součástí 13. řady StarDance.