Hvězda seriálů Kristýna Ryška: Proč bydlí v Rožnově? „V Praze jsem měla pocit, že musím pořád něco dokazovat.“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Umí být snad kýmkoli. V seriálu Zlatá labuť je zdánlivě bezcitnou šéfkou prvorepublikového obchodního domu, která tajně miluje ženu. V Králi Šumavy se promění v kulhající Vlastu, jež žije v nešťastném manželství a najde krátkou útěchu v náruči Josefa Hasila. Anebo ji znáte jako zdrchanou matku tří dětí, která se snaží ustát manželskou krizi v seriálu Mozaika.

Možná si Kristýnu Ryška představujete jako divokou, temperamentní, extrovertní a hereckým životem ostřílenou ženu, ale je to spíš naopak. Je něžně tichá, přemýšlivá, svoje hraní staví na důkladné přípravě a rej metropole vyměnila za klidné tempo malého města.

Za poslední dva roky jste si zahrála v dost velkém počtu velmi povedených projektů. Teď v televizi běží Král Šumavy, nedávno měla premiéru Studna. K tomu Jedna rodina, Zlatá labuť, Mozaika. Jak to stíháte?

Ty věci teď tak po sobě vyšly, ale samozřejmě se netočily zároveň. Jediné, co se mi překrývalo, byla Zlatá labuť, Mozaika a Král Šumavy. To bylo náročnější a byly to někdy tak trochu logistické oříšky.

Vy nežijete v Praze, kde se velká část práce odehrává, ale v Rožnově pod Radhoštěm. Navíc máte malého, ani ne pětiletého syna. Jak kombinujete roli matky s rolí herečky, co za prací dojíždí takovou dálku?

Zásadní je plánování. Taky mám skvělého muže, je to obrovský držák, a kdyby on nebyl takhle nastavený, tak bych nemohla dělat to, co dělám. K tomu máme tři funkční babičky, respektive dvě babičky a moji babičku, což je potřeba taky říct. Samozřejmě se musím snažit věci kumulovat, takže když už do Prahy jedu, snažím se si na ten den toho domluvit co nejvíc. Taky jsem se naučila říkat i ne. Ale myslím, že je hodně lidí, kteří za prací dojíždějí, jen já jsem víc vidět.

Je ale rozdíl dojíždět pár desítek kilometrů a jezdit z Rožnova, který je od Prahy přes tři hodiny vlakem.

Jasně, ta dálka je trochu větší, ale zase nedojíždím každý den. Ale nějak to udělat prostě musím. Do Rožnova jsme se stěhovali v covidu s tím, že až se zase vše normálně rozběhne, třeba se do Prahy vrátíme. Že buď to zvládneme z Rožnova, nebo se holt vrátíme. A protože se nám do Prahy spíš nechce, než chce, tak vlastně musíme dokazovat, že to jde.

Někde jste mluvila o tom, že Prahu jako místo pro život a rodinu úplně ráda nemáte. Rožnov je tedy lepší?

Obecně je asi lepší trávit s dětmi život mimo velkoměsto, Prahu jsem si už užila předtím. Třeba před deseti lety jsem si nedovedla představit, že bych se z Prahy odstěhovala zpátky domů (Kristýna Ryška se v Rožnově pod Radhoštěm narodila, pozn. red.), ale covid nám ukázal spoustu dveří do zcela jiných reálií. A to byl i náš případ.

Život v Praze od toho v Rožnově je samozřejmě obrovsky rozdílný a nám to tam teď vyhovuje. V Praze jsem měla pořád neustálý pocit, že musím něco dokazovat, něco dělat, abych obstála. Když jsem třeba někam nešla, měla jsem výčitky. Protože jsem herečka a herečky by měly chodit na různé akce, tak se to přece dělá. A teď je moje bydliště vlastně skvělá omluva. Prostě: Pardon, nepřijedu, protože nemůžu, mám to strašně daleko.

Vy trochu klamete tělem. Člověk by čekal extrovertní herečku, která rej velkoměsta miluje a nemůže bez něj být, ale vy to máte spíš naopak. Působíte velmi klidně, tiše… Tak jaká je Kristýna Ryška?

Ty jo, to je super intimní otázka. Jsem spíš velmi zdrženlivý člověk a také mi dost dlouho trvá, než se v nějakém kolektivu uvolním a získám jistotu, že se v něm můžu projevovat, jak potřebuju. Což tedy není pro herečku úplně praktická vlastnost. Ale nejsem úplný mimoň, mezi kolegy mám spoustu introvertů, možná víc, než by se zdálo.

