Lenka Filipová: Ráda vařím, ráda jím a jsem odmala povídalka. O čem mluvila s Céline Dion a Hanou Hegerovou

V rozhovoru pro cyklus Intimních zpovědí oblíbená zpěvačka Lenka Filipová přiznala, že občas už neměla chuť vzít kytaru do ruky, natož vyjít na pódium. Jaká síla to změnila? Jak reagovala, když dcera, dnes etablovaná muzikantka Lenny, přišla s tím, že místo politologie se bude věnovat hudbě? A co ji naučil Karel Gott a o čem si povídala s Hanou Hegerovou a Céline Dion?

Leni, ty prý když se opaříš, tak si to posolíš… Jak pak můžeš hrát?

To je prý japonský zvyk. Naučili mě ho muzikanti.

Masochisti?

Mysleli to dobře. Na turné ve Francii jsme jedli švýcarské raclette, jak se rozpéká sýr na brambory. Kolega předehřál tu lopatičku a neřekl mi to, podal mi ji a já jsem na ni sáhla levačkou, kterou mačkám struny. Udělalo to tssss a někdo začal křičet, že mám ruku celou rudou a jak budu hrát? Byl za námi jenom jeden koncert a dalších pět nás čekalo. Někdo radil vodu, někdo máslo, někdo sůl. Na té se shodli, takže jsem měla celý večer ruku v soli a řvala bolestí. Ale je to neskutečně účinné – vůbec se neudělají puchýře, ta sůl stáhne kůži a pomůže.

A když krájíš cibuli a řízneš se?

Na říznutí si dávám jód. To se mi v kuchyni děje velmi často, protože ráda vařím a ráda jím. Jódem se rána zatáhne. Je to bolestivé, a když si ránu přitisknu na strunu, není to příjemné. Ale proto nepřestanu vařit! Měla bych být šikovnější, ale stane se.

Jsi pověstná tím, že jsi akurátní. To mi potvrdili tvoji muzikanti i dcera Lenny. Jak tahle vlastnost, nebo možná až úchylka…

… ale jo, úchylka, správně jsi to nazvala.

... jak šla dohromady třeba se spoluprací se Zdeňkem Rytířem, který byl takový ležérní a s texty moc nepospíchal?

No pozor, já jsem mnohovrstevnatá. A jedna moje vrstva dovede být ležérní. Se Zdeňkem jsme ji měli každý v jiné poloze a v jiných momentech, takže se nám naše ležérnosti doplňovaly.

Jenomže když jsi šla do studia a nemělas hotový text, z toho mohl být průšvih, ne?

To je nepříjemné. Znala to spousta kolegů, pro které Zdeněk psal. S jeho ženou Helenkou jsme zjistily, že pro mě a Michala Tučného napsal nejvíc textů. Toho si velmi vážím, ty texty mě doprovázejí doteď, jsou krásné, moudré, nadčasové. Na desce byly odzpívané ve studiu, jak je dodal na poslední chvíli, vnímám, že nejsou procítěné, jak by to mělo být. O to víc mě baví na jevišti, jak je mám léta v repertoáru. Málokterou Zdeňkovu písničku vyřazuju – ráda je opakuju, jenom je prostřídávám.

Muzikanti z tvojí kapely mi říkali, že na koncerty nemáš daný playlist.

Sice ho míváme napsaný, ale písničky přehazuju. Podle pocitů, podle toho, jak vnímám lidi. Dávám jim – a vlastně sama sobě, co právě cítím. Na těch textech je pořád na čem pracovat. Někdy mám pocit, že mi Zdeněk těmi písničkami předepsal můj život. Dějí se tam věci, který se mi pak začaly dít. Je to zvláštní.

Neproklínala jsi ho někdy?

