Kvůli nevěře se dobré manželství nerozchází, říká oslavenkyně Vilma Cibulková

Samozřejmě jsem nečekala žádnou puťku, ale že mě Vilma Cibulková už při podávání ruky zasype neskutečnou dávkou energie, mě stejně překvapilo. Stejně tak její úsměv, který jí z tváře nezmizel snad ani na minutku. A také její otevřenost a upřímnost, s jakou odpovídala i na citlivé otázky týkající se jejího soukromí.

Vilmo, vypadáte skvěle a rozhodně ne na to, že za dva dny slavíte šedesáté narozeniny. Je na to nějaký trik?

Tak to já tu změnu vidím. Když si nasadím brýle ovšem (smích). Ale trik, těžko říct. Každý den, už tak třicet možná i čtyřicet let se sprchuji ledovou vodou. Vždycky nejdřív normálně teplou, pak dvě minutky ledovky a pak se zas stabilizuji vlažnou vodou.

Vážně? To samé mi říkala i Carmen Mayerová.

Carmen vypadá skvěle, tak to zjevně fakt funguje. Jo a také nesmíte zapomenout poděkovat vodě, protože voda je život!

Žádné cvičení, diety, nic takového? A přesto jste celoživotně takhle štíhlá?

Takovou tu protahovací rozcvičku dělám každé ráno, to musím. Ale jinak je opravdový fígl v tom, že jsem se už před mnoha desítkami let naučila řídit podle měsíce. Během úplňků a novoluní držím očistný půst, kdy nejím, jen denně vypiju tři až čtyři litry vody. Když si na to vaše tělo zvykne, najde si svoji vlastní ideální váhu a už se z ní nehne. To znamená, že já jsem se ze své váhy tak 35 let nehnula.

Takže vám stačí prostě jen držet půst při úplňku a díky tomu jste 35 let nepřibrala ani deko?

Přesně tak. Když na ten systém najedete, během pár měsíců si na to tělo samo zvykne, zakóduje a ví, kdy ho co čeká, že dnes pijete jen vodu, ale jiný den si dopřejete klidně kachničku, a jde to v podstatě samo. Takhle jednoduché to je, vážně.

Ale vy jste na začátku říkala, že věk cítíte. Jak přesně?

Emočně se cítím výborně, ale fyzicky už je to horší. Třeba při lezení po skalách. Pořád se o to pokouším, ale už si dávám menší zátěž, jen takové cvičné skály. Protože moje artritické prsty už mi toho tolik nedovolí, nebo spíš jim už nemůžu tolik věřit. Takže třeba tam to stáří cítím.

Teď se na chvíli přesuneme k práci, respektive k vašim začátkům. Před herectvím jste studovala střední pedagogickou školu, takže z vás málem nebyla herečka, ale paní učitelka. Je to tak?

Já jsem chvíli v rámci praxe i učila malé děti ve školce. A moc ráda na to vzpomínám. Bavilo mě to a myslím, že mi to i celkem šlo. Ta práce mě nesmírně naplňovala, leč já jsem si v tom čtvrtém ročníku, možná už ve třetím uvědomila, že by mi při ní asi narůstalo pozadí, že bych zlenivěla a chyběla by mi pro mne podstatná kreativita.

Vám že by narostlo pozadí?

Pozor, já k tomu velmi inklinovala. Na začátku druháku jsem ještě nebyla žensky příliš vyvinutá, ale na konci přišel totální hormonální boom, najednou jsem měla čtyřky prsa a musela jsem se velmi krotit, abych si udržela figuru. Ale hlavně to se mnou ve třeťáku začalo šít, potřebovala jsem leccos změnit. Objížděla jsem různé recitační festivaly, a nejen proto, že umělecký přednes byl tehdy jakýmsi fenoménem doby. Ale stát najednou na pomyslném jevišti se mi čím dál víc líbilo. A měla jsem i veliké úspěchy, vyhrávala jsem jednu hlavní cenu za druhou a už tehdy mě to podvědomě táhlo k nějaké drzosti vylézt před diváky a krást si jejich pozornost. Dneska tomu říkám umění!

