Hlavní obsah

Trochu línej trémista, co rád hrál blbce: Dáša Veškrnová nebyla můj typ, říká herec Luděk Sobota

Foto: Televize Seznam

Foto: Televize Seznam

Od studií na DAMU věděl, že chce být komik a improvizátor, i když tím popudil některé své profesory. Luděk Sobota si stál za svým, raději se proto stal po škole úředníkem. Později nastoupil do liberecké Ypsilonky a Semaforu. A svůj talent využil v desítkách filmů, včetně ikonických Jáchyme, hoď ho do stroje!, Jen ho nechte, ať se bojí nebo Zítra to roztočíme, drahoušku…!

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přes všechny své filmové a divadelní úspěchy musel kvůli roli předsedy fotbalového klubu Václava Orla do seriálu Okresní přebor dělat kamerové zkoušky. Zvládl je úspěšně a díky nim si režisér Jan Prušinovský obhájil výběr legendárního komika do role stárnoucího vesničana. I o tom herec mluví ve své Intimní zpovědi. A také o cestě do Indie, o dědečkovi, který ze zajetí utekl přes latrínu, o svém obdivu k Jiřímu Suchému, o tom, proč nemohl spolupracovat s Felixem Holzmannem nebo o manželce Adrieně a synu Láďovi. Rozhovor vznikl kousek od jejich domu na Malvazinkách, v tenisovém klubu, kde Luděk učil Adrienu a pak i Láďu hrát tenis. A dnes sem Luděk Sobota (81) chodí s kamarády na pivo.

Vás to prý strašně táhlo do Indie. Proč právě tam?

Vždycky mě zajímala a hodně jsem o ní četl. Do Indie se dostal i Alexandr Veliký, ale nezůstal tam. I díky pomoci slonů ho Indové zahnali.

Vás nezahnali. Měl jste pocit, že už jste tam někdy byl?

To jsem měl. Bydleli jsme na slovenském velvyslanectví a tam se mi o tom i zdálo. A zdála se mi spousta věcí, které se mi normálně nezdávají. Třeba o mém otci.

Zjistil jste tedy, jestli už jste tam někdy byl?

No, to jsem nezjistil. Už před tou cestou jsem byl na holotropním dýchání, píšu o tom v knížce Holé a trapné dýchání. To dýchání trvá asi čtyři hodiny, zjevila se mi tam Indie a jiné věci. Nakonec to bylo optimistický, celej svět byl krásnej. A v té Indii, to byl pro mě opravdu velikej zážitek – mívám pocit, že jsem se tam kdysi v minulém životě narodil. Taky se mi zdálo, že jsem tam měl dědečka, kterej mě poslal do ašrámu, a jak jsem šel, byla tam bohyně, ale ne Kálí, a ta mě pohladila po hlavě. To bylo moc hezký.

Když jsem pak měl spoustu různých děvčat, kdekterá si mě chtěla vzít. Ale já jsem se vždycky vymluvil na to, že jsem ženatej…

Jak vzpomínáte na dědečka a babičku z tohoto současného života v Čechách?

Dědečka jsem miloval. On mi vyprávěl o první světový válce, jak byl v Rusku a potom utekl z toho tábora, kde byl zavřenej. Vypukl tyfus, on se bál, aby to nedostal, tak se podhrabal latrínou. Sem šel asi tři roky.

To byl dědeček z Bousova?

Ano. U něj jsem toho prožil dost. Když mi bylo pět let, byl jsem tam s jedním kamarádem, Pepek se jmenoval. Já jsem spadl do rybníka a on místo aby mi pomohl, utekl. Bylo to v zimě, takže jsem dostal šílenou chřipku a pamatuju si, jak jsem ležel u babičky a dědečka pod peřinou.

Foto: Televize Seznam

Luděk Sobota s autorkou pořadů Moje místa a Intimní zpovědi Blankou Kubíkovou Foto: Televize Seznam

Jezdil jste tam i v létě na prázdniny?

Taky. Běhali jsme s klukama, jmenovali se Macounovi, na Záhorník a zpátky, závodili jsme. A v tom jsem byl docela dobrej.

Když přeskočíme pár let, tak když jste chtěl jít studovat DAMU, radil vám Jiří Krampol, kamarád ze Žižkova?

