Můj předešlý vztah byl itálie… Rozdělila nás až smrt, vzpomíná na vztah se slavným spisovatelem Libuše Švormová

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Má za sebou stovky divadelních, televizních i filmových rolí, ale nezlobí se, když jí někdo vysekne poklonu za nadabování Angeliky, markýzy andělů. Proto se dabingové studio stalo jednou ze zastávek při natáčení pořadu Moje místa. Tento rozhovor pro Intimní zpovědi vznikal v Divadle na Vinohradech, kde dnes hraje. Mluví otevřeně jak o své profesi, tak o nejdůležitějších lidech svého života. Třeba i o tom, jak maminka neviděla ráda její vztah se starším ženatým spisovatelem, zato jejímu výrazně mladšímu manželovi od začátku říkala Jaroušku a milovala ho.

Libuško, co vám dali rodiče do života, do vínku? Tatínek narozený v 19. století?

Rodiče mi dali vlastně všecko. Tatínek vedle toho, že byl inženýr-matematik, tak měl strašně rád muziku. Byl zapálený, hrál výborně na klavír. Jestli něco vím o hudbě a skladatelích, tak to vím od něj, protože on mi to vyprávěl. Včetně věcí, které jsme se ve škole neučili. A jestli mám nějaké herecké vlohy, tak po mamince. Ona byla trošku komediantka.

Byla ochotnická herečka?

Něco hrála, později. Hlavně ráda vyprávěla a strašila nás, vymýšlela si všelijaké historky, takže byla protipól otce, který byl vážný. Ale víte, já když to vnímám zpětně, tak rodiče obdivuju. Protože oni prožili svoje nejlepší léta za války. Když skončila první světová válka, bylo tatínkovi kolem pětadvaceti, pak žili v krásném dvacetiletí, byli dobře situovaní, narodila se moje sestra, potom já… A přišel rok 1938. Otci bylo skoro padesát, což jsou pro mužského nejlepší léta. A on je strávil tím, že sháněl potraviny, aby uživil rodinu. Inženýr-elektrotechnik chodil na vesnici s maminčinými kožichy a krepdešínovými šaty a měnil je tu za pytel mouky, tu za hrnek sádla. To musel být život, který my si nedovedeme vůbec představit.

Jak jste to vnímala vy?

Nikdy nebyli zoufalí nebo nešťastní. Když skončila druhá světová válka, bylo mi deset. Slýchala jsem „až bude po válce, uděláme to a tohle“, takže vím, že se jich to dotýkalo. Ale nezoufali.

Potom přišel rok 1948. Jak se vítězství komunistické strany dotklo vaší rodiny?

Nijak přímo. Otec nikdy nebyl v žádné partaji a nic jsme nevlastnili, takže nám nic neznárodnili. Ale vnímala jsem to tak, že jejich nejlepší život byl za první republiky. Tatínek zemřel poměrně mlád, ještě než jsem absolvovala DAMU. Mrzí mě, že jsem se ho nestihla zeptat, jak se cítil, jak mu tehdy bylo, co si o té době vlastně myslel. Je škoda, když se zapomeneme na důležité věci svých rodičů včas zeptat. To by si měli mladí lidé uvědomit, protože když je člověku šestnáct sedmnáct, tak má dost svých starostí a zamilovaností, ale nezjistí, jak se žilo „tenkrát“.

Když se řekne dětství, co si vybavíte jako první?

Dětství, to je pro mě moje sestra Eva. My jsme kratičce od sebe, jenom rok a půl. Takže moje dětství bylo, že jsme si spolu hrály, vymýšlely, bylo to fajn. Člověk nemá být jedináček. My jsme se dost stěhovali, za války jsme bydleli i v Kolíně, tam byla továrna na pohonné hmoty, byla často bombardovaná, vzpomínám si, že nás rodiče zabalili do peřin a nesli nás do sklepa. Tatínek usoudil, že je to tam nebezpečné, tak jsme se odstěhovali kousek za Kolín. A jednou odešel s fotoaparátem a přinesl kozu.

Vyměnil foťák za kozu?

Ano, krásný foťák za kozu. A díky té jsme se sestrou docela dobře přežívaly. Dneska je kozí mléko drahé a kozí sýr je velice módní. Ale tehdy to nebylo módní, brali jsme ho jako náhražku za kravský sýr. S tou kozou jsme se pak stěhovali do Týnce, tam jsme byli do konce války, pak otec dostal místo na Moravě, v Šumperku. Kdybychom měli moje dětství zobrazit v Mých místech, dost bychom toho sjezdili.

Tatínek prý z vás chtěl mít operní zpěvačku?