A tak jste zběhla na DAMU. A navíc do dnes už tak trochu legendárního ročníku, kdy jste studovala s osobnostmi jako Eva Holubová, Karel Roden, Ivana Chýlková, Jitka Asterová a další. Jaké to bylo?

Jako bych z těch našich Doupovských hor doslova seskočila, poprvé jsem byla v takhle velkém světě, který mě okamžitě fascinoval, a začala jsem ho prozkoumávat stejně, jako jsem v dětství prozkoumávala vrchy těch našich Krušných hor. A bylo to samozřejmě úžasné období! Kouzlo našeho ročníku nevězelo jen v tom, jaké se tam sešly osobnosti, ale ty roky byly společensky, až osudově šťastné. Nevím, jestli to bylo tím pomalým uvolňováním, tou nadějí, kterou to s sebou přineslo, tím svobodomyslným očekáváním změn. A to v nás všech přežilo doteď. Protože když si je promítnu, tak všichni mí spolužáci v sobě mají dodnes takový ten mladistvý oheň. Ivanka Chýlková, Evička Holubová, věčně se usmívající Pavel Vítek, ten zvláštním způsobem vyřezaný Karel Roden, to jsou všechno naprosto nestárnoucí bytosti. A studovat s nimi? To byl jeden velký nekončící mejdan, těšení se jeden na druhého, vzájemná inspirace, kterou jsme si byli.

DAMU a doba kolem ní byla asi i o prvních láskách, je to tak?

Bylo to období mých prvních tří zásadních vztahů. Jakoby učarovaná pravidelná tříletá období. Ale jeden bez druhého by zřejmě nevznikl a nevykvetl. Můj první chlapec byl Petr Kracik (režisér, ředitel a umělecký šéf Divadla pod Palmovkou, bývalý manžel herečky Terezy Kostkové, pozn. red.), který mě obrovsky inspiroval, a já asi jeho. Mým druhým, byť tak trochu nepsaným partnerem, byl Karel Heřmánek, kde také fungovala oboustranná fascinace. A třetím mužem té doby byl Miroslav Macháček. Se všemi třemi mne pojila vzájemná kreativita a především láska k sobě navzájem a životu jako takovému. A hlavně životu plného divadla.

Byl vztah s Miroslavem Macháčkem z těch tří nejsilnější, když byl mezi vámi takový věkový rozdíl?

Nevím, jestli nejsilnější, protože vztah se všemi třemi spolu se školou plně zaměstnával celé moje tělo, hlavu i duši, byla to taková zvláštní adorace všech tří veličin. Nicméně chápu, že pro většinu lidí z té trojice Macháček vystupuje. Už tedy Karel byl o 16 let starší než já, ale Mácha byl starší skoro o 42 let. On to vždycky ve vtipu komentoval, že jemu se budou za náš vztah smát, ale mě budou nenávidět. Ale fakt je ten, že mi otevřel úplně nový svět. Svět disentu, samizdatu a nikdy nekončících diskuzí, konkrétně s Vlastou Chramostovou, Standou Milotou, Esterkou Krumbachovou, vymezování se proti věcem, na které jsem v dětství nebyla zvyklá. Mohla jsem se s ním otevírat mnohem svobodněji, chodila jsem na zakázaná představení i s vědomím, že tam někde okolo brouzdají estébáci. Koneckonců Mácha byl v té době v Národním divadle na takzvanou zakázanou, kdy mohl hrát, ale nesměl režírovat. Tento zákaz zvrátil až příchod pana profesora Lukeše na post šéfa činohry ND. Byly to s ním další krásné a naplněné tři roky! A i když se o něm říkalo leccos, přísný byl snad jen ve chvíli, kdy mi nahlas předčítal a mně nedej bůh padla víčka. To pak zvýšil hlas se svým obligátním výrazem: „Jak můžete spát, když vám tady tlumočím myšlenky!“

Vy jste si vykali? Proč?