No, občas si s ním povídám. Říkám si: Jak jsi to vlastně myslel, Zdeňku? I proto už ke každé nové desce přistupuju daleko zodpovědněji, přezpívávám si ji třeba po jedné, dvou písničkách, přemýšlím o nich. Než půjdu do studia, chci ty písničky zpívat na jevišti, zkusit reakci publika, jak to zpívám, jestli je dobrá aranž, procítit texty. Je to věc času.

To nejde naučit. I sebenaučenější text je řeka slov, drama nebo komedie ve třech čtyřech minutách, za doprovodu muziky. Aktovka, kterou já – interpret – mám předvést. Ráda s tou interpretací pracuju. Trošku jako paní Hegerová, kterou jsem měla odkoukanou od svých teenagerovských let, když jsem na ni chodila do Divadla Na zábradlí. Šmírovala jsem ji. Každý měsíc tam měla jedno představení, vždycky měla vyprodáno, já tam doběhla z konzervatoře a vtlačila jsem se tam. Nasávala jsem, jak pracuje s texty, emocemi, muzikanty, s publikem.

Byla jsem před pár lety na koncertě k jejím narozeninám a tys byla mezi zpěváky, kteří zpívali její písničky. Jaké to bylo?

Cítila jsem se velmi nejistá – právě proto, že byla můj vzor. Díky Zdeňku Rytířovi a díky Petru Hapkovi, kteří s ní spolupracovali, jsem se s ní mnohokrát sešla v soukromí, diskutovaly jsme o různých věcech, třeba o Francii. Byla kosmopolitní, inteligentní, moc fajn paní. Nikdy jsem si nemyslela, že budu zpívat něco z jejího repertoáru. Ale dostala jsem pozvání právě na tenhle koncert v karlínském Foru, k osmaosmdesátinám paní Hanky, ale ona tam nebyla, byla nemocná. Celý koncert se natočil, prý se jí moc líbil. Já jsem si vybrala písničku Co mi dáš … a zůstala mi v repertoáru. A zůstane, to vím stoprocentně.

Můžeš na koncertě nezazpívat Zamilovanou nebo Prý se tomu říká láska? Pustilo by tě publikum z jeviště?

Myslím, že jo. Ale potom by mi to asi hodně vyčítali při autogramiádě. Protože já se fanouškům podpisuju, to je pro mě další část koncertu. Nasála jsem to od Karla Gotta, když jsem s ním coby studentka vystupovala jako host. Viděla jsem, s jakou láskou a péčí se stará o své publikum, fanoušky. Dělám to taky. Nikdy se nestalo, že bych odjela bez autogramiády. Mnohdy je víc vyčerpávající než koncert, ale miluju to. Dozvím se spoustu zážitků a podnětů od posluchačů.

Máš věrné publikum, že?

Ano, chodí pravidelně, jsem za to vděčná. Říkají mi, jak se těšili a co se stalo od doby, co jsme se neviděli. Jsou to emoční podpisovky. Dostávám i naservírováno, co jsem nezazpívala. Těch písniček, které lidé chtějí slyšet, je opravdu spoustu a nemůžu je zazpívat na každém koncertě. Přitom někdy koncertem přetáhnu i dvě hodiny.

Takhle to míval i Karel Zich – ten byl z jeviště nesundatelný. Technici mu pak vypínali mikrofon a kytaru, chtěli jet domů. A Karel si pak ještě povídal s lidmi. Já jsem během naší spolupráce jezdila s jeho posádkou v autě, takže jsem to zažila, jezdit z koncertu poslední. Rád zpíval a rád si povídal.

S tebou také není těžké se zapovídat. Myslela jsem si, že jsi éterická víla, překvapilo mě, jak jsi upovídaná. Taková jsi byla vždycky?