To by se mu bývalo bylo líbilo. Protože viděl, že s matematikou a dalšími vědami, které on ovládal, to se mnou nevypadá, tak si myslel, že bych mohla k opeře, kterou měl rád. Libuše jsem taky kvůli opeře. Jenomže já jsem neměla takový hlas, abych na to vůbec pomýšlela. Pak jsem sice v Městských divadlech pražských zpívávala, ale to nebyly opery ani muzikály, ale hry se zpěvy.

K herectví jste ale měla odbočku přes výtvarnou školu. Studovala jste grafiku?

Ano, chodila jsem v Brně do vyšší uměleckoprůmyslové školy, protože jsem v těch patnácti letech ještě nebyla tak vyhraněná, abych věděla, co chci dělat. Teprve tam jsem se dostala do dramatických kroužků, učila jsem se nazpaměť básničky, to mě bavilo. Teprve tam jsem dostala nápad, že půjdu na činohru na DAMU. Rodiče jsem tím zaskočila, ale myslím, že se s tím nakonec nějak srovnali.

Už na DAMU vás nechávali hrát semetriky, kterými jste proslula?

To snad ještě ne. Hrála jsem spíš obor „nóbl dáma“. Nebo Annu Kareninu, ale v tom věku si člověk těžko dovede představit, co taková postava obnáší. Semetriky jsem začala hrát až později.

Dělalo vám to problém?

Myslím, že ne. Dokázala jsem to zahrát jako úkol, moji přátelé a můj muž vědí, že já jsem v podstatě hodná, dokonce někdy až taková ústupná, já nedovedu používat lokty. Ale když umíte zahrát, že jste semetrika, tak ji zahrajete třeba dobře…

Máte před očima někoho konkrétního, když hrajete zlou bábu?

Takových bab je na každým kroku! To si stačí ráno sednout do tramvaje a podívat se, jak se lidé dívají. Moje kamarádka tomu říkala krásně: „Sedí a zazlívá.“ Já se naopak na svět dívám jasnějším okem, ale ty babky si vymyslet umím. Kdysi jsem dělala pořad ze soudniček spisovatele Františka Němce, kterého mám strašně ráda, jak se lidé za první republiky soudili kvůli všemožným blbostem. Těch soudniček bylo asi patnáct a já jsem musela ty babky střídat, vymyslela jsem si, jak která mluví. To mě bavilo, byl to svým způsobem komediální žánr. Před kamerou, když jsem byla semetrika, tak třeba v televizním filmu Tchyně a uzený – to byla dost nóbl dáma, žádná babice.

Ale snachu dusila pěkně…

… strašný věci jí dělala! Až jsem se někdy scénáře trochu lekla. Ptala jsem se děvčat v kostymérně, jestli je to vůbec možné, a ony říkaly: „To byste se, paní Švormová, divila, co některé tchyně dokážou.“ Já to sama nezažila, takže nevím.

Měla jste štěstí, že jste hrála v jednom z nejpůvabnějších seriálů Byl jednou jeden dům, ten napsal váš tehdejší partner Jan Otčenášek s Oldřichem Daňkem.

A režíroval ho František Filip. Byla to krásná práce. Kouzelná. Celý seriál se točil v ateliéru, byty i pavlače byly postavené na Barrandově. A to obsazení: pan Nedbal, pan Menšík, paní Hlaváčová, paní Medřická, pan Höger. Všichni, kdo tenkrát něco znamenali, tam hráli. Mého muže hrál Josef Bláha, jeho bratra Vladimír Ráž a jeho ženu Alenka Vránová. František Filip rád viděl herce hrát, když už si obsadil takové osobnosti. Jakmile scéna končila, neřekl stop, chtěl to ještě chvíli nechat, kdyby si herci ještě něco našli. Byla to překrásná práce.

Psal vám Jan Otčenášek na tělo? Jak se vám spolupracovalo?

My jsme spolu devatenáct let žili, ale o spolupráci nemůže být řeč. Já bych sama snad nedokázala napsat kromě slovní úlohy nic, co by mělo nějakou fazonu. Obdivuju herce, kteří umí psát dobře a vtipně, jako Ivanka Devátá. Jan psal hlavně na Dobříši, kde žil a pobývali jsme tam spolu. Tehdy zámek užívali spisovatelé. Pokud psal v Praze, chodila jsem zkoušet do Městských divadel pražských, tenkrát jsem hrála sedmkrát v týdnu. Můj život se točil hlavně kolem divadla a on se s psaním docela mořil, nepsal lehko. Sužoval se i dalšími věcmi, včetně politické situace.

Patřil k lidem, kteří – když skončila válka – vstoupili do strany, protože si mysleli, že bude všechno dobrý. Ale potom se to neslo úplně jinam, pak v roce 1968 přišli Rusové, Honzu ze strany vyškrtli spolu s dalšími, kdo sepsali prohlášení, že s tím nesouhlasí. Já jsem v Městských prožívala úplně jinou atmosféru, tam to nemělo s politikou nic společného, díky Otu Ornestovi jsme žili trochu jako v zákulisí dějin. Takže mě se ten vnější život moc nedotýkal, ale Jana ano.

