Článek
Objevila jsem ji s její prvotinou Losos v kaluži. A dodnes vzpomínám, jak jsem útlou knížku otevřela v metru a vyprskla smíchy. Dobrý vtip umím ocenit. A stejně tak, když někdo hezky pracuje se slovy, když jeho knihy mají představitelné postavy, kterým věříte jejich myšlenkové pochody i dialogy. To vše Markéta Lukášková umí.
Pak jsem malinko zaváhala, když začala natáčet podcast Příběh, který se opravdu stal, a věnovat se historii. Umí to? Nebude to plytké? Ukázalo se, že umí, plytké to není a dokázala k zájmu o historii přivést i lidi, kteří dějepis na škole jen protrpěli a prozívali. A její nová knížka Co vás v dějáku nenaučili je přirozeným vyústěním a dalším krokem.
Naposledy jste si s Proženami povídala před třemi lety. Byla jste trenérkou v posilovně, autorkou dvou knížek a učila v Elpidě psát seniory. Co se od té doby změnilo?
V Elpidě už nejsem, ale knížek je na světě šest.
Vychází jedna za druhou a mají skvělá hodnocení.
Mám na to hodně času, kromě podcastu nic jiného na práci nemám. Tak se psaní mohu věnovat.
Knížek vyjde ročně okolo 15 tisíc. Čím jste dokázala právě vy tak zaujmout?
Jsem přesvědčená, že je to tím, že než jsem začala psát knížky, psala jsem hodně a všude možně. Měla jsem tak možnost si svůj styl psaní ne vytříbit, to zní blbě, ale najít si ho. Napsala jsem toho kilometry a je jedno, jestli v Reflexu nebo v bulváru.
Před deseti lety bych knížku nenapsala nebo by to bylo blbý. Ale teď jsem vypsaná, nemám tendence nikoho napodobovat, zaujímat pózu. A lidi to poznají.
Čtenáře oslovila autentičností, posluchače vyprávěcím stylem a sledující milují její břitký humor a otevřenostFoto: Lenka Hatašová
Na kurzu tvůrčího psaní nám kdysi Michal Viewegh říkal, že autor by měl zaujmout čtenáře na první stránce, ideálně první větou. Když jsem vzala do ruky knížku Losos v kaluži, tak na prvních pár řádcích byl fórek. To byl záměr?
To určitě nebyl, já se fakt snažím o autentičnost, jinak by to nefungovalo. Podle mě je pořád nejdůležitější hlavně to, jestli máte k psaní blízko, máte vlohy. Nestačí jít podle návodu.
Máte předem danou osnovu, body, které víte, že chcete splnit?
U Lososa jsem to ještě neměla, ale později už jsem si u knížek předem vytvořila jakýsi plán. Ne kapitolu po kapitole, ale jakým směrem chci zhruba postavy směřovat, kam chci dojít. A pak to tam sypu podle nálady.
Kolem vaší novinky Co vás v dějáku nenaučili se dějou věci. Jak vás ale napadlo to napsat? Je podle mě unikátní, že bez odborného vzdělání napíšete něco takto populárně naučného, a bez negativních recenzí.
Populárně naučné věci může psát právě asi jen člověk, který v tom oboru nemá akademický background. Historik se k popularizaci nesníží, bude mu to připadat nedokonalé. A s tím se samozřejmě setkávám: i když moc hezky reagují, pro mnohé to není dost, vadí jim míra zjednodušení, a já tomu jejich pohledu rozumím. Ale můžeme existovat zároveň, já se snažím otáčet lidi jejich směrem.
Jak to vy osobně s dějepisem máte?
Měla jsem ho ráda vždycky. Navzdory tomu, že v hlavách lidí je to spíš nudná záležitost. Ale kamarádi mých rodičů pracovali v muzeu, jsou archeologové, a já v tom vyrůstala. Zajímavé je, že naši pracují v jaderné elektrárně. Byla jsem i na archeologickém výzkumu u nás v Budějcích, kde jsem si zkusila oprašování kostry. Dokonce jsem přemýšlela o studiu archeologie, ale nakonec zvítězila žurnalistika, protože „Markéto, tobě jde přece psaní“, což byla pravda a jednodušší cesta. Dějepis šel tedy na čas stranou.
Oklikou jsem se k němu vrátila, když jsem začala s podcastem. Baví mě vyprávět věci, které lidi třeba neznají. A vždy mě frustrovalo, jak nemají přehled o československých dějinách. Asi nějaký můj mesiášský komplex nebo co, ve stylu: Hele, ale tohle musíte vědět, vzpamatujte se!
Vy sama čerpáte informace odkud?
Hodně si načítám, sleduji seriály, minulé doby mě vždycky fascinovaly. A je to znát už v mé druhé knížce, v Pandě v nesnázích, kde se jedna z linek odehrává v 50. letech. To byl vlastně začátek, kdy jsem si uvědomila, že i když nejsem studovaný člověk, tak mohu o té době podávat nějaké svědectví. A pak s podcastem to začalo úplně dávat smysl.
Knihu Co vás v dějáku nenaučili pokřtili Martin Mikyska a Mariana PrachařováFoto: Profimedia.cz
A jak tedy došlo na nápad sepsat knihu?
Nechtěla jsem „jen“ udělat knížku z podcastu. Ale nápad na učebnici se mi zalíbil. A i když jsem tušila, že o době normalizace lidi moc neví, díky recenzím zjišťuju, že často nevědí vůbec nic. Přitom milujeme Rebely, Pelíšky, vznikají další filmy o normalizaci a okupaci, ale kontext a širší povědomí lidi nemají.
