Mám ráda uklizeno! Jenomže nerada uklízíš. Takhle žijí herečtí manželé Zuzana Kajnarová a Roman Říčař

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před třinácti lety se vzali, mají dvě děti, objevili se spolu ve filmu Klub osamělých srdcí a vidět je můžete v Divadle Radka Brzobohatého v představení Jsem doma, zlato! Hrají manžele, kteří mají zvláštní koníček.

Jejich vlastní svatba nebyla jen tak ledajaká – brali se na místě někdejšího středověkého hradiště Dřevíč kousek nad chalupou ve Smilovicích, kterou objevil Romanův děda s babičkou. A u nedalekého mlýna, ze kterého nezbylo skoro nic, Roman s přáteli postavil rodinný penzion a vlastnoručně ho vybavil nábytkem ze stromů zdejšího lesa. „Je to tu ideální na různé akce. Až budeme mít příště kulaté výročí svatby, mohli by nám tu hrát Buty,“ sní Zuzana, jež je – stejně jako kapela – původem z Ostravy. Právě tady, na břehu rybníka, který tu tři sta let byl, pak sto let ne a před pár lety ho Roman obnovil, vznikal tento rozhovor. Herečtí manželé otevřeně mluví o svých názorech na rodinu, o občasných třecích plochách, dětských snech i o kariéře.

Zuzko, my jsme spolu dělaly rozhovor, když jsi čekala první miminko. Ptala jsem se, jak si to představuješ za deset let.

Zuzana: Co jsem ti řekla?

„Doufám, že budeme zdraví, bude nás víc a budeme pořád spolu. Že život nepřinese velké bolavé osudové rány. Kdyby šlo všechno dál jako v poslední době, bylo by to fajn.“ Splnilo se to?

Zuzana: Jo! Mě to úplně dojalo… Je fakt, že život jde asi tak, jak by měl. Staří lidé umírají a noví se rodí. Nám se narodily dvě děti a zemřel Romanův tatínek, což bylo bolavé. Ale děti rostou a jsou zdravé.

Romane, a jak to máš s plynoucím časem ty?

Roman: Máme dvě zlobivé příšery, které nás samozřejmě velice baví a těší. Je to krásné a náročné. Takže kdyby to takhle vydrželo, tak asi dobrý.

Rodina je takhle už komplet?

Zuzana: No jo, už jsem stará. Uvažovala jsem, že bych chtěla větší rodinu. Ale čím jsou děti starší, tím by bylo další dítě dál od sourozenců. Tak jsem si říkala, že by byly fajn ještě dvě. Ale k tomu jsem Romana nepřesvědčila. Pořád jsem si myslela, že to ještě bude, ale uvědomila jsem si, že už na to nemáme věk.

Z jakých rodin pocházíte? Kolik vás doma bylo?

Roman: Já mám bráchu staršího o patnáct měsíců. A jsme hodně rozdílní. Dělá v IT sektoru, má vlastní programátorskou firmu. Řekl bych, že se máme rádi. Společně podnikáme, máme spoustu společných zájmů, vídáme se na chalupě… Takže nám to rodinné zázemí funguje, řekl bych, až vzácně dobře.

Zuzana: Já mám o čtyři roky staršího bráchu. A ten má dvě děti, vídáme se dohromady. Moje máma žije v Praze, protože se přestěhovala, když se nám narodil syn. Aby byla blíž k vnoučatům, a kdybych potřebovala, ať mám v Praze zázemí. Což hrozně oceňuju a děkuju jí za to, že takhle změnila svůj život. Protože přesunout se z Ostravy do Prahy není podle mě, navíc ještě ve vyšším věku, tak úplně krok, který by dokázal udělat každý. Jsem za to moc ráda.

Roman: Takže máme v Praze dvě babičky. Což je skvělý.

