Slavná Jindřiška z Pelíšků: Kdybych neodmítla Bobule, zřejmě bych neměla dcery, říká Kristýna Badinková Nováková

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kristýna Badinková Nováková si do vztahu s choreografem Viktorem Badinkou přivedla dvě dcery, on jednu. „Spolu jsou smečka, víc si troufnou,“ myslí si herečka. Do rodiny přibyl syn Vincent. Jak si děti rozumějí? Nelituje, že odmítla hlavní roli v Bobulích? Přečtěte si, proč překonala sama sebe, když se dvěma dcerami odešla z manželství, a jak se dokázala znovu zamilovat, přestože už partnera nehledala.

Během našeho prvního rozhovoru, těsně než se ti narodilo první miminko, si z tebe kolega Martin Písařík dělal legraci, že Rozárku budou mezi natáčením hlídat v šatně maskérky. Jak to nakonec dopadlo?

S Rozárkou jsem byla docela dlouho doma. Nebyly to tři roky mateřské, nejsem ten typ a asi bych se zbláznila být jen doma. Ale byla jsem s ní plnohodnotně tři čtvrtě roku, pak jsem pomalu nastoupila do divadla a na natáčení ještě později. Točila jsem seriál na Slovensku a s Honzou Hřebejkem celovečerní film Líbánky, tak na obou těch projektech se mnou byla mamka. Takže maskérky Rozárku nehlídaly.

Jaké to je, když jdeš hrát už jako máma tří dětí? Mění se to s počtem dětí?

Teď už jsou parta. Největší problém jsem měla, když byla Róza jedináček, první dítě, byla na mě dost fixovaná. Takže když jsem jela třeba na zájezd, tak jsme to obě oplakaly, já teda ne před ní. Měla ručičky napjaté, tatínek ji musel odtrhnout, nebylo to lehké. Teď, jak už jsou děti smečka, je to pro mě lehčí. A taky jak jich je hodně, tak se potřebuju trochu zrelaxovat. To se mi v divadle a při natáčení daří.

Kdo je s dětmi dneska?

Můj manžel Viktor. Má je všechny tři a zvládá to s přehledem. Holky už jsou velké, Róza už je samostatná jednotka, slečna. Márinka občas ještě potřebuje s něčím pomoct, Vincent je prťátko.

Sama jsi ze dvou dětí. Tušila jsi někdy, že bys jich mohla mít víc?

Ne, o počtu dětí jsem nikdy nepřemýšlela, ale dítě jsem chtěla mít strašně brzy. Třeba v osmnácti. Mám je hrozně ráda, takže když moje o šest let starší sestra měla děti, často jsem s nimi byla, to jsem ještě bydlela u rodičů, hlídali jsme. Nejdřív synovce, pak i neteř, dneska už jsou dospělí. Já jsem byla na DAMU, samý mejdan, měla jsem ten život ráda, ale na druhou stranu jsem ségře záviděla rodinný život. Věděla jsem, že chci brzy miminko, až přijde nějaký muž, který ho taky bude chtít.

Rozárka se ti narodila poměrně brzo po DAMU, takže z pařmenky ses rovnou stala matkou.

Sice jsem po dítěti hodně toužila, ale byla to pro mě velká změna. Docela mi trvalo, než jsem najela na úplně jiný režim. Z mejdanového šílenství a bezstarostnosti jsem hupla do maminkovské role. Těhotenství jsem měla hezké a bezproblémové, po porodu mě přepadla úzkost, abych to všechno zvládla. A správně zvládla. Četla jsem si knížky, dívala jsem se na různé pořady a videa… To jsem opustila po šestinedělí, protože jsem zjistila, že nejlepší je samozřejmě instinkt, přirozeně se na miminko napojit a vycítit, co chce. Že to pak klape a všechno jde. U druhé dcery jsem už knížky nepoužívala, u třetího už jsem ani nic nesledovala.

S tvým prvním mužem a tatínkem holčiček, režisérem Jaroslavem Fuitem, jste se sblížili po natáčení v Dánsku. Tomu jsi dala přednost před nabídkou hrát v Bobulích, kde tě nahradila Tereza Voříšková. Nelituješ zpětně?