Byla. Na rozdíl od Lenny – ta když se rozpovídá, tak velmi konstruktivně a zná míru. Já jsem povídalka odmalička. A mám povídání ráda i jako vedlejší činnost, ráda jsem moderovala různé formáty. Už při studiích si mě vyhlídli režiséři pro práci v rádiu, moderovala jsem pořady Toulky a Větrník, potkala jsem spoustu bezvadných lidí. Pak přišly televizní přenosy, třeba Vlaštovka pro děti, dokumenty… Při moderování ráda improvizuju, v muzice to mám opačně: tam potřebuju velkou přípravu a přesnost. Ale povídat si – to ztratím pojem o čase.

Ano, jdu ti zavolat na tři minuty… A najednou zjistím, že si povídáme půl hodiny.

Když mě někdo zaujme… Nevyhovuje mi doba, kdy se vyžaduje krátká psaná komunikace. Ještě telefon snesu, ale pro mě je základ s tím člověkem sedět, vidět se, být spolu, obejmout se. Nechci si jen psát, pak bychom byli jen studení roboti. Kopu za osobní komunikaci.

Mluvilas o důležitosti setkávání s fanoušky. Měla jsi několik comebacků po dlouhých pauzách, převážně ze zdravotních důvodů. V jedné pauze, když jsi byla nemocná, jsi prý neměla chuť muziku nejen skládat, ale ani poslouchat. Jak se to stane?

Nikdy to nebylo tak, že bych nechtěla. Moje muzikantská cesta nebyla kontinuální, spíš lochneska. A když tě potká nepříjemnost, musíš se vzchopit. Tak moc svoji profesi miluju, zároveň je to můj koníček, životní náplň, že jsem se vždycky vzchopila… a šup zase před lidi.

Musela jsi to překonat vědomě – rozumem?

Ano. Když je někdo v dezolátnějším stavu, což se během života může stát mnohokrát, potřebuje se z toho vypovídat, být mezi lidmi, sdílet to. Naopak já jsem ta, kdo si rány líže sama v tichu. Jak jsem komunikativní, tak potom potřebuju klid, soustředit se na tu regeneraci, nabrat sílu.

Mně tenhle způsob samoléčení vyhovuje. V době, kdy mi není dobře, se moc neotvírám. Proto jsem vždycky zmizela, stáhla se. Lidé se divili, kam jsem zmizela a že už nezpívám, ale vrátila jsem se. A v té pauze – abych ti odpověděla – byly momenty, kdy jsem si jednou nebo dvakrát myslela, že na jeviště už nikdy nepůjdu. Ale bylo to silnější než já.

Co stojí za momentem, kdy si řekneš, že to překonáš?

Co mě žene? Motor? Pravděpodobně nějaká vnitřní síla. Když vezmu po čase do ruky kytaru a zjistím, že bez toho nemůžu být. A pak mi nestačí jen si doma přehrávat věci nebo jít do studia, ale musím před lidi.

Říkala sis někdy, že bys dělala jiné povolání?

Mohla bych překládat. O tom jsem přemýšlela za studií, když jsem netušila, že se mi povede prorazit a vytrvám u muziky. Kdykoli mi bylo nejhůř, pomáhalo mi, že jsem se ptala: Chceš to? A vždycky mi něco vevnitř říkalo: Jo, chci to. A viděla jsem se na jevišti. To mě vždycky vrátilo.

Jaké to je – stát na jevišti poprvé po dlouhé pauze, třeba i několikaleté?

Řekla bych, že je to velký hendikep. Při mé povaze, kdy všechno vnímám do detailů a chci mít všechno připravené, se to mlátí. Protože moje podstata je být na jevišti, být otevřená: mluvit, komunikovat. A podstata muzikantství je u mě být soustředěná. Než jdu na jeviště, ty dvě osoby se ve mně mlátí.

To je schizofrenní.

Trošku ano: ta jedna přemlouvá druhou. Ta jedna říká: Uklidni se, dáš to. A druhá je natěšená: Hurá, jdu na to. Pomáhá mi, že mě na spoustu míst zvou opakovaně, třeba ob dva roky, a jsou si jistí, že vyprodám sál. Potkávám lidi, kteří byli na mém koncertě nesčetněkrát. A vodí děti. Ty mi pak – už dospělé – říkají: Maminka vás pozdravuje, nemohla přijít, je nemocná, ale brala mě s sebou odmalička, vyrostla jsem na vašich písničkách. A tady jsem přivedla syna, on hraje na kytaru. Tak to mě moc těší.

