Život po padesátce je skvělý, úplně boží! Moderátorka Lucie Výborná: Bála jsem se, že mě kvůli horám vyhodí z rádia

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Patří mezi naše nejúspěšnější moderátorky. Velice oblíbený je její rozhlasový pořad Host Lucie Výborné a od března ji bude možné vídat každý čtvrtek i na televizní obrazovce v nové talkshow Výborná show. Povídaly jsme si také o její vášni pro vysokohorskou turistiku, za kterou cestuje po celém světě, a o touze být v naprostém tichu, obklopena ničím. V jeden okamžik jí však tento koníček málem přerostl přes hlavu.

Kromě toho, že jste se nedávno vrátila z Antarktidy, čeká vás v tomto roce pracovní novinka: chystáte televizní talkshow. Na co se můžeme těšit?

Na inspirativní lidi, žlutou pohovku… A na holku, co se celý život na něco ptá, protože hledá návod na dobrý život, a ještě ji to nepřestalo bavit. S dramaturgem Tomášem Černým jsme se při natáčení prvního dílu shodli, že chceme sdružit všechny hosty jedním tématem. Nemusí to být zaměstnání nebo koníček, může to být společná charakteristika. I když budu se všemi třemi vést rozhovor zvlášť, ve finále k nějakému společnému protnutí dojde. Aspoň myslím. Nechci toho moc prozrazovat. Máme za sebou první dvě natáčení. Jsme teď v začátku celého procesu.

Pořad se bude vysílat na ČT2. Proč právě tady?

Myslím, že na to, co bychom ve Výborné show rádi provozovali, je to skvělý kanál a dali nám moc hezký čas – ve čtvrtek v osm hodin večer. Je to fajn pro lidi, kteří chtějí najít zase něco nového a nekoukají na seriály na konkurenčních stanicích.

Budete zvát známé osobnosti?

Asi ne tak často, jak by někdo čekal. Už proto jsem ráda, že jsme na ČT2, protože tam nebude takový tlak na slavné tváře. Může se stát, že to nebude mít takovou sledovanost, jakou si Česká televize slibuje, ale na druhou stranu na Radiožurnálu také nemám jen slavné lidi… Ale zase mám absolutní hvězdy ve svém oboru. A spousta z nich jsou ještě k tomu plameňáci.

Plameňáci? Co si pod tím máme představit?

Vysvětlím vám to na příkladu. Můj kamarád nesnáší vědu. Jednou jsem měla ve studiu anorganického chemika. Jen tak cvičně si rozhovor pustil a nemohl od rádia odejít, protože ten člověk byl plameňák – byl tak energický a zapálený pro svůj obor, že prostě jen hořel, a to je nakažlivé. Plameňák. A ke všemu byl ještě zábavný.

Na pohovce budete mít tři hosty, to není jednoduché. Jak moc jste schopná a ochotná improvizovat?

Moje rozhovory jsou většinou improvizace. Všechny rozhovory, které dělám, jsou ale poctivě připravované. Sedím nad nimi opravdu dlouho a intenzivně pročítám rešerše a hledám témata, i když to třeba nebudu během rozhovoru vůbec potřebovat. Abych pak mohla improvizovat, potřebuju toho hodně vědět. Načrtnu si rámec rozhovoru, o čem to asi bude, ale neznamená to, že to tak dopadne. Vlastně skoro nikdy. Nechávám tomu život a neohýbám to do nějakých předem připravených představ.

Když jste na sociální sítě umístila informaci, že chystáte nový pořad, často se tam opakoval komentář: „Konečně!“ Váhala jste dlouho vy, nebo jste čekala na nabídku?

Proč jsem tuto show neměla dřív, asi není otázka na mě. Miluju rádio, které je součástí mého života. Bude mi pětapadesát. Myslím, že člověk zraje – životem, nadhledem i jinými vlastnostmi, na nichž se snaží pracovat. Aspoň věřím, že většina z nás to tak má.

Takže jste dospěla a je čas mít talkshow v televizi?

Nevím, jestli jsem dospěla, ale rozhodně jsem v té krásné bohatosti života, která se po padesátce dostavuje a je senzační. Spousta žen se bojí, že všechno bude po padesáti už jenom horší, ale je to skvělé, úplně boží. Máte rozum, nikdo vás už nemůže vodit za nos, máte něco odžito a jste v bodě, kdy chcete rozdávat ostatním.