Žili jste spolu devatenáct let. On byl ženatý… Nevadilo vám, že jste pořád ta druhá?

Já jsem nebyla ta druhá. V jeho životě jsem byla ta první. On se přijel podívat do pardubického divadla, když jsme zkoušeli hru Romeo, Julie a tma, kterou napsal. Vešel do zkušebny a řekl: „To je ona!“ A pak mi řekl, že nemyslel jenom tu Ester, co ji napsal, ale i ženu, kterou hledal. A od té doby jsme byli spolu. Na Dobříši, kam jsem za ním jezdila, i v Praze jsme spolu bydleli. S rozvodem by to bylo složité. Když jsme se seznámili, byl prvním tajemníkem svazu spisovatelů a politicky by se jaksi nehodilo, aby se rozváděl. To se nerado vidělo.

To si dneska neumíme představit.

Dneska si každý dělá, co chce. Rozvádějí se i členové vlády.

Vědělo se o vás, že spolu žijete?

Všude jsme chodili spolu. Já jsem od života víc nečekala. Měla jsem jeho, jeho lásku a měla jsem divadlo. A to mně stačilo, já jsem ani netoužila po dětech. On měl dva syny, bezvadné, ti o nás věděli. Nebyly mezi námi žádné války.

Tím myslíte, že jste mu nedávala nůž na krk?

To by mě nenapadlo. To vůbec ne!

Na tom, že nebudete mít děti, jste se domluvili?

On svoje děti měl a já jsem po dítěti nijak zvlášť netoužila. Tak kdyby na to bývalo došlo… Ale co by bylo, kdyby… Nepřišlo to, tak to nepřišlo. Netrápím se tím, že nemám děti, vím samozřejmě, že děti jsou naplnění života, ale taky mnoho velkých starostí, křivd a rozčarování.

Jan Otčenášek zemřel strašně mladý…

V 54 letech. Dostal rakovinu plic. Hodně kouřil, to je pravda, zvlášť při práci. Pro mě to byla tehdy rána, nedovedla jsem si představit, jak budu žít. Když po roce ta nejhorší bolest odešla, řekla jsem si: „Bože, tak budu sama…“ V šestačtyřiceti.

A pak jste potkala svého muže, pana Pateru?

Pak jsem měla to druhé veliké štěstí ve svém životě, že jsem našla svého muže. Proti těm letům, co jsem byla s Jeníkem, tak s mým mužem jsem dneska daleko větší kus života a je takový… dospělejší. Už jsem věděla, že život taky obnáší něco jiného než jen divadlo. Že člověk od člověka čeká pomocnou ruku a taky ji sám musí nabídnout, že není jen sex, ale že partneři spolu musí vytvořit jednu bytost.

Vaše maminka nebyla ráda, že žijete s ženatým starším spisovatelem. Co potom říkala na výrazně mladšího partnera?

Víte, že ho milovala? Ježíšmarjá! Jaroušek byl maminčin idol. Jednak tím, že velice brzo potom, co jsme se seznámili, se toužil se mnou oženit. A s maminkou si rozuměli. Naši svatební fotografii měla maminka na nočním stolku snad až do smrti. To prostě pro ni byla… nádhera. Nádhera! Pro ni bylo zklamání, že jsem byla tak dlouho svobodná, ale já jsem jí to nijak zvlášť nevysvětlovala.

Ten předchozí vztah vám rozmlouvala?

Věděla, že by to nebylo nic platné. Mě od Jeníka Otčenáška oddělila až jeho smrt, maminka věděla, že já bych se s ním nerozešla.

Vy jste také toužila po svatbě? Chtěla jste jít v bílém k oltáři?

Ne, v bílém žádném v případě! Ne, ne, ne, tahle móda mě úplně minula. Teď chodí nevěsty v krinolínách za peníze, o kterých si říkám, kdyby je daly do něčeho smysluplného… Já jsem měla šaty, které byly hezké, slušely mi, velkou svatbu jsem taky nechtěla. Byli jsme čtyři – to znamená my dva a svědkové. Nataša Tanská, která hrála Barunku v první zfilmované Babičce, a její muž. Pak jsem uvařila slepici na paprice… A tím skončilo moje vaření.

Vaří váš muž?

Ano, Jan neměl s vařením nic společného, Jaroušek je vyučený kuchař a v gastronomii pracoval od mládí, tak mi malinko až zakázal přístup do kuchyně. Poté, co se o té slepici vyjádřil, že asi tahala cihly na stavbě…

Co to znamená?

