Linda Rybová: I když se někdy cítím jako malý kluk, jsem vnitřním založením ženská

Linda Rybová (47) studovala balet, ale nakonec ji zlákalo herectví a rozhodla se pro Pražskou konzervatoř. Hrávala v pohádkách, které sama miluje, dnes je ale její herecký repertoár výrazně širší. Rozesměje vás v představeních Divadla Verze, jež s manželem založila, zkušenosti s domácím násilím má její Blanka v seriálové Ulici a její motorkářka Tereza v Revíru miluje akční filmy.

Ví, jaké to je, když si toho v práci vezme hodně, a rozhodla se zvolnit. Probraly jsme feminismus, syndrom prázdného hnízda, nabitý pracovní diář i to, v čem je herectví krásné a v čem obtížné.

V poslední době bylo z rozhovorů s vámi evidentní, že jste hodně pracovně vytížená a zároveň se snažíte být velmi přítomná v rodině. A protože jsme ženský magazín, měla jsem připravený dotaz, jak se vám daří balancovat mezi prací a rodinou. Ale pak jsem viděla video z tiskové konference, kde se herečky Keiry Knightley právě na to zeptali a ona asertivně odpověděla, zda stejnou otázku dostanou i všichni její mužští kolegové. Jak to vnímáte vy?

Tak mě to určitě neurazí. Nemám v sobě ten osten. Nicméně, co se týče feministického smýšlení, často zpytuju sama sebe: nebyla jsem v tom úplně vychovaná, jsem trošku jiná generace. My to v DNA nemáme. U něčeho cítím, že je to špatně nastavené, někde zase, že mám ty kódy špatně já.

Co třeba konkrétně?

Čemu opravdu nerozumím, je platová nerovnost. Ač neznám platy žádných lidí, viděla jsem nějaké statistiky a přišlo mi to nesmyslné. Nechápu, proč by měli chlapi brát na stejné pozici víc. Při prezidentské kampani jsem podporovala Danuši Nerudovou a s tou jsem si povídala mimo jiné o extrémně malém počtu žen v české politice. Ve světě jsou mnohem dál. To jsou podle mě zásadní věci a to by se řešit mělo.

Na druhou stranu model, kdy chlap nemůže říct holce, že je krásná, aniž by za to šel skoro sedět? To mi připadá idiotské. Samozřejmě to musí mít snesitelnou formu, která může být i příjemná a může z toho třeba i něco vzniknout.

A jak tedy vnímáte postavení ženy a očekávání, že se bude právě ona primárně starat o rodinu?

Já to tak feministicky opravdu nemám. Ač se někdy cítím jako malý kluk, jsem vnitřním založením ženská. A je pro mě přirozené starat se o děti a starat se víc než muž. Vlastně mi přijde hezké, když muž určitou dobu vydělává peníze a žena se může starat o rodinu. Mě to neštve, já jsem nechtěla být v té době v práci a byla jsem ráda, že se muž postará.

Vy jste nikdy nebrala děti do práce, na natáčení, do divadla. Jak to tedy probíhalo, když jste začala pracovat?

To je pravda a nedávno i holky říkaly, že jejich kamarádi chodívali za rodiči do práce a ony si pamatují, že byly jednou na zkoušce v divadle.

Jak jste to tedy se třemi dětmi, které se narodily během pěti let, zvládala?

Říkám tomu moje pětiletka. Ale měla jsem tehdy poměrně hodně síly a nějaké věci jsem neřešila. Ale i tak jsem byla příšerně unavená. Holky jsou rok a čtvrt po sobě, to je možná lepší mít dvojčata. Kojila jsem tu mladší a starší jsem na zem dala lentilky, aby je sbírala a neutíkala. Navíc mladší devět měsíců nespala.

Člověk pak zjistí, že vlastně ten spánek skoro nepotřebuje.

Tak to úplně potvrdit nemůžu.

Kdy jste se vrátila do práce?