Zuzana: A jinak ještě k těm rodinám. Je legrační, že naše rodiny jsou podobné. Protože oba jsme děti inženýrů, naši otcové dokonce studovali stejnou školu. Sice každý v jiném městě, ale mají stejné vzdělání. A odmalička jsme byli podobně vychovávaní: jezdili jsme na hory, oba jsme chodili do turistických oddílů. Tak tím se nám daří nějak ten život společně zvládat bez velkých kotrmelců.

A v čem jste jiní?

Roman: Já strašně nerad plánuju.

Zuzana: Já strašně ráda plánuju.

Roman: Zuzana je milovnice prázdných, čistých vodorovných ploch.

Zuzana: Mám ráda uklizeno.

Roman: Jenomže nerada uklízíš. Protože když musíš uklízet, tak u toho držkuješ. Ale ty nemáš ráda cokoliv, co je na vodorovné ploše, cokoliv.

Ty tam něco položíš…

Roman: Ano. Položím sklenku s vodou – a v tu chvíli je tam nepořádek.

Zuzana: Ne, já nejsem tak přehnaná, jen Roman to tak vnímá.

A dá se to s dětmi nějakým způsobem dodržovat, aby zůstaly plochy čisté?

Zuzana: V pohodě, jen se ty děti špatně vychovávají.

Roman: Nemají ve mně dobrý vzor. Ale je to přirozené, podle teorie vesmíru vlastně směřujeme k neuspořádanosti. Od velkého třesku ta entropie neustále narůstá a přirozený stav je, že věci nejsou uspořádány.

Zuzana: Ale když něco hledáš, k čemu je ti entropie?

Roman: Vím, kde co mám… A žena mi to uklidí, pak jsem zoufalý.

Zuzana: Aspoň jeden člověk doma uklízet musí. Kdybych to nedělala, tak myslím, že už se tam nenajdeme.

Jak se v rodinném životě projevuje váš rozdílný přístup k plánování?

Zuzana: Já jsem vždycky měla pocit, že jsem strašný volnomyšlenkář a beru věci, jak přicházejí. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mám ráda jakýsi plán a systém. A to i když se na něco těším.

Proto musíš mít naplánováno?

Zuzana: Když vím, kam pojedu v létě na dovolenou a jak to bude probíhat, tak se můžu těšit. Takže si sháním průvodce a další informace.

Roman: Pro Zuzanu je plný diář vlastně splněný sen. Pro mě je plný diář noční můra. Já vím, že něco musím, a v tu chvíli si říkám: Já bych se třeba chtěl ráno probudit a dělat něco úplně jiného. A teď nemůžu, protože už jsem slíbil, že někam něco s někým někde… Takže v tom jsme totálně odlišní. A samozřejmě narážíme.

Ale muzikanti plánují dlouho dopředu ne?

Roman: Samozřejmě. Mně se moc nechce.

Zuzana: Ale na společné dovolené, kde jsme byli jen sami dva, jsme právě takhle první den narazili. Přijeli jsme do Budapešti a já jsem řekla: Přečetla jsem si v průvodci, že je zajímavé tohle, tohle, tohle a tohle. A chtěla bych to vidět. Roman mi řekl: Ale já chci jen tak jít ulicemi a nechat se unášet. Já jsem namítla, že na to máme jen tři dny.

Roman: Potřebovala poznat ta místa z průvodce.

Zuzana: Aspoň ta zásadní. A mezitím se můžeme volně procházet uličkami. Abychom neměli konflikt, řekli jsme si, že si to rozdělíme: Jeden den jsme chodili na místa z průvodce, druhý den jsme bloumali.

Ale bloumání bylo taky fajn, ne?

Zuzana: Jo, má to něco do sebe.

Roman: Já jsem se naštěstí strašně přejedl husích jater, takže už mi bylo všechno jedno.

Umíte to často, udělat si takhle čas jako manželé, abyste nebyli „jenom ti rodiče“?

Roman: Ne. Neumíme.

