Markéta Konvičková otevřeně: Naším vztahem otřásla moje nemoc, která mě v té době změnila charakterově

Markéta Konvičková se proslavila v patnácti letech, kdy se zúčastnila Česko Slovenské SuperStar. Porotu i diváky přesvědčila, že její hlas je výjimečný. Nyní je maminkou tříleté Amálky a se snoubencem žije v rodinném domě v Třinci. Hudbě se věnuje stále - jejím nejnovějším songem je duet s Janem Bendigem. Před lety si prošla náročným obdobím, co se jejího zdraví týče. Jak tuhle životní etapu zvládala? A jaký je její recept na šťastný partnerský vztah?

Kdo vás sleduje na sociálních sítích, ví, že vaše motto je „kdo málo spí, má hodně zážitků“. Pořád vás vaše dcerka prohání?

Podle mě nechce, aby jí něco uteklo, je fakt hodně zážitková! Musím ale říct, že teď je to lepší - usne v jedenáct večer a vstává v šest ráno, což je úspěch. Dřív to bylo tak, že šla spát o půlnoci a ve čtyři ráno jsme tady spolu vařily polévku. Jsem ráda, že se teď můžu lépe vyspat, díky tomu jsem se dala zase dohromady. Navíc mi šla kila sama dolů, protože pořádně spím a nezajídám únavu jídlem. A protože mám energii, nepotřebuju tolik jíst a cpát se sladkým.

Jak o sebe pečujete kromě dostatečného spánku?

Moc toho není, občas si zajdu na nehty a sem tam si dám masku. S Amálkou moc nestíhám. Co se ale týče duševního zdraví, tak o to se starám. Každý měsíc se snažíme na tři čtyři dny vypadnout někam k moři a úplně vypnout. Rozhodli jsme se, že co letos vyděláme, investujeme právě do cestování.

Máte nový hudební klip. Vnímám to u vás jako takový menší comeback. Jak je to dlouho od posledního songu?

Ano, poslední písničku jsem vydala asi před třemi lety, po porodu Amálky. Jmenuje se Ami a je to taková v uvozovkách hymna maminek. Týkala se mateřství, nebylo to produkčně nic velkého a spíš to byla písnička od srdce. Pak jsme přemýšleli s Honzíkem Bendigem, kdy už konečně uděláme pokračování té naší hudební telenovely. Tak nějak jsme se ale pořád míjeli a pak mi zničehonic poslal Nebe peklo ráj a já říkám: „Tak to je ona!“ Před lety jsme nahráli song Bloudím, pak následovalo Toužím a teď přichází třetí díl. Má to navazující linku a vrátili jsme se na místo činu - klip jsme točili znovu v Tunisku.

Co považujete za svůj největší hudební úspěch?

Vybaví se mi Karel Gott, se kterým jsem měla tu čest si zazpívat. Když si mě vybral na svůj koncert jako jednoho ze tří hostů, říkala jsem si, že to můžu už klidně zabalit, že nepotřebuju víc. Tenkrát mi volali z jeho managementu, jestli bych měla chuť si zazpívat na koncertu Karla Gotta společně s Ewou Farnou a Markem Ztraceným. Ewa, zlatá a stříbrná slavice, Marek, také zlatý slavík, a pak Konvičková. A já si pomyslela: „Aha, kde je ta skrytá kamera.“

Druhým milníkem je projekt Královny popu, kde jsem začínala jako patnáctiletá princezna a vystupovala jsem po boku Hany Zagorové nebo Marie Rottrové. A teď se už řadím mezi ty královny! To, že můžu vystupovat po boku svých vzorů, považuju za velký úspěch.

Píšete si písničky i sama?

Ano, ale podle mě v tom nejsem úplně dobrá. I když, když jsem napsala tu pro dceru, měla úspěch. Vím, že není dokonalá, ale je od srdce. Profi textaři by mě za to asi odsoudili, ale jsou to moje slova, vím, o čem zpívám, a myslím, že mi to pak lidé v publiku víc věří. Teď jsem napsala další písničku, která je hodně ze života a o mateřství. Tohoto tématu se asi jen tak nezbavím, protože mám dcerku pořád za zády.

Jak se vlastně taková písnička skládá?

Někdo to asi umí tak, že si sedne a nezvedne se, dokud ji nenapíše. U mě je to tak, že mi přijde myšlenka a do hodiny je hotovo. Pak už se k tomu vlastně nevracím, nahraju si to na diktafon, napíšu text a potom prostě přijdu za kapelou, producentem nebo někým, kdo dělá muziku. Udělám něco na první dobrou a víc to neřeším. Možná to zní blbě, ale takhle to mám se vším, s autem, partnerem… Nepotřebuju vidět něco dalšího, když vím, že je to ono.

Takže jste dost rozhodná, to je dobrá vlastnost.

Jsem takový okamžikový člověk, když teď něco chci, tak to mám a nic neměním. Je těžké jít se mnou do kompromisů a přesvědčit mě o nějaké jiné možnosti. Když jsme třeba hledali s partnerem dům, viděli jsme jeden jediný, oběma se nám postavily chlupy na rukou a my věděli, že nepotřebujeme vidět žádný další, prostě jsme si byli jistí, že je náš.

Jaká je ještě Markéta Konvičková?

To by vám spíš popsal můj partner, ale myslím, že jsem laskavý a hodně vyklidněný člověk. Když se něco stane, s klidem Angličana to přijmu a nějak s tím naložím. Také jsem tvrdohlavá, což je podle mě dobrá i špatná vlastnost. Špatná v tom smyslu, že i když do mě někdo pořád něco hustí, nedbám na to. Chyby, které třeba udělám, pak můžu vyčítat jen sama sobě. Musím dělat věci sama za sebe, je to moje vnitřní intuice. Ale někdy se i tvrdohlavost hodí, třeba když jsem si řekla, že vystuduju vysokou školu. Prostě když si něco usmyslím, tak za tím jdu. Ve zkratce jsem tedy asi laskavý, cílevědomý a tvrdohlavý člověk.