A já bych chtěla, aby naše talkshow dokázala jednak sdružit lidi dohromady a jednak něco přinést. Kamarád Michal mi říká, že v rozhlasových rozhovorech dělám návod na dobrý život. I já to tak vnímám a hledám ho nejen pro sebe. V takovou chvíli se zákonitě dotknete i vážných témat. Nejsem moderátor, kterému jde prioritně o zábavu. Umím být vtipná v dialogu, umím popíchnout, na něco nahrát, ale chci jít i víc do hloubky, talkshow není přece „jenom“ továrna na srandu.

Natáčení probíhá v krásném prostředí divadla La Fabrika. Vybírala jste ho sama?

Nedělám profese, kterým nerozumím. Místo pro pilotní díl vybírala Kateřina Kovářová z televize, jedna z dobrých sudiček naší show, a ukázalo se šťastné. Dekoraci vytvářel Honza Vlček, vynikající filmový a televizní architekt. A já jsem měla jedinou prosbu. Chtěla jsem, aby to bylo útulné jako obývák, který lidi sdružuje a je jim tam hezky. A režíruje nás Jakub Sommer.

Popravdě jsem si myslela, že když přijdete s nějakým novým projektem, bude to cestopis…

Neumím si představit, že bych dělala dlouhodobě cestopisný pořad. Nemohla bych dělat rádio, protože by to znamenalo, že bych musela jezdit po světě a vyrábět podcast a že by tyto cesty musel někdo platit. Pak by do toho vstoupily cestovní kanceláře, které by mi začaly diktovat, kam mám jet. V tu chvíli ztratíte svobodu, a když to nerozjedete ve velkém, s velikou podporou, tak je to pro radost, ale na uživení moc ne.

Nedávno jste se vrátila z cesty po Antarktidě. Kde se ve vás vzala touha po takovém adrenalinu?

Lidé si myslí, že jsem se na stará kolena zbláznila. Ale není to tak. Vyrostla jsem s kluky a hodně sportovala. Že dneska můžu jezdit na lyžích ve volném terénu a sjíždět čtyřtisícovky v Alpách, je výsledek toho, že jsem závodně lyžovala. Že můžu lézt, je výsledek toho, že jsem v osmnácti začala s horolezectvím a zkrátka jsem ještě nepřestala.

Měla jsem přestávky, třeba během mateřské nebo po utržené achilovce nebo přetržených vazech v koleni. Hory jsou má vášeň, musím se krotit. Párkrát jsem byla na hraně udržení rovnováhy a málem to nedopadlo dobře. Myslím, že kdyby nebyla rodina a rádio v mém životě tak silný prvek, hory by mě utrhly. Zejména mezi pětačtyřicítkou a padesátkou, to bylo opravdu velmi intenzivní. Bála jsem se, že mě kvůli tomu vyhodí z rádia. Trávila jsem tam až moc času.

Kdy jste si uvědomila, že nechcete, aby vás hory pohltily?

Lezla jsem jednou na vysokou horu v Alpách. A protože v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by se mnou šel, dala jsem si to free solo, což znamená, že vás nikdo nejistí. Byla jsem na vrcholu sil. Na čtyřtisícovku jsem vylezla poměrně extrémní cestou, a když jsem si nahoře sedla, došlo mi, co dělám. Že nejsem na hraně, ale daleko za ní. Vybavili se mi všichni známí, kteří volání hor podlehli a někteří z nich zemřeli. Zrekapitulovala jsem si, kdo jsem, co mám a kde v životě stojím. Myslela jsem na důležité vztahy. Pak už jsem přemýšlela jen o tom, jak budu slaňovat a slézat. Vrátila jsem se domů a od té doby se snažím tu rovnováhu udržet.

Jaký je to pocit, zdolat takhle vysokou horu?

Víte, zdolat není v kontextu velikosti přírody dobré slovo. Ale dost záleží na tom, jestli se z té cesty vrátíte a ten vrchol máte vylezený, nebo ne. Další věc je, že když vylezete, je to jen půl cesty, ještě se musíte vrátit dolů. Někdy lezení trvá deset dvanáct hodin, i déle.

Jedna čtyřtisícovka v Chamonix nás s parťákem pořádně vypekla. Trvalo nám to i s návratem na chatu 22 hodin, ale byla to naše chyba. V hořejších partiích žulového masivu jsme zvolili špatnou cestu a než jsme se našli, trvalo to. Když se potom vrátíte, jste v totálním laufu, protože v sobě máte neuvěřitelnou energii té hory, kamene a vody. Všude kolem vás je jen sluníčko a vítr. Navíc máte božský pocit, že jste živá, dole a zpátky. Jsem jako dítě a v horách mě pohání úžas a krása.

