Marek Ztracený slaví 40 a vrací se na pódia: Přál bych si být v očích syna ještě chvíli hrdina

Píseň Naše cesty nebo Dvě láhve vína si pravidelně prozpěvuje můj desetiletý syn a další si vesele notuje moje kamarádka, která je – něžně řečeno – ve zralém věku. A to je právě na tomhle zpěvákovi, který právě slaví čtyřicáté narozeniny, naprosto fascinující. Šíře jeho záběru a různorodost lidí, které dokáže oslovit.

Ale ať už jste fanoušek Marka Ztraceného, nebo jeho muziku zrovna nevyhledáváte, jedno mu upřít nemůžete. Je to jeden z nejvýraznějších zpěváků dneška a k tomu všemu i chlap, co se rozhodl svoji slavnou tvář využít k pomoci druhým a založil Nadační fond Marek Ztracený.

V létě 2023 jste si naordinoval pauzu, která pomalu končí, a už v létě odstartuje vaše tour. Nicméně to budou dva roky, co jste nekoncertoval, nevystupoval… A to není krátká doba. Co vám ty dva roky daly?

Šlápnout na brzdu, podívat se kolem sebe, zjistit, co mi bude chybět a co třeba naopak ne, zjistit, jestli jsem stále na správné cestě. Potřeboval jsem se trochu najít. Poslední roky mojí hudební cesty byly neuvěřitelné. Zažil jsem toho se svými fanoušky víc, než někteří nezažijí za celý život, a splnil jsem si nejtajnější sny. Nelituju jediného dne, ale poslední dva roky jsem se dostal na hranici svých sil a cítil jsem, že se potřebuju nadechnout. Zdálo se mi, že mě kariéra mění, aniž bych chtěl.

A také jste chtěl být s rodinou…

Přestože jsem celou dobu poměrně úspěšně kombinoval kariéru s rodičovstvím, tak jsem strašně chtěl být víc se svým synem. Vidět ho vyrůstat a užít si ten krásný věk, který má a už se nebude opakovat. Také bylo načase se trochu předvést – jako manžel a syn. Myslím, že všechno z toho se mi povedlo.

Dva roky jste nekoncertoval, ale něco jste dělat musel, to mi neříkejte.

Jasně, že jo. Ve finále ta pauza spočívala hlavně v tom, že jsem nejezdil tisíce kilometrů a nespával po hotelech. Hudbu mám v srdci a své fanoušky také. Skládal jsem a kupil plány do budoucnosti, ale víc jsem byl ten klasický táta od rodiny, který uklízel doma sníh před barákem, sekal trávu a všechny ty věci, co tátové od rodin dělají. Také jsem strávil hodně času doma na Šumavě v lesích a horách, kde jsem vyrostl… Poslední dobou jsem na ni měl čím dál tím míň času.

Tohle všechno vám ty dva roky daly. Ale je třeba něco, co vám vzaly? Nebo po čem se vám stýskalo?

Měl jsem takový lehký absťák nebo jak to nazvat. Myslím, že to byl adrenalin, který mi chyběl, a možná trochu i potlesk. Protože když jste patnáct let zvyklí, že ho slýcháte, a pak najednou přijdete domů…

A manželka netleská…

No právě, když vynesete koš, doma vám za to nikdo netleská. A když jsem vyčistil našemu králíkovi bedýnku, tak na mě dupal, namlouval jsem si, že to je takový králičí potlesk, ale bohužel se ukázalo, že to dělá z naštvanosti. Teď vážně… Trvalo to asi měsíc, kdy na mě ta změna dolehla, a přiznávám, že to bylo na psychiku náročné. Ale pak jsem se našel v tom klasickém rodinném životě a domácích pracích.

Takže Marek Ztracený žehlil, pral a uklízel?

To zas ne. Ale snažil jsem se být své ženě nápomocný a zastat všechny chlapské náležitosti, jak se sluší a patří. Hodně času jsem trávil se synem, měli jsme tolik plánů a snů, co se za ta léta nakupily, a konečně byl čas všechna ta dobrodružství zrealizovat. Věnoval jsem se i rodičům a kamarádům, kteří mě poslední léta už téměř nevídali. Pil jsem dobré víno, jedl skvělé jídlo, po večerech skládal nové písně a fakt si to užíval.

Nicméně i po dvouleté pauze, kdy jste nevystupoval a nevydával alba, přistál vám další, v pořadí již čtvrtý Zlatý slavík. A to jste ani nehecoval fanoušky, aby vám posílali hlasy. Čím si to vysvětlujete?

Já jsem v létě 2023 svým fanouškům vysvětlil, proč si dávám pauzu. Byl jsem k nim upřímný a i v té pauze jsem s nimi byl v kontaktu přes sociální sítě a podobně. Chtěl jsem, aby věděli, že i když nekoncertuju, myslím na ně. Ale těžko říct, to jsou takové věci mezi nebem a zemí. Ale možná se opravdu zúročilo to, že jsem napsal spoustu písniček, patnáct let jsem se fanouškům věnoval od rána do večera, jel jsem do každého koutu České republiky, abych jim hrál, zpíval a objímal je. A je možné, že rok a půl ani dva roky nejsou tak dlouhá doba, aby na tohle všechno zapomněli. O to víc si toho vážím.