Zuzana: Já si myslím, že to je i v každodennosti. Že když člověk chce, tak nemusí odjet na druhou stranu světa. Že třeba večer ten pár spolu něco sdílí. Ať už je to koukání na film, společná večeře. To si myslím, že pro sebe nacházíme, tyhle chvilky. Ale byli jsme v zimě v Krkonoších jen sami dva. Určitě to není v takové míře, jako by si přál Roman, ale já si přeju hodně trávit času jako celá rodina i s dětmi.

Roman: Já bych to řekl ještě jinak. Velmi rád trávím čas jako celá rodina, ale přál bych si, abychom nějaký čas strávili jen my dva spolu.

A je to někdy naopak, Romane, že trávíš čas jen ty s dětmi?

Roman: Zcela výjimečně. Nejsem takový ten tatínek, který co čtrnáct dnů vezme děti někam na víkend, aby žena mohla do lázní. Ale pokud Zuzana natáčí, tak jsem samozřejmě s dětmi. Třeba jdeme na prochajdu do lesa. Nebo vymýšlíme expedici objevování pramenů Amazonky.

Děti už vědí, co chtějí dělat, k čemu inklinují?

Zuzana: Rozárka prohlásila, že chce být ilustrátorka a zpěvačka.

Roman: Ilustrátorka dětských knih.

Zuzana: Ona fakt hezky maluje. A zpívat by chtěla, to ji baví. František, když měl napsat ve škole, čím by chtěl být, tak z toho byl frustrovaný. Bral to jako úkol. Já jsem mu říkala, že nemusí napsat nic, že to nevadí, že ještě neví.

Roman: Ještě to pro něj není téma.

Vy jste měli jasno odmalička?

Roman: Já asi ne. Divadlo jsem dělal úplně odmala, nějakých osm devět let mi bylo, když jsem začal hrát ve vinohradském divadle. Ale neměl jsem to jako svoji dráhu. Mě totiž baví strašná spousta věcí. I to divadlo i ta muzika je pro mě jedna z řady věcí, které mě baví. Nikdy bych nechtěl dělat jenom to. Ale zároveň bych o to nerad přišel. Věřím, že přijde zajímavá příležitost, která se týká muziky. Život má spoustu jiných stránek a je zajímavé je objevovat, rozvíjet se v nich. Takže jsem už jako malý směřoval do více směrů a dodneška mě všechny z nich dost naplnily.

Zuzka taky měla divadlo už jako malá, že?

Zuzana: Já jsem asi nikdy neměla takovou tu touhu, že strašně chci být „tím“, a když to nebude, tak se zhroutím. Život mi docela vycházel vstříc v tom, že co mě bavilo, jsem dělala: chodila jsem do dramaťáku a na gympl. Pak jsem začala studovat v Ostravě takovou odpolední hereckou školu. A potom jsem se dostala na DAMU a díky tomu jsem přišla k té profesi a dělám ji.

Baví tě pořád?

Zuzana: Ta profese má neuvěřitelně mnoho forem. A mě baví, že to není jednotvárné, že těch věcí můžu dělat víc. Zkouším divadlo i natáčím, namlouvám knihy, dabuju. Je to pestré. Ale je trochu problém, že člověk není svým vlastním pánem. Takže proto mě baví věci, při kterých můžu být úplně svobodná, třeba keramika. Vytvářím si podle svého. Třeba raka, znak našeho Smilovického mlýna.

K tomu jsi máma na dost velký úvazek…

Mě rodina hodně naplňuje, dětem se hodně věnuju. Dokonce jsem s nimi byla dlouho doma, herectví jsem chvíli nedělala a byla jsem maminka. A nelituju toho, mám pocit, že to je dobře. Vlastně nevím, jestli té profesi úplně vždycky umím jít naproti, nejsem instagramový a facebookový typ, možná si tím trochu škodím, ale člověk nějaký je, nějak mu ta profese přichází do cesty, a tak ji dělám. Ale že bych za ní uměla jít odmala? Tak to není.