Bylo to tak i při vaší poslední expedici v Antarktidě?

Ano. Šli jsme jen dva se sáněmi a já jsem si uvědomila, kde jsme. Nikdo jiný tam nebyl. Dvě malé tečky uprostřed obrovského zamrzlého kontinentu, extáze, zázrak! Moje nejmilejší disciplína bylo postavit se ráno před stan a otočit se o 360 stupňů. Nebylo tam nic. Kamkoliv na světě přijdete, vždycky něco vidíte. Tady ne.

Nenahání to trochu strach?

Mně ne, protože jsem v přírodě zvyklá žít. Když mě odhodíte do lesa, bude mi lépe, než když mě na Václaváku vypustíte uprostřed noci. Navíc v Antarktidě vám nemá co strach nahánět, protože zemřít tam můžete z velké většiny jen vlastní chybou. Nepřijde medvěd a nezaútočí na vás. Ale vy sama se můžete špatně obléknout, udělat nedobré rozhodnutí nebo něco podcenit.

Z poslední cesty jste se kvůli zápalu plic vrátila dřív. Bude nějaká další výprava?

Ráda bych. Ale jak říká můj kamarád: „Všichni se nejdřív uklidníme.“ Teď bude talkshow. Přípravě na Antarktidu jsem věnovala téměř celý uplynulý rok, protože to skutečně není procházka po Krkonoších. Řekla jsem si, že až se vrátím, budu intenzivně pracovat. Udělám maximum, aby lidé měli z mojí práce užitek, radost a poznání. A pak se uvidí. Antarktida počká, ještě nejsem tak stará. To jsem si na své poslední cestě uvědomila.

Jak k tomu došlo?

Když pro nás do míst, kde jsme cestu přerušili, letělo letadlo, myslela jsem, že poletíme na základnu, odkud jsme vyletěli. Místo toho jsme ale skončili na pólu a jediné letadlo, co nás mohlo vzít, prostě letělo opačným směrem. Nezdá se to, ale na pólu je provoz. Nejsou tam jen lidé, co tam došli se sáněmi v rámci dlouhé expedice. Jsou tam i ti, kteří si zaplatili jednu noc na pólu a doletí tam za 90 tisíc dolarů, přenocují ve vyhřátém stanu, vyfotí se a letí zpátky.

Pak jsou tam lidé, kteří jdou takzvané last degree, to znamená poslední stupeň. Vyhodí je na 89. rovnoběžce a oni jdou na devadesátou. Nechtěla jsem s nimi sedět ve společenském stanu, ale dostala jsem hlad. Přisedl si ke mně starší pán, Američan. Dali jsme se do řeči, a když jsem mu řekla, že jsem špatná z toho, že jsem to neušla celé, říká mi: „Nic si z toho nedělej, já jsem Everest také napoprvé nedal.“ Nedalo mi to a zeptala jsem se, kolik mu bylo, když ho tedy vylezl, a on mi odpověděl, že 74. Na pólu se mnou seděl v 78 letech. Uklidnila jsem se, že si ve svých necelých pětapadesáti nemusím dělat žádné starosti.

Kde je vaše komfortní zóna?

Nejsem člověk, který by vyhledával pohodlí. Myslím, že pohodlí z nás lepší lidi neudělá. Pak přijde něco špatného a my si neumíme poradit. Jsme choulostiví a můžeme si za to sami. Mám komfortní zónu posunutou jinde, ale přiznávám, Antarktida byla trošku i nad tou mou, protože se tam tělo musí vyrovnat s extrémem v dlouhodobém měřítku. Jste uprostřed kontinentu a cesta vede jenom dopředu, nemůžete si říct: Teď už je toho na mě moc, vrátím se domů.

Antarktida v letním období nad sebou nemá skoro žádnou ozonovou vrstvu, slunce má enormní sílu. Do půl hodiny máte bez brýlí sněžnou slepotu. Když si zalezete do stanu a klidně i fouká, ale je slunečný den, tak v mém tmavě červeném stanu byla teplota kolem dvaadvaceti stupňů nad nulou, jednou dokonce +28 stupňů. No jo, ale vylezete ven, protože potřebujete na záchod, a venku je minus 25 stupňů a vaše tělo se musí vyrovnat s 50 stupni rozdílu. A to nemluvím o tom, že musíte dobře ovládat i svou morálku, protože systém polární chůze znamená jít svižně osm hodin denně. Minimálně.