Ano, on bydlel na Žižkově docela blízko mě. Když už na DAMU chodil, ptal jsem se, co pro to mám udělat, aby mě taky vzali. On říkal: „No, tak choď k nám, scházíme se U Fleků každou neděli.“ Tak jsem tam poctivě chodil, ale to mi moc nepomohlo. A pak se mě ujala herečka Suchánková Mlynářová, která kdysi hrála ještě s Vojanem, starší paní.

To ona vám prorokovala, že z vás bude velký dramatický umělec?

Ona nemohla pochopit, co mám pořád s tou komikou. Myslela si, že budu herec vážnejch rolí, ale mně se do toho nikdy nechtělo. Protože jsem tušil, že mám v sobě něco z té komiky.

Miloš Kopecký chodil i na diskotéky, kde byly mladý holky, a já jsem si říkal: Co tam má co dělat, když je už starej?

Co na to potom učitelé na DAMU? Vás učila i Libuše Havelková

Ta to nemohla pochopit. Naštěstí si mě vzal do své skupiny profesor Miloš Nedbal, který tomu rozuměl, protože byl kdysi u Voskovce a Wericha. Chápal, o co mi jde.

Pak jste to profesorům do diplomky pěkně nasolil.

Nasolil. Ale já jsem jim to i říkal. I Libuši Havelkové jsem řekl, že neumí učit, nerozumí tomu. Což byla ode mě neuvěřitelná drzost.

To jste musel být „oblíbený“ student!

Naštěstí mě z toho vytáhl profesor marxismu-leninismu. To byl alkoholik, který rád chodil vedle do restaurace U Štiky. Tam jsme spolu popíjeli a já jsem říkal: „Já to divadlo dělat nebudu, mě to nebaví, připadá mi stupidní.“ On mi nabídl, jestli bych nechtěl jít do Domu kultury v Ústí nad Labem, že tam má známého ředitele. Tak jsem tam šel.

Tam jste ale nenastoupil jako herec. Co jste tam dělal?

Byl jsem metodik. Měl jsem dvě kanceláře a nejvyšší plat ze všech, herci takové platy neměli. V Ústí jsem se měl výborně. Pak tam přijel ředitel divadla v Mostě, který mi kdysi nabídl angažmá, a já jsem ho odmítl. Divil se, co tam dělám, že mě je tam škoda. A já jsem namítl, že vím, co dělám, co je pro mě nejlepší.

Luděk Sobota v Televizi Seznam

Byl pravověrným Žižkovákem, proto se při natáčení Mých míst chtěl dostat i na dvorek činžáku, kde hrával s kluky fotbal. To se povedlo. Pak vzal štáb na procházku Malvazinkami, kde žije, a do Svatého Jana pod Skalou, kde si pořídil chalupu. Do Indie, která ho vždycky fascinovala, jsme zajet nestihli. Moje místa Luďka Soboty reprízuje Televize Seznam ve čtvrtek 25. července ráno, na jeho Intimní zpovědi se můžete podívat TADY.

A bylo pro vás nejlepší oženit se v osmnácti?

Ne, to byla blbost. Hrozná blbost, ale nakonec se to vyvinulo docela dobře, protože když jsem pak měl spoustu různých děvčat, třeba když jsme jezdili na zájezdy se Semaforem…

… to už jste byl slavný?

Byl. A kdekterá si mě chtěla vzít. Ale já jsem se vždycky vymluvil na to, že jsem ženatej.

Díky prvnímu manželství máte papírově tři syny, že?

Jenomže ten první evidentně není můj. Já jsem to mé první ženě říkal, že to nemůže být můj syn. Jednak mi nebyl vůbec podobnej, ani trochu. A zadruhé to byl někdo úplně jiný – to člověk vycejtí.

Vy jste si ji vzal, protože vám řekla, že je s vámi těhotná?

No. Abych byl za slušňáka, tak jsem to udělal.

Potom jste spolu měli ještě jednoho syna, Roberta. Je novinář a píše erotické romány.

Nikdy jsem je nedočetl. Pak mám s Adinou taky syna. Láďu. Ten má povahu mezi mnou a mojí ženou.

Přitom Miloš Kopecký vám radil, abyste se podruhé neženil.

Kopecký byl bezvadnej, měl jsem ho rád. On uměl poradit dobře, ale v tomhle asi ne. On chodil i na diskotéky, kde byly mladý holky, a já jsem si říkal: „Co tam má co dělat, když je už starej?“

Radil vám, abyste si nebral výrazně mladší ženu nebo abyste se už neženil vůbec?