Vlastně se někdy docela divím, že práci herečky zvládám, protože jdu třeba někam natáčet jen na dva měsíce, což není ten čas, který bych normálně potřebovala, abych se tam úplně uvolnila. Je to můj celoživotní boj, ale troufám si říct, že to s narůstajícím věkem zvládám lépe a objevila jsem pro sebe nástroje, jak to překonávat.

Vaše ostýchavost mě samozřejmě přivádí k otázce, jak zvládáte milostné scény. Protože ve Zlaté labuti jste hrála ženu, která miluje jinou ženu, a součástí natáčení byly i intimnosti, byť velmi decentní. A v Králi Šumavy jste měla typickou milostnou scénu s Oskarem Hesem.

Ne, že by mi byly jedno, ale nemám s nimi problém. Zatím jsem nenarazila na režiséra, který by mě ignoroval, nezajímal se o to, abych byla v pohodě. Vždy jsem měla štěstí na empatické a fajn režiséry. A když je nastavená správná komunikace, dokážu sama sebe uchránit tím, že si nastavíme pravidla, co jo, co ne, co mi nevadí, co naopak už jo. Je nezbytné si o tom před scénou popovídat i s partnerem, s nímž ji natáčíme. Když totiž dopředu vím, co mě čeká, psychicky se na to lépe připravím.

Na druhou stranu, zatím jsem neměla žádné vyloženě explicitní a vyloženě sexuální scény, do kterých by mě navíc někdo tlačil proti mé vůli. Zatím to bylo opravdu vždycky v tom duchu, že se řeklo: Hele, je potřeba natočit to a to, co je pro vás v pohodě, kam až můžete jít a podobně. A přesně tak by to za mě mělo vypadat.

Protože samozřejmě znám příběhy, kdy třeba kolegyně něco odmítla – už to pro ni bylo moc, anebo se to výrazně lišilo od předchozí domluvy – a režisér ji zastrašoval, že už si nikdy nic nenatočí. Tenhle macho-buranský přístup je za mě nepřípustný.

Musím se zeptat i na Zlatou labuť. Její úspěch nebyl jen v příběhu, byla to také nádherná dobová podívaná. A vaše postava Ireny Maškové si úžasných dobových kostýmů užila opravdu hodně. Bavilo vás to, čistě žensky, moct si vyzkoušet takovou spoustu krásných prvorepublikových šatů, kostýmů, kožichů?

Strašně mě to bavilo. A je pravda, že ve Zlaté labuti jsem zažila nejčastější převlékání, snad na každou scénu jsem měla jiný kostým. Byla to součást té postavy, bez nich by to nebyla ona – postavu utvářely tak z padesáti procent.

Takhle velký kus práce dokážou odvést kostýmy?

Je to tak, opravdu. Jakmile jsem na sebe ty šaty oblékla, už i na chodbě na mě najednou lidi koukali jinak. Na druhou stranu je ale potřeba říct, že to oblečení nebylo moc pohodlné. Dobové látky, nebo tedy jejich kopie samozřejmě, v sobě nemají elastan, vůbec nepruží, takže si v tom třeba moc nemůžete sednout, nutí vás to stát opravdu rovně a podobně. Ale vlastně i to dodalo Ireně na osobitosti, i to ji utvářelo.

Teď úplně odbočím. V květnu oslavíte čtyřicátiny, což je pro řadu žen strašák, milník. Jak to máte vy?

Pořád je to až za měsíc, takže jsem si to ještě úplně nepřipustila, i když samozřejmě moji blízcí a kamarádi mi to neustále připomínají. Ale jinak bych to asi vůbec neřešila – já ani nevím, jestli budu nějak slavit, nebo ne. Mně je prostě dobře a předpokládám, že mi stejně dobře bude i za rok.

Tak ono se vám to mluví, když vypadáte na pětadvacet! Za co vděčíte svému mladistvému vzhledu? A prosím vás, hlavně mi neříkejte, že to máte v genech a žádné úsilí vás to nestojí.

Ale ono to tak zčásti je, opravdu. O pleť se samozřejmě starám, koneckonců to, jak vypadám, mě částečně živí. Takže pleť ráno i večer odličuju a čistím, používám krémy, tonika, séra. A posledního tak čtvrt roku dělám obličejovou jógu, protože když jsem se na sebe jednou zblízka podívala, říkala jsem si: Aha, tak tohle je ta čtyřicítka. Nicméně taky jsem přesvědčená, že se vám v obličeji odráží to, jestli jste úplně jednoduše spokojení se svým životem.

A to vy jste…

Jsem.

Ale samozřejmě za sebou máte i složitější období. A teď narážím na rok 2019, kdy jste se rozváděla se svým prvním mužem, Matějem Podzimkem. A i když asi žádný rozchod není bezbolestný, ten váš proběhl velmi kultivovaně, klidně a dodnes máte skvělé vztahy. Jak se vám to povedlo?