To nemůžu říct. Hrála jsem v Jardově absolventském filmu, takže nějaký čas jsme se znali, a pak mě přesvědčil, že role ve filmu Dvojka je mi napsaná na tělo a že ji nemůže hrát nikdo jiný než já. Prostě se mnou počítali. Pamatuju si, jak mi volala produkce Bobulí, když jsem byla na koupališti, a chtěli po mně rozhodnutí do večera. Vysvětlila jsem jim, že jsem už slíbila něco jiného, ale uvažovala jsem o tom. Zvolila jsem si tuhle cestu, s malinkým štábem, kde nás bylo asi deset. Asi to tak mělo být.

Měla bys ve filmografii Bobule 1, Bobule 2, Bobule 3.

Ale zřejmě bych neměla holky, možná bych neměla ani jedno dítě. Nebo bych ani nebyla vdaná. To člověk nikdy neví.

Kdysi jsi říkala, že sis vybírala spíš grázlíky. A že tvůj muž byl první kluk, který byl hodný. Kdy se pozná, že kluk bude hodný?

To jsem řekla? Možná jsem to myslela tak, že moji kluci byli docela průseráři a byli hodně divocí. Takže vlastně muži, za které jsem se postupně vdala, jsou vyzrálí chlapi, kteří už průsery nepotřebují dělat. Už to mají srovnané v hlavách.

Rozvod se dvěma dětmi jsi brala jako průšvih? Nebo životní selhání vás obou?

Selhání vůči dětem, to ano. Možná výčitky, protože moji rodiče říkají, že naše generace bere rozvod jako samozřejmost, možná dřív spolu lidi zůstávali i přes veškeré problémy. Mámy nemohly s dětmi odejít i proto, že nebyly finančně zajištěné.

U tebe to nebylo náhlé rozhodnutí, ani jsi neopouštěla manžela kvůli novému partnerovi. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Strašně mě to posílilo, tehdy jsem sebrala nejvíc síly v životě. Když nepočítám nutnou sílu u porodu, která tě vyčerpá, tak tohle byla zásadní věc. Jednak jsem se dokázala rozhodnout a jednak jsem se o holky musela sama postarat. Spousta lidí mi nevěřila, že to dokážu. Nebyla jsem závislá na nikom. Bylo to osvobozující.

Klameš tělem?

Myslím, že jo. Opravdu to moc lidí nečekalo a byli z toho v šoku.

Nebála ses, že zůstaneš sama?

O tom jsem vůbec nepřemejšlela. V tu chvíli jsem chlapy vůbec neřešila. Pro mě bylo důležitý, aby děti byly spokojené… A že pak někdo přišel, bylo jenom plus, ale rozhodně to nebyl plán.

S tvým současným mužem ses taky seznámila díky práci?

Částečně. Na večírku po nějaké premiéře nás seznámila Zuzka Norisová. Jen jsme se tam mihli a věděli jsme o sobě. Po nějaké době jsem začala natáčet seriál Temný kraj a tam se v šatně objevil kluk, který mi byl povědomý. Byl to Viktor – na seriálu pracoval jako asistent režie, který je denně s herci na place. Tam přeskočila jiskra.

Myslela jsem, že je choreograf.

Je, pracuje na svých projektech, ale v tom oboru je těžké se uživit, tak dělá i asistenta produkce a asistenta režie.

Čím si tě získal?

To nebyla jedna věc, ale celý balíček! On je strašně hodnej člověk a je výborně vychovaný od své maminky, to se mi na něm líbilo asi nejvíc. Moje dobrá kamarádka Jana Krausová o něm říká, že je jako z dřívějších dob, ze třicátých let. To je fakt a je to zásluha jeho rodičů. Má blízký vztah s maminkou, vyrůstal se dvěma staršími sestrami a ví, jak se chovat k ženám.

Takový Oldřich Nový?