Že je Adina mladší, do toho nezasahoval. Ale my jsme si s Kopeckým celkově rozuměli. Hlavně v tom prvním filmu, co jsem s ním dělal – Zítra to roztočíme, drahoušku…! On rád improvizoval a já taky.

A pan režisér Petr Schulhoff vám improvizace povoloval?

Nejdřív ano, ale začal utahovat šrouby a v dalších filmech už ne. Dostal jsem se s ním pak do konfliktu a připomněl jsem mu: „Já jsem vám řekl, než jsme začali, že to budu dělat, jenom když budu moct improvizovat. A pokud ne, tak to rovnou odpískejte, já to dělat nebudu.“

A povolil?

Jo. Snažil se, ale stejně mu to moc nešlo.

Tam hrála vaši partnerku Dagmar Veškrnová. Proslýchalo se, že spolu chodíte.

Jenomže my jsme spolu nechodili. Ona nebyla můj typ.

Když jste předtím hrál v komedii Jen ho nechte, ať se bojí s Helenou Vondráčkovou, tak ona byla váš typ?

No, vlastně se mi líbila víc. Chodili jsme spolu, ale jenom asi půl roku.

V čem je pro vás nejlepší vaše žena Adriena?

Skoro ve všem. Jsem rád, že ji mám, protože si rozumíme. A taky se o mě dobře stará a vaří a rozumíme si.

Ona působí jako živel, vy moc ne. Doplňujete se?

Adina je temperamentní, já ne. Myslím, že protiklady se přitahujou.

Nejste živel, přitom milujete komiku a improvizaci. Prý se vám ale stávalo, že když jste šel na jeviště, cítil jste úzkost. Z trémy?

Nevím, jestli to byla tréma, ale mně se dělalo špatně od žaludku vždycky.

Nechtěl jste proto s divadlem seknout?

Když to bylo divadlo, co jsem dělal s Šimkem v Semaforu nebo s Honzou Schmidem v Ypsilonce, tak ne. Protože to bylo divadlo podle mého gusta. Takhle jsem si to představoval. Ale nikdy bych nechtěl dělat nic jiného než takovýhle divadlo.

Sem tam mě zavolali na Bartolomějskou a ten, co mě vyslýchal, tvrdil: „Soudruhu Soboto, my o vás víme všechno!“ Já jsem říkal, když vědí všechno, tak proč se mě ještě na něco ptají.

Nebylo stresující i to, že u Miloslava Šimka jste měl nahradit Jiřího Grossmanna, který zemřel?

Ne, já jsem Grossmanna prakticky neznal. A Šimka vlastně taky moc ne. Já jsem tam šel, protože jsem měl bydliště v Praze a Ypsilonka tenkrát hrála v Liberci, kam jsem musel dojíždět. Říkal jsem Honzovi Schmidovi: „Zařiď, aby se to divadlo přestěhovalo do Prahy, pak já tady budu, jinak ne.“ Tehdy to nezařídil, tak jsem šel k Šimkovi.

Vy jste spolu psali. Jak to vypadalo prakticky?

Měli jsme oba právo veta, což je výborná věc, to on měl i s Grossmannem. Takže když někdo vymyslel nějakou blbost, tak ten druhej mu to mohl vetovat. A já jsem toho dost využíval. Ale někdy, když vymyslel nějakou kravinu, tak jsem se tomu zasmál, pak jsem řekl, že to je úplná blbost. Tak jsme to přešli a potom jsem se k tomu vrátil: „Počkej, jak jsi to říkal? Tu blbost.“ On to zopakoval a já jsem řekl, že ono je to vlastně dobrý, lidi se tomu budou smát. A bylo to tak.

Pak jste scénky ještě upravovali?

Někdy. Jenže Šimek chtěl všechno hned, rychle. On se s tím nepáral. Zatímco třeba když jsem dělal s Felixem Holzmannem, tak ten byl takovej důslednej a chtěl na to jít pomaloučku. A vymýšlet. Ladislav Smoljak to měl taky jinak – chodil k nám na obědy, tomu jsem říkal: „Kdy už začneme, člověče, psát?“

Jenom vykládal, vykládal, ale nic na papíru?

No, tři dny tam chodil. A já jsem říkal: „Ale teď už musíme něco napsat, protože to už není možný.“ Tak jsme začali.

Včera jsem se dívala na některé vaše scénky s Miloslavem Šimkem, třeba na Seznamovací kancelář nebo Nad dopisy diváků. Dodnes si je pamatuju z dětství. Kdo přišel na to, že budete šéfredaktor televizních přestávek, který neumí říct souvislou větu?