Je pravda, že vaše fanouškovská základna, které říkáte Ztracená rodina, je tak trochu fenomén. Už jen tím, že jsou mezi nimi malé děti, jejich rodiče, ale klidně i prarodiče. Čím si vysvětlujete tuhle rozmanitost svých fanoušků?

Považuju to za jeden ze svých největších úspěchů. To, jak naše koncerty spojují lidi. Jsou tam dospělí, děti, ale třeba i páry sedmdesátníků a všichni jsou ty dvě hodiny šťastní a užívají si život. Přijdou holky, co jsou na dámské jízdě, rodiče překvapí děti, děti překvapí své starší rodiče a všichni jsou na jedné lodi. Cítí se opravdu jako jedna rodina. Vždycky mě to potěší, ale nevím, čím si to vysvětlit. Nemám žádnou speciální strategii na to, abych se líbil všem. Naopak mi přijde, že já jsem vlastně taková ta nejmíň pravděpodobná popová hvězda, i když slovo hvězda mi nezní dobře.

Nicméně jste popová hvězda, ať se vám to líbí, nebo ne. Napadlo vás někdy, že to takhle dopadne: Že za devět minut vyprodáte Eden, že naplníte O2 arenu, budete mít slavíky?

Bylo to až trochu legrační, ale tenkrát – v těch deseti letech – jsem nepochyboval ani jednu minutu. Lidé okolo protáčeli oči a usmívali se, když jsem sebejistě vyprávěl, jak jednou budu zpívat pro hodně lidí a moje písně bude znát celá republika. Mám povahu, že mě neúspěch neodradí, ale naopak motivuje snažit se ještě víc. A vzhledem k tomu, kolik těch odmítnutí bylo, možná to je ten důvod. Je hezké nad tím takhle zpětně přemýšlet, ale příběh se dál píše a koukám spíš dopředu než zpátky. Ale třeba Zlatého slavíka, natož čtyři, jsem nečekal nikdy.

Takže mladý Marek Ztracený o svém úspěchu nepochyboval?

Spíš ne, ale dnes už to vidím jinak. Jsem mnohem pokornější, vím, co všechno obnáší být populární a pohybovat se na hudební scéně.

A co to tedy znamená – být populární?

Je to takové malé vězení. Přináší to spousty benefitů, ale i omezení a rozhodně to není tak, jak se říká v televizi nebo filmech. Mám úžasné fanoušky a těm jsem připravený se rozdat, ale bohužel moje hudba neoslovuje pouze je. Moje popularita také dává prostor různým lidem komentovat mě nebo lidi z mého okolí a podobně, aniž by mě znali nebo byli někdy na koncertě.

Dokud jsem jen tak hrál a zpíval, bylo to jen o mně a fanoušcích. Jakmile ale začali lítat slavíci a vyprodávat se Edeny, musel jsem začít řešit spoustu jiných věcí, které s hudbou vlastně neměly nic společného. Je to denně 12 až 14 hodin schůzek, aktivit, skládání, nahrávání, cestování, koncertování, autogramiád a vypjatých situací. A ta odměna je vlastně hrozně krátká: jedna dvě hodiny dvakrát třikrát týdně někde na pódiu. Ale přesně kvůli těm dvěma hodinám to celé dělám a dělám to rád.

A jak se život muzikanta, všechno to cestování a večerní vystupování, kloubí s rodinným životem?

Jsou to samozřejmě dva různé světy, dva úplně jiné životy. Někdy se cítím skoro jako schizofrenik. Jsem na pódiu, je to show, adrenalin. A pak přijdu domů, kde žijeme úplně normálním skromným životem, kdy jsme pár rodičů, nemáme žádnou chůvu, hospodyni, nic takového. Takže v jednu chvíli mi tleská třicet tisíc lidí a pak najednou vynáším doma odpadky a vyvážím popelnici, protože přijedou popeláři. Ale já se přiznám, nesnáším stereotyp, ten mě úplně ničí a moje práce ho nepřipouští, takže jsem za to všechno obrovsky rád.

Teď se od muziky pojďme přesunout k jinému tématu. K vašemu nadačnímu fondu. Založil jste ho v době covidu a jeho prostřednictvím pomáháte v podstatě každému, kdo se z nějakého důvodu ocitl v nesnázích. Proč jste fond založil?

S tím nápadem jsem si pohrával už dlouho, cítil jsem, že mi bylo v životě naděleno spousta štěstí a že bych se o něj měl alespoň trochu podělit. A v covidu bylo najednou negativních věcí a nepříjemných situací, do kterých se lidé dostávali, víc a víc. Tak jsem se do toho pustil. Je to vlastně už pět let a mám z toho pořád obrovskou radost, protože je to zase něco jiného, navíc mi to dává smysl.

