Právě mě lízá líná Líza… Texty v učebnicích zvedají rodiče ze židlí. Kdo tohle schvaluje? Rozhovor s odborníkem

„Právě mě lízá líná Líza z Liberce. Nelíbí se mi, má ošklivé zuby a tlustá lýtka… Rozplývám se Líze na jazyku a ona chtivě polyká…“ Aby se z pravopisného cvičení stal hit internetu, to se neděje každý den. Přesto k tomu došlo – a to díky úryvku ze cvičebnice Bystrá kobyla bila kopyty na babykové mýtině od Evy Mrázkové. Podle veřejnosti příliš „dvojsmyslný text“ vyvolal diskusi, kdo může napsat učebnici a jak se dostane do rukou dětí. Svůj názor můžete vyjádřit i v anketě pod článkem.

Zajímá vás, odkud se učebnice „berou“ a proč tištěné učebnice nemohou být jen tak nahrazeny počítačovými programy nebo telefony s internetem? Nejen to vysvětlil zkušený odborník, vysokoškolský učitel Ondřej Hausenblas, který se mimo jiné podílí na programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení a je členem čtenářského a pisatelského týmu projektu Pomáháme školám k úspěchu (PŠÚ) nadace rodiny Kellnerových.

Kde se vlastně berou učebnice, ze kterých se učí děti na základní škole? A jak to, že každá škola má jinou učebnici?

Za socialismu byly jednotné osnovy a také stejné učebnice, látka se probírala stejně – stránku po stránce. Avšak dětem a učitelům to neprospívalo, snad jen těm, kterým takové direktivní řízení vyhovovalo.

Po roce 1989 se školy odhodlaly rozhodovat o výuce samostatně a zbavit se zastaralého učiva. Dlouho se zkoušelo, zda si učitelé sami dokážou vytvořit vlastní programy a hodiny i bez osnov a učebnic. Ale výsledkem byla velká roztříštěnost, učení ztrácelo kontinuitu. Proto začaly školy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí hledat dobrou učebnici, která učitelům pomůže uspořádat výuku v jejich předmětu soustavně a poskytne jim dobré texty jako zdroj informací pro žáky. Prostě udělá takovou službu, aby se oni mohli maximálně věnovat žákům.

A co to je – dobrá učebnice?

Na to, stejně jako na otázku, co je dobrá výuka, existuje mnoho názorů jak mezi učiteli, tak mezi odborníky. Proto je vhodné, že nakladatelé školám nabízejí více řad učebnic.

Kdo je píše a kdo je schvaluje?

Sepisují je autoři z řad odborníků i praktiků a schvaluje ministerstvo. Autorem může být tedy kdokoli, kdo se na to cítí. Jeho práci pak posoudí ministerstvo prostřednictvím Národního pedagogického institutu – dva lidé ze souboru recenzentů posoudí, zda je učebnice vhodná.

Ne každý odborník nebo učitel umí dobrou učebnici sestavit. Přesto takzvanou schvalovací doložku dostává 99 % z těch, které nakladatelé předkládají. Některé učebnice jsou suché jako troud, jiné zahlcují přemírou nápadných prvků, další mluví k žákovi nesrozumitelným odvarem odbornictví, leckteré prostě obsahují chyby…

Ale vznikají i velmi zajímavé učebnice, které stojí za pozornost – například učebnice matematiky, kterou napsali studenti gymnázia a s úspěchem se používá. Na schválení čeká i učebnice zkušené učitelky ZŠ Kunratice Jany Kopecké, která se dvěma spoluautorkami sestavila nový slabikář pro první třídu, modernější, inteligentní, ve kterém se promítají jejich velké zkušenosti.

Ani ty dobré učebnice by ale neměly být povinné, jinak by se z výuky a učení zase stala otročina jako kdysi. Učitele nesmíme stavět do role robota, protože ani naše děti nemají být roboty…

Co si myslíte o textu, který tento článek uvádí, tedy podle dospělých dvojsmyslný a pro děti nevhodný…

Text v učebnici by měl být souvislý, zajímavý, blízký dětem, ale neměl by se dát pochopit jako skandální a bulvární. Nevhodné je to i proto, že s ožehavými věcmi se děti nemají setkávat skrze pravopis, ale v jiné situaci či hodině.

Kdo učebnice školám doporučuje?

Nabízejí jim je nakladatelé nejen v propagačních materiálech, ale posílají i sady nových učebnic, aby si je učitelé mohli projít. No a pak je vzájemně hodnotí a doporučují.

Jsou v současném digitálním světě vůbec ještě „papírové“ učebnice vhodné?

Je prokázáno, jak velkou roli v rozvoji mozku má čtení tištěných textů. Digitální zdroje jsou také velmi užitečné, ale děti si před náporem telefonů, webů a displejů potřebují vytvořit důvěru a návyk číst z knih. Jen to je naučí myslet v souvislostech, nacházet složitější příčiny a důsledky.

Bez toho by například ztrácely i slovní zásobu. Jejich mozky by nedokázaly zvládat složitost dnešního světa. Tištěné učebnice proto nemohou být nahrazeny počítačovými programy, čtečkami nebo telefony s internetem. Možná je dnes důležitější číst „z papíru“, než to bylo v dobách, kdy digitální nástroje nebyly.

Jen učebnice ale asi děti v tomto smyslu nespasí.

To určitě ne, škola a rodina by měly děti naučit číst knihy proto, že se díky tomu mozek dostává do hloubky, ke skutečnému porozumění a k vytvoření vlastního postoje. A velmi důležité je také naučit se o poznatcích a zážitcích z četby povídat a sdílet s ostatními. Pochopení textu vzniká postupně a setkají-li se různé náhledy. A děti se také naučí lépe se snášet a vycházet spolu.

To samozřejmě neznamená, že škola navalí na děti „povinnou četbu“. Povinnost obvykle vedla jen k odporu nebo povrchnímu odbytí. Je potřeba v dětech vzbudit zalíbení v četbě, v prožitku a přemýšlení o tom, co právě čtou. K tomu se dnes ve školách aspoň jednou týdně dělá hodina Dílny čtení.

Aby děti čtení bavilo, aby je obohacovalo, potřebují kvalitní texty, které existují nezávisle na tom, zda s nimi pracují ve škole: pohádkové a povídkové příběhy, vzpomínky a životopisy osobností, básně, ale také živě podávané naučné texty o světě a lidech.

Děti ztrácejí důvěru ve čtení a učení, když narážejí na uměle sesmolené textíky ve cvičeních, jimiž se autoři snaží do žáků vpravit nějakou poučku, nějaké i/y nebo příslovce… I chtěná vtipnost, podlézavá zábavnost, dráždivost textíku je leda na škodu učení i čtení – a hlavně dětem.