My jsme to hráli asi stokrát, ale v jiný podobě. Tak jako normálně. Ale mě to přestalo bavit a začal jsem do toho dělat eeé eée eéé. A v portálu se Šimek ptal: „Co to tam blbneš? Co to děláš?“ Já jsem říkal: „Vždyť se tomu lidi smějou.“ On uznal, že mám pravdu, tak ať to teda dělám. Takhle vznikla scénka pro televizi.

Miloslav Šimek měl vaše improvizace rád?

Toleroval je. Zato Petra Nárožného štvalo, když jsem improvizoval. I když jsem ho měl moc rád, nesnesl, aby se ty texty měnily – ačkoliv jsme je vymýšleli my dva se Šimkem.

Je pravda, že jste měl hodně rád Felixe Holzmanna, ale vaše spolupráce neklapla?

Ano. Já jsem vymyslel scénku, jak dva blbci luštěj křížovku. A on mi pak říkal: „No, ale vy taky chcete hrát toho hloupějšího, že jo?“ A já jsem říkal: „No, to jo.“

A on taky.

A on taky. Jenomže dva blbci, to nejde dohromady.

Celý život jste chtěl být komik, ale tím, že jste byl za nesmělého a přihlouplého, vám zřejmě utekly některé role. Nemrzí vás to?

Řekl bych, že ani ne. Ale je pravda, že jsem měl hrát ve filmu Honza málem králem. Ale režisér Bořivoj Zeman mi napsal dopis, že bohužel, že neví, co se stalo, ale že v tom hrát nesmím.

Měl jste zákaz?

Asi. Možná jsem řekl něco proti bolševikovi. Já jsem proti němu moc bojovnej nebyl, ale občas jsem něco řekl. Sem tam mě zavolali na Bartolomějskou a ten, co mě vyslýchal, tvrdil: „Soudruhu Soboto, my o vás víme všechno!“

A co vy?

Já jsem říkal, když vědí všechno, tak proč se mě ještě na něco ptají.

Potom jste měl hrát v Okresním přeboru, kam si vás vybral režisér Jan Prušinovský, ale vedení Novy vás prý nechtělo.

To nevím. Každopádně Prušinovský mi řekl, že mě do toho seriálu hrozně chce, a já bych ho rád dělal, protože jsem četl první díl a ten se mi moc líbil. Pak jsem četl další díly a všechno se mi to líbilo. Jenomže on mě informoval, že o mně šéfové říkají, že to dělat nemůžu. Prý: „Nevadí vám to, pane Soboto?“ A já jsem reagoval: „No, ne – nevadí. To je špatně formulovaný. Já bych řekl, že mě to s*re, víte?“

A on vám potom navrhl, abyste přišel na kamerové zkoušky. To bylo podruhé v životě, co jste je musel dělat…

Přesně. Prušinovský přišel ještě jednou, jestli bych byl ochotný dělat kamerové zkoušky. Já jsem na ně šel, byl tam ještě Vetchý. A na základě těch zkoušek řekli, že je to výborný, ať to dělám. Tak jsem roli předsedy fotbalového klubu dostal.

Kolegové, kteří na rozdíl ode mě hrají počítačové hry, mě upozornili, že jste strašně populární v komunitě počítačových hráčů. Prý jste namluvil nějakého poldu?

To jsem namluvil. Chtěl to po mně režisér, mně se ten scénář líbil. Tak jsem namluvil první díl. Pak druhej, třetí, čtvrtej, pátej… A začalo mě to bavit.

Občas hrajete v Semaforu. Jiří Suchý mi nedávno říkal, že se pomalu dostává do středního věku. Jak to máte s věkem vy?

Já Suchého obdivuju. Hrozně. Protože on v tomhle věku dokáže tohle všechno dělat a na jevišti funguje jako herec… A to nemůžu pochopit. Prostě je to nezmar. Sám mi řekl, že je workoholik. To je, souhlasím. Já nejsem. Jsem spíš trochu línej.

Co vás dokáže přesvědčit, abyste se zvedl a šel pracovat?

Většinou moje manželka mě přesvědčí. Protože ženský mají rády peníze a…

… nebo nechce, abyste zakrněl?

Anebo tohle. Taky se mnou soucítí, když už toho mám plný zuby. Nenutí mě. A spolupracuje se mnou. Třeba když jsem s vámi jezdil po mých oblíbených místech, přidala se k nám.

Načítám