Když bylo mladší devět měsíců a starší dva roky, začala jsem točit Ordinaci. Dvacet dní v měsíci. Ale i díky naprosto skvělé chůvě jsem se dokázala uklidnit. Nejsem totiž matka, která dává svoje děti komukoli. Moje máma hlídala Rózu poprvé, když jí byl rok. Asi na čtyři hodiny…

Vždy jsem to ale měla tak, že po pracovních dnech následovaly dny, kdy jsem byla intenzivně s dětmi, nevytáhli jsme paty ze zahrady. A děti dnes říkají, že měly úplně rajské dětství.

To zahřeje.

Byl to ráj pro nás všechny. Pro mě je to dodnes nejryzejší a nejsvatější období. Klidně jsme celý den žili v pyžamech a neměli žádný řád. Ten tomu dala až škola.

Herecká práce se dlouhodobě plánuje jen obtížně, je to tak?

Je to těžké, buď máte práce moc, nebo nemáte žádnou. Ale tím, že jsme si udělali Divadlo Verze, můžu svoji práci ovlivnit a jsem za to šťastná. To mi dalo klid a jistotu.

Kromě divadla jdete i ze seriálu do seriálu…

Poslední dva roky jsem přetáhla. V Ulici jsem stabilně čtyři roky, ale do toho jsem točila Zákony vlka dvě série, Dobré zprávy, Chataře, Revír, něco na Slovensku. A zhruba patnáctkrát v měsíci jsem byla s divadlem na zájezdu.

Nedovedu si představit váš diář.

Vypadá to strašně, ale já si nechci stěžovat, protože pak čtu titulky v novinách, že jsem si sáhla na dno. To bych v životě neřekla. Té práce jsem měla hodně naprosto vědomě.

Také nejste začínající herečka a víte, co se dá zvládnout…

Je to tak. Něco máte rozdělaného, něco chcete dělat, k něčemu máte povinnost, něco děláte kvůli penězům. Ale pravda je, že se mi pracovní zápřah nakonec podepsal na zdraví, na imunitě.

Tělo si řeklo…

Není se čemu divit, spala jsem tři hodiny, někdy vůbec, protože hlava byla rozjetá. Trvalo pak pár měsíců se z toho dostat. A řekla jsem si, že tento rok naopak zvolním a nechala jsem si Ulici a divadlo, aby to bylo udržitelné.

Přestože jste děti do práce nebrali a můžou vidět vaše vysoké pracovní nasazení, tíhnou k umění také. Zdá se, že jablka nepadla daleko od stromů.

Róza zdědila po Davidovi různé talenty. Moc dobře maluje, tomu by se asi chtěla věnovat nejvíc. Je i velmi muzikální a krásně zpívá, ale je totální introvert, takže to v životě nikdo neuslyší. Jozefína studuje tanec. To asi zdědila po mně, i když David, ač nevypadá, je velmi pohybově nadaný.

To uvidíme už brzy ve StarDance.

To ano. Ale ona nejen zdědila moji vášeň pro tanec, je navíc i choreograficky šikovná, má oproti mně silnou i rozumovou stránku. A František se dostal na konzervatoř na herectví, ten jde plně v mých šlépějích. Zároveň bude vždy oscilovat, stejně jako Kuba (pozn. redakce: Jakub Prachař), mezi hraním a hudbou. Skvěle hraje na kytaru.

Kdyby se vás děti zeptaly, co vás na herectví, na umělecké branži, nejvíc baví a co je naopak těžké, co odpovíte?

Co mě na hraní nejvíc baví, to jsou životy druhých, poznávat povahy, způsoby myšlení… A dostávat diváky z jejich příběhů, odvést je někam, kde je to emotivně zasáhne, kde něco prožijí.

To je ten důvod, proč je vám divadlo bližší?

Je to tak. A i když jsem tím dřív trošku pohrdala, dnes jsem ráda, když se diváci smějí. Jsou v tu chvíli šťastní a to dělá šťastnou mě. To je na herectví mimořádné a vzácné.