Jako takový moderní Oldřich Nový. Jak jsem ho vídala na place a všímala jsem si, jak je pozorný a hodný. A taky se mi líbil jako chlap, to je jasný. No a pak… Pak se to stalo. Asi jsme si souzení. Sice později, ale přece.

Takže teď jste dvě herečky Badinkové.

V občance mám příjmení Badinková, kvůli práci si přidávám ještě Nováková, abychom se divákům s Míšou, Viktorovou sestrou, nepletly. A vlastně nejen divákům: několikrát se stalo, že v dispozicích na natáčení byla napsaná jenom Badinková, čekali jednu – a přišla druhá. Nebo nedávno jsem se přišla podívat na kolegy do divadla Studia Dva a někdo říkal, že ještě přijde Míša Badinková. Netušili, že jsem si vzala manželovo příjmení, přestože v tom divadle léta hraju.

Už jsi se svou švagrovou Michaelou hrála?

Zatím ne. Jen s jejím partnerem Honzou Teplým – hráli jsme v seriálu Temný kraj. Takže když už jsme byli s Viktorem partneři, byli jsme na place skoro rodina: Honza, Viktor a já.

Jak se ti vůbec hrála vyšetřovatelka po řadě sestřiček, letušek, hodných sester?

Moc dobře. Nic podobného jsem nikdy netočila. Na první pohled se může zdát, že to je pro mě typově protiúkol, a to mě na tom právě bavilo. Je pravda, že autorky Jitka a Kateřina Bártů po mně nechtěly, abych hrála drsnou vyšetřovatelku, policajtku ranařku. Pořád jsme to drželi v rovině citlivé holky. A jenom v některých situacích, kdy o něco šlo, tak se tam ukázala nějaká síla, ale bylo to vždycky trochu pod pokličkou. Celý seriál se snažily vést v duchu severských detektivek, to mě bavilo. A byla tam skvělá parta. Všichni se mě ptali na Lukáše Vaculíka.

Nediv se, to byl idol. Stejně jako Pavel Kříž, se kterým jsi hrála v seriálu Aféry.

S oběma jsem si rozuměla. Jsou to fajn chlapi, vtipní a galantní.

Byla jsi dětská herečka. A chtěla jsi jít na konzervatoř, což nevyšlo. Jak jsi to brala?

Strašně. Vyloženě mi skončil svět! Hrála jsem divadlo a celkem dost jsem točila, takže konzervatoř jsem brala jako samozřejmost. Vůbec jsem nemyslela na nějaká zadní vrátka, přihlášku na druhou střední školu jsem si dávala jenom z povinnosti, bez velkého přemýšlení.

Co to bylo?

Grafická škola Hellichova, vlastně dobrá škola, ale já jsem o ní vůbec neuvažovala. Na konzervatoři jsem se po druhém kole přijímaček dozvěděla, že do dalšího kola nepostupuju, to jsem oplakala. Dodnes si pamatuju, jak mě taťka vezl Na Rejdiště před konzervatoř, čekal v autě, já jsem spěchala k nástěnce… A tam jsem se neviděla. Probrečela jsem celou cestu domů, tam jsem taky brečela, naši vůbec nevěděli, co se mnou. Byla jsem fakt nešťastná.

Šla jsi na tu Hellichovku?

Šla. Vybrala jsem si fotografii, protože jsem ráda fotila, ale propásla jsem přijímačky, protože současně byly talentovky na konzervatoř. Tak jsem si dala přihlášku na obor polygrafie, aniž bych si zjistila, co konkrétně studium obnáší. Pak jsem dostala učebnice plné matematiky a geometrie. To mi nešlo, dodnes vůbec netuším, jak jsem mohla udělat přijímačky. Řešila jsem to s rodiči a po týdnu jsem šla za ředitelem, že odejdu. Ten byl pohoršený, že jsou prestižní škola, že něco takového se jim za padesát let nestalo. Omluvila jsem se a šla jsem studovat management cestovního ruchu, tam mě vzali díky dobrému průměru na vysvědčení.

Bavilo tě to?

Bavilo. S našima jsem hodně cestovala, pět let jsme žili v Egyptě, takže k tomu mám vztah. Navíc to byla docela pohodová škola, ale na čtyři roky mě vzdálila od hraní.