Přesně nevím, ale bylo nám to přirozené i půvabné. Asi jako vyjádření oboustranné úcty. On mi také velmi často připomínal, čeho se mi zas tak často nedostávalo, a to, že jsem se vydala tou nejsprávnější cestou, proto je mi divadlo nejen pramenem života, ale i povinností. Dal mi přezdívku „čistá radosti mého života“, podle naší oblíbené stejnojmenné knihy. A v rozepřích zase na oplátku „a jéje, putování diletantů“, dle dalšího milovaného románu Okudžavy.

Přesto jste se s ním pak rozešla…

Ano, já jsem vlastně naprosto zbaběle utekla před tou blížící se tragédií (Macháček deset let bojoval s rakovinou, pozn. red.). Paradoxně se totiž během našeho soužití známky rakoviny vytratily, ale najednou přišel nečekaný zlom. Dodnes si tu svoji nedospělou reakci nedokážu odpustit, umím ji jen pochopit. Mohl být s námi déle. Upřímně, byl najednou schopen dát mi všechno, i to, co jsem si dle svého vlastního soudu nezasloužila. Připadalo mi to vzhledem k mojí nedospělosti až nepatřičné. Byla jsem oslabená a vyděšená, téměř jako on sám, a každý náš další den vypadal jako bolestná rozlučka. Nelehké. A navíc, celý život jednám tak, že co si sama nevybuduju, nemám a ani nechci. A na to, k čemu sama nedozraju, nemám právo. Dodnes ale s Máchou, jak mu říkám, putuju, jako by byl přítomen. Připouštím jen myšlenku, že kdyby měl zažít celé šílené devadesátky, puklo by mu srdce jako Karlu Krylovi. Ctili podobnou kvalitu a cenu svobody.

Tak ono, když budeme upřímné, vaše vztahy s muži obecně se mohou nezúčastněným zdát celkově komplikované. Vztah s panem Macháčkem jsme probraly, ale první manželství poznamenaly dluhy vašeho muže, druhé doběhla nevěra. Snadno u vás mohou lidé nabýt dojmu, že jste v životě na muže moc štěstí neměla. Vnímáte to také tak?

V žádném případě! Já to naopak vnímám jako velké štěstí a zdroj zkušeností a vše bylo vždycky tak, jak to být mělo. Konkrétním příkladem může být můj první muž. Dodnes jsme nejbližší přátelé a není mezi námi žádná rozepře, jen jsme se tehdy skutečně museli rozejít, protože moje umělecké představy byly úplně jiné než hodnoty právníka v 90. letech. Šli jsme tehdy každý úplně rozdílným směrem, a tak jsme se soudně, ale přátelsky rozloučili. Ale byl to obdivuhodný a silný vztah, z něhož vzešlo to úplně nejkrásnější - naše dcera Šimonka. A já svého prvního muže obdivuji dodnes. Je to věčně neposedná a pracovitá bytost. A že kdysi přecenil své schopnosti a nadělal si dluhy? Splácí je dodnes a snaží se svůj život zhodnotit jinak. To opravdu moji úctu k němu nezničilo.

A druhé manželství s Miroslavem Etzlerem? To poznamenala nevěra…

I na tohle manželství vzpomínám s láskou. Když se podívám s odstupem, a my už spolu nejsme nějakých jedenáct let, tak se mi z devadesáti procent vybaví jen krásné věci. Dodnes je to pro mě i moji dceru Mireček, velkorysý i úzkoprsý, laskavý i přísný, zodpovědný i marnotratný, zkrátka Mireček. A že bulváry tehdy psaly, že příčinou našeho rozchodu byly nevěry? Tak to nebylo, protože na vztah jsou vždycky dva, nic nechodí samo o sobě. A jak říkají moji rodiče, kteří jsou spolu 64 let, a můj tatínek byl milovník žen: Dobré manželství se kvůli nevěře nerozchází. A to ve mně je a já bych Mirka kvůli nevěře rozhodně nikdy neopustila. Ale i náš vztah zrál a opět jsme došli na určité rozcestí, kdy se naše životní představy rozešly. A vedle mne se jednoduše nežije. Jsem beran v beranu, jsem velmi tvrdý člověk jak na sebe, tak na své okolí, a ne vždy si uvědomuji, že to mým protějškům může lézt na nervy.