Že se slavní lidé věnují charitě, je vcelku běžné. Nicméně většinou si najdou již nějakou fungující organizaci a stanou se třeba její tváří, ambasadorem. Vy jste ale založil vlastní fond…

To asi patří k mojí povaze. Zaprvé chci mít všechno pod kontrolou a zadruhé potřebuju mít jistotu, že všechno dělám na maximum. Protože v minulosti se mi několikrát stalo, že jsem se třeba připojil k nějakému benefičnímu koncertu, ale ten neměl takové kvality, jaké mít mohl. Nebo nevydělal tolik, kolik mohl. Ale tohle dopředu nemůžete vědět, to zjistíte, až když v tom jste.

Takže jsem se takhle několikrát spálil a od té doby jsem měl v hlavě, že je potřeba pomáhat, ale bylo by fajn to dělat dobře, po svém – tak, jak to já cítím. A teď mám s fondem opravdu velké plány, chci do něj víc šlápnout, protože když se někomu povede pomoct, je to skvělý pocit. Musím říct, že vyprodané koncerty jsou skvělé, ale tohle je možná ještě o kousek lepší.

A opět se dostáváme k vašim fanouškům. Do pomoci se výrazně zapojuje i vaše Ztracená rodina. Dokáže se zburcovat a společnými silami vybrat na někoho, kdo to potřebuje, opravdu vysoké částky. I v tomhle je váš fanklub unikátní. Čím to je?

Jsou důvěryhodní. A za těch 15 let je to prostě vztah, který není vymyšlený. A popravdě to není ani žádný velký marketing, kdy řada zpěváků dělá fankluby, aby se jim líp prodávaly lístky na koncert a podobně. Já to fakt dělám proto, že mě to baví. Fanoušků si vážím a oni to asi cítí. A zajímavý signál pro ně určitě je i to, že se do té pomoci aktivně zapojuju. Že nenasdílím jen nějakou sbírku a nedám na instagram výzvu „sem posílejte peníze“, ale že vezmu svoje peníze a pošlu je tam také.

A teď zase úplně jiné téma. Vnímáte čtyřicítku jako milník?

Jasně, že jo. Uvědomuju si, že dá-li bůh, jsem tak zhruba v polovině svého života. Takže bilancuju, přemýšlím a vůbec nemám chuť na oslavu. Takže žádná nebude.

To vážně?

Řekl jsem si, že budu slavit celý následující rok, celých 365 dní. Pokaždé, když přijde ta správná chvíle. Na všech koncertech, s fanoušky, kdykoli se to bude hodit, budu slavit svoji čtyřicítku. Ale určitě ne organizovaně a plánovaně v ten den, kdy ji mám. Možná je to i tím, že mi nedávno zemřel tatínek (otec Marka Ztraceného zemřel na začátku prosince), takže ještě nemám úplně chuť se radovat a určitě by mi na té oslavě moc chyběl.

Říkáte, že bilancujete. Tak jaký je Marek Ztracený čtyřicátník ve srovnání třeba s dvacátníkem nebo třicátníkem?

Čtyřicátník je zbytečně rozumný. Pořád přemýšlí, které rozhodnutí bude to správné a podobně. Možná jsem i díky tomu úspěšnější, ale už to není taková zábava. Trošku mi chybí, jak byl člověk v mládí naivní, všechno dělal hlavně srdcem, i když to přinášelo chyby. Jenže i ty chyby byly vlastně zábavné. Takže mé předsevzetí je používat víc srdce než rozum.

Vypadá to, že jste – jak se říká – zmoudřel…

Ještě bych se moc neradoval, znáte to – ještě jsou ty krize středního věku, pozdní puberta a já nevím, co všechno.

Nicméně jste si ke čtyřicátinám nadělil svoji Zpátky tour, která odstartuje na konci června. V plánu máte dvacet koncertů během zhruba dvou měsíců po celé republice.

A správně by bylo mít jich čtyřicet, to jsme měli udělat.

Aha, chtěla jsem se zeptat, jestli dvacet koncertů za tak krátkou dobu není až příliš, takže asi není…

Je zajímavé, že jsem teď ve svých čtyřiceti vlastně v nejlepší formě svého života. Opravdu se fyzicky cítím nadstandardně skvěle. Takže dvacet koncertů je úplně v pořádku, naopak si myslím, že je to možná málo. Neskutečně se těším. Navíc ten adrenalin, když vběhnu na pódium, to mě vždycky omladí snad o dvacet let. Takže není se čeho bát.

Oslavu nechcete, předpokládám, že ani netoužíte po žádných velkých darech. Je ale něco, co byste popřál sám sobě?

Já mám vlastně úplně všechno. Asi bych si jen přál, abych byl v očích svého syna ještě alespoň chvilku za hrdinu, abych byl stále atraktivní pro svou manželku, aby na mě moje máma byla pyšná. A aby na mě byl pyšný i táta, jenž mi toho tolik dal a který už tu není. To bych si přál.

Jak už jsme říkali, Marek Ztracený nejen zpívá, ale i pomáhá. Jeho nadace koná dobro, kde je potřeba. Dveře má otevřené každý