Myslím, že nám hodně pomohlo, že jsme neměli děti. Protože když vidím kamarády, kteří se rozvádějí a děti mají, tak to jsou většinou hodně šílené příběhy. A pak bych řekla, že situaci napomohla povaha mého bývalého muže, který umí velmi dobře pracovat se svým egem.

To umí málokterý chlap, takže já bych vlastně řekla, že je to všechno především jeho zásluha. A taky mezi námi nebyla žádná křivda, prostě to jen nevyšlo. A zároveň se máme velmi rádi, takže jsme si hned řekli, že o sebe nechceme lidsky přijít. To byl ten základ – a víc k tomu asi nemá cenu říkat.

Patříte k herečkám, které své soukromí neventilují, naopak si ho velmi chrání. Vaše sociální sítě jsou plné fotek, ale jen těch, které souvisejí s prací. O synovi a o rodině mluvíte jen velmi opatrně. Proč?

Těch důvodů je víc, ale hlavní je asi ten, že se mi velmi těžko přistupuje na to, že když jste povoláním herečka, musíte plnit ještě dalších několik rolí. Že bych snad měla být něco jako influencer… Ukažte nám, v čem chodíte, ukažte nám, co jíte. Na to, že bych kvůli své práci, kterou miluju, měla být vlastně i jakýsi veřejný objekt zájmu, se mi přistupuje velmi těžko.

Další věcí je anonymita, která uživatelům poskytuje bezohlednost, a já se nechci vystavovat nenávistným komentářům, které by dřív nebo později určitě přišly. Nechci takovým komentářům vystavovat sebe, ale vlastně nechci ani lidem dávat prostor, aby je mohli psát. A pak zastávám názor, že pro herce je výhodnější udržet si pro veřejnost spíše neutrální obraz. K divákovi mají promlouvat role a ne instagramová storíčka. Ale to je každého volba. Druhý pohled na věc je, že někoho z mých kolegů už vlastně ten instagram živí, takže je to jiná cesta. Mě naštěstí zatím živí herectví.

Jednoduše nejste typ, který rád pouští neznámé lidi do soukromí.

To souvisí s tím, co pro mě instagram jako takový představuje. Pro mě je to nekonečná přehlídka narcismu, ten důraz na nejdokonalejší sebeprezentaci je ujetý – a neřekla bych, že prospěšný. Je mi taky velmi líto dětí, které kvůli trendům a zdánlivým ideálům nemají důvěru samy v sebe a jsou pod tlakem. Sociálním sítím nelze upřít i výhody, díky kterým se zachrání lidský nebo zvířecí život. To je samozřejmě boží! Ale jednoduše, sociální sítě nejsou něco, čím bych chtěla trávit čas.

Blížíme se ke konci. V podstatě celým naším rozhovorem se prolíná, že jste momentálně nesmírně spokojená a šťastná – a to jak v práci, tak v soukromí. Přesto… Je nějaký sen, touha, kterou si v sobě nesete, něco, za čím si jdete?

Je paradoxní, že čím víc se mi v profesním životě daří, tím víc se zaobírám myšlenkou, že bych šla studovat nějaký jiný obor, něco, čím bych se mohla živit, až bude herectví zbytná záležitost, i když pořád doufám, že tomu tak nebude. Ale je tu hrozba, že nás jednou nahradí stroje, nebo respektive umělá inteligence, a já bych na to chtěla být připravená.

A co byste tedy chtěla studovat?

Na to jsem ještě úplně nepřišla, ale myslím, že nejdéle se udrží obory, kde jde o opatrovnictví, o péči o někoho, kdo to potřebuje. A pak asi práce s dětmi. Tak to jsou věci, nad kterými teď přemýšlím, mluvím o nich s kamarádkami a do budoucna se to asi nějak víc zhmotní. Ale plány jako takové, ty jsem asi neměla nikdy. Nic neočekávám, a ono mi to pak všechno přichází.

A v osobním životě také nic neplánujete, necháváte ho plynout?

My se s mužem moc rádi na něco těšíme, takže si vytváříme plány, na které se můžeme těšit. Ale jsou to plány ve velmi krátkém horizontu. Takže jsou to výlety, kulturní události, oslavy… Prostě úplně obyčejné drobnosti, na které se ale společně těšíme. A vlastně spolu pořád jako žabky skáčeme z kamene na kámen za věcmi, které máme rádi, dělají nám radost a baví nás.

Ve Zlaté labuti hrál manžela Kristýny Ryška, který bojuje se závislostí na alkoholu. Robert Mikluš: Seriály mi zaplatí složenky a přihrají „herecké žrádlo“