Otevíráš lidem, kteří by třeba nikdy nešli na koncert klasické hudby, cestu k tomuto žánru. Zazpíváš pár písniček, pak zařadíš klasiku…

Tu dvojkolejnost jako bych měla naprogramovanou. U klasiky jsem si vždy zpívala a u písniček jsem si hrála těžší doprovody. A na koncerty jsem pak program vybírala tak, aby posluchači poznali ten nástroj trošku víc, aby měli komplexnější dojem. Mají to tak třeba herci, kteří zpívají a tančí.

Ráda propojuju písničky a nástroj. Hlas bez kytary a kytara bez hlasu? To bych nemohla. Jasně, můžu se nechat doprovodit pianem, při tom se projít po jevišti, soustředit se víc na text. Ale jen na pár písniček, jinak jsem pořád za nástrojem. Mám několik kytar, střídám je, protože jejich zvuky jsou různorodé, používám jiné techniky… A i pro mě je to zajímavé. A pro zvukaře těžké. Protože se mnou to není lehké. Proto mám dlouhodobě svůj tým.

Umíš na kolegy zařvat?

Zařvat ne, ale možná se ošklivě podívat.

To stačí?

Někdy jo. Neřvu, to ne. Ale poznají na mně, když není něco v pořádku. I během písničky třeba řeknu: Dejte víc piana. A publikum to vezme, chápe, že hudba je živý proces. Většinou ale používám mimiku.

Jako studentka jsi byla v Paříži. To nebylo běžné, jet ze socialistického Československa na Západ.

Byla jsem klikař, protože jsem dostala stipendium od Francouzů, než se úplně zavřely hranice. I tak jsem dva roky čekala, než mi to česká strana vyřídila. Vlastně šlo jen o štempl, jinak jsem měla všechno zařízené: od svého profesora Milana Zelenky jsem měla doporučení, on mi stáž zařídil u svého kamaráda Oscara Casarese, který učil na mezinárodní pařížské konzervatoři. Protože na AMU, kde jsem chtěla pokračovat po konzervatoři, ještě v té době neexistoval obor kytara. Myslím, že jsem byla průkopnice, další kolegové už jezdili na podobná stipendia ne tak složitě – do Výmaru, Londýna, Ameriky.

Co ti studium dalo – myslím vedle zdokonalení hry na kytaru?

Já jsem odjakživa kosmopolitně cítící. Patřím mezi lidi, kteří když trošku znají jazyk, tak se cítí všude jako doma. Samozřejmě mezi lidmi, kteří mi vyhovují. Nejsem úplně zafixovaná na domov. I když mám Čechy a hlavně Prahu moc ráda. Mám ráda i Moravu a Slovensko. A zdejší lidi. Opravdu se ale cítím dobře v jakékoli zemi, která mě něčím osloví, a můžu v tamní řeči komunikovat.

Říkáš si někdy „co by kdyby“? V souvislosti s tvou kosmopolitností tím teď myslím, že jsi měla vystupovat na Eurovizi a politická garnitura tě nepustila. Jako náhradnice za tebe jela Céline Dion. Vyhrála a udělala velkou mezinárodní kariéru.

To už byla asi třetí věc, kterou jsem nemohla. Byl rok 1988. Poplakala jsem si, bylo mi to hrozně líto. Byly to hrátky osudu. Vyhrála s písničkou, kterou jsem měla zpívat já. Samozřejmě jsem ji měla připravenou po svém, protože interpret si ji může uzpůsobit. Výjimečné bylo, že jsme se po letech mohly potkat. V roce 2008 přijela na koncert do Česka, předem dostala nahrávky asi dvaceti třiceti tuzemských interpretů a vybrala si mě. Tak mi to vysvětli!