Vy, ač povědomí máte, musíte se na každý podcast připravit. Jak děláte rešerše?
Záleží, zda jde o české, nebo zahraniční téma a zda jde o historii, nebo současnost. Předplácím si všechno, co jde: Washington Post, Times a tak dále, což sice stojí hrozně peněz, ale ty články jsou skvělé. Pak je perfektní web BBC History Extra, kde najdete moc hezky zpracované články různých historiků.
Co se týče českých témat, vycházely články v klasických denících, ale téma je jen naťuklé a já si to pak dohledávám jinde. Dostanu se k archivům Paměti národa, dostupné jsou diplomové a disertační práce. Je to takové skládání.
Kdy získáte pocit, že máte téma dostatečně zmapované a můžete o něm natočit podcast?
Teď to bude znít debilně, ale já si ten text dávám dohromady, do Wordu házím odstavce z různých zdrojů, skládám si to, připisuju a vím, že když je to deset stránek textu, tak můžu. Ale není to tak, že bych to četla, koukám na to a interpretuju po svém. Když mi přijde, že něco není jasné, stopnu nahrávání a jdu dohledávat dál. Někdy to zabere půl dne, někdy dvě hodiny, jde i o moji náladu a rozpoložení.
Který příběh stál na začátku?
Zaujalo mě, jaké množství leteckých katastrof se u nás odehrálo v 70. letech. Měly desítky obětí a v tisku se o tom vůbec nepsalo. Představila jsem si tu bezmoc lidí, kterým zemře půl rodiny, a nikdo to neřeší. Tohle bylo to, co jsem chtěla odvyprávět. Příběhy obyčejných lidí, které režim zamlčel, protože by musel odhalit vlastní slabost.
Kromě příběhů z minulosti se věnujete i tématům jako sexuální zneužívání a násilí. Protože i to jsou příběhy, které se opravdu staly?
Je to tak. A podobně jako s tou komunistickou minulostí se o tom moc nemluví a moc se neví. Impulsem bylo, když mě oslovila iniciativa Pod svícnem, která se touto problematikou zabývá. Chtějí měnit legislativu a trestání těchto činů. Já to téma nakousla na svém Instagramu a přišlo mi obrovské množství reakcí od žen, které to doma s partnerem zažily. Vyděsilo mě, jak je to běžné, a zároveň pod povrchem, nikdo se o tom nebaví. Pak mi po odvysílání podcastu přišla další spousta odpovědí, že moc děkují, že zažily totéž a myslely si, že na to jsou samy.
Svou knihou dokázala, že dějepis není nudaFoto: Jaroslav Fikota
Jaká další témata byste ráda otevřela?
Obecně se nebráním žádnému zajímavému tématu, například oběti kyberšikany mě zajímají. Moje posluchače baví rozhovory, například nedávno s historičkou, ale nechci jít jen touto cestou. Nemám žádný dlouhodobý plán, doufám, že to mě i lidi bude i nadále bavit a hezky to popluje.
Čím vším se vlastně zabýváte?
Když to vezmu podle množství peněz, tak jsem napůl spisovatel a napůl podcaster. A také jsem v covidu napsala divadelní hru.
Na tu jsem se chtěla zeptat! V jaké je fázi?
Zkoušíme. Ale kvůli covidu i zaneprázdněnosti všech zúčastněných to trvá déle, všichni mají představení, zájezdy. Doufáme, že do Vánoc to bude. Nápad oslovit mě k napsání hry dostala skupina herců, kteří hrají v různých divadlech, ale zároveň je baví společně tvořit.
Je to konverzační hra: šest lidí sedí v baru a řeší, že zatkli největší dealery kokainu a co oni budou dělat. Malinko je založená na reálných postavách, ale spíš je to sranda, žádné moralizování.
Když vás něco štve, řeknete to, otvíráte diskuse. Co vás v poslední době opravdu nadzvedlo?
Obecně mě dlouhodobě štve výsměch feminismu, bagatelizace ženských práv, sexuálního násilí a obtěžování. Takže mě zvedají ze židle lidé jako Daniela Kovářová, kteří ve veřejném prostoru tvrdí, že je to normální a v pohodě. Nebo kauzy typu Dominik Feri, kde je deset žen, které nezávisle na sobě něco vypověděly, a lidé stejně řeknou, že si to vymyslely. Místo aby řešili, jestli to nejsou oběti. Mně vadí nespravedlnost, křivda. To pak nevydržím mlčet.
Jaká je vaše instagramová komunita, s jakými reakcemi se setkáváte?
Já jsem vždy překvapená, jak je moje skupina neuvěřitelně homogenní a máme na věci stejný nebo podobný názor. A to si občas řeknu, že teď už určitě přijde hejt, a ono ne. Nedávno jsem psala článek o tom, že mít dítě není domácí úkol, který musíme splnit, a to jsem tedy čekala hrozný shitstorm, ale přišlo sto procent pozitivních reakcí.
Kdyby se vypnul Instagram, co by to pro vás znamenalo?
Bylo by mi to líto, přišla bych o komunitu, se kterou jsme na jedné vlně. Baví mě, jak si vzájemně radíme, ale i velmi zajímavé reakce na témata, která otvírám.
Alena Mornštajnová stále nenašla odvahu říct, že je spisovatelka. Co jí v tom brání?