S partnerem jste spolu už dlouhá léta. Jaký je podle vás návod na spokojený vztah?

Hodně trpělivosti, kompromisu, naslouchání a komunikace. On je první člověk, který o mně ví úplně všechno. Já teda ani neumím v sobě něco dusit nebo chodit kolem horké kaše. Takže recept je podle mě komunikace a otevřeně mluvit úplně o všem. I když to někdy bolí a je to nepříjemné. Máme prokecané celé hodiny a jsem ráda, že on to má nastavené stejně - a proto nám to klape. Je potřeba si prostě najít spřízněnou duši, která to má stejně.

Prožili jste nějakou partnerskou krizi, kterou jste zdárně překonali?

Myslím, že naším vztahem otřásla moje nemoc, která mě v té době, v roce 2019, změnila charakterově. Chovala jsem se hrozně a nechápu, že rodina při mně tak stála. Když máte ale rozhozené hormony, ovlivňuje to vaši náladu, nic vás nebaví a vy nevíte proč. Přesvědčujete pořád dokola jenom hlavu, že to je vlastně dobré, ale je strašně těžké se sebou žít v takovém těle, které se zdá, že ani není vaše. To, že jsem vypadala hrozně, byla jedna věc, ale cítila jsem se ještě hůř. Navzdory tomu to partner se mnou zvládal skvěle, to klobouk dolů.

O jakou nemoc se jedná? Četla jsem, že jste objasňovala, že to nebyla rakovina.

Já měla karcinoid, to je zhoubný nádor, který je ohraničený, což je výhoda. Stačí ho vyříznout a jste v uvozovkách zdravá. Může to ale v těle cestovat skrze buňky a to se mi právě děje. Aby to zase někde nevyrostlo, budu brát doživotně tabletky. Nejde to vyléčit, ale jde to zpomalit. Měla jsem nádor na vaječníku, pak se mi začal přesouvat i na ten druhý a teď to mám někde v uzlinách, ale není to nic, co by mi nějak znepříjemňovalo život.

Jak dlouho trvala ta nejhorší fáze?

Asi dva roky, než se přišlo na to, co to je a jak se to dá léčit. Do toho jsem byla ještě těhotná. Teď je to tak rok, co se cítím fajn a je mi dobře. V současné době mám hodnoty úplně ukázkové, ale samozřejmě bez tabletek by to nešlo. Nevnímám to ale nějak špatně. Naslouchám tělu, a když mám každé ráno energii a jsem vysmátá, beru to tak, že je všechno v pořádku.

Jak jste se s diagnózou vyrovnávala před těmi třemi lety?

Nezbývalo než to přijmout. Když jsem se konečně dozvěděla, co mi je a jak se to dá léčit, bylo to pro mě vysvobození. Do té doby mi ale bylo fakt hrozně, byla jsem oteklá, měla všude pupínky… Nemůžete s tím nic dělat, lidé vám nadávají do oteklých rajčat a do botoxů a mně nezbývalo jen doufat, že se brzo přijde na to, z čeho to mám.

Teď docházím pravidelně na onkologii a často brečím, když tam vidím další pacienty. To spadnu zase na dno a říkám partnerovi: „Dej mi den, já se vyklidním, přijmu to, rozdýchám a bude to dobré.“ Potřebuju čas od času prostor na to, abych se vyrovnala s tím, že se to fakt děje a u někoho i bohužel v horší verzi.

Kvůli nemoci vám hodně padaly vlasy. Zajímalo by mě, co vám pomohlo je obnovit?

Já vlasy neztratila vlivem chemoterapií, byl to příznak, že tělo bylo v naprostém rozkladu. V rukách mi zůstávaly trsy vlasů a z těch, co mi zbyly, jsem udělala culík o tloušťce malíčku - a to jsem měla vždycky vlasy brutálně husté. Aby se jejich stav zlepšil, bylo potřeba dát do pořádku tělo. Vyzkoušela jsem i podpůrné doplňky stravy od tabletek přes mastičky až po šampony, ale nejvíc mi pomohly vitaminy na vlasy v podobě gumových medvídků - urychlilo mi to jejich dorůstání - místo centimetrového odrostu jsem měla dvoucentimetrový.

Nosila jste paruku?

V době, kdy jsem ztratila nejvíc vlasů, jsem se spojila s nadací, která vlasy daruje, a získala jsem paruku z pravých vlasů. Pomohla mi vrátit trochu sebevědomí. Ten pocit, že si můžete zase prohrábnout vlasy, byl skvělý. Přišla jsem o ně už celkem třikrát, před rokem to, doufám, bylo naposledy. Teď je mám zase krásně husté, ale na délku si ještě počkám. Říká se - jeden rok na hustotu, dva na délku.

Na závěr se musím zeptat. S partnerem jste už delší dobu zasnoubeni. Chystá se svatba?

Jsem hodně krátkodobě plánující člověk. Partner navíc pracuje jako pilot v privátním sektoru a funguje tak, že mu zavolají a on musí letět. S tím se moc plánovat nedá. Jsme spíš akční a jedeme ze dne na den. Příští rok ale máme desetileté výročí vztahu a já budu slavit třicítku, tak se to docela nabízí. Ale zase by mi přišlo škoda přijít o všechny ty mejdany a spojit je jen do jednoho! Anebo to bude tak, že odjedeme do zahraničí a poprosíme někoho, aby nás oddal tam.