Dorotka do pohádky Anděl Páně se prý vybírala ze tří set hereček. Když jsi šla na konkurz, chtělas to dokázat?

Zuzana: Tak to nebylo. Volali mi, že mám přijít na konkurz, ale já jsem ten víkend měla jet do Ostravy za rodinou. Možná byla dokonce oslava babiččiných narozenin, prostě jsem tam potřebovala jet. Tak jsem se asistentce režie, to byla Zuzana Mathéová, omluvila, že nemůžu na konkurz přijít. Řekla mi, že nevadí, že přijdu na druhé kolo. A to byl asi ten zásadní moment, kdy jsem si řekla: „Tak jo.“ Odjela jsem, proběhl velký konkurz, kterého jsem se nezúčastnila, a druhé kolo potom probíhalo tak, že jsme se setkali s režisérem Jirkou Strachem v České televizi, dali jsme si kafe, chvilku jsme si vykládali… A na základě tohoto pohovoru jsem dostala Dorotku v Andělu Páně. Což je dost zásadní role, kterou jsem měla šanci dělat.

Jaká byla zásadní role pro tebe, Romane? Hrál jsi v muzikálu Jesus Christ Superstar – v ikonickém nastudování ve Spirále…

Roman: To jsem tenkrát nevěděl. Bylo mi sedmnáct, hrál jsem apoštola a nikdo jsme si neuvědomovali, jak zásadní fenomén pro českou muzikálovou scénu to je. Životní okamžik. Po letech žasnu, že jsem odehrál přes tisíc představení. Tam se opravdu podařilo udělat neuvěřitelnou souhru všech divadelních složek. Byla fantastická scéna, samozřejmě dokonalé libreto a hudba, režie. Všechno dohromady fungovalo. Potom přišly velké role v Ta Fantastice, v Divadle Milenium, i v Kočkách jsem zpíval, ale zpětně vidím, že nejvíc mě zasáhla Šakalí léta v ABC. Protože tam byla skvělá parta, živá muzika a hudba byla fenomenální. Bejby ze Šakalích let byl pro mě zásadní životní zlom, který mě nasměroval dál.

Zuzana: Protože jsi tam poznal mě.

Roman: To jsem právě chtěl doplnit. V tom divadle jsem změnil svůj osobní život. K lepšímu, samozřejmě. A přestal jsem být tím rockerem, který proplouval a užíval si, co se na něj ze všech stran valilo. Stal jsem se zodpovědným partnerem a nakonec i manželem a otcem.

Zuzka taky hrála v muzikálu – Marilyn v plzeňském divadle. Když jsem tě viděla, jak si to užíváš, žasla jsem. Netušila jsem, že je v tobě tahle stránka.

Zuzana: Ani já jsem to netušila. Váhala jsem, jestli do toho mám jít, protože pokud si člověk myslí, že má nějaký hudební sluch a muziku trochu vnímá, tak má samozřejmě nějaké sebevědomí. A když se potom seznámí s opravdovým muzikantem a s někým, kdo je tak nadaný, jako je Roman… Tak vedle něj veškerý můj talent bledne.

Roman: Ondřej Brousek napsal muziku, která je těžká. Ve smyslu těžkého zpívání. Spousta profesionálních zpěváků by si na ní vylámalo zuby, Zuzana to fenomenálně zvládla. To bylo úžasný.

Zuzana: Já jsem si fakt nebyla jistá a ptala jsem se Romana, jestli si myslí, že to mám dělat, jestli si na tom ty zuby nevylámu. A Roman mi řekl, že když budu makat, tak to zvládnu. Tak jsem se toho chytla a začala jsem chodit zpívat. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí se dá vybojovat dřinou. Tu muziku jsem se naučila.