Takže ke zhrzené a láskou zklamané ženě máte opravdu daleko?

Naprosto. Všechny moje vztahy vždycky ve správný čas přišly a ve správný čas také odešly. Zase se vrátím k Mirečkovi. Byli jsme spolu v takovém produktivním věku, kdy jsem ho vedle sebe potřebovala, a on to věděl a i on potřeboval mě. A jsem na to období velmi pyšná. Jen si vzpomeňte, jak byl v té době krásný, jakoby nestárl, i pracovně to pro něj bylo jedno z nejúspěšnějších období. Společně jsme vychovávali jeho děti a moji dceru a na tom byl ten vztah hodně postavený. Naše děti v té době potřebovaly péči, my jim ji s láskou dopřávali. Možná proto jsme spolu měli být. A stihli jsme spolu všechno, co jsme spolu stihnout měli.

A jak to máte s láskou teď?

Samozřejmě jsem na lásku nezanevřela a mám vedle sebe někoho, kdo se mnou rád sdílí život, a já ho zase ráda sdílím s ním. Rozhodně si nemůžu na cokoli stěžovat.

Takže jste zase zamilovaná?

Já nemusím být neustále zamilovaná. Ona se zamilovanost samozřejmě časem, věkem i s délkou vztahu mění v to podstatnější, v to skutečné umění milovat a umět být milován.

Nejen vztahy jste ale v životě měla složitější, obecně vám život naservíroval kdeco. Třeba i závislost na alkoholu, se kterou jste se úspěšně poprala. Ale lehké to být nemohlo, předpokládám…

Tohle asi nikdy nebývá snadné. Na druhou stranu v dnešní době je na něčem závislý skoro každý a těžko říct, zda je závislost na alkoholu těžší než třeba závislost na mobilu, počítačích, automatech nebo na práci. Každopádně já to neberu jako své minus, ale jako svůj úkol se s tím poprat. Prostě mi alkohol vstoupil do života, respektive já dovolila, aby mi tam vstoupil, a je mým úkolem se s tím vyrovnat. A jsem šťastná, že jsem se naučila dlouhodobě abstinovat.

Jak dlouho nepijete?

Moje nejdelší abstinenční období trvalo dvacet let, i když jsem v něm měla dva drobné relapsy. Ale jedním jsem rozesmála i lékaře. Já tehdy po jedenáctileté abstinenci po nějaké premiéře vypila asi půlku lahve takového toho úplně nejlehčího šampaňského, co má asi jen šest procent alkoholu. Jenže mě úplně ochromil pocit viny, že jsem si druhý den ráno stočila tepláky do batůžku a nakráčela zase do stacionáře. Tam mě tehdy paní doktorka okamžitě zase poslala domů s tím, že jestli neodejdu, začne pochybovat o mém zdravém rozumu.

A jak to máte s alkoholem teď?

Hodně dlouho jsem se ho ani nedotkla, byla to letitá čistá abstinence. Ale tak asi v pětapadesáti letech jsem si našla opravdu velmi střídmou cestu, díky níž jsem se přestala konečně pokládat za nemocnou. Takže si třeba při jistých a velmi výjimečných příležitostech dovolím malé pivo nebo jednu skleničku vína. Když jsem například někomu křtila desku, automaticky vám v ruce přistane sklenka šampaňského a já se vždy ocitla na pochybách, jak s touhle situací přirozeně naložit. Normálnímu účastníkovi to může připadat směšné, mně ale ne, protože obě varianty, jako splnit společenský rituál a  přijmout, či naopak odmítnout, byly najednou divné. Já jsem prostě a jednoduše svůj sklon k závislosti přijala jako svůj životní úděl, se kterým mám tu čest se poprat a se kterým se možná rodíme, aniž bychom neustále pátrali po příčinách. Dokonce se k ní stavím jako k silnému partnerovi, proto se mi ten boj stal i otužujícím úkolem. Pro usnadnění vycházím ze své schopnosti vítězit. Současná abstinence je mi tak velkým vlastním oceněním, že je větší než všechny jiné trofeje.