Je jasné, že se na takovou expedici musíte připravovat fyzicky. Co ale obnáší psychická příprava?

Musíte být zvyklá na nějakou dávku nepohodlí, nesmí se stát, že jedete na Antarktidu a v životě jste nespala ve stanu, neumíte ho postavit, neumíte obsluhovat benzinový vařič a tak dále. Vhodné je jít si vyzkoušet nejdřív Špicberky, Grónsko, Švédsko nebo jít kamkoli na sever, za polární kruh, abyste věděla, co to obnáší, a uměla si představit, jak to bude vypadat, když to takhle bude pořád. Učit se čelit větru, stavět v něm stan a ráno sbírat sílu vylézt z teplého spacáku do mrazu… Je toho moc.

A co finance… Je to hodně náročné?

Strašně. První Antarktidu jsem si v roce 2019 platila sama, protože jsem nechtěla mít sponzory. Být někomu zavázaná. Musíte pořád přemýšlet, jestli jste dobře vyfocená, máte logo tam, kde ho máte mít, a podobně. Ale tohle byla už tak drahá věc, že jsem si sponzory našla a moc jim za to děkuji. Ale stejně jsem si spoustu věcí musela doplatit sama, rekonstrukce domku bude muset počkat.

Jak je to v těchto oblastech s lékařskou pomocí?

Na základně jsou lékaři. Není to ale vybaveno tak, aby vám mohla být podána krevní transfuze nebo jste mohli být operováni. Kdyby se něco stalo a měla byste štěstí, tak pro vás přiletí letadlo a odveze vás na základnu. Let letadla je ale podmíněn dvěma věcmi: v místě, odkud letadlo startuje a kde přistává, musí být dobré počasí, pilot létá na oči, ne podle přístrojů. Když něco z toho nevychází, můžete tam s přeraženou nohou čekat třeba čtyři dny. To byl také důvod, proč jsem upustila od původního plánu a nechtěla to riskovat. Skončili jsme na osmdesáté páté a půlté rovnoběžce – mezi rovnoběžkami 86 až 88 se už nedá přistát.

Litujete svého rozhodnutí?

Těžké bylo ho udělat. Parťák mě vyfotil, jak jsem z toho byla rozsekaná. Myslím ale, že jsem udělala dospělé rozhodnutí. Stát se to před deseti lety, šla bych na sílu.

O svých cestách jste v roce 2020 vydala knihu Mezi světy. Chtěla jste v ní lidi motivovat nebo se s nimi „jen“ podělit o zážitky?

O motivování jiných jsem, upřímně řečeno, nepřemýšlela. Při lezení jsem spadla a utrhla si achilovku. Měla jsem pocit, že jestli nezačnu něco dělat, zblázním se, protože jsem hodně kreativní. Řekla jsem si proto, že dám dohromady své deníky a zkusím část vydat. Neplánovala jsem to tak, že bych chtěla někoho inspirovat, ale je fakt, že od té doby se na mě holky obracejí s tím, že si díky mně koupily skialpy nebo začaly chodit po horách. Mám z toho radost, protože si myslím, že člověk nemá sedět za pecí a čekat, co bude.

Inspirujete takhle i vlastní dceru?

Moje dcera, když byla v pubertě, usoudila, že matka, která sportuje, je trapná. A sporty, jež dělala, opustila jeden po druhém. Skvěle plavala, jezdila na koni, hrála volejbal…

Takže se nestane, že byste šly někam společně?

To nevím. Víte, co mě naučila Antarktida? Můžete si představovat, co chcete, stejně bude za hodinu všechno jinak.

Jak se s takovým nebezpečným koníčkem smiřují vaši nejbližší?

Dcera už je velká. Ta to neřeší, manžel rezignoval a moji nejbližší přátelé vědí, že bez toho neumím žít. Snažím se všem vysvětlit, že na hory nelezu proto, abych tam umřela, ale proto, abych mohla žít.

Bude další kniha nebo jaké jsou vaše další plány?

Teď jsem absolutně soustředěná na talkshow. Zase mám hračku, kterou můžu obrábět, tak obrábím. A nová kniha je ve stadiu, že jsem svému nakladateli, který vydal tu první, poslala deníky. Jsou převážně z Antarktidy a příprav na ni. Ale prioritou je pro mě talkshow a těším se na ohlasy. Tak první čtvrtek v březnu!

Nenechte se svázat stereotypy ohledně věku a žijte podle sebe!