Majda z Kouzelné školky: Jsem už stařena, ale vlastně nechápu, na co si dnešní maminky stěžují

Když na mě promluvila, musela jsem se v duchu smát. Kdybych neměla otevřené oči a neviděla před sebou skutečnou Magdalenu Reifovou, myslela bych si, že naproti mně stojí slavná sitcomová chůva Fine. Hlas, dikce, ale i ta nezměrná energie, která z ní čiší, je prostě nezaměnitelná.

S Magdalenou Reifovou v pruhovaném tričku a klobouku už vyrůstají děti přes 24 let a její hrátky na obrazovce je baví zjevně stejně jako ji samotnou. Děti totiž miluje a baví ji víc než dospělí. Pravda, bez klobouku a pruhovaného trička to není ta pravá Majda z Kouzelné školky, ale to, že práce s dětmi a pro děti pro ni není jen způsob obživy, ale jakási celoživotní náplň, která ji činí šťastnou, bylo poznat hned po prvních větách.

Mluvila s energií sobě vlastní, glosovala vtipnými poznámkami a byla otevřená. Ani náhodou by mě nenapadlo, že tahle zábavná dáma dnes slaví 60. narozeniny, má za sebou dva infarkty, v těle kardiostimulátor a že vlastně před pár lety takzvaně utekla hrobníkovi z lopaty.

Slavíte 60. narozeniny, takže první otázka je jasná. Chystá se nějaká oslava?

Bohužel žádná nebude, protože máme zítra premiéru představení pro děti Kouzelné Vánoce. Takže jsem letos všechny poprosila, že to posuneme a hlavně ať mi nechystají žádné překvapení. Slavit den před premiérou není moc dobrý nápad.

Působíte hodně energicky a mladistvě. Není to na vás vidět, ale máte za sebou poměrně závažné zdravotní problémy, je to tak?

Mám kardiostimulátor a díky tomu můžu být zase veselá, protože svého času jsem se jen ploužila, byla jsem nemocná a unavená.

Prý jste si nevšimla, četla jsem někde, že jste prodělala dva infarkty a řekli vám to až zpětně doktoři, když vás za pět dvanáct operovali a jen taktak vám zachránili život. Jak je to možné?

Tak na to se mě tehdy v nemocnici také ptali. Měla jste nejspíš dva infarkty, vy o tom nevíte? Říkám: No, nevím. A oni: To vám nebylo špatně? Říkám: Jasně, bylo mi špatně. A oni: A co jste dělala? A já: No, čekala, až to přejde.

Jak to vypadalo, když vám bylo špatně?

Petr Vacek (herecký kolega) to se mnou zažil několikrát. Prostě jsem sebou po představení flákla na zem. Bylo mi fakt zle, zvracela jsem, tak se čekalo, až to přejde. Ale určitě to nebyly vždycky infarkty, prostě jsem byla vyčerpaná. My na těch představeních docela řádíme a děti nás pak rozpumpujou ještě víc. Ale ten kardiostimulátor všechno srovnal. Ve středu nebo ve čtvrtek mi ho dali a v pondělí už jsem točila Kouzelnou školku.

Takže otázka, jestli jste po téhle zkušenosti nějak zpomalila, je asi zbytečná…

Ale ano, dávám si víc pozor. Jenže nás na škole učili, že herec je buď živý, nebo mrtvý. Roky do nás hustili, že se hraje i se zápalem plic a že show must go on za každou cenu a za všech okolností. To až během covidu se to trochu změnilo.

Jak to myslíte?

Hrát se zápalem plic je sice fajn, jste hrdina, že nezrušíte představení, ale také ubližujete sobě, svému srdci a organismu. Ale především můžete i nakazit někoho jiného. A do covidu se nějaké chřipky, angíny, nachlazení a já nevím co v divadle vůbec neřešily. Vzal jste si antibiotika a šel jste na pódium líbat svého hereckého partnera. A covid dal lidem za vyučenou, a to myslím v dobrém smyslu slova. Herci se naučili, že jsou na světě důležitější věci než show. Země se nepřestane točit, když se zruší představení.

Takže jste se naučila odpočívat, což mimochodem dobíjí energii. A co vaše dětské publikum, i to vás nabíjí?