Že byla tak tvrdá. Zocelená. Můj muž skvěle vaří a stará se o domácnost. Taky se mnou chodí do divadla, zajímá ho to. Není to tak, že já bych šla s kamarádkou do divadla a on na fotbal, nejsme tenhle typ manželství. Všechno prožíváme spolu.

Co jste převzala od něj, z jeho světa?

Mám díky němu dost kamarádů, kteří jsou všichni mladší než já, v jeho věku. Děláváme takové sedánky, a dokonce vyjížďky. Jedeme se někam podívat, takových, řekněme, šest dvojic, které se máme rády. A já se s nimi musím tak nějak srovnat, nemůžu říct: „Heleďte, já už nemůžu, mně se nechce.“ Je to zábava a zažívám úplně něco jiného než v divadle.

Jako společného koníčka jste měli chataření, chatu jste si dokonce postavili. Proč už ji nemáte?

Měli jsme ji asi patnáct let, jenomže když má člověk chatu, tak tam musí pořád jezdit. Což se asi většině lidem zdá prima, ale já i můj manžel jsme si pak někdy říkali: „Ježíšmarjá, musíme na chatu.“ Posekat trávu, spravit okapy, něco natřít… Došli jsme k tomu, že bychom se radši jeli podívat taky někam jinam, vždyť jsme toho po těch Čechách tak moc nepojezdili. Jednou jsme byli na Šumavě v pěkném penzionku, ráno jsme odjeli a nemuseli jsme se starat, jestli funguje čerpadlo a kdo natře okapy. Tak jsme si řekli, že chatu prodáme. A musím říct, že od té doby jsme poznali spoustu krásných míst. I s přáteli, jako byla Květa Fialová s Pavlem Hášou, Vašíček Postránecký, Naděnka Konvalinková. Ta jediná je ještě se mnou.

Kam jezdíte nejradši v posledních letech?

Do Chorvatska. Byli jsme i v Itálii a Francii, ale Jadran je nejhezčí. Nemusí se jezdit dolů, můžeme zůstat na Istrii, je tam krásně.

Máte nějaký cestovatelský deficit?

Třeba jsem nikdy nebyla v Americe, ale už si netroufnu. Kanada je prý nádherná, ale už nechci tak dlouho sedět v letadle. Jezdíme autem, manžel je skvělý řidič. Já jsem taky řídila ráda, ale už dlouho si netroufám. A ve Švédsku, Norsku nebo v Římě jsme byli s kanceláří.

Před časem jste mi říkala, že váš vztah s panem Otčenáškem byla trošku itálie, že on byl temperamentní, vy nerozumná. Jak je to dneska?

Ježíšmarjá, já už jsem natolik rozumná, že vím, že vůbec nestojí za to se hádat! Většinou se lidé hádají o blbosti – a pak to sami uznají. Když někdy vznikne nějaký spor, tak je lepší malinko ustoupit, couvnout, odejít… A přijít do situace, jakože mluvíme o něčem úplně jiném. Když ten druhý má rozum, jako má můj muž, tak naváže a nevrací se k tomu. Nějaké: „No, jo, ale ty jsi říkala…“ Tak to ne.

Nevytahovat staré křivdy.

Vůbec. S Jenem jsme se hádali, protože on byl strašně impulzivní, neměl ten vnitřní klid a vyrovnanost. Vždyť jsme byli hrozně mladí, když jsme spolu začali žít: mně bylo něco málo před dvacet, jemu přes třicet.

Dokážete si představit, že byste byla jenom v důchodu?

A víte, že ani ne? I když jsem doma spokojená a jak říkám, máme toho s manželem spoustu, co spolu můžeme provozovat, tak by mě mrzelo, kdybych neměla divadlo.

Vaše kamarádka Květa Fialová si užívala stáří. Vítala každou vrásku, každou nemoc… Jak se na to díváte vy?

Každou vrásku nenávidím a stáří mě občas holt trochu straší, no, protože je to marný, léta utíkají. Zdeněk Svěrák, kterému jsem hrála manželku ve filmu Jako jed, krásně řekl, že všechno už si dneska můžeme najít, poznatky ze všech oborů, ale zajímavé je, že si nemůžeme najít, jak umřeme. Když člověku mine osmdesátka, tak o tom chtě nechtě začne uvažovat, že to přijít musí. Ale mě to vůbec nebaví, tyhle myšlenky. A že bych vítala nemoci? O mrtvých jen dobře, ale u Květy to byla trochu póza. Ne, není to moje filozofie. Nedávno mi končila v divadle jedna krásná komedie, mně to bylo líto… A můj muž prohlásil: „Ale ono zase něco přijde!“

Michaela Kuklová: Jsem sama, srdce už je zavřené a v samotě se zabydluju…