Pak jsi nastoupila do castingové agentury jako kancelářská síla, taky jsi pracovala jako letuška. Herectví už tě netáhlo?

Moc jsem nevěděla, co se sebou. Chodila jsem na angličtinu do jazykovky, v té castingovce jsem pletla, co jsem mohla, úplný průšvih. Tátův kamarád mi pak zařídil, že jsem dělala letušku v malých letadlech, která si pronajímají ředitelé společností na jednání po Evropě. To bylo docela paradoxní: byla jsem známá z Pelíšků, na sobě kostýmek letušky, vítala jsem manažery na palubě a oni poznávali Jindřišku. Bylo to peklo. Dělala jsem to asi půl roku, pak jsem zkusila přijímačky na DAMU.

Na konzervatoř jsi nebyla dostatečně talentovaná a na DAMU tě vzali napoprvé?

Vzali, na alternu. Na katedru alternativního a loutkového divadla. Tam ve mně zřejmě herečku viděli.

Jednou jsi mi říkala, že moc neumíš žít teď, že se pořád upínáš na to, co bude, a že bys to chtěla změnit. Povedlo se ti to?

Anebo se upínám na to, co bylo. Odnaučit se to je zřejmě můj celoživotní úkol. Nebo se spíš naučit žít přítomností, tady a teď. Vědomě na tom pracuju, doufám, že se to trošku lepší. Ale pořád mě něco žene hlavně dopředu, ať se to týká práce, bydlení, nebo úplných maličkostí: pořád mám pocit, že by to mohlo být ještě lepší.

Takže se stěhuješ?

Často. Všichni kolem mě už toho mají plný zuby, jenom já mám pořád pocit, že by to někde ještě mohlo být lepší. Ale teď jsme se uhnízdili v bytě, který nám vyhovuje. Je velký a nás je hodně, každý potřebuje svůj prostor.

Ty máš dvě dcery, manžel jednu, spolu máte chlapečka, takže občas máte doma čtyři děti. To musí být hukot!

Je. Teď jsem si při natáčení dělala legraci, že bych občas potřebovala nějakou ne psycholožku, ale psychiatričku na telefonu. Samozřejmě to odlehčuju, ale někdy je to záhul. Holky jsou velké. Róza, pak Viktorova Johanka, pak Márinka. Docela to klape, i když jsou divoké, někdy to ale i skřípe. Do toho malý Vincent. Občas se bojím, aby nebyl mezi námi holkami zženštilý, chtěla bych raubíře. Uvidíme…

Je u nás veselo a někdy si říkám, že až budou děti dospělé, těším se, až se všichni sejdeme, tak kolik nás bude? Mám odmalička ráda rodinné sešlosti, vždycky jsem si přála trávit Vánoce jako v amerických filmech, kde u stolu sedí babičky, dědečkové, tety, strejdové… Já tam budu mít hodně dětí.

Když se ráda ohlížíš a vidíš svoji rodinu a kariéru, udělala bys dneska něco jinak?

V kariéře asi ne, protože tu jsem nikdy moc neprožívala. Jdu si po cestě, o které si myslím, že je správná, a co se týká hraní, nedělám věci, které by mi byly proti srsti.

Nikdy jsi nevzala práci, abys měla na dovolenou nebo třeba na kuchyňskou linku?

Jeden seriál ano. Ale díky těhotenství jsem z něj odešla. A co se týká mého osobního života, možná bych některé věci trochu jinak udělala. Nehrotila bych je tak rychle. Občas jednám unáhleně a pak lituju, že jsem mohla ještě počkat. Jsem netrpělivá a když si něco umanu… To bych chtěla změnit.

Děti ti určitě změnily pohled na život…

Zásadně. Když mi někdo říkal, že děti nastavují zrcadlo, netušila jsem, o čem je řeč. Tak teď už to vím moc dobře.

Kuchařka Besky: Změnila jsem myšlení, odešla z nefunkčního manželství a přestala se ničit a přejídat