Určitě. A hlavně se mi před 2,5 roku narodil vnouček a z něj jsem úplně paf. To není vnuk, je to můj guru! Životní kouč a nabíječ energie. Bydlíme v jednom domě s mladými. I když máme na sobě nezávislé bytové jednotky, můžu ho vídat, v podstatě kdykoli chci. A za to jsem šťastná.

Člověk by si říkal, že po 24 letech práce pro děti a třech vlastních, budete mít dětí ažaž, ale vypadá to, že ne.

Vůbec. Nám se i z chalupy pomalu stává školka. Jak náš Vašík dorůstá, začíná si dělat kamarády. V létě k nám chodily děti, co přijely na vesnici na prázdniny, a my měli ze zahrady dětské hřiště. To miluju. Pořád s nimi něco vymýšlím, maluju a všechno je dovoleno. Rodiče mě asi trochu nenávidí, protože od nás chodí domů dost zřízené a špinavé. Ale snad šťastné.

Měla jste vždycky takhle silný vztah k dětem?

Asi ano, skoro bych řekla, že mě děti vždycky bavily o něco víc než dospělí.

Co vás na dětech tak baví?

Jsem asi nějaká nevyhraná. Ráda si hraju a dospělí si už moc hrát nechtějí.

Dětské publikum je hodně náročné. Bezprostřední, upřímné a určitě vám dokáže různě nabourat představení, je to tak?

To je na tom to nejzábavnější. Každé představení je díky nim jiné. Máme samozřejmě nějakou kostru, ale pak se dětem přizpůsobujeme. A máme i prostor plnit přání. Když přijde dítě a chce písničku o sněhulákovi, tak mu ji s Petrem rádi zazpíváme, i když nebyla v plánu. Ale my nehrajeme jen pro děti, vlastně největší výzva je pobavit i jejich rodiče.

A daří se to?

Stává se, že přijde takový ten typicky nešťastný tatínek, kterému maminka strčila děti, aby s nimi šel do divadla. Sedí v první řadě, kouká do mobilu, je jasné, že je rozhodnutý to nějak přetrpět. A najednou se chytne, začne reagovat, smát se a hrát s námi. To je pro nás asi největší odměna. Protože o to nám jde. Spojit děti a rodiče, aby dospělí zapomněli na starosti a prostě si s námi chvíli jen tak hráli. Aby nezapomněli, že také byli malí.

Často slýcháme, že dnešní děti jsou takové a makové, dřív byly lepší, hodnější… Jak to vnímáte vy? Jsou dnešní děti jiné než ty před dvaceti lety?

Děti jsou pořád děti, jen mají dnes daleko víc podnětů kolem sebe, tak je těžší je zaujmout. Já jsem stará škatule, my se celý den těšili na večerníček a byl to pro nás zážitek. Takže udržet jejich pozornost je trošku složitější. Ale spíš než děti se nám mění rodiče.

A jak se mění rodiče?

Nerada to říkám, ale jsou nevychovanější a nevychovanější. A to nejen na našich představeních pro děti, ale i na koncertech a v divadle. Máme třeba představení Hurá na duchy, které je o tom, co všechno se v divadle nedělá, protože jinak tam budou strašit bubáci. A jedna z věcí, která do divadel nepatří, se samozřejmě týká mobilů, v představení vysvětlujeme, že se v divadle vypínají. Hrajeme a rodiče mají v rukách mobily, svítí jimi nebo si čtou. A není jim hloupé, že jim děti říkají: Maminko, vypni ten mobil, to se v divadle nedělá.

Probraly jsme děti, pro které hrajete, i vnuka, ale co vaše děti? Máte tři. Jak jste to všechno zvládala, když byly malé? Nedocházela vám někdy energie?

Asi docházela, proto mám možná ten kardiostimulátor. Ale měla jsem je mezi 25 a 30 lety, nebyl čas o tom moc přemýšlet. Po třetím dítěti jsem šla k doktorovi, protože mi bylo pořád špatně, byla jsem unavená a neměla na nic sílu. A on mi říkal: Co se divíte? Ženské tělo se z porodu vzpamatovává i pět let a vy jste za pět let porodila tři děti. Když jsem se zeptala, co tedy s tím, mám prý odpočívat. Tak jsem poděkovala, řekla na shledanou a hotovo.