Osud?

Osud. Přesně tak. Dělala jsem jí předkapelu v O2 areně. Byl to pro mě velký zážitek, to setkání. A že si na mě udělala čas před svým vystoupením. Asi dvacet minut jsme si povídaly. Včetně toho o Eurovizi, bylo to pro mě hodně silné, setkání s ní jako se ženskou. Jako zpěvačku jsem ji samozřejmě znala, ale tehdy jsem poznala její ženskou energii. Byla tam se mnou Lenďa a pak říkala, že jsme úplně stejné: jak jsme brebentily francouzsky, gestikulovaly, smály se… Říkala, že jsme jako dva ohňostroje. Velmi bolestivě jsem nesla zprávu o její nemoci, držím jí palce.

Jak jsme mluvily o pauzách, tak jedna z nich byla dlouhá mateřská dovolená. Maminkou ses stala poměrně pozdě a věděla jsi, že víc dětí už mít nebudeš. Jak jsi pak přistupovala k tomu, když si Lenny vybírala „tvoje“ povolání? Jestli to není moc velká řehole, jestli na ni nebude moc křehká…

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem ji na jevišti viděla šťastnou. Když jsem ji vzala poprvé s sebou na turné a viděla jsem, jak reagují lidé, dovedla jsem se oprostit od toho, že jsem interpretka, a koukala jsem na ni jako producent nebo promotér.

Dokázala ses oprostit i od toho, že jsi její máma?

Jako máma jsem viděla, že je šťastná. A zároveň jsem si jako profík říkala, že je to dobré. Vyvíjela se a bylo to v pořádku, vycházelo to z ní. Neměla jsem pocit, že bych jí to měla rozmlouvat. Na gymplu jí šly jazyky, mluvila o politologii, ale zvítězila muzika. Zasazuje si do ní svůj život a svoji energii – jako to dělám já. Identita je důležitá. Nejde totiž jenom o to, jestli to děláš dobře nebo špatně, ale jestli jsi rozpoznatelná, jestli máš tou muzikou co říct. Můžeš být výborná zpěvačka a skvělá kytaristka, ale pokud nemáš svoji originální parketu, zapadneš.

Ani tvůj bývalý muž, který je architekt…

… výborný architekt!

… dceři neříkal, že když jde studovat do zahraničí, měla by zkusit něco „normálního“?

On má pochopení. I proto, že sám hraje výborně na klavír. Takže pochopení a podporu měla z obou stran. Já bych ji tedy ještě víc přitáhla k nástroji, protože co se naučíš v mládí, to tam je.

Přivázat za nohu ke klavíru?

Skoro. Bez cvičení to nejde. Lenďa spíš tíhne kde skládání. Ale dril v sobě má. Rutinu. Ale mohla jsem být v tomhle směru přísnější. Tatínek byl přísnější ve sportu, třeba při lyžování. Měla to od nás obou vyrovnané.

Nechtěli jste toho po ní moc?

To nebylo vyhrocené, navíc jsme viděli, co ji baví. Prošla základy lyžování, tenisu, plavání – takovým základem, co můžeš dítěti dát. Nikdy jsme ji nedřeli, nepěstovali jsme v ní, že musí být jednička.

Co motivuje tebe?

Mám spoustu rozdělaných věcí, na něž bych ráda navázala. A v tom časoprostoru, ve kterým se já, Vodnář, pohybuju, tak doufám, že aspoň v některých z nich se podaří splnit si to, co jsem začala. Stále mě to baví a to je důležité. To je nejdůležitější pocit ve mně. A že tím udělám radost i ostatním – poznají, že jsou v tom emoce a srdce.

>>>Pokud chcete dítě, neodkládejte to, na nic nečekejte, říká Iva Pazderková o tikání biologických hodin