Co je na naší práci těžké? Neustálé hodnocení, porovnávání výkonu i vzhledu. Navíc můžete být dobrý, poctivý, můžete se snažit, ale nemusíte mít štěstí, nemusíte být zrovna ten správný typ. Pak můžete mít dlouhé období, kdy práci nemáte, a rychle ztrácíte půdu pod nohama, víru v sebe sama.

Působíte křehce a v minulosti jsem měla pocit, že jste i ve škatulce „křehká, něžná“. Nyní je repertoár vašich rolí pestrý a do křehkosti mají vaše postavy často daleko. Jak se z týrané ženy v Ulici přechází v tajemnou Sáru v Zákonech vlka?

Zkušený herec s tím umí zacházet, ale je pravda, že když je toho moc a není prostor být i sám sebou, začne se to divně prolínat. Motá se to a chvílemi nevím, kde v tom všem jsem já. A pak je to otázka psychohygieny.

Když přijde scénář nebo nabídka na roli či projekt, co rozhoduje, zda přijmete? Jak poznáte, že vás bude práce bavit a těšit?

Pro mě je podstatné, s kým budu hrát a kdo bude režírovat. To je alfa a omega, zvlášť u divadla, kde se dlouho zkouší, dlouho hru hrajete, trávíte spolu hodně času. Například u Ulice mám obrovské štěstí. Kdybych si mohla vybrat, vyberu si přesně ty lidi, se kterými hraju – Martina Fingera, Vasila Fridricha, Hanku Holišovou nebo Jitku Smutnou. To už jsou teď moji kamarádi, potkáme se v hraní a věříme si. Miluju i svoje seriálové děti.

Zmínily jsme, že váš muž bude soutěžit ve StarDance. Přitom tanec je vaše láska.

Já jsem kdysi řekla, že bych do StarDance nikdy nešla. Ale ne proto, že bych ten pořad neměla ráda, to je úplně opačně. S dětmi ho rádi sledujeme. Ale já nejsem soutěživý typ.

Někde jste uvedla, že byste nemohla jít do pořadu Tvoje tvář má známý hlas, kde třeba zmíněná kolegyně Hanka Holišová excelovala. Je to tak?

Jenže Hanka je jedna z mála lidí, která na to má ve všech směrech. Umí na sto procent zpívat, tančit a hrát. Navíc je skvělý člověk, nesmírně krásná a sympatická. Jí bych přála muzikál na světové úrovni, jejího talentu je škoda nevyužít. Často ale mívají vystoupení v pořadu slabou úroveň a při sledování je mi trapně.

Co se týče StarDance, to má noblesu. Mě společenský tanec fascinuje, ale jsem strašný trémista, byla bych úplně na nervy.

A prožíváte to doma s manželem?

David není ten typ – a to ani u jiných pracovních věcí - který by doma prožíval práci. On prožívá fotbal. Navíc to má nastavené velmi zdravě, chtěl se něco nového naučit. Baví ho to, potřebuje se překonat, ale nemá v sobě nezdravé ambice. Má tam humor a nadhled, neztratí radost.

Začaly jsme balancem mezi prací a rodinou. A protože teď pracuju na článku o syndromu prázdného hnízda, chci se zeptat, zda je to něco, na co se chystáte? Netajíte se tím, jak důležité je pro vás mít děti kolem sebe, ale dcery jsou už dospělé…

Já nepřemýšlím o věcech moc dopředu, ale právě teď na konci srpna mi dcery řekly, že by se rády do roka odstěhovaly. Já to naprosto chápu, vůbec jim to nerozmlouvám, ale bude to pro mě neskutečně těžké. Nejsem opičí matka, ale dvacet let všechno v životě směřuju k dětem.

Herec Pavel Nový: Býval jsem pěknej lotr, a dokonce i vekslák, ale už je to promlčený