Pojďme se teď přesunout k vaší práci. Jste divadelní i filmová herečka, rolí máte na kontě hodně. Která je ta vaše oblíbená?

Já miluju Mazaného Filipa, to je snímek, ke kterému se doma pravidelně moc rádi vracíme. Navíc si myslím, že s léty stále nabývá na kvalitě a nikdy vlastně nepřestane být výborným filmem. Akorát shodou okolností vyšel ve stejném roce jako Pupendo, které ho trochu upozadilo, což mi je někdy malinko líto, ale zase i Pupendo je úžasné.

Pupendo je filmová klasika, navíc vy jste za něj získala Českého lva za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Měl by patřit k vašim oblíbeným, ne?

Samozřejmě, já mám ten film moc ráda. Navíc Honza Hřebejk má obrovský dar nejen točit trefné filmy, ale také se obklopit lidmi, kterým důvěřuje a již jeho vizi naplní a završí. Nicméně těch krásných rolí byla obrovská spousta, včetně těch v televizních filmech. Takže bych tuhle otázku ukončila spíš tak, že je jen mizivé procento rolí, které mi k srdci nepřilnuly, a nepočítaně těch, jež ano.

Čekají vás šedesáté narozeniny. Je nějaký vysněný dárek, něco, co byste si přála dostat?

Já si vždycky k různým kulatinám, někdy i ne kulatinám, nadělila nějakou premiéru, ale letos to nevyšlo. Ale mám s těmi počty trochu problém, mezi jednotlivými desetiletími vlastně moc nevnímám, kolik mi je. Od padesátky všude říkám, že mi táhne na šedesát. Jsem vlastně takový ukázkový případ lidí, kteří věk téměř neřeší. Ale letos si místo premiéry nadělím nějakou bezva jízdu v Olomouci s dcerou Šimonkou. Příští týden budeme v Mohelnici, kde budeme spolu prodávat na trhu paštičky, protože Šimonka má svůj téměř galerijní krámek s vlastní výrobnou a já jí tam občas pomáhám s přenášením beden a na štacích s rovnáním stánku. Na těch trzích je to úplně jiná atmosféra, kterou miluji, nápadně podobná mému vysněnému kočovnému divadlu. A pak určitě půjdeme někam do divadla, do bazénu, na koncert a podobně, zkrátka se rozkošatíme!

Dovedete také někdy nic nedělat?

Prokrastinuju neustále, to nemějte strach. Jsem obrovský čtenář a právě čtením oddaluji povinnosti, které bych měla udělat, ale nechce se mi do nich. Ale odpočívám i u fyzické práce, takže zaplať pánbůh, že mám velkou zahradu, kde je neustále potřeba něco sázet, a přerostlé stromy, které je potřeba ořezávat.

Ještě zpátky k narozeninám, chystá se nějaká oslava?

Nevím, co si na mě moje dítě nachystalo. Ale vím, že obvolala moje přátele z velmi širokého okruhu, tak možná zařídí nějakou video zdravici. To jsem také v minulosti různým oslavencům organizovala a je to moc krásné, navíc v mém věku už by to mohl být vlastně takový dokumentární film.

A kromě toho, čeká vás v blízké době něco zajímavého? Můžou se na vás diváci těšit v nějakém novém filmu nebo vás vidět v divadle?

Čeká mě natáčení s Jiřím Vejdělkem, ale to bude film asi až na příští rok. Ale na divadle řádím pořád. Máme kupříkladu krásné představení Královny, které hrajeme různě po republice a v Praze v Divadle u Hasičů. To představení se mi dostalo pod kůži, protože je to velmi elegantní a úspěšná komedie, při které se zasměje nejen divák, ale i my tři holky. Odcházím z něj našťochaná energií a dobrou náladou jako létající balonek. A to je to, co mě vlastně nejvíc naplňuje, co miluji.