A odpočívala jste?

Když máte tři malé děti, copak to jde? Já byla buldozer, stíhala jsem dabing, děti, uvařit, ušít jim oblečení, protože tady nic moc nebylo, v noci jsem pekla, hrála divadlo, natáčela…. Vlastně vůbec nevím, jak jsem to tehdy stíhala.

Myslíte, že to mají dnešní maminky také těžké?

Už jsem asi fakt stará, protože opravdu nechápu, když si dnešní maminky na něco stěžují. Za nás nebyly žádné papírové pleny, musely jsme všechno vyprat, vyvařit, vyžehlit. I udělat sunar byla věda, voda se musela převařit, pak vychladit, nic instantního jako dneska nebylo. A ještě jsem přitom pracovala.

Ale proplakané noci a spánkový deficit s dětmi, to je asi pořád stejné, ne?

Je pravda, že moje první dítě, Baruška, bylo dítě pro začátečníky - naprosto zlaté. Spala, neplakala. Druhé dítě bylo trošku komplikovanější, a to třetí, to mělo prostě smůlu, že bylo třetí. Bydleli jsme v malém 1+1, vlastně to byla jen kuchyň spojená s obývákem a dětský pokoj. Takže když ten nejmladší potřeboval spát, zavezla jsem ho v kočárku do koupelny, aby měl trochu klid. Jinak mu v postýlce, když spinkal, ty starší na hlavě stavěly kostky, a když se ve spánku otočil, ještě mu vynadali, že jim tu věž z kostek zbořil.

S manželem žijete přes 35 let. Trochu mě pobavilo, že je geolog. Přemýšlela jsem, kde se tak seznámí herečka s geologem?

Velmi jednoduše, na schodech u Rudolfina a později v hospodě. Můj muž se totiž kamarádil s mými spolužáky. On je totiž z Chebu a část mých spolužáků byla z Plzně, potkávali se ve vlaku. A pak s touhle partičkou začal chodit i do hospody u konzervatoře, kam jsem chodila i já. Ale my spolu vlastně nejdřív dlouho kamarádili, já mu dokonce pomáhala balit holky.

Co prosím?

On byl zamilovaný do jedné studentky práv. A já zjistila, že maluje. Tak jsem jí navrhla, aby mě u mě doma namalovala, s tím, že až ji tam přivedu, nechám je tam samotné s kamarádem a vypařím se. Jenže ona si asi myslela, že ji balím, prostě nepřišla.

A tak jste se nakonec dali dohromady vy dva…

Kdepak, tak jednoduché to nebylo. Já tehdy měla kluka, a protože jsem docela věrná holka, byli jsme ještě několik let jen kamarádi. To až později z toho byla láska.

Přesto jsou vaše profese dost rozdílné. Je to pro vztah výhoda, nebo nevýhoda?

Mě šutry vždycky bavily. S maminkou jsme sbíraly trilobity, maminka měla sbírku zkamenělin a mojí nejoblíbenější knihou byl svého času Kapesní atlas hornin a nerostů. To jsem samozřejmě vůbec netušila, že si jednou vezmu geologa. Takže když jsme pak už spolu s dětmi chodili třeba na záhnědy, byla to krása.

Co jsou to záhnědy?

Když se na podzim zorá pole, prohrne se hlína a je zrovna po dešti, objeví se krystaly křemene, které jsou zbarvené dohněda.

Začaly jsme vašimi narozeninami a já bych jimi ráda i skončila. Máte nějaký vysněný dárek, něco, co byste si doopravdy přála?

Ještě než jsem zjistila, jak obrovský kalup budu před narozeninami mít, moc jsem si přála, abychom se všichni společně sešli. My s manželem a všemi našimi dětmi a jejich partnery. Žádné dárky, jen my všichni dohromady. Takže i když jsme museli oslavu odložit, doufám, že k ní jednou dojde. Přála bych všem lidem, nejen sobě, abychom byli častěji spolu a víc si svoji blízkost užívali.

I tuhle dámu nejspíš znáte. Zuzana Bubílková: Po zklamání s manželem chlapům jako partnerům nevěřím