Já neumím číst z listu, takže jsem si to musela naposlouchat, napočítat doby, abych věděla, kdy, co, jak. Vůbec to pro mě nebylo zadarmo, jezdila jsem do Plzně na korepetice každé ráno. A navíc jsem měla neuvěřitelnou pokoru před tím souborem. Že přijede činoherní herečka z Prahy do muzikálového souboru a oni jsou hrozně namakaní, jsou skvělí, to je výborný soubor, klobouk dolů. Říkala jsem si: Co si o mně pomyslí? Že jim něco bude ukazovat nějaká kravka z televizního seriálu?

Jak sis je získala?

Zuzana: Přistoupila jsem ke zkoušení velmi pokorně, včetně toho, že jsem jim řekla, že jim do toho nechci fušovat, že je v té roli hodně činoherní plochy, v tom si věřím, a v ostatních věcech budu ráda za jejich pomoc. Byli hrozně příjemní, ráda na to vzpomínám. A děkuju za tu příležitost, protože mě taky posunula dál.

Roman taky hrál v Plzni – Che v Evitě. Volali ti kolegové, jak se Zuzaně daří?

Roman: Něco se ke mně dostalo. Lidi si řeknou mezi sebou, jestli přijela kravka z Prahy, nebo ne. Ale ještě jsem chtěl říct, že talent a schopnost vnímat muziku není nejpodstatnější. Interpret jen nezazpívá noty v daném pořadí a daném tempu, ale přišel vyprávět příběh. Je hrozně těžké vyvážit v muzikálu, aby to nebylo takové to blbé činoherní zpívání, kdy je vidět, že ten interpret na to pěvecky nemá, ale zároveň to není profesionální popový zpěvák, který ale nic nezahraje. A v tomto konkrétním případě si myslím, že se to fakt potkalo, že to bylo přesně vyvážené. Že to bylo dobře zazpívané a dobře zahrané zároveň.

Romane, ty máš několik nominací na Thálii a žádná se neproměnila v sošku. Nemrzí tě to?

Roman: Kultura – nebo určitě divadelní obor – je nesmírně subjektivní. Takže to záleží na líbí/nelíbí. A tam jakékoliv hodnocení, kdo protrhnul tu cílovou pásku, přestává dávat smysl. Takže já jsem rád, že si mě někdo všimnul.

Zuzana: Je milé, že člověka ocení.

Roman: Přesně tak. A myslím si, že zrovna představení, za která jsem byl nominovaný, byla pěkná. Že měla díky nominacím publicitu navíc, je dobře – o to víc lidí se přišlo do divadla podívat.

Zuzana: Za Marilyn jsem byla taky nominovaná. Což mi přišlo absurdní, že od školy dělám činohru a pak jsem nominovaná za muzikál. Vedle těch muzikálových herců. Potěšilo mě to, ale myslím si, že dostat tu cenu by bylo neadekvátní vůči lidem, co to dělají celý život a jsou v tom oboru špičkoví.

Tak teď už nezbývá než se zeptat, jak se vidíte zase za příštích deset let?

Roman: Já doufám, že budeme dělat pěkné divadlo, že se budeme věnovat tomu oboru, který jsme až doteď oba dělali, a zároveň si tady budeme vymýšlet různé další zábavy se Smilovickým mlýnem a spolu s našimi kamarády tady budovat a rozvíjet celý ten náš záměr.

Zuzana: Já hlavně doufám, že budeme dělat to, co nás baví. Bude to takové období, kdy děti budou už docela velké, a tak budeme moc zhodnotit, jak jsme je vychovali. A že si spolu najdeme nějaké naplnění, když děti odrostou, že se budeme možná víc času věnovat sobě.

Roman: Já už mám mlýn, já už jsem v pohodě.

Zuzana: A golf.

Roman: Mlýn a golf.

Zuzana: Tak já s tebou budu víc chodit na golf, slibuji.

Roman: Jo? Dobře.

Slavné herecké manželství. Carmen Mayerová: Rozhovor o 50leté lásce s Petrem Kostkou